Až se otočí slunce I.

15.09.2021

Člověk míní, okolnosti (třeba stěhování a začátek školního roku) mění. Po více než měsíční pauze jsem ovšem zpět a tentokrát už to bude na celý podzim :). A jak lépe se připravit na prodlužující se večery než příběhem začínajícím jedné dlouhé noci o zimním slunovratu...


Sestry byly tři, to v tom zapomenutém kraji pod horami vědělo každé malé dítě. Mrzena číhávala pod okny nebo na zápraží a na koho sáhla, ten začal chřadnout a do roka ho nebylo. Jara se toulávala divokými lesy, zpívala líbezněji než kterákoliv smrtelná dívka a lákala neopatrné poutníky do bažin.

Lítost byla k nalezení na březích řek a potoků, jak hledí do vody a na kohosi čeká. Povídalo se, že umí přejít na druhou stranu do světa mrtvých, a když jste se jí zalíbili, splnila vám prý přání.

Na oplátku však chtěla to nejcennější - krev.

***

Vítr lomcoval okenicemi a vánice kvílela tak pronikavě, že v ní nářek rodičky skoro zanikal. Jenže právě jen skoro. Úpění se dralo zpode dveří jako jedovatý kouř a otravovalo mu duši. Zatínal pěsti, až klouby na nich zbělely, a rty mu od monotónního opakování modlitby dávno zdřevěněly. Pokaždé, když se ozvalo další zvířecí zasténání, zachvěl se.

Zdrávas, Matko, milosti plná, Pán s tebou. Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Svatá Matko, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší.

Nevěděl, jak dlouho už tady sedí a hroutí se pod tíhou křiku rodící ženy. Den, rok, celou věčnost? Zpod dveří a škvírami ve stěnách se dovnitř vkrádal chlad a jím třásla zimnice, ale nevstal, aby se přikryl houní nebo přiložil dřevo na oheň. Pokaždé, když sebral odvahu se pohnout, přišel další výkřik, syrový a hrozivý, a přikoval ho zpět k lavici.

Proč to jen trvá tak dlouho? Co tam dělají? Proč za sebou zavřely dveře a proč ona tak křičí? Přece se nemohlo něco pokazit...

Když ty dvě přibyly do vesnice, ženské se na ně dívaly moc divně, křižovaly se a dělaly si na prsou ochranná znamení. On sám je chtěl nejprve vyhnat holí a řemenem, ale Mora ho zastavila. Prý jí je seslal sám Pán. Až přijde její čas, jiné u sebe nechce. Ženské z vesnice jsou mstivé, šeptala mu naléhavě. Pamatují si, kdo jsem a odkud jsem přišla - i všechno to ostatní. Nevěřím jim. Chci jenom ty dvě.

Vzal do ruky provázek růžence, který ležel na stole. Jednotlivé kuličky mu mizely mezi prsty jako rudé perly.

Jako kapky krve.

Zdrávas, Matko, milosti plná, Pán s tebou.

Možná to byla chyba. Možná je měl přeci jen vyhnal, nedat na její naléhání a prosby. Měl se obrnit, nepoddat se její ženské pošetilosti, přikázat jí, pro její vlastní dobro ji přinutit...

Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého.

Podlaha zaskřípěla pod tíhou kroků. Náhle se rozhostilo ticho - všepohlcující a strašlivé.

Svatá Matko, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší.

Růženec mu vyklouzl z prstů.

Dveře se otevřely. Stála v nich ta stará, vrásčitou tvář staženou do ošklivého úšklebku. Rukávy měla vyhrnuté až po lokty a na haleně tmavé skvrny. Spočinula na něm unaveným pohledem.

"Je mi líto, synu."

***

Zem se ještě skrývala pod závějemi sněhu, ale led už slábl a na mnoha místech odhaloval dravý proud řeky. Chlapec mohl být starý sotva tři zimy, batolil se na nejistých buclatých nožkách. Nevšimla si, že zamířil k řece, ani pestrobarevných odlesků na ledu, které upoutaly jeho pozornost.

S veselým smíchem doběhl až do středu koryta, kde padl na kolena, aby se těch divukrásných barev mohl dotknout.

Tehdy se led probořil a on jí zmizel z očí. Nevydal přitom ani hlásku.

***

Místnost byla cítit krví tak pronikavě, až se mu zhoupl žaludek. Byla všude: na hadrech nakupených v koutě, ve vědru horké vody, na pokrývkách i na lůžku, kde tak strašně dávno společně lehávali. Rudý byl i klín, břicho a nohy černovlasé ženy, která se uprostřed toho lůžka zdála k nesnesení malá a křehká.

"Moro," zašeptal. Hrdlo se mu stáhlo na uzounkou škvírku.

"Byl to těžký porod," zaskřehotala stará. "Dítě jsme dostaly ven, ale ona ztratila moc krve."

"Ale bude v pořádku?"

Stařena neodpověděla, jen krátce zavrtěla hlavou.

Moro.

Vrhnul se k lůžku. Popadl ji za bezvládnou ruku, tak bledou, že byla skoro průhledná. Studila jako led.

"Moro."

"Nech ji jít, synu."

"Zachraňte ji. Musíte něco udělat!"

"My už tady nic nezmůžeme. Tvoje žena je v rukou Páně."

"Lhářko."

Hrubě chytil Moru za bradu a prudce ji popleskal po tváři. No tak, probuď se. Krásný obličej jeho ženy se proměnil v mozaiku vrásek, ústa měla stažená ve ztuhlém šklebu a havraní vlasy zpocené a zplihlé.

Zdrávas, Matko, milosti plná, Pán s tebou. Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Svatá Matko, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší.

Probuď se. Nesmíš mě tu nechat samotného, Moro.

Vzápětí žena zakašlala a trhaně se nadechla. Víčka otevřela jen na škvírku.

"Mám strach," zašeptala s nesmírnou námahou. "Jane, bojím se..."

Hleděl na ni a nenacházel slova.

"Já nechci do pekla," pohlédla na něj s očima naplněnýma strachem. "Zhřešili jsme, Jane. My oba. Starý..."

Odmlčela se a on se na okamžik bál, že už znovu nenajde hlas.

"Nenech mě umřít, Jane. Prosím."

"Slibuju." Vtiskl jí polibek na chladné rty. "Nikdy tě nenechám odejít."

Dlouze na něj pohlédla a v jejích tmavých očích na okamžik zahlédl odlesk starého ohně. Jenže pak se přes ty oči spustila šedivá víčka a hruď jeho ženy s posledním výdechem poklesla.

Přísahám, Moro. Zachráním tě.

Svíral její dlaň, zatímco mu její život unikal mezi prsty. Když konečně povolil sevření, bílá ruka se bezvládně svezla na zakrvácené břicho.

Přísahám.

***

Rozeběhla se na led. Nic nedbala na to, že hned praskl a voda pod ním je mrazivá a smrtící. Chlapec byl pryč.

Běžela po břehu, zoufale volala a nahlížela do každého otvoru v ledu, kde by se snad její synek mohl objevit. Ale ať plakala sebevíc, ať vzývala velikou Matku a slibovala jí svůj život za jeho, po chlapci se slehla zem.

Nakonec se posadila na břeh na místě, kde zmizel, a dala se do kouzlení. Byla mocná čarodějka znalá všemožných dávných tajemství, ale ať se snažila sebevíc, žádné z jejích zaříkání chlapce zpátky nepřivedlo.

Seděla a kouzlila mnoho dní, a ještě déle pak plakala, až led dočista roztál a zima přešla v jaro. Tehdy odešla a na to místo se jaktěživa nevrátila. Nechala čas, ať se přes ni převalí jako mohutná vlna a zahladí ostré hrany zármutku. Ale nikdy nezapomněla a její srdce bylo od té doby hořké a kruté.

***

Za okny nepřestávala kvílet vichřice, ale světnice byla ponuře tichá. Stará se zjevila za jeho zády. V náručí držela uzlík zabalený v plenách.

"Dítě tě potřebuje, Jane," promluvila. "Jí už nepomůžeš. Teď je načase starat se o živé."

Konečně odtrhl pohled od Mořiny nehybné tváře. Konečně očima našel oči staré. Podávala mu novorozence. S nechutí si ho vzal. Chlapec měl svrasklou růžovou tvářičku umazanou od krve. Neplakal, jen mžoural na svět rozostřenýma tmavýma očima. Janovi se odporem stáhl žaludek.

"Vezmi si to a udělej s tím, co chceš," vrazil ho staré zpět. "Ber to jako platbu za svoji službu. Můžeš být ráda, že ti dávám vůbec něco, a nevyženu vás na mráz."

Ústa staré se stáhla do přísné linky.

"Nemohly jsme nic dělat. Dítě se narodilo příliš brzy."

"Ženské říkaly, že jste čarodějnice. Neměl jsem si vás vůbec pouštět do domu. Přinesly jste s sebou smrt."

Měl jsem ji přivést k rozumu. Zakázat jí, aby je vůbec zvala dál. Kdybych byl přísnější, ještě by žila.

"Byla to vůle toho nad námi, že si k sobě tvou ženu povolal. Nebýt naší pomoci, přišel bys i o syna."

"Nechci ho," zavrčel. "Bez matky stejně dlouho nevydrží."

"Najdeš si novou ženu," namítla stará.

Nechci novou ženu. Musím zachránit Moru. Přísahal jsem.

"Hoďte ho třeba na hnůj," odsekl. Odstrčil starou tak hrubě, až zavrávorala. Dítě zaškytalo a pak konečně našlo hlas a rozkřičelo se na celý dům. Zvuk dětského pláče se Janovi zařezával do uší ještě strašlivěji než Mořin křik.

Ta druhá, mladá, hned s hadí hbitostí přiskočila a starou podepřela, aby neupadla. Vzala si od ní dítě a broukavými slovy ho začala konejšit. Střelila po Janovi zlým pichlavým pohledem. Oči měla skoro tak černé jako Mora, ale tváře plné a kulaté a kůži opálenou dohněda.

Zmije. Divoženka. Smrt, která překročila práh mého domu.

Otočila se k Janovi zády, jako by před ním chtěla dítě ochránit, ale jeho to pramálo zajímalo. Vrhl se do síně a práskl za sebou dveřmi.

Přísahal jsem, Moro, a přísahu splním. Přivedu tě zpátky.

Z háčku u dveří sebral kožich, z kouta ostrou sekeru, se kterou chodíval na dříví. Pískl na psa, obrovskou huňatou ovčáckou fenu, která doteď polehávala v koutě. Zvíře ho oddaně následovalo.

Stačil jediný pohled do noční tmy, aby věděl přesně, za kým musí jít a kde ho hledat.

Stará to ovšem netušila. Vrhla se za ním a nebýt zbraně, kterou držel v ruce, snad by mu i vlastním tělem zabránila odejít.

"Kam chceš jít, teď v té bouři?" zaútočila na něj aspoň slovy.

"To není tvoje starost."

Mám slib, který musím splnit.

Ta druhá stála za stolem a pozorovala ho.

"Zemřeš v bouři, Jane," promluvila snad poprvé od chvíle, co sem vkročily. Měla pevný, uklidňující hlas. "Měj rozum a nechoď. Zůstaň se svým synem."

Nemůžu, řekl by jí, kdyby ještě měl slova. Bez ní nemám na světě co pohledávat.

Místo toho rozrazil dveře. Vánice mu je skoro vyrvala z rukou. Fena se mu prosmýkla kolem nohou a zmizela v bouři. Jan se naposledy ohlédl a jeho oči se střetly s černýma očima snědé dívky. Zdálo se mu, že chce ještě něco říct, něco důležitého. Ale pak za ním práskly dveře a on nechal dům, řvoucí dítě i chladnoucí tělo své ženy zmizet v bílé tmě.

Pohltila ho nekonečná noc zimního slunovratu.