A ve smrti nalezne klid: kapitola I., jednání druhé

15.02.2019

Hudební doprovod: Lupus Dei


Předchozí: kapitola I., jednání první

Do úplňku zbývalo už jen pár dní, ovšem měsíc se té noci skryl za mraky. Hřbitov tonul ve studené tmě a mezi hroby se proháněl vítr. Krkavčí krákání už dávno ustalo, jeho ozvěna jako by však stále visela ve vzduchu.

"Máme štěstí. Dnes zakopávali."

Hlas patřil ženě. Byl vysoko posazený, sladký jako cukrkandl, a tak líbezný, že instinktivně vykouzlil úsměv na tváři. Jenže pod sametovým povrchem s ním bylo cosi strašlivě špatně - místo vřelého pohlazení se ozvěnou ozývalo táhlé vlčí vytí. Místo něhy zbyl jen strach a lezavý chlad.

"Čerstvé maso přijde vhod."

Druhý hlas patřil muži; drsný a nepříjemný jako štěkot toulavého psa.

"Jdi mi z cesty!" zaprskala žena vztekle. "Našla jsem ho já."

"Jenže ty, princezno, se nikdy nechopíš lopaty, aby ses k čerstvému masu dostala. A proto bude jako první jíst starý Stribog, a až potom mladé děvče."

"Chcípni, Nikolaji!"

Hrůzný, zlý smích. Třetí hlas. Žena ublíženě zakňourala.

"První budu jíst já," oznámil jim. Tohle byl taky muž. Hlas měl hluboký, temný, zvyklý rozkazovat. Odpovědí mu bylo pokořené ticho. Takový hlas by námitky ostatně ani nepřipustil.

Ticho trvalo velmi dlouho. Přerušilo je až tlumené plesknutí, jak na rozmoklou zem dopadla první hrouda bláta. Následovala ji další a ještě jedna.

"Na pohřeb si nemohli vybrat horší dobu."

"Mrtví obvykle nemají na výběr. Kopej, Stribogu, ať to máme rychle odbyté."

Další přehazování hlíny. Mezi hroby se proháněl vítr a kdesi ve vsi zavyl pes. Pak se proti nebi mihla tmavá silueta. Tlumeně dopadla na zem.

"Hledala jsem vás." Jestliže první z žen měla hlas sladký a vysoký, tohle byla pěvkyně, vybavená sytým, sametovým altem. "Vidím, že už jste se dali do práce."

"Pohřbili ho dnes ráno."

"Lupus Dei, qui tollis peccata mundi, donna eis requiem," odvětila žena pobaveně.

"Vítej, Spálená," zabručel velitel. "Chyběla jsi nám."

"Ty mně ne. Přišla jsem vás varovat." Hlas druhé ženy se zachvěl. "Musíme odsud pryč. Dnes není dobrá noc na vyhrabávání mrtvých."

"Viděla jsem, jak ho pohřbívali," oponovala její družka. "Byl to ještě kluk, ale vysoký, urostlý. Masa na něm bude dost."

"Na to nezáleží. Musíme zmizet. Kolem vsi obcházejí duchové a začínají se stahovat ke hřbitovu."

"A kam jinam než na krchov by měli mířit, Mal?" uchechtl se Pes.

"Páchne to tu špatnou magií."

"Tak si zacpi nos a pojď nám pomoct, Spálená."

Žena rozčileně zaprskala.

"Už jsme beztak skoro hotoví."

Jako na potvrzení jejích slov bylo vzápětí slyšet spěšné kroky a šmátrání. Cukrkandlová cosi zašeptala a Pes se zasmál. Navzdory varování druhé ženy to znělo uvolněně, bezstarostně.

Vzápětí se ozvala série dutých ran. Jako by někdo bušil na víko rakve.

Zevnitř.

Sama noc zatajila dech napětím.

"On... žije."

"Nebuď blázen, Ano."

"Copak jsi to neslyšel?" Z hlasu Cukrkandlové bylo poznat, že se bojí veliteli odporovat. Hlas se jí třásl rozčilením.

"Kecy, Anastázie. Je mrtvý."

"Ale přece..."

"Vytáhněte ho," skočil jí velitel nerudně do řeči.

"To není moudré, Vladimire," přidal se Pes. "Jestli opravdu procitá, tím, že mu otevřeme rakev, to jenom uspíšíme. Něco takového si teď nemůžeme dovolit."

"Vytáhněte ho. Uvidíte, že tam najdeme jenom studenou mrtvolu."

Těžké mraky zakrývaly nebe a na hřbitově panovala tma. Kdyby ji však někdo dokázal prohlédnout, spatřil by čtyři postavy skloněné nad otevřeným hrobem. Jedna z nich, drobná černovlasá žena, udělala krok k okraji jámy. Zvedla ruce k bezhvězdné obloze a doširoka rozevřela náruč, jako by k sobě chtěla přimknout noc.

Vítr nabral na intenzitě. Veškerý šum okolní noci se náhle kamsi ztratil. Místo toho bylo slyšet, jak se těžké víko rakve samo od sebe se skřípěním odsunulo.

Tělo bylo bledé a ztuhlé. Černovláska švihla zápěstím a jakási neznámá síla mrtvého vyzvedla do vzduchu, kde zůstal nehybně viset. Když znovu pohnula zápěstím, tělo se s žuchnutím svalilo na zem vedle jámy.

"Co jsem vám říkal," zavrčel velitel. "Ukázková mrtvola."

Druhý muž se k tělu sklonil. V ruce držel lovecký tesák.

"Nelíbí se mi to, Vladimire. Něco tu není v pořádku..."

Zlehka se dotkl ledové ruky a tělo se náhle smrštilo v křeči.

"Aaaarh...!"

Mrtvý se prohnul v zádech. Doširoka vyvalené oči upíral slepě kamsi mimo tento svět. Hrdlo mu naplnil nepříčetný řev.

Byl to světlovlasý mladík, kdysi nejspíš vcelku pohledný. Oblečený byl v tom nejlepším, čím mohla zemědělská rodina svého mrtvého na poslední cestu vybavit. Ale sváteční košile nemohla skrýt skutečnost, že mu někdo brutálně rozerval hrdlo.

"Okamžitě to zabijte." Černovlásčin alt vibroval napětím.

Pes - Nikolaj - přiložil zmítajícímu se mladíkovi nůž pod bradu.

"Promiň, kamaráde, ale dneska si vážně nemůžeme dovolit další oživlou mrtvolu."

Jenže pak mu ruka strnula. Pouze velmi bedlivý pozorovatel by si všiml, jak jeho výraz tuhne a mění se. Nikolaj ohrnul rty a vycenil zuby v groteskní napodobenině zvířecího vrčení.

"Zabij to, Nikolaji. Dělej!"

Černovlasá ho chtěla odstrčit, ale velitel ji zadržel.

"Počkej, Maledith. A ty mluv, Stribogu."

Jestliže předtím zněl Nikolajův hlas jako štěkot psa, teď připomínal chraptění vlkodlaka. "Nezabiju ho. Ani já, ani nikdo z vás. Musí žít. Potřebujeme ho." Vyslovoval úsečně, nepřítomně a s urputnou naléhavostí.

"Stribogu..." Vladimir se k němu sklonil. "Mluv, bratře, co vidíš?"

Nikolaj se chraptivě nadechl.

"Vidím rudou noc. Vidím mrtvé, jak vstávají z hrobů. Vidím zradu."

"To on nás zradí," naléhala Maledith. "Jdou si pro něj zlé síly. Zbavte se ho, než si všimnou i nás."

"Ticho, Spálená! Pověry jsou pro živé."

"Bude kráčet po stejné cestě jako my, a přeci sám. V pravý čas se rozhodne a navždy tím změní náš úděl." Nikolaj vzhlédl a jeho pohled se střetl s Vladimirovým. Než stačil promluvit, jeho slova utichla v nové vlně ohlušujícího křiku. Mladík se znovu zazmítal v křeči.

"Přinese život mrtvým."

Nikolaj mu odhrnul vlasy z čela. Prohlížel si jeho tvář jako pán, který se kochá pohledem na oblíbeného domácího mazlíčka. Pak se usmál. Byl to křivý, zlý úsměv.

"Co říkáš, Stribogu?"

"Necháme si ho," šeptl Nikolaj. Teď už jeho hlas nezněl tak cize, vrátila se do něj špetka lidskosti.

Vladimir ho dlouho tiše pozoroval a pak přikývl.

"Ano. Necháme."


Pokračování: kapitola II., jednání první


Zdroj obrázku