Až se otočí slunce VI.

23.04.2022

Předchozí


V jedné věci se zmýlil. Té noci za ním nepřišla jako bohyně pomsty, nemučila ho ani nevyhrožovala. Obcházela kolem domu, škrábala po zdech, až si zlámala nehty, a šlapky měla rozřezané o ostré kusy ledu. Plakala, volala ho a prosila, aby vyšel ven, aby ji vzal dovnitř a ochránil ji před chladem. Jako by už sama vstoupit nemohla. Až nad ránem se vrátila zpět do stínů, ale i krátce po rozednění ještě slyšel její nářek.

Když Tamara vyšla ráno ven, ozval se křik. Vrátila se celá bledá.

"Venku je plno krve," vyprávěla mu s očima doširoka rozevřenýma. "Myslela jsem, že snad liška zamordovala slepici, ale dívala jsem se do kurníku a jsou tam všechny. Navíc nikde žádné peří."

"Možná psi z vesnice," odvětil a snažil se o klidný tón.

"Nejspíš ano," nechala se přesvědčit, i když oba dobře věděli, že žádní psi v zimě venku nebyli - ani ve vesnici, a tím méně tady na samotě. Který pes by navíc vyšlapal okolo domu dokonalý kruh?

***

I když to dlouho vypadalo, že zima se ten rok nevzdá vlády, nakonec přeci jen prohrála svůj souboj s jarem. Sněhové vánice ustaly, dny se prodlužovaly a jižní vítr s sebou přinesl dlouho očekávané oteplení. Vůně jara je lechtala v nose a motala jim hlavy, byla příslibem nových začátků, nepopsaným bílým listem, chvějivými možnostmi dosud neproměněnými ve skutečnost.

Janovi voněla jako rozhřešení. Jeho čas se blížil.

Sníh začal tát krátce po jarní rovnodennosti. Tamara byla doma k neudržení - předtím ho to nenapadlo, ale nejspíš jí musela celou zimu chybět otevřená krajina a volné nebe nad hlavou. Byla zvyklá toulat se světem, ne sedět zavřená doma. Brávala Janka, zabaleného do silných vrstev vlny a kožešin, na dlouhé procházky po okolí. Čas od času přišli za Janem na pole a sledovali, jak pleje a připravuje půdu na příchod jara. Tamara seděla na kameni na mezi, dítě držela v náručí a jeho drobnou ručičkou na Jana mávala pokaždé, když vzhlédl.

Soused začal Jana zase zdravit. Zprvu to nechápal, pak ale jednou našel jeho ženu, jak se na zápraží vesele vybavuje s Tamarou. Její dvě mladší dcerky se skláněly nad košíkem, tahaly Janka za drobné ručičky a dělaly na něj obličeje. Obezřetně, zdrženlivě sousedku pozdravil. Tamara ho vzala za ruku a zcela samozřejmě ho políbila na tvář. V pohledu druhé ženy bylo cosi spokojeného - věci se vrátily do starých kolejí. Tamara jí dala svět, kterému rozuměla, vedle kterého mohla žít.

Jan utekl do bezpečí chalupy a po zbytek dne mlčel jako zařezaný.

Ve vzduchu visela změna. Tlačila ho na cestu, po které se nechtěl vydat, a on cítil, že bude čím dál těžší tomu tlaku odolat.

Neopovažuj se mě zradit, Jane.

Slunovrat se blížil a on byl na pokraji svých sil.

***

Jednoho rána se probudil s hroznou náladou. Nepřišla už několik dní a jeho bodal stesk, takže se hned s rozbřeskem vydal k hrobu u ostružin. Tamara v domnění, že potřebuje oporu ve smutku, šla s ním. Nenechala si to vymluvit. A tak tam stáli, on usilovně se snažící ignorovat její přítomnost a ona hledící na něj jako ztělesnění soucitu. V té scéně bylo cosi absurdního.

"Byla odsud z vesnice?" zeptala se nakonec Tamara.

"Ne. Přišla jednou na podzim s kejklíři, a už zůstala."

"Byla dcerou někoho z nich?"

"Ne, přidala se k nim jako malá holka. Tancovala."

Tamara dlouho mlčela.

"Měla štěstí, že se jí podařilo tady zůstat."

"Jak to myslíš?"

"Vždyť víš... Každá potulná holka je ráda, když vymění prach cesty za střechu nad hlavou. Znám tucty takových. Musela ti být za tu šanci vděčná."

"Byl to osud," namítl. "Patřili jsme k sobě, bylo dáno, že se jednou setkáme. Šel bych za ní kamkoliv, i do ciziny s kejklíři. A ona za mnou taky."

"Ale určitě jí nevadilo, že máš chalupu a hospodářství, nemám pravdu?"

Smála se mu. Ta zmije s pichlavýma očima se mu smála! A co hůř, vysmívala se , přímo tady nad jejím hrobem.

"Mora taková nebyla. Nezáleželo jí na mém majetku."

"Uklidni se, Jane. Tak jsem to nemyslela," nasadila Tamara konejšivý tón, jako by byl dítě. "Chtěla jsem jen říct, že tak se to zkrátka dělá. Když ti po letech potulky někdo nabídne, ať zůstaneš, neváháš dvakrát."

"To stačí!"

"Láska nejlépe kvete, když má člověk kde večer složit hlavu..."

Facka dopadla tvrdě a nečekaně. Tamara zavrávorala a chytila se za tvář.

"Jdi dovnitř. Okamžitě. Na tohle místo už nikdy nevkročíš, nebo to bude to poslední, co kdy uděláš. Běž!"

Oněmělá klopýtala k domu, zatímco v Janovi všechno vřelo. Neměl daleko k tomu pustit se za ní a vybít si na ní zlost, kterou v něm zažehla. Mora nebyla žádná poběhlice. Milovala mě. Na ničem jiném jí nezáleželo. Jen šeptání z ostružin mu zabránilo jít a doopravdy Tamaře ublížit. Potřeboval ji, a jeho láska to dobře věděla a držela ho zpátky.

Zbytek dne strávili v mlčení, a stejně tak následující dny. Tamara se neodvážila hnout z domu, snad měla strach, že by po návratu našla dveře zavřené. Jan naopak odcházel často a na dlouho. Když zrovna neměl práci, toulal se po lesích. Volal Lítost a vyprávěl jí o svém plánu. Jasně cítil její nedočkavost.

Mohl jen hádat, zda ho Tamara podezírá, nebo se stará jen o svou kůži a o jeho plánech ji ani nenapadne přemýšlet. Nikdy se nezeptala na nic, co by souviselo s jeho lesními výpravami, vílou nebo kamenným kruhem v horách, a on dávno vzdal pokusy vyčíst něco z jejích pichlavých černých očí. Mlčela a vyhýbala se mu, a to stačilo.

Upadli do ticha, a v tom tichu hlas Lítosti sílil.

Čas se krátí, Jane. Čekala jsem dlouho - oba jsme čekali. Ale teď už ti nic nebrání přijít. Čekám na tebe.

Přines mi krev.

***

Ráno o slunovratu bylo na svou roční dobu překvapivě chladné. Ještě si nezvykla, že je tak blízko hor, a tak po východu slunce vyběhla z domu jen tak, bosá a v lehkých šatech. Chlad ji záhy přinutil vrátit se domů pro šál. Janek ještě spal, stočený do klubíčka jako kotě. Cucal si palec. Usmála se. Rostl jako z vody.

Jeho otec spal taky, ale pro něj úsměv najít nedokázala. Místo toho jen popadla šál a tiše se zas vyplížila ven.

Šla si po své práci, nakrmila slepice, pokropila zeleninovou zahradu a donesla domů vodu. Slunce se mezitím stačilo vydrápat na nebe a začít hřát dost silně na to, aby mohla svrchní vrstvu odložit. Léto se blížilo rychlými skoky a každý den byl o něco teplejší a jasnější.

Sousedka už se taky otáčela kolem domu. Kývly na sebe, vyměnily si úsměv a Tamaru zahřálo u srdce. Jestliže ji přes zimu v domě držel mráz a sněhové bouře, teď to bylo něco nepoměrně sladšího - jistota, že teď má konečně střechu nad hlavou, že už nemusí nikam odcházet a nic opouštět. Má syna, který potřebuje její péči, a dům, ze kterého dokázala udělat opravdový domov. Teď už ji nečeká žádné plahočení po lesích, spaní na plesnivé slámě ve vymrzlých stodolách, nadávky a krutost těch, kterým přišla pomoct. To všechno roztálo a zmizelo spolu s posledním sněhem.

Usmála se na sousedku ještě jednou a o to vřeleji. Byla to hodná žena, shrbená pod přívalem povinností, sukni obsypanou klubkem hladových krků, ale brala svůj úděl s pokorou. Pro Tamaru měla vždy vlídné slovo. Byla ráda, že neposlouchala, když ji před ní Jan varoval...

My o vlku, a vlk právě procitl. Slyšela ho, jak otevírá dveře do síně. Sice ještě neměla všechnu práci hotovou, ale zvedla se a pospíchala domů. Šel z něj strach, zvlášť když byli zavření v příliš těsné kleci čtyř stěn. Ale nechat ho samotného s Jankem, to ji děsilo mnohem víc.

Mlčky mu připravila snídani. Od té události u ostružin se každé slovo, které spolu museli pronést, stalo nutným zlem. A přesto, když před něj položila misku s ovesnou kaší, na ni tentokrát pohlédl. Vzal ji za ruku. Ta jeho byla velká, silná, zhrublá prací.

"Sedni si." Zaváhala, ale poslechla. "Dneska půjdeš se mnou."

"Kam?" zeptala se přiškrceně.

"Do lesa. Chci ti něco ukázat."

"Dnes bude mše," připomenula mu.

"Půjdeme potom. Až bude tma."

"Mám tady spoustu práce, Jane. Nevím, jestli můžu..."

"Jsi moje žena, Tamaro, a já jsem ti něco přikázal. Je Pánovou vůli, aby žena poslouchala svého muže." Stále ji držel za ruku. Teď silně stiskl. "Už o tom nechci slyšet ani slovo."

***

"Bratři a sestry..."

Kadidlo vonělo sladce a omamně, a Janek v uzlíku na jejím klíně hřál. Byl klidný - měl bohoslužby rád, i když z nich ještě nemohl mít rozum.

"Dnešní noc je nocí zázraků. Je nocí víry a zrození, oslavy nového života a nových začátků. Rozejděte se s touto vírou v srdci, a mějte na paměti, že přestože staré skončilo, nové k nám právě teď přichází. Otevřete svá srdce, své mysli i své domovy. Bratři a sestry, jděte ve jménu Páně." Při knězových posledních slovech se Janek zavrtěl. Sevřela ho pevněji.

"Ššš, za chvíli bude konec," zašeptala. "Už půjdeme domů."

Když zvedala oči zpět k oltáři, cítila na sobě Janův nevyzpytatelný pohled. A když pak vycházeli ven, znovu ji chytil za ruku. Ne nijak něžně, ale pevně, jako by se chtěl ujistit, že mu nikam neuteče.

"Nepůjdeme pozdravit sousedy?" navrhla. Nečekala, až odmítne, ale rovnou ho táhla za nimi. K její nesmírné úlevě šel.

"Jsem rád, že jsme tě zas jednou zastihli v chrámu, Jane," uvítal je soused s úsměvem. "Dlouho jsi nám tu chyběl."

"Tamara chtěla jít," odvětil Jan příkře.

"Inu, že s novou ženou přichází nové lepší způsoby," uchechtl se soused. "Drž se jí, chlapče, to ti povídám. Kéž by tak tvůj dobrý otec a matka žili dost dlouho na to, aby ji mohli poznat."

"O Moře jsi takhle nikdy nemluvil."

Soused se zarazil. Jako by Jan překročil nějakou zakázanou hranici.

"Mora nebyla dobrá, chlapče. Nebyla to žena pro tebe - vlastně pochybuju, že by byla dobrou ženou komukoliv. Tvůj otec měl pravdu, když říkal, že jsme ji měli vyhnat kamením a ohněm. Ale ona si s ním poradila po svém, nemám pravdu?" řekl tvrdě. Tamara nečekala, že se v tom pomalém, zemitém muži může ukrývat tak ostrá hrana.

"Půjdeme," řekl dřív, než se Jan zmohl na odpověď. Popadl svou manželku za ruku a táhl ji pryč.

To nemohla dopustit.

"Počkejte!" zavolala. Sousedka se otočila.

"Chtěli jsme... chtěli jsme vás dnes pozvat na večeři. Oslavit slunovrat," šeptla. Cítila, jak jí Jan drtí ruku. Musela to zkusit. Hrůza, která z něj šla, byla příliš veliká, a oni byli její poslední naděje, její jediná naděje...

Soused se však zamračil.

"Odpusť, moje milá. Nebudeme sedět u jednoho stolu s někým, kdo se oddával hříchu, zatímco jeho vlastní otec umíral."

Nechali ji tam stát s kňourajícím děckem a rukou uvězněnou v Janově pěsti. Když ji pak Jan táhl domů, už se ani nebránila. Strach jí sešněroval údy a zamkl ústa na zámek.

Z domova se mrknutím oka stalo vězení.