Až se otočí slunce III.

04.11.2021

Předchozí


Vrcholu, který se před ním tyčil, se říkalo Plešatec, protože stromy na jeho svazích kdysi dávno zahubila bouře a dodnes zůstával porostlý jen nízkou klečí. V lese pod holinou se ještě dalo jít, když se člověk obezřetně držel zvířecích pěšinek a dával dobrý pozor, kam našlapuje. Jakmile však Jan opustil stromovou hradbu a vstoupil na otevřenou holou pláň, vítr se do něj zakousnul se zuřivostí hladového vlka.

Navždy tvůj, běželo mu hlavou, když se prodíral závějemi. Pes se mu věrně držel u nohou. Navždy jen tvůj, a tys mě opustila. Ale já tě přivedu zpátky, Moro. Přísahám.

Nedala jsi mi na výběr.

***

Když se toho večera vracel domů, slunce barvilo oblohu do ruda. Propocená košile se mu lepila k zádům a tělo ho bolelo po celodenní dřině, ale Jan to sotva vnímal. Zatímco se škrábal do svahu, přemítal, co bude dnes k večeři. Představoval si, jak se posadí ke stolu a Mora mu nalije plný talíř horké, málem ještě vařící polévky a u toho se usměje tak kouzelně, že by to roztopilo i ledová pole na vrcholcích hor. Přidal do kroku.

Den už se blížil ke konci, ale vesnice se ještě nechystala k spánku. Obvykle by se jí vyhnul a vydal se delší, bezpečnější cestou okolo, ale dnes se mu každá minuta, kterou nestrávil s Morou, zdála jako věčnost.

Sotva vstoupil mezi první domy, ohromilo ho náhlé ticho. Vesničané, obvykle bodří a upovídaní, klopili oči k zemi, odcházeli za roh či za sebou rovnou s prásknutím zavírali dveře. Sousedka okopávala zeleninu, ale když ho spatřila, ztěžka se zvedla, štěkla na děti hrající si opodál a zmizela uvnitř.

Tíseň, která na něj měla padnout, se však nedostavila. Místo toho se kochal pohledem na proužek šedého kouře stoupající z komína jeho domu k červánkové obloze a na hřejivé světlo za okny. Na rty se mu vloudil jednoduchý popěvek, který znal z dětství. Co na nich záleželo, když měl ji?

Měl pravdu, byla to polévka. Její hutná houbová vůně provoněla celý dům a jemu se jen sbíhaly sliny. Mora ho přivítala širokým úsměvem. Přispěchala a políbila ho na tvář, jen co za ním zapadly dveře. Obrovská huňatá fena ho na přivítanou žďuchla čumákem do boku a on jí zabořil prsty do měkké srsti.

"Už jsem se tě nemohla dočkat," zašeptala Mora sametově. Sklonil se a políbil ji ještě jednou, tentokrát na rty. Byla měkké a poddajné a slibovaly věci nevídané a neslýchané. Vtom je přerušil kvílivý nářek. Otec seděl na stoličce u okna - houpací židli Mora vytáhla ven a sedávala v ní, když zrovna svítilo sluníčko - a upíral na ně oči plné výčitek. Jan se s hořícími tvářemi odtáhl.

"Kdy bude večeře?" zeptal se. Kvílení neustávalo, ale předstíral, že ho neslyší. Proč jen se otec nemůže ovládat? Určitě to dělá naschvál.

"Všechno je hotové, jen se posaď," odvětila Mora. Radost, kterou cítil při příchodu, a kterou otcův hlas tak hrubě zaplašil, se vrátila. Ona byla novou duší dávno mrtvého domu, novým světlem jeho života - když byl s ní, poprvé nacházel ve věcech opravdový smysl.

"Posaď se a dej se do toho." Polévka byla horká, a tak hustá, že spíš připomínala omáčku. "Našla jsem v lese hřiby, letos začínají růst brzy. Snad ti bude chutnat." Letmo ho políbila na spánek a chtěla se vrátit zpět k plotně, ale Jan ji chytil za útlé zápěstí.

"Sedni si ke mně," řekl. "Najez se. Pracovala jsi celý den, určitě máš hrozný hlad."

Poslechla a položila na stůl druhý talíř. Pak po krátkém zaváhání přidala ještě jeden.

"Pojďte si dát taky," otočila se k Janovu otci. Mladíkovi zhořklo sousto v ústech. Nechtěl, aby otec jedl s nimi. Vždycky všechno jen zkazil svými jedovatými řečmi. Nechtěl se s ním dělit o Mořiny úsměvy a o její světlo. Chystal se protestovat, pak ho ale cosi zadrželo - sám nevěděl, zda jsou to poslední zbytky synovské poslušnosti nebo její přísný pohled.

Zato otec se nekrotil ani trochu.

"Nebudu sedět u jednoho stolu s poběhlicí," zavrčel. "To ať si mě radši hned teď vezme Padlý."

Nastalé ticho by se dalo krájet i velmi tupým nožem.

"Je houbová," pípla Mora.

"Nikdy jsem ti neměl dovolit překročit práh tohoto domu, ty špíno," pokračoval stařec. "Měl jsem tě odsud hnát, a toho lotra, co si říká můj syn, jakbysmet! Jste oba prokletí nevděčníci. Za svoje hříchy se budete smažit v pekle."

"Řekni něco, Jane," obrátila se k němu Mora bezradně.

"Mlč, poběhlice! Tvoje místo je ve stoce a v kejklířském průvodu, ne ve slušném domě. Mohla jsi mého syna ošálit, ale v očích Pána nikdy nebudeš jeho zákonnou ženou. Nikdy ti nebude patřit. Brzy prohlédne, vyžene tě a najde si lepší ženu. Modlím se, aby ten den nadešel brzy."

Facka dopadla nečekaně a hlasitě. Stařec na Moru pár okamžiků jen nechápavě zíral, a ona mu pohled neméně překvapeně oplácela. Obtisk její dlaně na jeho tváři nabíhal do červena.

"Ty hříšnice... Ať si tě vezme Padlý!"

Prudce do něj vrazila oběma rukama, až se skácel ze židle. Zůstal ležet na zemi, skučel a bezmocně máchal rukama i nohama jako brouk, kterého obrátili krovkami vzhůru.

"Uvidíme, koho si vezme dřív!" vykřikla Mora a se slzami v očích vyběhla ven.

"Jane. Pomoz mi, prosím. Zvedni... zvedni mě..." sténal otec.

Jan vstal. Stál nad ním a měřil si jeho vrásčitou tvář a kalné oči, které se teď povážlivě leskly. Necítil vůbec nic. Nebo snad...

Ublížil Moře. Rozplakal ji.

Na rozdíl od dívky za sebou Jan při odchodu hlasitě práskl dveřmi.

***

Našel ji v ostružinovém keři. Zlostně drtila v dlaních zelené listy a tvář měla mokrou od slz.

"Slib mi, že mě nikdy nepřestaneš milovat," zašeptala vystrašeně. Konejšivě ji objal. "Že budu vždycky tvoje jediná? Slib mi to, Jane."

"Navždycky," ujistil ji a ona se plaše pousmála. Políbil ji na rty. "Jsi moje a já jsem tvůj, a tak to bude navěky věků. A teď vstávej. Otec tam leží, měli bychom mu pomoct a konečně se najíst."

"Ale nechováš se podle toho," zachmuřila se. "Jsi pořád pryč a mě s ním necháváš samotnou. Jako by ti na mě vůbec nezáleželo."

"Miluju tě," oponoval Jan horlivě. "Co mám udělat, abys mi věřila?"

"Nehoď nikam. Zůstaň tu se mnou."

"Ale otec..."

"Musíš si vybrat," odsekla. "Buď já, nebo on."

"Musíme mu pomoct."

"Teď jsi můj, Jane. Starý to bude muset pochopit. I všichni ostatní."

Nejasně slyšel z domu volání a pláč. Představoval si, jak tam starý muž leží slabý a zkroucený na studené zemi, jak naříká a prosí o pomoc.

"Já nebo on," šeptla znovu Mora. "Jestli chceš, abych tě milovala, musíš být můj se vším všudy. Musíš milovat mě a nikoho jiného. Rozumíš?"

"Ano," řekl.

Jsem tvůj, vždyť to víš. Vždycky budu.

Políbila ho a on nenašel sílu vzdorovat. Poddal se jejím rtům a jejímu tělu a nechal se stáhnout hlouběji do keřů. Vzpomínka na otce brzy zmizela a jeho volání zaniklo v jejím hlasu, který mezi vzdechy volal Janovo jméno. Nechápal už své předchozí váhání. Patřil k ní, a na tom jediném záleželo.

Když pak vstali, Mora si přitiskla jeho dlaň na břicho.

"Udělal jsi dobře, Jane. Brzy ti dám syna. Pak budeme konečně opravdová rodina."

"Miluju tě, Moro."

"Já vím." Hleděla mu do tváře těma uhrančivýma černýma očima a on v ní byl zcela ztracen. "Pojď," vzala ho za ruku. "Teď už se můžeme vrátit."

Kráčeli přes dvůr jako opilí a neviděli nic z okolního světa. Neviděli temnou postavu, která je pozorovala ze zápraží sousedního domu. Nevnímali vytí psa ozývající se ze dvora, ani zlověstné ticho, které opanovalo dům.

To až když otevřeli dveře, probrali se zpět do skutečnosti. Otec stále ležel na zemi, ale už neprosil o pomoc. Nevydal vlastně ani hlásku. Strnule zíral do stropu a nezbývala v něm už ani kapka života.

***

Vítr skučel jako divoká bestie a Jan se beznadějně bořil do sněhu. Huňatá fena neúnavně klusala po jeho boku. Na čumáku se jí tvořily jehličky ledu. Statek, jeho teplé světlo i zakrvácenou ženu nechali daleko za sebou. Tady byl jen les a hory, bouře a divočina. Jen tady, daleko od všeho lidského, mohl Jan najít spásu.

Tři sestry. První dvě přináší zmar. Ta třetí umí přejít na druhý břeh a přivést zpět duše zemřelých.

Lidé z vesnice na to místo nikdy nechodili - neradi o něm dokonce i mluvili. Kromlech pod vrcholkem hory, rejdiště temných sil, divoženek, duchů a služebníků Padlého. Promlouvali k těm, kteří se snad za neklidných větrných nocí ocitli poblíž, a mnohé přivedli k šílenství.

Právě tam Jan mířil. V lidském světě už nebylo síly, která by mu mohla pomoct, ale tady pro něj ještě pořád byla naděje.

Přivedu tě zpátky, Moro. My dva se nesmíme nikdy rozdělit.

Ať to stojí cokoliv.