Cesta do stínů: kapitola IV., jednání první

18.05.2019

Lůžko mé je chladná zem, temný hrob a rakev v něm,

a v ní, lásko má, musím spát.
Místo šatů hedvábných černý rubáš oblékám,
brouky jen a červy za družičky mám.

Asonance - Duše mé lásky


Předchozí: kapitola III., jednání druhé

Ještě minulou neděli byla tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Ještě minulou neděli tiskla v dlani prstýnek, který stvrzoval všechno, celé ty dva roky toužení a nadějí, který jí sliboval život požehnaný boží láskou. Ještě minulou neděli si myslela, že má všechno.

Dnes ráno zabloudila rukou pod postel, prsty letmo přejížděla po hrubém konopném provazu a přemýšlela. Udělá to dnes? Odhodlá se? Čísi neviditelná ruka ji dotlačila na samý okraj propasti a ona věděla, že jiná cesta než dolů odsud nevede.

Zamračené odpoledne už se měnilo v podvečer, když je Alžběta poslala do lesa. Prý nasbírat chrastí, ale Marie tušila, že to nebyl ten pravý důvod. Stará hospodyně kolem ní chodila jako po špičkách a snažila se ji všemožně rozptýlit. Neznala možná celou pravdu, ale dokázala si mnohé domyslet a jako nejspíš jediná na statku viděla propast i tenkou hranu, na které dívka balancovala. Marie se děsila toho, že si dá dvě a dvě dohromady a pokusí se ji zastavit.

Sebrala se a bez řečí šla s ostatními. Kolem ní švitořily dívky ze statku, její sestřenice, děvečky a přítelkyně z minulého života. Jindy by se s nimi smála, ale teď je sotva vnímala. Vždyť co na nich záleželo? Dnes půjde a do té propasti skočí. Bez něj už nemůže dál žít.

Stále měla před očima tu strašnou chvíli, kdy na vrata statku zaklepala Christianova matka. Jak jen se jí tehdy sevřelo srdce. Stará žena byla jediná, kdo věděl celou pravdu o jejich zasnoubení. Proč by vážila tak dalekou cestu, kdyby nenesla zlou novinu? Marie si do posledního detailu pamatovala výraz v její tváři, stejně jako vlastní touhu zastavit čas a neslyšet to, co muselo být vyřčeno.

Jenže pak to bylo venku a nikdo už to nemohl vzít zpět. Christian je pryč a ona ho bude následovat.

Kdosi ji vzal za ruku. Vzhlédla, vylekaná, že z jejího mlčení vytušil tu hříšnou myšlenku. Ale byla to jen Ludmila, její malá plavovlasá sestřenice, která na ni hleděla s ostýchavým úsměvem.

"Ptala jsem se, jestli půjdeme za Žlutou skálu, nebo dolů ke Kříži?"

Do rány v Mariině srdci se zabodl nůž a krutě se v ní otáčel. Měla chuť Ludmilu uhodit - co na tom, že dívka neměla tušení. Marie nikdy nenašla odvahu se svým přítelkyním svěřit, povědět jim o Christianovi a svém tajném zasnoubení. Příliš se bála, že se o tom doslechne její matka a všem jejím plánům učiní rychlý konec. Až po Christianově smrti si uvědomila, že vdova od Černého potoka není slepá a celou dobu měla svá podezření. Jen o nich nemluvila - tak jako ony dvě nemluvily nikdy o ničem. Dokonce i když se Marie zúčastnila pohřbu a po kraji se jako požár v suchém lese rozletěly klevety, dostalo se jí jen nevyzpytatelného ticha. Dívka však tušila, že matka smrt nechtěného nápadníka přivítala jako požehnání.

Ludmila stále čekala na odpověď. Marie jen bez zájmu pokrčila rameny. Jen ať si jdou do Starého Kříže, jí už na tom přeci nesejde. Dneska to všechno skončí.

Vyhnula se Ludmilinu starostlivému pohled, než ale stihla netečně sklonit hlavu, zahlédla koutkem oka stín. Byl to jen záblesk, lidská postava skrývající se mezi stromy. Vzápětí zmizel, jako by tam nikdy nebyl.

Zachvěla se.

Ludmila musela zpozorovat Mariin neklid. Sevřela její dlaň a skoro ji táhla za ostatními dívkami. Povídala a z jejího hlasu ukapávalo nucené veselí, ale zdálo se, že i ona má stažené hrdlo.

Na obě padla náhlá tíseň. Zpoza stromů je cosi pozorovalo.

+++

Ta malá ji popadla za ruku a táhla ji pryč. Na okamžik propadl beznaději, chtěl se otočit a zmizet. Ale pak se ohlédla. Pátrala očima mezi kmeny. Spatřila ho.

Všechno v něm zpívalo. Ach, Marie...

Vydal se za nimi, nedočkavý jako lovecký pes na stopě.

+++

Sledoval je.

Všechno se v ní svíralo strachy. Ludmila vypadala, že ji setkání se skupinou uklidnilo, a ostatní dívky neměly o pronásledovateli ani zdání. Marie se hodlala postarat, že to tak i zůstane.

"Běžte napřed. Zahlédla jsem u cesty jeřabiny. Vrátím se pro ně a doženu vás," zalhala.

"Půjdu s tebou," nabídla se tmavovlasá Ilka, ale to už Marie pospíchala pryč. Nešly za ní. Snad se přeci jen bály. A ona se ani jednou neohlédla.

Raději já než ony. Mě už na životě nesejde.

Srdce jí bušilo jako splašené, ale čím větší měla strach, tím šla rychleji. Hlavou jí vířily obrazy divokých tuláků z hor i pekelných nestvůr. A kromě toho ještě jedna myšlenka - skrytá, příliš obludná, než aby se vůbec dala vyslovit. Co když na ni Pán seslal trest za její hříšný plán? Zavrhl ji a teď si pro ni přišel posel Padlého, který ji má odvléci do pekel? Vždyť život je dar, který přichází od Něho, a On lidem zakázal lehkomyslně ho zahazovat. Kněží je učili, že Zrádce ukončil svůj život vlastní rukou, a za to bude na věčné časy trpět v temnotách. Pomyšlení na konopný provaz ji roztřáslo. Je tohle její trest?

Jako v mrákotách kladla nohu před nohu. Neodvážila se vzhlédnout, ani když uslyšela kroky svého pronásledovatele. Byl blízko.

Maria Matko, při mně stůj...

"Marie."

Ten hlas by poznala kdekoliv. Vzhlédla. Srdce se jí zastavilo zděšením. A pak, pak se svět propadl do temnoty.

+++

Byla bledá jako zimní ráno, a tak krásná, až se srdce svíralo. Zvedla tmavohnědé oči a pohledem se střetla s jeho.

Vykřikla - krátce, nevěřícně. Pak se bezvládně sesula k zemi.

"Marie? To jsem já. Vrátil jsem se k tobě."

Neopouštěj mě prosím. Jsi moje poslední naděje, že tohle všechno byl jenom zlý sen.

+++

Christiane.

Držel ji v náručí. Viděla zblízka jeho tvář, oči, rty bílé jako papír. Rozechvělý úsměv. Byl tady, mohla se ho dotknout, slyšela jeho dech. A přece to nemohl být on.

"Kdo jsi?"

"Jsem zpátky, Marie. Nemusíš se bát."

"Kdo jsi?!"Tentokrát už ta slova vykřikla. "Christian je mrtvý."

Vymanila se z jeho sevření, náhle ochromená strašlivým strachem.

"Jsem tady. Vrátil jsem se. Copak mě nevidíš?"

Viděla. Ale nemohla, nechtěla, nesměla uvěřit.

"Christiana jsme včera pohřbili. Kdo jsi?"

Vztáhl k ní ruku, dotkl se její paže. Jeho prsty studily jako led. Vyškrábala se na nohy. V panice couvala pryč od toho tvora, který ukradl Christianovu tvář, který se na ni díval jeho očima, promlouval k ní jeho hlasem - a přeci to nemohl být on.

"Stala se hrozná věc, Marie. Stalo se tolik věcí... A já už nevím, co je pravda. Musíš mi pomoct!"

"Jdi ode mě!" vzlykla. Náhle si byla jistá, že tohle je boží trest. Sešla z cesty a Pán poslal tuhle stvůru, aby ji potrestala, aby ji naposledy varovala před smrtelným hříchem.

Ten tvor ji upřeně pozoroval a v Christianově tvářilo se mu objevilo nejdřív překvapení a pak zděšení.

"Lhářko!" vykřikl. "Já nejsem mrtvý! Vrátil jsem se pro tebe!"

+++

"Odpusť, Pane. Odpusť mi moje hříchy a ukaž mi správnou cestu. Pane, prosím, ochraň mě před nástrahami pekel..."

Ve chvíli, kdy sepjala ruce k modlitbě, se v něm cosi zlomilo. Překonal ten nekonečný prostor, popadl ji za ramena a prudce s ní zatřásl. Chtěl jí ukázat, že tam skutečně je, přivést ji k rozumu, dostat z ní těch několik slov, která by potvrdila, že nezešílel.

Jsi to ty, Christiane. Vrátil ses. Jsi naživu.

Jenže ona mlčela.

Pak se rozplakala a zoufale se pokoušela vyprostit z jeho sevření a celou dobu odvracela tvář, jako by nemohla snést ani obyčejný pohled na něho.

"Jdi pryč! Christian je mrtvý! Mrtvý, slyšíš?! Zmiz odsud a nevracej se. Neznám tě. Byla jsem tu pro něj, ale pro tebe tu nejsem."

"Prosím, Marie..."

Ale nebyla slova, která by ji mohla obměkčit, přinutit ji pochopit.

Konečně ji pustil. Udělala pár vrávoravých kroků vzad. Ruce měla rozpřažené před tělem, jako by se před ním chtěla ochránit.

"Christian už není, rozumíš?"

Pak se otočila a rozběhla se pryč. Neohlédla se. Nohy jí podkluzovaly na mokrém listí a několikrát klopýtla, než mu zmizela mezi stromy. A on tam jen stál a pomalu na sebe nechal dopadat hořkou pravdu - že ne na hřbitově, ale tady a teď doopravdy všechno skončilo.


Pokračování: kapitola IV., jednání druhé