Až se otočí slunce

Víla stála na opačné straně kruhu. Byla malé postavy, ale měla tělo dospělé ženy. Plavé vlasy jí padaly na záda v divokých kaskádách, propletené větévkami, listím a uschlými květy. Oči měla chladně modré, a když promluvila, za bledými rty se blýskly nelidsky špičaté zuby.

"Přišel jsem s tebou uzavřít obchod," hlesl.

Jan žil obyčejným, bohabojným životem ve vsi na kraji světa, kde se říše lidí čas od času dotkne té druhé, staré a tajemné, dosud přežívající v horách a hlubokých lesích. Měl všechno, po čem kdy mohl toužit - jenže pak přišel o svou milovanou Moru a najednou neměl nic. Jak silná je touha nenechat odejít ty, které jsme ztratili, a kolik hranic jsme kvůli ní ochotni překročit? A co když ty hranice leží mezi světy a za vstup se platí krví?

Na stráži věčného města

Ten druhý muž na něj shlížel z vrcholu písečné duny. Halilo ho hedvábí a damašek vhodné spíš do paláce než do vyprahlé, liduprázdné pouště. Hlavu měl omotanou turbanem a tvář mu zakrýval kus látky, takže byly vidět jen pichlavé oči podobné dvěma řeřavým uhlíkům. Na krku se mu houpal těžký kus neopracovaného jadeitu.

O tajemném městě hluboko v poušti, o poslovi nové víry, který ho přichází dobýt pro svého boha - a o tom, že starý svět nemíní dát svou kůži jen tak lehce.

Sněhová vločka

Karju, čarodějku-lingvistku z velkého světa, pracovní povinnosti na nějaký čas zavanou do malé horské vesnice na dalekém severu. Na první pohled se všechno zdá být idylické - dokud jedno zvláštní setkání neobrátí její pobyt naruby...

Sněhová vločka je jednou z mých starších povídek. Částečné publikace se dočkala už na původním blogu, celou si ji ale můžete poprvé přečíst až teď.