Až se otočí slunce VII.

Předchozí

Doma ji posadil ke stolu a přikázal jí ani se nehnout. Janek v kolébce řval z plných plic, ale Jan jako by to nevnímal. Rázoval od jedné stěny ke druhé, rukama si tu prohrabával vlasy, tu je tiskl v pěst nebo jimi tloukl do zdi. Bez ustání pohyboval ústy, třebaže z nich nevyšla ani hláska. Tamara plakala a prosila ho, aby ji nechal odejít, ale jako kdyby ji neslyšel. Neodvážila se vzepřít jeho příkazu a pohnout se z místa. Sama by možná utekla, ale nedovedla si představit, že by před ním prchala s dítětem v náručí.

Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec se posadil naproti ní. To už slunce zapadlo a venku se proháněl divoce kvílící vítr.

"Obleč si něco teplého. Odcházíme."

"Kam?"

"Do hor. Slíbil jsem, že ti něco ukážu. A musím taky tebe ukázat někomu."

"Kdy se vrátíme? Mám zabalit jídlo na cestu? Mám... mám tady uklidit, jestli budeme pryč dlouho?" Jen praktické úvahy jí pomohly udržet strach pod kontrolou, nedovolit mu ovládnout ji a rozbít na tisíc střepů.

"Nemusíš se obtěžovat. Ty už se sem nevrátíš."

Sledoval ji zlýma očima, když se oblékala - vlněný šál, šátek přes hlavu, vysoké kožené boty jeho mrtvé ženy, které od něj dostala krátce po svém příchodu a na které byla tak pyšná. Ruce se jí třásly tak strašlivě, že nebyla schopná je ani zavázat.

Jan už stál u dveří. V ruce měl sukovou hůl, kterou nosíval do lesa. U pasu se mu - pane chraň! - houpala sekera s čerstvě nabroušeným ostřím.

"A Janek?"

Až teď si nejspíš uvědomil pronikavý řev, který je provázel už od návratu z chrámu. Zamračil se.

"Nech ho tady. Až se jeho matka vrátí, dobře se o něj postará."

"Nemůžu ho tady nechat."

"Mlč a pojď."

"Ne."

V tom jediném mu nebyla ochotná ustoupit. Stáli proti sobě, přeměřovali se pohledy a Tamara si byla na okamžik jistá, že sáhne po sekeře a srazí jí hlavu.

"Dobře," svolil však. "Vezmi ho. Mora ho stejně bude chtít vidět co nejdřív." Pak se příšerně zašklebil. "Můžeš jí ho sama předat, jestli budeš chtít. Možná tě Lítost nechá. Ale postarej se, aby tak neřval. Ať si nás nevšimnou sousedi."

Pak vyšel ven a ona ho následovala. Opustili temný dům, aby se ponořili do mnohem horší temnoty.

***

Les byl hustý a stezka divoká a zarostlá. Jan šel první. Kde to bylo potřeba, sekerou klestil cestu, jindy ji jen těžkými botami ušlapával. Přesto byl mnohem rychlejší než Tamara, které se sukně co chvíli zachytila v trní, která nedokázala s Janovou obratností přeskakovat padlé kmeny a v náručí držela nespokojeně se kroutící dítě. Pomalu a namáhavě se drápala do svahu, zatímco Jan musel každých pár kroků zastavit a hrubě ji popohánět. Dávno už se vzdala myšlenky, že by se pustila ze svahu dolů, že by se aspoň pokusila o útěk - a ani jeho ta myšlenka zdá se netrápila. Oba věděli, že by nedoběhla daleko.

Nakonec mu došla trpělivost. Přes všechny protesty jí vytrhl Janka z náručí, ji vzal za druhou ruku a táhl ji do svahu takovou silou, že jí div nevykloubil rameno. Ať už ho posedl jakýchce démon, vlil mu do žil sílu, kterou u něj nikdy předtím nespatřila. Oči mu hořely jasným světlem a ústa se bez ustání pohybovala:

"Je pomalá, já vím. Já to vím. Ale nemusíš mít strach. Přišel jsem splnit, co jsem slíbil. Už brzy se zase setkáme. Slibuju, slibuju."

Mohly to být hodiny a mohla to být taky celá věčnost, než stromy okolo nich zakrněly, a nakonec zmizely docela, nahrazeny hustou nízkou klečí. Tady foukal vítr tak pronikavý, že ani vlněný šál ji před ním neochránil.

Pak spatřila cíl jejich cesty. Přestože Jan k ní už hodnou chvíli nepromluvil, podle toho, jak přidal do kroku, se nemohla mýlit.

Kamenný kruh. Místo, kde se otevírají brány do jiných světů. Kam o slunovratu přichází duchové, démoni a víly, aby lákali do svých pastí smrtelníky.

Jane, co jsi to jenom udělal?

"Ne!" Ten výkřik se jí vydral ze rtů sám od sebe.

"Jdeme!"

"Prosím, Jane! Copak jsem ti nebyla dobrou ženou? Prosím, ušetři mě!"

Vysmekla se mu a běžela dolů po stezce. Nepronásledoval ji. Ne, udělal něco mnohem horšího.

"Když nebudu mít tebe, vezmu si jeho."

Strnula. Ohlédla se. Janek už neplakal, nejspíš mu došly síly. Ležel v otcově náruči zcela bdělý, dýchal krátkými zrychlenými nádechy a ani nedutal. Jako kdyby snad chápal, že teď se rozhoduje něco nesmírně důležitého.

"Je to tvůj syn."

"Je to vrah. Ty nebo on, vyjde to nastejno."

Když se vracela, necítila vlastní tělo. Sotva dokázala uvěřit, že se to skutečně děje. Ale poslušně stanula po jeho boku.

"Dej mi ho," zaprosila.

"Ne. Ale když půjdeš sama a dobrovolně, slibuju, že se mu nic nestane."

Došli až ke kamenům. Obelisky se vypínaly vysoko nad jejich hlavy. Noc byla jasná a bezmračná, měsíc svítil jako samo slunce. A přesto, jak si Tamara s hrůzou uvědomila, kameny nevrhaly dovnitř kruhu žádný stín.

"Ty první," rýpnul ji do žeber. Poslechla a udělala krok. Vzápětí vykřikla - projít do kruhu bylo jako ponořit se do ledové vody. Jan ji následoval.

"Lítosti!" zařval. "Jsem tady. Přišel jsem dokončit náš obchod."

Ticho. Vítr se proháněl po planině a rval nízké kleče ze země, ale tady v kruhu bylo bezvětří.

"Lítosti!"

"Šetři dechem, smrtelníku."

Víla stála na opačné straně kruhu. Pozorovala je hladovýma bledýma očima.

"Co mi přinášíš, smrtelníku?"

"Krev. Tak, jak jsi chtěla."

"Svou?" ušklíbla se.

"Její, Lítosti."

Víliny oči se stočily k Tamaře. Dívala se na ni dlouho a zpytavě. Pak se usmála.

"Vidím, že ses od našeho posledního setkání poučil. To je dobře. Dej mi její krev a výměnou se znovu setkáš se svou ženou."

Jan Tamaru hrubě chytil za paži. Bránila se, a přestože byl silnější, druhou rukou stále držel Janka. Nedokázal víc než právě jen ji držet. Nakonec sevření uvolnil.

"Nikam nepůjdeš, rozumíš?"

Nešla. Místo toho sledovala, jak dítě pokládá na chladnou zem. V paži, za kterou ji chytil, jí ostře mravenčilo. Vítala ten pocit, protože znamenal, že je ještě pořád naživu. Ještě malou chvilku. Zhluboka se nadechla, přesvědčená, že výdechu už se nedožije.

"Co to je, smrtelníku?" štěkla víla. Kývla na Janka a v jejím hlase poprvé probleskl zájem. Jan se zarazil.

"Můj syn. Její vrah."

"Dítě."

Přikývl.

"Přines mi ho."

Pomalu spustil ruku k pasu, kde měl zavěšenou sekeru. Váhal, pak se však sklonil, aby zavinutého chlapce zvedl.

"Ne!"

Tamara se mu pověsila na loket. Ze všech sil se ho snažila od chlapce odtáhnout. Jan ji chtěl setřást, ale kopala ho, škrábala a kousala a bojovala o každý píď.

"Jeho ne! Slíbil jsi, že jeho ne!"

Víla je sledovala s čím dál větším zaujetí, až se nakonec vydala blíž.

"Dej mi to dítě, smrtelníku."

"To dítě ti nepatří!" vykřikla Tamara.

"Mlč, smrtelnice. To s ním jsem uzavřela obchod."

A už stála u nich, lačně natahovala ruce po zavinutém uzlíku. Tamara stále visela Janovi na lokti, a přestože ho dokázala udržet od Janka dál, mohla jen sledoval, jak Lítost zvedá jejího syna a bere ho do náručí.

Vílina tvář se rozjasnila a ústa se roztáhla do širokého, skrz naskrz lidského úsměvu.

"Neplakej," zašeptala něžně. "Už je dobře. Teď už jsi v bezpečí."

Zírali na ni oba dva stejně nevěřícně.

"Vezmu si ho," oznámila jim víla.

"A co naše dohoda?"

Lítost se štěkavě zasmála.

"Neumím probouzet zemřelé, smrtelníku. Kdybych to uměla, už dávno bych přivedla zpět svého malého chlapce. To jen vy lidé věříte nesmyslům."

"Něco jsi mi slíbila."

"Tvoje žena je mrtvá. Ta věc, která leží v jejím hrobě a straší tě, už dávno není ona. Nechtěl bys, aby se vrátila, věř mi."

"Ale ona za mnou chodí," hlesl Jan. "Vrací se jen napůl živá. Prosím, dej mi ji zpátky celou."

"Neumím přivést mrtvé k životu. Co je mrtvé, to už nikdo znovu neprobudí. Chtěla jsem ještě chvíli živit tvou naději, nechat tě vodit mi do kruhu oběti, než bys prohlédl nebo mi nabídl i svou krev. Ale dnes jsi přinesl něco mnohem cennějšího."

"Lhářko!"

"Jsem, kdo jsem. Sám jsi vinen, že ses dával do paktu se silami, kterým nerozumíš. Teď za to budeš platit."

Chytila ho za šíji a srazila na kolena. Tamara by nikdy nevěřila, že se v tak drobném těle najde taková síla.

"Odejdeš se mnou, Jane," zazpívala sladce. "Odnesu si tě do lesů, tam budu pít tvou krev a tančit s tvým tělem po kopcích. Nechám tě zemřít s vědomím, že jsi padl do té nejhloupější z léček."

Jan zasténal. Odhalené hrdlo mu bíle svítilo, třásl se a z očí mu vytryskly slzy.

"Já jen chtěl, aby se vrátila. Prosím, přestaň mi lhát. Klidně si vezmi moji krev, ale přiveď ji zpátky."

"Ty jsi opravdový hlupák," zasmála se Lítost. "Ona pořád žije. Přebývá v tom chlapci. Byla v něm celou dobu, i když jsi to odmítal vidět."

Pak se od Jana odvrátila. Její bledé oči se zabodly do Tamary.

"A co se tebe týče... Máš v sobě tolik divoké krve, že tě nemůžu nechat jen tak jít. Ale budu laskavá. Líbíš se mi, smrtelnice. Chtěla jsi chránit toho chlapce. Proto ti dám šanci." Odhalila v úsměvu jehlovité zuby. "Dám ti náskok. Můžeš utíkat, dokud se nevypořádám s ním. Dřív se za tebou nepustím."

Pak se znovu sklonila k Janovu hrdlu. Ale on už ji nevnímal - díval se někam docela jinam. Upíral zoufalý pohled na Tamaru.

A ona rozuměla.

"Prosím, Lítosti," promluvila tence. "Nedopusť, aby ten chlapec viděl, jak jeho vlastní otec umírá. Tomu by neměl přihlížet žádný syn. Daruj Janovi čistou smrt, tady a teď."

Víla se zašklebila.

"Važ slova, smrtelnice. Nezahazuj dar, který jsem ti dala. Utíkej, nebo moje štědrost pomine a ty půjdeš na řadu hned po svém muži."

Tamara však stála pevně.

"Nemůžu dopustit, aby viděl něco takového. A ani ty bys neměla, chceš-li ho někdy nazývat svým synem. Prosím, smiluj se nad Janem a poslechni mě."

Lítost si ji dlouho zpytavě prohlížela. Pak však přikývla. Opatrně, něžně položila zabalený uzlíček do trávy k Tamařiným nohám. Byla si jistá sama sebou i mocí, kterou nad svou smrtelnou kořistí měla. Pak se sklonila k Janovu bílému hrdlu a vycenila jehlovité zuby.

V následující chvíli se stalo několik věcí naráz. Jan, stále svírající v pravačce sekeru, udeřil vší silou do víliny lebky. Ostří uvízlo hluboko v kosti. Lítost táhle zakvílela a zabořila zuby do jeho hrdla.

A Tamara popadla Janka a rozběhla se po stezce dolů, jako by jí narostla křídla. Neohlížela se, aby byla svědkem Janova konce, přestože ji zvuky doprovázely až k linii prvních stromů. Křik Lítosti připomínal škrábání nehtů po skleněné tabuli. Jan řval zcela lidsky.

Běžela, vyhýbala se kořenům i uvolněným kamenům, občas uklouzla a část svahu sjela po zádech. Janek už zas řval z plných plic. Nic z toho ale nevadilo, dokud se shora ozýval křik a zvuky boje. Znamenalo to, že Jan vílu stále zdržuje, že stále bojuje za svého syna.

A pak se rozhostilo ticho.

Pane na nebesích, ochraňuj nás.

Vrať se! zakvílela víla.

Tamara byla na konci svých sil, ale ještě přidala.

Vrať se a daruji ti život! Chci jen toho chlapce!

Zakopla o kořen a spadla. Jak se pokoušela stočit tak, aby si dítě neublížilo, v druhém lokti jí ošklivě zakřupalo. Bolest na okamžik vyplnila celý svět, ale zvedla se a prchala dál.

Neutečeš mi, smrtelnice. Jsem ti v patách, už tě vidím. Dostanu, co chci.

Teď už ji i slyšela, jak za nimi sviští na křídlech větru. Čas, který jí Jan koupil, se rychle krátil.

"Nech nás na pokoji! Nemůžeš jen tak ukrást cizí dítě!"

Je můj! Je splátkou za mého syna!

A pak najednou Lítost stála před ní, blokovala jí únikovou cestu po úzké lesní pěšině.

"Sama jsem měla syna," řekla dutě. "Byl tak maličký. Rád si hrál u řeky. Jednou se pod ním propadl led a on nebyl nikde k nalezení... Čekala jsem na něj celou věčnost. Chtěla jsem ho přivést zpátky. Kouzlila jsem, ale nic nepomohlo. Byl... byl prostě pryč."

Chtivě k Tamaře natáhla ruce.

"Dej mi ho."

"Ne. Nemůžeš ho jen tak vzít s sebou do lesa. Je to lidské dítě, nepřežije v divočině."

"Naučím ho všechno, co potřebuje znát. Dám mu moc, o jaké by se ti nikdy ani nesnilo. Naučím ho, jak ošálit lidskou mysl, jak promlouvat se zvířaty, jak létat. Daruju mu věčný život. Dokážeš ty něco takového?"

"Dokážu mu dát domov," namítla, až příliš dobře si vědoma toho, jak zoufale, zbytečně to zní. Lítost ji měla zahnanou v koutě. Až se nabaží hraní si s kořistí, prostě si chlapce vezme a ji potká stejný osud jako Jana.

Víla však nevypadala, že by se chystala rvát jí dítě z náručí.

"Proč jsi neutekla, když jsem ti dala šanci? Nepustila bych se za tebou. Nechala bych tě žít."

"Nemohla jsem ho tam nechat."

Lítost se smutně usmála. Na její divoké tváři ten výraz vypadal zvláštně nepatřičně.

"Tak už to udělej," zašeptala Tamara. "Rychle, ať to mám za sebou."

"Počkej ještě, smrtelnice."

"Víš, že ti ho po dobrém nedám. Tak na co čekáš?"

Víla ji zamyšleně pozorovala.

"Jste zvláštní tvorové, vy lidé. Otec mého chlapce byl taky takový - stál sám proti celému světu, a pranic mu nevadilo, že ho ten svět může zašlápnout jako hmyz. Hádám, že to je něco, co nikdy nepochopím."

No tak, pospěš si, popoháněla ji Tamara v duchu. Skonči to konečně. Už dlouho nevydržím být statečná.

"Za chvíli bude svítat," pokračovala Lítost stále stejně zamyšleně. "Víš, co to znamená, smrtelnice? Noční kouzla ztrácejí svou moc. To je znamení, že můj čas se krátí.

Tamara nevěřila svým uším.

"Otec toho chlapce mi dal dnes v noci cennou lekci. Budu nad ní muset přemýšlet." Opatrně sevřela Jankovu drobnou ručku. "Vychovej z něj dobrého člověka. Moudřejšího, než byl ten blázen v kruhu. Drž ho dál od vody i od hor. Jestli ke mně zabloudí znovu, nebudu už tak vstřícná."

"Dám si pozor."

"To je dobře. Nechci další pokušení. Sbohem, smrtelnice."

"Sbohem," zašeptala Tamara nevěřícně. Na místě, kde ještě před okamžikem stála víla, se teď ve větru kymácely jen kmeny stromů. Za nimi rozeznávala ve tmě zlatavé šmouhy. Omámeně zamrkala. Nejdřív si myslela, že se jí jen zdají. Vzápětí si však uvědomila, že jsou to světla ohňů. Záhy uslyšela hlasy, křik a volání, nadávky i modlitby. A než se nadála, obklopil ji celý zástup. Vyčerpaně klesla na kolena. Byla tu snad celá vesnice, ozbrojená železem, ohněm i svěcenou vodou. Ani netušila, jak se náhle ocitla v sousedčině široké, měkké náruči. Stará žena ji k sobě tiskla, jako by z ní chtěla vymáčknout poslední zbytky života.

"Kde je Jan, děvče? Ublížil ti?"

"Zůstal... zůstal v kruhu. Zabila ho víla."

"Byla jsi moc statečná, holčičko. Ochránila jsi toho malého." Hluboce vzdychla. "Mně jste byli divní už ráno. Ty celá bledá, a Jan jako by viděl zjevení. A když se potom u vás večer nerozsvítilo, šla jsem to radši zkontrolovat. Hned jsem věděla, že je něco špatně. A pak se z ostružin vyhrabala ta druhá."

"Kdo?" nechápala Tamara.

"Máma toho malého. Vylezla z hlíny tam, kde ji Jan pohřbil." Sousedka byla ve tváři smrtelně bledá. "Teda to, co z ní ještě zbývalo. Sápala se po mně, málem mě dostala. Celá vesnice se seběhla a přemohli jsme ji, ale bylo to o fous. A pak jsme ti vyrazili na pomoc. Jan byl blázen. Zahrával si s něčím, čemu vůbec nerozuměl, a málem to stálo život nejen jeho, ale hlavně vás dva."

Tamara však zavrtěla hlavou.

"Jan byl hrdina. Zachránil nás."

Sousedka se s ní nepřela, ať už si myslela cokoliv. Místo toho jí pomohla vstát a podpírala ji celou cestu zpět do vesnice. Doprovázela je hrstka mužů, zatímco ostatní se vydali dál do lesa, honil Lítost a pomstít Jana. Tamara se jim pokoušela říct, že víla je stále rozhněvaná a smrtelně nebezpečná, ale neposlouchali. Jejich lov ostatně neměl mít dlouhého trvání - nebe na východě rychle bledlo a noc končila. Lítost přes den v lese nevyslídí.

Když pak seděly v sousedčině kuchyni a Tamara přišla trochu k sobě, ucítila, jak se v ní konečně rozlévá prapodivný klid. Janek ze spánku žvatlal a nad horami vycházelo slunce.

"Čeká tě těžká doba, děvenko," poznamenala sousedka. "Sama s děckem a žádný chlap, co by se o vás a o chalupu postaral... Ale neměj strach. My tě v tom nenecháme."

Tamara strach necítila. Měla Janka a už nikdy se nemusela znovu vydat na cestu, putovat od vesnice k vesnici bez vyhlídky na konec cesty. Měla domov. Věděla, že teď už bude všechno jenom lepší.

Sluneční kotouč se konečně vyhoupl nad vrcholky kopců a jeho světlo zahnalo všechny noční běsy do stínů. V Tamařině příběhu se právě začala psát docela nová kapitola.

Zdroj obrázku