Až se otočí slunce II.
Kejklířů byl asi tucet a slyšet je bylo dávno předtím, než vyšplhali na vrcholek kopce a vydali se dolů k vesnici. Jan se napřímil a otřel si špinavé ruce do košile, šťastný, že může na chvíli ulevit sedřeným zádům. Zadíval se na pestrobarevnou skupinu.
Muži měli jasně červené, zelené a modré nohavice a okolo krku sluncově žluté a plamenně oranžové šátky. Nesli bubínky, píšťaly a tamburíny. Jeden za sebou dokonce táhl vozík, který dozajista skrýval pojízdné divadlo. Bylo mezi nimi i několik žen. Děvky a zlodějky, proběhla mu hlavou matčina slova. Vždyť která spořádaná ženská by se dala na cestu s potulnými kejklíři? Přesto, nebo snad právě proto, na ně zůstal zírat o chvíli déle, než by měl. Očima hledal ve skupině ženské tváře.
Byla tam kyprá rusovláska oděná do dlouhých zelených šatů s prostříhanou sukní odhalující při chůzi pihovatá stehna. Byly tam dvě drobounké dívenky, spíš děti než dospělé ženy, s vlasy okousanými na ježka. Jedna nesla v rukou kožený buben, druhá měla ke rtům přitisknutou flétnu.
A byla tam dívka štíhlá jako vrbový prut, elegantní a pružná jako tanečnice, s kůží podobnou čerstvě padlému sněhu. Po zádech se jí plazili hádci dlouhých havraních vlasů a u nohy jí klusal obrovský, huňatý ovčácký pes. Jan ji sledoval se zatajeným dechem. Když se ohlédla, srdce mu vynechalo jeden úder. Pohledem jako by cosi hledala v krajině - až našla jeho.
Okamžitě zabodl oči do země. Srdce mu v hrudi divoce tepalo a rudý byl až po uši. Když se po dlouhé době znovu odvážil vzhlédnout, kejklíři byli dávno pryč.
***
Toho dne se z pole vrátil naplněn směsicí rozechvělé touhy a strachu. Kejklíři zavítali do vesnice zřídkakdy, většinou obráželi města s bohatším, štědřejším publikem. Tady jim pšenka nepokvete a nejspíš se během pár dní seberou a potáhnou zase dál. O tom víc si musel Jan pospíšit, pokud ji chtěl znovu spatřit.
Když přišel domů, otec seděl v houpací židli u okna, revmatické nohy přikryté vlněným plédem. Zdálo se, že na něj čeká a nemůže se dočkat, až mu sdělí nějakou novinu.
"Dnes tu byli chlapi z vesnice. Povídali, že k nám přitáhli ti ďáblové se zvonečky." Takhle jim otec i matka vždycky říkali. Ďáblové se zvonečky. Odvahu jít se podívat na jejich představení našel Jan jen jedinkrát, a ještě dlouho toho potom litoval.
"Ó jé, tenhle svět spěje k záhubě. Lidská slušnost, jak ji pamatujeme, je docela pryč. Padlý nás všechny svírá pod krkem," naříkal otec. "Poslouchej mě, Jane. Dneska budeš hlídat, rozumíš? Vezmeš si moji hůl a vymlátíš duši z každého ničemy, který by se motal kolem chalupy. Starosta je učiněný blázen, že je sem pustil, ale já takovou chybu neudělám."
Jan poslušně přikývl.
"Jak dlouho se zdrží?" zeptal se opatrně.
"Být po mém, ještě před soumrakem by táhli do nejhlubších pekel. Ale chlapi říkali, že tu budou aspoň do příští neděle. Starosta chce, aby zahráli o svátcích."
Jan neměl odvahu ptát se na víc, a tak jen pokorně sklonil hlavu a šel si mlčky po své práci. Nasypal zrní slepicím, nakrmil kozu a připravil skromnou večeři pro sebe i pro otce. Starý muž ani kvůli jídlu neopustil své místo u okna - poslední dobou ho bylo zřídkakdy vidět jinde. Jan koutkem oka pozoroval jeho seschlou, vrásčitou tvář, povislé koutky úst i třesoucí se ruce plné tlustých modrých žil. Uvažoval, jak moc otec s postupujícím podzimem zestárl. Nebude to dlouho trvat a bude následovat matku do černé země za kostelem.
Poslušen jeho příkazu si však před setměním vzal sukovici a vyšel na dvůr. Potřebovali bychom psa, pomyslel si. Kdysi měli štěně, ale bylo hlučné, věčně jim ňafalo po nohou a honilo kuřata a králíky. Když se mu nakonec skutečně podařilo zardousit slepici, matka ztratila trpělivost a vyhnala ho.
Jenže teď byla matka pryč a otec by snad mohl svolit. Janovi se líbila představa mít po svém boku živého společníka - protože v otci už přes všechna silná slova příliš života nezbývalo. Pes by mohl v noci hlídat hospodářství a občas třeba i doprovázet Jana na pole.
Rodící se noc byla chladná a větrná. Do zimy ještě zbývalo dost času, ale už teď natahovala zpoza hor první mrazivé drápy. Jan se zhluboka nadechl. Dvakrát dokola obešel dům. Všechno vypadalo v nejlepším pořádku, ale dovnitř se ještě nevrátil.
U sousedů se svítilo. Jejich chalupy byly jediné dvě, které stály na kopci za vesnicí, ukryté před slídivými pohledy za vzrostlým vrbovým hájem. Zatímco v té jejich život pomalu vyhasínal, ve vedlejším stavení bujel a vřel. Sousedi měli kupu dětí, z nichž některé už vypustili do světa na zkušenou či dali ženichům, kteří byli ochotní vzít za vděk nevěstou bez věna. Plno hladových krků však stále zůstávalo doma.
Vzadu za domem měli skromnou zeleninovou zahrádku, ve které teď klečel malý kluk a zaujatě ryl do hlíny. Jan na něj pískl. Chlapec okamžitě vyskočil a provinile na něj zamžoural. V ruce držel špinavou mrkev. Byl to hubený čahoun s mastnými vlasy neurčitě slámové barvy a otravně pištivým hlasem. Jan ho neměl ani trochu rád. Ale soused mu ho občas půjčil na drobné práce okolo domu výměnou za to, že kluka nakrmili.
Jan mu naznačil, ať přijde blíž, a když se tak stalo, podal mu sukovici. Chlapec na něj hleděl vodnatýma modrýma očima.
"Do vesnice přijela nějaká potulná verbež," vysvětlil mu. "Budeš hlídat dům a zvířata. Kdyby se někdo z těch ničemů přiblížil, vymlať jim duši z těla," zopakoval otcova slova a v duchu přemítal, jakou šanci by ten hubeňour proti skutečně odhodlanému zloději měl. "Já musím do vesnice. Jestli se vrátím a načapu tě, že tady spíš, dostaneš pořádný výprask. Rozuměls?" Hoch přikývl. "Dobře. Ráno hned neutíkej, dostaneš pořádnou snídani."
S těmi slovy chlapce opustil a vydal se do vesnice. Srdce mu zprudka bušilo.
Kejklíři rozbili tábor kus za vesnicí, na ostrohu prudce se svažujícím k řece. Jan zamířil přímo k nim. Doufal, že ho nikdo nezahlédne. Otec se o tomhle výletě nesměl dozvědět. Skupina pestrobarevných stanů byla zahalená v kouřovém oparu z ohňů, na kterých se vařilo večerní jídlo. Až když byl Jan pár kroků od prvního stanu, uvědomil si, že neví, jak dál. Nemohl zpátky, když už se dostal tak daleko - jenže vejít přímo do tábora a čelit té bandě netoužil o nic víc.
Jeho váhání přerušil ostrý štěkot. Než se stačil vzpamatovat, vyřítila se na něj obrovská huňatá bestie. Vrčela, cenila bílé tesáky a z huby jí létaly sliny. Jan zalitoval, že si nevzal hůl. Byl připraven psa aspoň nakopnout, vtom se však ke křiku zvířete přidalo i ženské volání.
"Zpátky! Zalez, slyšíš! Zmiz odsud!"
Spěchala k němu a jak utíkala, rozevlátá sukně odhalila štíhlá bělostná lýtka. Pes se zastavil sotva dva kroky od něj a nenávistně vrčel. Víc už se však neodvážil přiblížit.
"Jedeš!" okřikla ho příkře. K Janovu překvapení zvíře stáhlo ocas mezi nohy a zmizelo v táboře, zničehonic vzor pokory a poslušnosti.
Ona zůstala. Zadívala se na něj uhrančivýma tmavýma očima, které v bledé tváři svítily jako onyxy.
"Omlouvám se, jestli vás vyděsila. Není zlá, jen nemá ráda cizince."
Chtěl promluvit, ale slova se mu zadrhla v hrdle.
"Jste z vesnice?" zeptala se s úsměvem. Měla čistý, jasný, vysoko posazený hlas a očividně žádnou potíž nacházet slova. Jan zatím ty svoje beznadějně ztratil.
"Kdo jsi?" zašeptal nakonec omámeně. "Jsi nádherná." Hned jak to vyslovil, uvědomil si, jak hloupě zní. Do tváři mu vhrkla krev.
"Jsem Mora," zasmála se a ukázala v úsměvu drobné bílé zuby. "A vy, vzácný pane?"
Byl synem drobného sedláka vykázaného na okraj vesnice i lidského společenství. Bylo to poprvé a nejspíš i naposled, co ho někdo oslovil vzácný pane, a o to sladčeji to jeho uším znělo.
"Jmenuju se Jan."
"Jan," opakovala, jako by se tomu jménu snažila přijít na chuť. "To je dobré jméno. Laskavé. Líbí se mi." A znovu se usmála.
Jan v rozpacích žmoulal lemy rukávů své špinavé haleny a najednou zatoužil, aby se byl doma převlékl. Styděl se za roztřepené lemy látky, za skvrny od hlíny a pronikavý pach potu, který z něj táhl po dni stráveném prací. Ale ona přesto přistoupila blíž.
"Těší mě, Jane. A omlouvám se, že ti při našem prvním setkání šlo hned o život," zasmála se.
Ale já už tě znám, chtělo se mu namítnout. A ty mě taky. Copak se nepamatuješ na dnešní ráno? Copak v tobě nehoří ten stejný pocit, že už se známe celé roky?
Ani mu v té chvíli nepřišlo na mysl, že od vzácného pána bez okolků přešla k tykání.
"Můžu ti to nějak odčinit?" šeptla.
Stála tak blízko, že by stačilo natáhnou ruku a dotkl by se jí. Voněla po šeříku a Janovi ta vůně bránila jasně myslet. Náhle si byl až bolestně vědom křivek jejího těla pod lehounkou látkou, tak měkkých a půvabných. Věděl, o co by požádal, kdyby měl odvahu, jenže strach a stud mu zamkly ústa. Přistoupila ještě blíž. Několik nekonečně dlouhých vteřin si hleděli do očí a zem se pod nimi rozlamovala na kusy.
Vzápětí Mora potřásla hřívou černých vlasů, zaklonila hlavu a zplna hrdla se rozesmála.
"Takže, Jane, co bude dál? Budeme tady jenom tak stát, dokud neskončí svět?"
"Já..."
"Jestli chceš, můžeš mě vzít na procházku," zasmála se. A aniž by počkala na odpověď, zcela samozřejmě se do něj zavěsila. "Tak kam to bude?"
Došli oklikou až k řece, která jako průzračný had spěchala z hor do rovin, aby tam napojila své větší sestry. Břeh byl na většině míst porostlý vysokým rákosím, skrze které se nedalo dostat k vodě, aniž by člověk musel svést urputný zápas s divokou přírodou. Kousek od vesnice však Jan znal místo, kde byla tráva vysekaná a břeh snadno přístupný. Zavedl ji právě tam, kde byl snadný přístup k vodě, ale hustě rostoucí vrby je skryly očím nezvaných pozorovatelů.
Mora dlouho zamyšleně hleděla na hladinu. Pak setřásla z nohou jednoduché sandály, vykasala si sukni a s divokým výkřikem vběhla do ledového proudu. Janovi nemohla ujít bělostná dokonalost její kůže a tvar stehen odhalených pod vysoko zvednutou sukní. Ztěžka polkl.
Pokynula mu, aby ji následoval. Udělal váhavý krok ke břehu, ale nechtěl vstoupit do silného, až na kost mrazícího proudu.
"Snad se nebojíš," řekla škádlivě. Vzedmula se v něm vlna studu, než však stihl začít protestovat, už byla z vody venku. Přistoupila těsně k němu a jasnýma černýma očima se zavrtala do těch jeho.
"Už jsem vymyslela, jak ti to vynahradím, Jane."
Já taky. Zůstaň se mnou - tady, v tomhle okamžiku. Už nikdy mě neopouštěj. Prosím.
Musela se postavit na špičky, aby svými rty dosáhla na jeho. Byly měkké a voněly po ovoci. Pak vzala jeho ruce a přitiskla si je k pasu.
"Líbíš se mi," zašeptala. "Stejně jako se já líbím tobě. Nemám pravdu?"
Lačně mu rozhrnula košili. Dlaní přejela hruď, políbila ho na čelist, na tvář, na ucho. Na jemnou kůži na krku, pod kterou prudce tepala krev. Níž a níž, na hrdlo a klíční kost a pak už mu její dlaně rozvazovaly opasek. Když se ho dotkla, z hrdla se mu vydral sten. Sám se zalekl, jak cize, rozechvěle jeho vlastní hlas zní.
Pane, odpusť mi...
Jenže všechen stud a hanba a strach z trestu za ten hřích nebyly větší než slast, která se mu rozlévala celým tělem. Byl její, absolutně a definitivně. Od této chvíle pro ni udělá cokoliv, půjde kamkoliv.
Řeka hučela a uháněla korytem rychleji než čas, ale jich dvou se na pár okamžiku dotklo nekonečno. Když pominulo, Jan s neochvějnou jistotou věděl, že mu jeho život už nepatří, že na sobě nese její cejch - a není nic, co by pro ni nebyl ochoten podstoupit.