Až se otočí slunce IV.

07.12.2021

Předchozí


Holina byla pokrytá neposkvrněným sněhem. Náhle se zdálo, jako by se bouře utišila a po nebi pluly už jen cáry mraků. Jimi prosvítal jasně bílý měsíc a tvořil na krajině mozaiku ze světel a stínů. Kameny připomínaly gigantické dýky zabodnuté do těla země. Vně kruhu vrhaly ostré stíny - vevnitř nebylo nic kromě šepotu z cizích světů.

Dostat se přes holinu bylo obtížné. Trvalo jim dlouho, než dosáhli kruhu. Když Jan stanul až před ním a zvedl hlavu k mohutné šedivé mase, na okamžik zaváhal. Možná se chystá požádat o pomoc síly, se kterými by si vůbec neměl zahrávat...

Pak se okřikl za svou bláhovost a udělal poslední krok do kruhu. Vyrazilo mu to dech - ačkoliv stál na nohou, připadal si, jako by mu někdo uštědřil prudkou ránu do zad a shodil ho do sněhové závěje. V břiše ho zahryzal chlad. Fena ho následovala, ale na rozdíl od něj na ní překročení neviditelné hranice nezanechalo žádné následky. Nezdálo se, že by se bála, přestože uši měla nastražené.

Země uvnitř kruhu byla zasněžená, ale sněhu tady bylo sotva po kotníky. Další důkaz, že toto místo není stejné jako to, ze kterého přišli. Zdálo se mu, že ho kamenný kruh pozoruje, nelidsky cizí, chladný a nevyzpytatelný.

"Vílo! Zjev se mi! Přišel jsem s tebou uzavřít obchod!"

Kameny mlčely. Fena přitiskla uši k lebce a temně zavrčela, jinak se však nezměnilo zhola nic.

"Přinesl jsem ti krev!"

Křupání sněhu pod podrážkami bot, jak se otáčel v kruhu. Dusivé ticho. Cítil píchání mezi lopatkami, jako by se na něj někdo díval, ale pokaždé, když se otočil, viděl jen temnou hradbu lesa. Fena znovu zavrčela.

"Co chceš, smrtelníku?"

Víla stála na opačné straně kruhu. Byla malé postavy, ale měla tělo dospělé ženy. Plavé vlasy jí padaly na záda v divokých kaskádách, propletené větévkami, listím a uschlými květy. Oči měla chladně modré, a když promluvila, za bledými rty se blýskly nelidsky špičaté zuby.

"Přišel jsem uzavřít obchod," hlesl.

"Neobchoduji s lidmi. Jdi pryč, smrtelníku."

Byla o hlavu nižší než on, ale šel z ní mráz po zádech. Jen stěží našel odvahu promluvit.

"Dnes o slunovratu, když je noc nejdelší a den je jenom kapkou světla v temnotě, musíš splnit přání tomu, kdo ti přinese krev."

"Nejsi první blázen, který se mnou chce obchodovat," ušklíbla se. "Dej si pozor, nebo tvé kosti roznesu po lese stejně jako jejich."

"Nerozneseš," trval na svém. "Uzavřeme spolu obchod."

"Tak mi pověz, smrtelníku. S jakou nabídkou jsi za mnou přišel?"

"Moje žena dnes v noci zemřela. Přiveď jsi zpět."

Ledově modré oči se do něj zavrtaly jako nebozez. Pak se víla rozesmála. Její hlas byl hrubý a skřehotavý, krákání vrány. Odrážel se od kamenů, pronikal mu ušními bubínky do těla, tam se odrážel od stěn jeho bytosti a vibroval mu v kostech.

"Jste všichni stejní. Zajímá vás jen bohatství, sláva a věčný život. Nikdy se nezměníte."

"Miloval jsem ji," namítl. "Byla mladá. Nezasloužila si zemřít."

"Nikdo nepovažuje smrt svých milovaných za spravedlivou," odvětila víla. Přišla blíž. Šel z ní zvláštní pach - nebyla to vůně lidského těla, ba ani zvířecího. Nejvíc snad Janovi připomínala vůni stromové kůry, když se o ni otřete nosem. Chvíli se mu dívala do očí a ústa měla stažená do tenké, krutě pohrdavé linky.

"Mé jméno je Lítost. Jakou cenu nabízíš za svou ženu?"

"Krev," zašeptal. "Krev, která znamená život."

"Tedy život za život."

"Ano."

"Poslala bych tě do pekel, smrtelníku. Ale o slunovratu musím tvému přání vyhovět. Dáš-li mi dost krve, přivedu tvou ženu zpět."

Jako omámený vytáhl z kapsy nůž. Fena seděla poslušně u jeho nohy - nic netušila, dokud nebylo příliš pozdě. Do nočního ticha uniklo jediné zakňučení. Ruce se mu až po lokty zbarvily horkou krví. Víla ho bez pohnutí sledovala. Pak se sklonila k psímu tělu, přitiskla rty k ráně a začala lačně pít.

Teď byla řada na něm, aby bez pohnutí přihlížel tomu hrozivému divadlu. Aby se díval, jak životem Mořiny milované společnice kupuje ten její.

Když byla víla hotová, psí tělo jako by se propadlo do sebe. Jana by ho nenapadlo hledat teď ve schlíplé mršině někdejší hrdou divokost.

Lítost vstala a otřela si zakrvácená ústa. Pak se rozesmála na celé kolo.

"Opravdu sis myslel, že to bude stačit, smrtelníku?" chechtala se zle. "Přicházeli za mnou králové a vojevůdci s celými zástupy otroků. Obětovali mi tolik krve, že by naplnila to nejhlubší moře i nejširší řeku. Opravdu sis myslel, že mě nasytí jeden starý pes?"

"Ale slíbila jsi..."

"Nedal jsi mi dost krve," odsekla chladně. "Nepřivedu tvou ženu zpět. Jestli chceš, abych ti pomohla, musíš donést jinou krev. Lidskou. A bude jí mnohem víc. Rozumíš?"

Přikývl, přestože zřetelně rozeznával siluetu Padlého, jak stojí za jejím ramenem a vkládá jí slova do úst. Lidská krev, to byl ten největší hřích.

"Znovu se s tebou mohu setkat až o letním slunovratu. Přijď tehdy, budu na tebe čekat. A teď zmiz, smrtelníku. Utíkej, co ti síly stačí. Jsem hladová a možná se mi zachce i tvé krve."

To mu stačilo. Upustil nůž do sněhu a vyběhl ven z kruhu. Vracel se po vlastních stopách, bořil se a padal a když konečně dosáhl okraje lesa, byl zmrzlý, promočený na kost a zcela vyčerpaný. Teprve tehdy se odvážil ohlédnout.

Víla stála mezi stromy, jasná silueta na pozadí černého lesa. Dívala se na něj.

Přijď o letním slunovratu, promluvila uvnitř jeho mysli. Přines mi krev a dokončíme náš obchod.

***

Když mu kamenný kruh zmizel z očí, vánice se znovu rozzuřila s plnou silou, jako by se vrátil ze snu do skutečnosti. Vítr mu rval šaty z těla a snažil se vecpal i do nejmenších skulin, boty měl plné tajícího sněhu a zmrzlé nohy v nich pomalu přestával cítit. Ploužil se lesem a přemítal, zda by nebylo lepší schoulit se do klubíčka v závějích, zavřít oči a odejít. Následovat Moru na druhou stranu, když už se ona nemůže vrátit za ním.

Blázne! Vrátí se!

Vrátí. Pokud přinese víc krve.

Nůž zůstal tam v kruhu, ale ruce měl stále pokryté psí krví. Tam v kruhu to vypadalo jako malá cena a on s jejím placením neváhal ani na okamžik. Až teď si uvědomil, že fena byla možná to jediné, co mu po Moře zbylo.

Alespoň do příštího slunovratu.

Táhl se lesem jako oživlá mrtvola. Když konečně spatřil mezi stromy světla lidských obydlí, nesmírně se mu ulevilo. Křičel sám na sebe, pokoušel se zahnat pocit bezpečí a tepla, který se v něm při pohledu na rozsvícená okna jejich chalupy rozlil - blázne hloupý, vždyť ona už tam není! -, ale jeho slabé lidské tělo bylo na hranici svých sil. Toužil jen po tom vrátit se domů.

Dům našel plný lidí. Stará se zřejmě i ve vánici sebrala a došla pro kněze, starostu a souseda. Zrovna se s nimi hádala - šeptem, ale o to zuřivěji -, zatímco její mladá snědá družka chovala to ďáblovo děcko, zabalené do silné vrstvy přikrývek. Černé vlasy měla stažené z čela a pod očima kruhy, takže její tvář vypadala podivně naze.

"Je mi to líto, synu," přistoupil k němu jako první kněz. Všichni se na něj dívali divně, podezřívavě, a Jan jim to nemohl mít za zlé - byl si vědom svého omrzlého nosu, silné vrstvy sněhu na šatech i krve na rukou.

"Nechte mě být," zavrčel. "Nemáte co pohledávat v mém domě."

"Musíme vyřešit, co bude s tím dítětem," namítl starosta. "Musíš se ho vzdát, Jane. Sám se o něj nedokážeš postarat."

"Do toho vám nic není."

"Je nám hanba, že jsme nezasáhli dřív a nepomohli tvému otci," promluvil soused tvrdě. "Ale toho malého už si na svědomí nevezmeme."

Takže je to chlapec. Jeho otupělá mysl té informaci věnovala pramalou pozornost.

Ostatní však ano. A tak Jan namítl:

"Je to můj syn."

Je to stvůra, která zabila Moru. Ale pořád je z jejího těla a z její krve. Z té především.

"O tom nepochybujeme," souhlasil kněz snad až příliš rychle. "Ale buď rozumný, Jane. Copak se dokážeš sám postarat o dítě? Kdo ho bude krmit? Kdo ho bude hlídat, když budeš na poli?"

"Je to můj syn," opakoval Jan. "Patří sem."

"My to přeci chápeme, chlapče, ale pochop zas ty nás. Nejlepší bude, když se ho ujme někdo ve vsi. Někdo s vlastní rodinou. Budeš ho moct vídat, kdy budeš chtít."

"Ne."

Starosta se nadechoval k dalšímu argumentu, ale stará mu skočila do řeči.

"Je to jeho syn, jeho krev," prohlásila stroze. "Nikoho jiného ten chlapec na světě nemá. Nikdo jiný nemá právo vzít na sebe břímě jeho výchovy." Otočila se k mladé ženě. "Tamaro, podej mi ho." Když dostala dítě do rukou, strčila je knězi pod nos. "Jsou z jednoho těla. Chtít je oddělit by byl ten největší hřích."

"Mlč, ženo," osopil se na ni kněz. "Tohle je naše záležitost. Přitáhla jsi z kdovíjakého kruhu pekla a chtěla bys poučovat?"

"V tom pekle jsem se naučila víc o lidské slušnosti, než ty kdy najdeš v těch svých zbožných knížkách," zasyčela stará. "Dítě patří k rodičům."

"A kdo se o něj bude starat, až bude Jan pracovat?"

"Já budu."

Tamara promluvila tiše, ale přesto se všechny hlavy otočily k ní. Kněz byl překvapený. Starosta bojovně vystrčil bradu a soused se celý zachmuřil - jeho výraz prozrazoval, že ať už se nakonec celá věc urovná jakkoliv, on s tím rozhodně spokojený nebude. Staré se očích zableskla těžko vyjádřitelná tíseň.

Jan polkl. Jeho pohled se setkal s Tamařiným. Měla pichlavé černé oči - trnky, žádný onyx.

"Zůstanu tady, pokud bude Jan chtít. Budu tomu malému dobrou matkou a Janovi poslušnou ženou."

Přijď, smrtelníku. Přines mi krev a dokončíme náš obchod, šeptala v jeho mysli víla. Náhle si nebyl jistý, zda je to jenom vzpomínka, nebo k němu skutečně promlouvá, teď a tady.

Náhle však věděl, co musí udělat.

"Dobře," přikývl a uchopil Tamařinu úzkou, jemnou dlaň. Ostýchavě se na něj usmála. "Zůstaň."