Sněhová vločka: třetí část
Jak se vracela, sněhu rychle ubývalo. Zanedlouho už nic nenasvědčovalo tomu, že poblíž přebývá kousek věčné zimy. Slunce svítilo, ptáci zpívali, zkrátka letní idylka. Šlo by se jí však mnohem lépe, kdyby nevěděla, co má za sebou.
A co má před sebou.
Palana jí teď připadala mnohem méně přátelská. Dřevěné domky ztratily všechnu krásu, Korjaci už se neusmívali, ale jízlivě šklebili. Když ji v esově domě přivítal Stěpan, jeho huhňavý přízvuk už nebyl milý, ale hloupý a rozčilující.
"Chci mluvit s Bogorasem," poručila mu příkře, sotva ji stačil pozdravit.
"Esa má práci," odpověděl Korjak. "Nikdo nemá rušit."
"Je mi jedno, jestli hostí třeba samotnou Císařovnu. Tohle nepočká." Prosmýkla se kolem něj, aniž by věnovala pozornost jeho protestům, a dupala po schodech do Bogorasovy pracovny.
Měl práci - s knihou položenou na hrudi seděl v křesle a tiše chrápal. Když čarodějka práskla dveřmi, zmateně sebou trhl.
"Slečno Hornohvězdná...? Vítejte zpět. Jaký byl výlet?"
"Úžasný," zasyčela. "Zvlášť poté, co jsem zjistila, že sněhové bouřky uprostřed léta u vás vůbec nejsou ojedinělé klimatické jevy. Řekněte, nestydíte se za sebe aspoň trochu? Vyhnat malou holku do hor a nechat ji tam takhle živořit?"
"Bojím se, že nerozumím, slečno..."
"Nechte toho. Víte moc dobře, o kom mluvím. Lena Ikanovová. Řekla mi všechno - i to, kdo ji vyhnal."
Z esovy tváře jako kouzlem spadla zmatená maska. Zvedl se z křesla. I když byla Karja vyšší, působil tak autoritativně, že před ním málem couvla.
"Uklidněte se, drahá. To, co jste viděla, vás muselo rozrušit."
"Rozrušit?! Vždyť vy..."
"Nekřičte, prosím. Posaďte se a vyslechněte mě. Tady je křeslo. Počkejte, zavolám Anu, donese vám šálek čaje."
"Nepotřebuju šálek čaje."
"Raději kávu?"
"Nejraději vysvětlení. Mluvte, Bogorasi. A uvědomte si, že všechno, co řeknete, bude mít následky."
Písmák rozhodil ruce.
"Ach, slečno Hornohvězdná. Zapomínáte, že tady není Střed. Tady má Akademie pramalý vliv. Nemůžete nás potrestat za to, že chráníme své město."
"Chráníte? Tím, že vyženete malé dítě do hor?"
"Nevím, co vám to děvče napovídalo, ale zřejmě jste tak úplně nepochopila situaci. To Lena utekla. Chtěli jsme ji poslat do Antje na vychování, ale ona zmizela z města. Hledali jsme ji, ale jako by se propadla do země. Věřte, že jsme pro ni udělali, co bylo v našich silách."
"Měli jste zavolat čaroděje hned, když jste objevili, že má moc. A měli jste to říct mně." Zpříma se na něj podívala. "Musím ji odsud odvést. To dítě je neobyčejné. Musí dostat řádné vzdělání. S vaším svolením," dodala mrazivě, "bych jí ho ráda poskytla."
"Obávám se, že to nepůjde." Bogoras pokrčil rameny. "Lena patří sem. Své rodině, která rozhodne, jak s ní naloží. Pokud ji přivedete, budeme vám nesmírně vděční, ale nemáte právo brát ji pryč."
"Že nemám právo?!" zavrčela Karja. "Poslouchejte, Bogorasi, až podám v Akademii hlášení o zdejších poměrech, můžete počítat s pěknými nepříjemnostmi. Nepokoušejte se mi vysvětlit, že náš vliv sem nesahá, ani nějaké žvásty o tom, komu to dítě patří. Má moc, tudíž patří nám. A já ji odsud odvedu. Sbohem!"
Tentokrát se nesnížila k prásknutí dveřmi - zavřela za sebou dokonale civilizovaně. Ať si Bogoras domyslí, co je mu libo.
***
Navzdory hrdému odchodu se ráno vyplížila z domu ještě před svítáním. Na chodbě zastihla Stěpana, kterému v rychlosti vysvětlila, co má udělat s jejími zavazadly.
"Potřebuju, aby tady večer byl vůz s řidičem. Zaveze mě do Antje. Bude čekat u západní brány, rozumíš?"
Korjak zmateně přikývl.
"Ale slečno... Esa..."
"Udělej, co ti říkám, Bogorase se neptej. Je to nesmírně důležité." Už se měla k odchodu, ale pak ji něco napadlo. "Stěpane..." Korjak se otočil a čarodějka se usmála. "Děkuju."
***
Cesta k jezeru tentokrát ubíhala mnohem rychleji. Karja už věděla, co má čekat, a tak se vybavila nejen sadou kouzel proti chladu, ale i teplým kabátem, čepicí a párem rukavic, které pro ni den předtím našla Ana.
Lena už na ni čekala. Čarodějka z jejího chování vyčetla úlevu.
"Kam půjdeme?" vyzvídala, zatímco sestupovaly po schodech a dolů na zasněžené jezero.
"Nejdřív do Antje," usmála se Karja. "Už jsi tam někdy byla?" Lena zavrtěla hlavou. "Tak to se máš na co těšit. Potom pojedeme na sever, k moři, a poplujeme lodí do Bukary. Tam na nás bude čekat vzducholoď."
"A pak?" ptala se modroočka dychtivě.
"Pak... Pak se uvidí." Až se dostanou do civilizace, musí Karja poslat zprávu Radě. Předpokládala, že jejich první kroky povedou na Dar Âzaret. "Pak navštívíme čarodějnou věž," odpověděla prostě.
Lena se zamračila.
"Já už nejsem malá. Vím, že čarodějnické věže jsou jenom v pohádkách."
Karja se pousmála.
"No, v tomhle případě nemáš pravdu. Dar Âzaret vážně je věž čarodějů. Je to sídlo Akademie."
"Co je Akademie? Nějaká škola pro kouzelníky?"
Čarodějka se zarazila. Jak je možné, že Lena neví něco tak prostého?
"Zaprvé, neříká se kouzelník, ale čaroděj," opravila modroočku. "Kouzelník je dost hanlivé označení. To si zapamatuj, ať někoho omylem neurazíš. A Akademie... Ano, je to i škola, ale zdaleka ne jenom to. Je to především organizace, která chrání všechny lidi provozující magii. Radí králům a státníkům, jak správně vládnout, a protože magie je pro svět důležitá, sama se na vládě podílí."
Krásný způsob, jak říct, že je to smečka mocichtivých lotrů, pomyslela si hořce. Já sama patřím mezi ně. A teď do toho zatáhnu i tebe, Leno.
Kousla se do rtu.
"A teď pojď," změnila téma. "Máme před sebou dlouhou cestu."
Zpáteční pochod byl mnohem veselejší. Lena byla bystrá a překvapivě hovorná, povídala si s čarodějkou o všem možném, a když se slunce sotva začalo sklánět k obzoru, stanuly na kopci nad Palanou. Město skrčené mezi svahy působilo v ubývajícím světle neobvykle zlověstně.
"Musíme tam?" zeptala se Lena tiše. Karja sama se necítila dobře, ale pokusila se o povzbudivý úsměv.
"Neboj se, nepůjdeme přímo do města. U brány mám vůz, ten nás odveze rovnou do Antje. Nikdo si ani nevšimne, že tam jsi."
"Ale oni mě znají," namítla Lena rozzlobeně. "Poznají mě, a pak... Nechci tam!"
"Musíš. Do Antje je to pěšky další půlden cesty a už se stmívá. Navíc tady mám věci. Nemáš se čeho bát, postarám se o tebe."
"Ne."
Čarodějka si povzdechla. Začal se jí zmocňovat neklid a jen těžko odolávala pokušení použít na Lenu lehčí hypnotické kouzlo.
"Poslouchej mě," začala a snažila se o co nejklidnější tón. "Jsi tady se mnou a já jsem čarodějka. To znamená, že mám větší moc než všichni ti lidé dole dohromady. Bojí se mě i Bogoras. Nedovolí si stavět se proti mně. Nemusíš mít strach, Leno, nic se ti nestane."
***
Měla tušit, že to nakonec nebude tak snadné.
"Jak to k čertu myslíte, že moje věci zůstaly u esy?" obořila se na řidiče, Korjaka neurčitého věku a neurčité znalosti její mateřštiny.
"Jak říkám," pokrčil muž rameny. "Nejsou tu."
"Ale já se tam nemůžu vrátit. Stěpan měl ty kufry přinést." Její předchozí slova o vlastní nedozírné moci jí teď připadala čím dál pitomější.
Nemohla se vrátit k Bogorasovi. To by Lena nezvládla. Zároveň ale nemohla nechat věci tady. Měla v těch kufrech všechny materiály k výzkumu i dokumenty, které tu esovi rozhodně nemůže nechat.
Chtělo to rychlé rozhodnutí. Bohužel, jediný možný výsledek se jí ani trochu nelíbil. Obrátila se k Leně.
"Objevily se menší potíže. Neposlali sem moje věci, jak měli. Musím pro ně teď zajít. Počkáš tady, ano? Nemusíš se odsud ani hnout, budu hned zpátky."
Lena přikývla - mlčky, ale s žalostným výrazem, který čarodějce drásal srdce. Jako by věděla, že Karja slib nedodrží. Čarodějka ji opouštěla s pocitem, že je něco hodně špatně.
Bylo. Ovšem plně si to uvědomila, až když vstoupila do esova domu. Čekala, že se ji pokusí zadržet, připravovala se na Bogorasovy protesty a výhružky. Ale v celém stavení nebylo ani živáčka. Spěchala liduprázdnými chodbami. Její pokoj byl zamčený, ale jako by ji to mohlo zastavit. Když vtrhla dovnitř, našla zavazadla naházená v rohu. Někdo je zřejmě odklidil ve velkém spěchu.
"Slečno?"
Otočila se. Ve dveřích rozpačitě přešlapoval Stěpan.
"Co se tady stalo?" zeptala se. "Proč jsi nenechal odnést moje věci?"
Korjak něco zamumlal.
"Prosím? Stěpane, co se děje? Kde je Bogoras?"
Muž se zatvářil kajícně.
"Venku, slečno. On... Šel pro malou Ikanovovou."
Krve by se v ní nedořezal. Na kufry v tu ránu zapomněla. Celá rozlícená proběhla kolem Stěpana.
"Není moje chyba," omlouval se Korjak, zatímco slétla po schodech a rozrazila hlavní dveře. I ulice byla najednou podezřele prázdná. "Esa řekl, že vaše věci musí zůstat tady. Půjdete pro ně a holka zatím... Moc mě to mrzí."
Samozřejmě. Bogoras byl příliš chytrý, než aby mu nedošlo, co se chystá udělat. K čertu s ním!
Běžela po hlavní třídě. Už měla na dohled hradby, když vtom to ucítila.
U brány se tísnil dav. I na tu dálku poznala, že se sem rozhodně nesešel na přátelskou sousedskou besedu. Slyšela křik, nadávky a zlý smích. A kouzlo. Nikdo z těch lidí ho nemohl cítit, ale na Karju řvalo jako výstražné rudé světlo.
"Leno!"
Rozběhla se. Narazila do zástupu, odstrkovala lidi lokty, šlapala jim na nohy. Neslyšela, jak jí nadávají, protože vpředu čím dál jasněji rozeznávala Lenin pláč. A kouzlo, zatím nezformované, ale děsivé, monstrózní, rychle nabírající na síle.
Konečně je uviděla. Lena klečela na zemi, choulila se jako uzlíček hanby a zoufalství. Nad ní se skláněla tmavovlasá žena, podle všeho Ikanovová, a křičela. Bogoras bez pohnutí přihlížel.
"Dost!"
Otočili se k ní. Ikanovová překvapeně, esa s posměchem. Lena měla v očích slzy, ale tvář staženou hněvem.
"Okamžitě přestaňte!" zaječela čarodějka na písmáka. "Copak jste se zbláznil, Bogorasi?!"
Než se ale ten zmohl na odpověď, promluvila Lenina macecha.
"Ráda vás konečně poznávám, slečno," řekla. S nevyřčenou výhružkou se postavila mezi ni a Lenu. "Esa mi vykládal, co jste mu řekla." Udělala krok směrem k čarodějce. "Doufala jsem, že se dovtípíte sama. Teď ale vidím, že jste opravdu nepochopila, do čeho chcete šťourat. Žádná přivandrovalá čarodějnice mi nebude mluvit do toho, jak mám nakládat s vlastní dcerou!"
Chytila Lenu za ruku a hrubě ji vytáhla na nohy.
"Jdeme! Bohové se mnou neměli slitování, když mi hodili na krk takového parchanta! Vstaň, rozumíš? Dělej!"
To byla poslední kapka. Karja cítila, jak se v děvčátku cosi zlomilo a strhlo to lavinu. Sama měla sotva čas vyvolat kolem sebe ochrannou bariéru. Pak mohla jen sledovat, jak se Lena vytrhává z macešina sevření, zvedá ruce nad hlavu...
A pak svět explodoval.
***
Trvalo to nekonečně dlouho, než kouzlo utichlo a odeznělo a ona našla odvahu rozlepit víčka. Hned je zase zavřela. Denní světlo bylo nesnesitelně ostré.
Ležela na zemi, schoulená do klubíčka. Duchové rozrušeně vířili kolem ní, ale kupodivu to byli jen její vlastní - po Lenině magii ani stopy.
Třásla se zimou. Když se konečně přiměla oči otevřít, zjistila, že leží na ledu. Kolem ní se hromadily sněhové závěje, držené v uctivé vzdálenosti jen jejím ochranným kouzlem. Dál viděla neporušenou zmrzlou plochu.
Srdce jí divoce bušilo. Marně se snažila sama sebe přesvědčit, že to, co se stalo, byl jenom zlý sen.
Kam až dohlédla, všude byly nehybné postavy. Bogoras. Ikanovová. Dav čumilů, zmrzlých v okamžiku absolutního překvapení - nebo absolutní hrůzy. Klouzala očima dál, k hradbám a domům za nimi. Všechno bylo z ledu. Zmrzlá plocha sahala až k svahům kolem Palany.
Ledové město.
Ztěžka se postavila. Chvíli vrávorala, než se jí podařilo najít rovnováhu, a vydala se vratkým krokem k nehybným postavám. Ikanovová si zakrývala tvář. Bogoras se stále tvářil nesmírně důležitě - ve zmrzlém obličeji působil ten výraz absurdně a směšně. Stála tam matka s dítětem, ztuhlí ve vzájemném objetí. Starý muž, který v rozčilení upustil hůl a ve chvíli, kdy Lenino kouzlo udeřilo, se pro ni zrovna shýbal.
Byla tam i Ana a Stěpan. Dívka stála za písmákem a zimomřivě si tiskla ruce k tělu, Stěpan měl ve tváři nechápavý výraz. Čarodějka se zlehka dotkla jeho na kámen zmrzlé pokožky. Bodla ji němá výčitka.
V tu chvíli se však mezi mrtvými ozval zvuk, který životem přímo překypoval. Přicházel od městské brány. Když tam Karja přispěchala, našla Lenu, živou a zdravou, zalykající se vystrašeným pláčem.
***
Stmívalo se. Vzduch se stále ještě chvěl odeznívající energií kouzla. Karju bolela hlava a sebemenší šustnutí dráždilo její zostřené smysly. Seděly s Lenou na svahu, schované mezi zmrzlými kmeny staletých borovic, a tiskly se k sobě. Mlčely. Palana, ještě včera ozařující noc teplým světlem, se proměnila v mrtvé město.
Z letargie je vytrhl až noční chlad. Modroočka se na čarodějku podívala se strachem v očích.
"Co se mnou teď bude?" zeptala se tiše. "Já jsem jim nechtěla ublížit, ale... Zabila jsem je, že?" Její hlas byl prosebný, žadonil o Karjino ne.
Čarodějka mlčela. Kalkulovala. Jestli - ne, až - se to dítě dostane na Dar Âzaret, strhne se kolem něj mocenský boj. A pak bude každá špína dobrá. Jistě by nebylo vhodné, kdyby Leně veřejně přiznali masovou vraždu.
"Nebyla to tvoje chyba," odpověděla klidně. "Nikdo tě nebude soudit za něco, co jsi udělala ve vzteku. Ale bude nejlepší, když o tom nebudeš mluvit... Nikdy."
Pohladila modroočku po hlavě a Lena k ní zvedla tvář.
"Chci pryč," zašeptala. "Už nikdy se nevrátím."
"Ani já," přisvědčila Karja. "Půjdeme dolů do Antje, čeká tam na tebe celý svět. A na tohle... Na tohle musíme zapomenout."