Bonus I: Cesta kolem Bajkalu
Vítejte u prvního dílu minisérie představující svět a historické pozadí románu Když se mnou půjdeš tajgou. Jelikož putování Alexeje a Ajgyr představuje základní kostru příběhu, není lepší téma, u něhož začít, než představení míst, která na své cestě navštíví. Podíváme se do osad na západním břehu Bajkalu, na malebné Malé moře i do nejtemnějších hlubin jezera...
- Pokud ještě divoženky doma nemáte, svůj výtisk si můžete ulovit třeba na e-shopu nakladatelství MOBA
- Sledujte mě i na instagramu @pohadkyzcylindru, kde najdete aktuální příspěvky o knize a mém psaní, které se nedostaly na web
DŮLEŽITÉ: Článek je primárně určený těm, kteří knihu teprve čtou, jako pomůcka pro lepší orientaci v příběhu. Spoilery se v něm tedy vyskytují minimálně. Pokud to ale přece jen nechcete riskovat, je možné číst ho postupně po částech tak, jak i v knize navštěvujete jednotlivé lokality.
Na následující mapě najdete přehled všech míst, která jsou v článku zmíněná. Pro podrobnosti doporučuju hledat na Google mapách (tak jsem to většinou dělala i já při psaní), zvídaví mohou zabrousit i do archivu historických map a podívat se, jak Bajkal a jeho okolí vypadaly v minulosti.
Šest nejdůležitějších zastavení na cestě tajgou...
I. Listvjanka
Šel rychle. Míjel řady dřevěných chalup, některé opravené a udržované, s bytelnými, pestře barevnými okenicemi, jiné staré a zašlé, jejichž temná okna připomínala mrtvé oči tupě hledící do prázdna. Osada dostala jméno Listvjanka podle neobvyklého množství modřínů, které rostly v okolí, a byl-li jeho odhad správný, měla dobře k tisícovce obyvatel. Co dřív bývalo maličkou rybářskou vískou, se díky provozu mohutného ledoborce Bajkal rozrostlo do jednoho z nejdůležitějších přístavů na břehu jezera.
Příběh Alexeje a Ajgyr začíná v Listvjance, vesnici ležící na pravém břehu řeky Angary asi 70 km jižně od Irkutsku. Jak už úryvek napovídá, původně šlo o malou osadu, poprvé písemně zmíněnou ve druhé polovině 18. století. V následujících dekádách se však rozrostla a nabyla na významu především díky přístavu, který zajišťoval dopravu po Bajkalu a obchod mezi Ruskem a Dálným východem - majitele tu měnily takové komodity jako kožešiny, látky, železo, ale i hedvábí, čaj nebo cukr. V době revoluce tak osada představovala významný strategický bod jednak svou polohou na břehu řeky Angary vytékající z Bajkalu a spojující jezero s jedním z největších sibiřských měst Irkutskem, a zároveň i svou rolí v dopravě po jezeře.
Vesnice leží v údolí na břehu jezera, okolní terén je tedy relativně náročný: kromě silnice vedoucí po pobřeží se sem dá dostat pouze po vodě, v zimě potom po zamrzlé hladině jezera.
Pokud se o Listvjance chcete dočíst víc, můžete navštívit třeba:
- Příspěvky věnované historii osady na Irkipedia.ru, konkrétně tady a tady. Jde samozřejmě o internetový zdroj a pravděpodobně budete muset použít strojový překlad, články však uvádí relativně dost zdrojů a najdete v nich skutečně zajímavé detaily
- Krátký příspěvek je i na české Wikipedii
II. Na březích Bajkalu
Ujít těch sto dvacet verst jim nakonec v obtížném terénu zabralo celých devět dní. Během nich si proklestili cestu zarostlým, kopcovitým terénem jihozápadního pobřeží Bajkalu, kde se husté borovicové a modřínové lesy střídaly s březovými háji, loukami i mokřinami a rašeliništi. Jak Alexej brzy zjistil, les tu měl svou vlastní osobnost, temnou, zachmuřenou, a ne vždy přátelskou. Staleté stromy zdobil sobí mech – hustá vlákna lišejníků spadající z větví v silných provazcích, kterými se přes zimu živila vysoká. Půda, na první pohled pevná a solidní, začala čas od času zrádně čvachtat pod nohama a než se člověk nadál, propadl se po kolena do vody. V noci Alexeje hryzal chlad, obzvlášť když přespávali v blízkosti jezera, a ze spánku ho vytrhovaly miliony zvuků, jimiž ožíval noční les.
Alexej a Ajgyr tráví značnou část příběhu prodíráním se tajgou na západním břehu Bajkalu. Samotné slovo tajga je burjatského nebo mongolského původu a jde o severský převážně jehličnatý les (z 90 %, z listnáčů rostou nejčastěji osiky a břízy). Na různých místech v okolí Bajkalu najdete odlišné druhy stromů: v Přímořském pohoří na severu převládají borovice a modříny, v pohoří Chamar-Daban na jihu a v Bajkalském pohoří jsou to smrky a modříny, a v Bagruzinském pohoří na severovýchodě sibiřská borovice limba. Její plody jsou z velké části tvořené olejem, který se z nich často lisuje a používá k přípravě jídel i k léčebným účelům. Setkat se lze i s limbovým mlékem: na misce rozmačkanými semeny a olejem zalitými horkou vodou. Limbové oříšky se sbírají během podzimu.
K další flóře, kterou naši hrdinové na cestě nejspíš potkali (a možná i posvačili), patří lesní plody (maliny, brusinky, borůvky, klikva, střemcha), velké množství hub, nebo třeba hadí česnek, který roste na zamokřených místech a na Sibiři se nazývá čeremša. V horských oblastech na severu pak rostou rododendrony, jalovce a zakrslé olše, najít můžeme i zamokřené louky s porosty travin, mechů a lišejníků.
Z pestré fauny žijící na březích jezera stojí za zmínku bajkalský tuleň, na Sibiři zvaný něrpa, který je zdejším endemitem (druhem vyskytujícím se pouze v oblasti Bajkalu). Žije především v okolí Uškaních ostrovů a na severovýchodě Bajkalu a je schopen potopit se až do hloubky 100 metrů. Dalším obyvatelem břehů jezera je medvěd hnědý, Evenky nazývaný kara-gurosu ("černé zvíře"). K nebezpečným zástupcům medvědího rodu patří tzv. šatun (v překladu "ten, který se potlouká"): medvěd, který se nestačil na podzim dostatečně nakrmit a místo zimního spánku se toulá krajinou a útočí na všechno, co by se dalo sežrat.
Kam dál, pokud vás zajímá bajkalská příroda?
- Kniha Bajkal - perla Sibiře od Bohumíra Jánského nabízí dobrý přehled nejen fauny a flóry vyskytující se v okolí jezera. Pochází z ní ostatně i většina informací v tomto článku. Je už poměrně starší (publikovaná 1989), v knihovně by ale pořád měla být k nalezení
- Další starší publikace popisující sibiřskou přírodu je Na lovu v Bambujce od Jana Kozáka (1971). Autor v ní popisuje své zážitky z pobytu na řece Bambujce, kde žil v rodině místního lovce a doprovázel ho na jeho výpravách. Kromě popisů věnujících se přírodě v ní najdete i plno informací týkajících se místních zvyků a tehdejších poměrů na Sibiři
- Za pozornost stojí i Na Sibiři mezi Samojedy od Kaie Reinholda Donnera, finského lingvisty, který se na počátku 20. století vydal na Sibiř pátrat mezi místními kmeny po původu ugrofinských jazyků. Kniha vyšla v českém překladu v roce 2018 a najdete v ní velké množství detailů týkajících se nejen zdejší přírody, ale hlavně života na Sibiři v období krátce před vypuknutím revoluce jak v ruských vesnicích, tak mezi původními sibiřskými kočovníky
- Ze současnosti a spíše poetická než faktografická je kniha francouzského spisovatele Sylvaina Tessona V sibiřských lesích. Jak název napovídá, autor, unavený životem v přeplněné Paříži, se vydává strávit půl roku v odlehlé chatě na břehu Bajkalu. V knize najdete deníkové zápisky, které si během svého pobytu vedl. Pokud dáváte přednost vizuálnu, z jeho výpravy vznikl i film
- Na závěr pak pastva pro oči: fotograf Alexej Trofimov se věnuje mimo jiné fotografování Bajkalu, a některé jeho snímky jsou skutečně dechberoucí
III. Buguldějka
Osada byla malá, jen pár nízkých dřevěných chalup, mezi nimi bláto, haraburdí a slepice vyhrabávající ze země červy. Na břehu kotvily rybářské čluny a sítě se sušily opodál. Okolo nich se motalo pár postav, nejspíš rybářů, a u chalup bylo vidět jednu nebo dvě ženské, jinak se vesnice zdála tichá a prázdná.
Buguldějka je další z osad, v nichž Alexej a Ajgyr během svého putování stráví čas. Jde o skutečnou osadu, která je dnes podle všeho jedním ze středisek outdoorových sportů, je však mnohem menší a méně popsaná než Listvjanka. Bohumír Jánský ve své knize uvádí, že v lednu roku 1908 zde došlo k nehodě, při níž popraskal les na jezeře (v zimě využívaný jako cesta spojující osady na březích Bajkalu) a 22 lidí a 9 párů koní zůstalo na ledové kře uvězněno celých pět dní, než trhliny znovu zamrzly. Jedním z mých původních nápadů (nakonec nerealizovaných a historicky nijak nedoložených) bylo zabydlet osadu starověrci, dříve pronásledovaných ortodoxním hnutím v pravoslavné církvi.
Pokud vás zajímá Buguldějka, více informací najdete:
IV. Malé moře
Jestliže Bajkal byl mořem Sibiře, široký záliv vtěsnaný mezi vysoko se vypínající hřbety Přímořského pohoří a holé svahy Olchonu plně dostál svému jménu – Malé moře. Podobně jako Olchon leželo jeho pobřeží ve srážkovém stínu hor, většinou tak bylo holé a kamenité. Jen na jihu v Muchorském zálivu, do kterého mířili, se našly lesy a bílé pláže lemující jako barevné stuhy tyrkysově modré zátoky jezera. Po březích byly rozhozeny hrsti řídce obydlených osad a sem tam stála dřevěná samota, připomínající ztracenou krabičku od sirek. V rozeklaném pobřeží však nebylo těžké najít pláž, která by poskytovala dostatek soukromí.
Malé moře je záliv ležící na západní straně jezera, oddělený od zbytku Bajkalu jeho největším ostrovem Olchon. Jak už ukázka napovídá, jde o velmi suchou oblast - samotný Olchon je na srážky nejchudším místem na celém jezeře. Krajina je tu tím pádem velmi odlišná od zalesněného jihu, kde se hrdinové museli prodírat hustou a obtížně schůdnou tajgou. V relativně mělkých polouzavřených zátokách a říčních deltách tu najdete růst rákos, rdest, orobinec a další druhy vodních kvetoucích rostlin. Jde o jedno z míst, kde léto tráví omul (síh tažný), endemitní ryba z čeledi lososovitých a nejdůležitější lovná ryba na Bajkalu. V Kurkatské zátoce taktéž v Malém moři se pak hojně vyskytují štiky.
Pokud vás Malé moře zajímá víc:
- Většina použitých informací pochází z knihy Bajkal - perla Sibiře a z odkazů
- Doporučuju proklikat i street view na Google mapách, k oblasti je nahraných plno dobrých fotek
V. Stařeček Bajkal
Ticho rušilo jen šplouchání vln a Ičuovo pískání. Vypluli ze zátoky, obratně jako užovka se proplížili úzkými zálivy, na jejichž březích sem tam zasvítil oheň či domácí lampa za oknem, až konečně nepozorovaně propluli úžinou mezi pobřežím a ostrovem Olchon a zamířili na otevřenou vodu. Vlivem větru, ledových sprch, kterými je čas od času pokropila neobratně ponořená pádla, i prosté blízkosti k vodě se Alexej začal rychle klepat zimou. Zalitoval, že nebyl tam na břehu prozřetelnější a nezůstal navzdory špatným zprávám a nechuti k Evenkovi u ohně. Teď se choulil u pádla a ze všech sil se snažil potlačit chvění.
A pak se před nimi objevila stěna mlhy.
K samotnému Bajkalu by se dalo napsat několik dlouhých článků, ať už zaměřených na jeho geografii, faunu a flóru, nebo kulturní a ekonomický význam. Začněme několika základními fakty: Bajkal je nejstarší, nejhlubší a co do objemu největší sladkovodní jezero na světě (je v něm uložena asi pětina veškeré sladké vody). Největší hlubiny (zhruba 1600 metrů) se nachází ve střední kotlině jezera mezi mysy Ižimej a Chara-Chušun. I na tato místa se hrdinové (k Alexejově nelibosti) při své cestě podívají...
Největším přítokem Bajkalu je řeka Selenga, která pramení v Mongolsku a do jezera se vlévá na jeho jihovýchodní straně, dalšími významnými jsou pak Horní Angara a Barguzin (dohromady má přítoků asi 330). Odtéká z něj pak Angara, na níž je postavený Irkutsk a která se zhruba o 1200 kilometrů severozápadněji vlévá do Jeniseje. Voda v Bajkalu se vyměňuje velmi pomalu, což představuje problém ve chvíli, kdy lidská činnost jezero silně znečišťuje a přirozené samočistící procesy jsou příliš pomalé, než aby zabránily trvalému znehodnocování vody. Lidská činnost změnila podobu jezera ještě jedním způsobem: v 50. letech byla na Angaře postavena přehrada, která zvedla hladinu jezera a zatopila posvátný Šamanský kámen, stojící uprostřed koryta v místech, kde Angara vytéká z Bajkalu. Právě tuto událost Ajgyr zmiňuje, když hovoří i vizích, které ji i ostatní divoženky souží.
Bajkal je také obrovským akumulátorem tepla - v zimě u něj bývá tepleji než v oblastech dál od vody, v létě se ale naopak ohřívá pomalu. Jezero zamrzá poměrně pozdě: mělké zálivy v listopadu, severní kotlina a jih a střed jezera až v lednu. K úplnému roztání ledu pak (až na výjimky) dochází do konce května. Nejchladnější voda je obecně ve střední části jezera, nad oblastí největších hloubek. Vzhledem k tomu, že po většinu historie nebyly osady na březích Bajkalu propojené žádnými cestami, představovala zamrzlá hladina důležitou dopravní tepnu pro místní i karavany dopravující zboží oběma směry, do evropského Ruska i na Dálný východ (podle Jánského byla dokonce v roce 1904 na ledu položena dočasná železnice).
V létě bývají na Bajkalu husté mlhy, které ztěžují plavbu. Zajímavé jsou různé druhy větrů, které nad jezerem vanou a pro které mají místní zvláštní označení: pogody (větry vanoucí bajkalskou kotlinou v podélném směru), verchovik (chladný vítr vanoucí ze severu a severovýchodu), horný (vítr pronikající před horská sedla na západě a severozápadě) a jeden z jeho typů sarma (obávaný vítr, který vzniká velmi rychle, má velkou sílu a je velice nebezpečný pro lodě pohybující se po jezeře), nebo třeba kultuk (vítr vanoucí v podélném směru od jihu, kterou s sebou přináší pošmourné počasí a deště).
A jak se to má s barvou jezera, kterou prý tolik připomínají oči Ajgyr? Zabarvení Bajkalu se mění podle ročního období a místa, kde se nacházíte: na jaře hned po tání ledu bývají vody tmavomodré až kobaltově modré, v mělkých pobřežních oblastech se pak s přibývajícím planktonem mění na modrozelenou. Bajkalská vodá je velmi průzračná - v některých oblastech lze vidět i desítky metrů pod hladinu. Zároveň je však důležité mít na paměti, že většina jezera se nachází v absolutní tmě, jelikož do velkých hloubek sluneční světlo nepronikne.
Kam dál, pokud se chcete o Bajkalu dozvědět víc:
- Většinu informací jsem opět čerpala od Jánského (Bajkal - perla Sibiře), doporučuju proto začít tam. I další už zmíněný autor, Sylvain Tesson, zajímavě popisuje proměnu Bajkalu v průběhu roku a to, jaké je zažít tvrdou sibiřskou zimu a krátké, ale o to intenzivnější jaro a léto na vlastní kůži
- Na rozbouřený Bajkal se můžete podívat na videu tady
- Na internetu samozřejmě najdete přehršel atmosférických videí a záběrů z dronů. Tady je jedno zachycující všechna čtyři roční období
Profily pánve jezera v různých částech bajkalské kotliny (obrázek je z knihy Bajkal - perla Sibiře)
VI. Východní břeh jezera
Přestože toho minulou noc příliš nenaspali, vyrazili ostrým tempem. Cesta je vedla do hustého jehličnatého lesa. Krajina tu byla stejně neprostupná, plná mokřadů a rozvětvených říček jako na jihozápadním břehu, byla však taky rovná jako talíř, a tak se jim šlo o něco lépe.
Východní břeh jezera v příběhu figuruje podstatně méně než ten západní. Hrdinové se tu obrací zpátky na jih, aby se připojili k železnici, která obkružuje jižní břehy Bajkalu a pak míří dál na východ. Zatímco na západě se kromě malých osad setkávali hlavně s neobydlenou divočinou, východní břehy, které jsou mnohem blíže železnici, se v létě 1918 hemží vojáky Rudé armády i československými legionáři. S kým se tam Ajgyr a Alexej setkají, si můžete sami přečíst. Historickému kontextu událostí, ke kterým se během svého putování přimotají, se bude věnovat druhý díl této bonusové série...
Mapa oblasti z roku 1921. Žlutě zvýrazněná je část pobřeží, kde hrdinové mohli přistát, železnice, k níž mířili, a město Verchneudinsk (dnes Ulan-Ude), kam postupovaly československé legie.