Cesta do stínů: kapitola IV., jednání druhé

23.05.2019

Předchozí: kapitola IV., jednání první


Jsi přízrak. Démon. Zrůda.

Události té noci se skrývaly za tlustou zdí, která odolávala všem jeho zoufalým pokusům se rozpomenout. Jako by se díval skrze hustý déšť, který způsobil, že všechno bylo mlhavé, nejasné a vzdálené. Vracel se tehdy od Marie. Cítil na rtech její poslední polibek a hlavou mu zas a znovu běžela její slova. Počkejme do jara. Až přijde jaro, přísahám při všech svatých, pak si tě vezmu. Odcházel od Černého potoka plný naděje a rozechvělé něhy. Do nočního lesa vstoupil beze strachu. Neměl důvod se bát, vždyť už tudy šel tolikrát.

Nebál se, dokud za sebou neuslyšel kroky a hlasy tvorů, kteří už nebyli lidmi. Vzpomněl si na Šípkový vrch. Náhle věděl, že musí utíkat o život - jenže nebyl dost rychlý. Dostihli ho a pak už následovala jen bolest a tma.

Teď stál uprostřed lesa, tam, kde ho Marie zanechala, vytržený ze svého starého života a vržený do světa, o němž netušil zhola nic. Mohl se zlobit a litovat, jenže cesta z něj už nevedla. Ne po tom, co mu řekla.

Včera jsme tě pohřbili. Pane na nebesích, takže jsem skutečně mrtvý?

Neměl odvahu si odpovědět. A tak tam jen stál mezi kmeny kolébajícími se ve větru a čas kolem něj plynul, aniž by se ho byť jen zlehka dotkl. Stál nehybný jako socha, zmatený, zoufale tápající, cele pohroužený do pustin vlastní mysli. Teprve když se slunce skrylo za obzorem, se v něm cosi pohnulo a on procitl. Vydal se pryč - hlouběji do lesa, do tmy, kam byl živým vstup zapovězen.

To místo našel snadno. Země se tu prudce svažovala, měnila se v příkrou stráň a ve stěně lesa zela holina, na které se neuchytily žádné stromy. Byl odtud výhled na pustinu za světem lidí, na vrcholky zatracených Ztracených hor tyčící se k nebi jako němá hrozba. Nahoře na stráni rostla stará planá jabloň.

Znal to tu moc dobře. Sem utíkal, když ho na ramenou tížilo víc, než dokázal unést. Když byl svět příliš zlý a on musel pryč, aby se nezadusil hořkostí a vztekem. Když mu srdce divoce bušilo při každé myšlence na ni a nedokázal pobývat mezi těmi, kteří o jeho štěstí neměli ani tušení.

Marii sem nikdy nevzal, a přeci jí to místo bylo plné.

Teď se ztěžka posadil pod jabloň. Opřel se zády o popraskaný kmen a prsty bezmyšlenkovitě ryl v hlíně. V nose ho šimrala jablečná vůně podzimu.

Jsi přízrak. Démon. Zmiz a už se nevracej!

Natáhl se a utrhl jablko. Plod byl hnědočervený, svraštělý jako tvář starce a z jeho pachu se v Christianovi všechno svíralo. Držel jablko v dlani, jako by mu mohlo odpovědět na otázku, která ho nejvíc trápila. Co se to ze mě stalo? Jenže jablko zatvrzele mlčelo.

Kněží je učili, že prvním hříchem člověka bylo vztáhnout ruku k plodu ze stromu poznání, a ten hřích že byl tak těžký, že jeho díl s sebou nese každá lidská bytost. Naše matky a otcové pochybili a my jsme byli zrozeni, abychom nesli jejich úděl, abychom se pokořili před Pánem a káli se za svou špatnost. Žijeme své krátké, bolestí naplněné životy v záři slunce a tmu zaháníme ohněm a modlitbou. Tak to učili jeho, stejně jako všechny ve Starém Kříži i kdekoli jinde na světě. Taková byla pravda.

Jenže teď tu seděl a všechno se v něm svíralo touhou po noci. Skutečně zemřel? Odvrhl ho snad Pán? Hřešil a tohle má být jeho trest? A jestliže ano... Jestliže ztratil ji... Zbývá z něj ještě vůbec něco?

A pak se mezi mraky vyloupl dorůstající měsíc a ta temná, vzteklá síla, která v něm klokotala, se naplno probudila k životu. Se zvířecím zavytím mrštil jablko do stráně a bezhlavě se rozběhl do lesa, do náruče tmy.

Jsi démon!

Ona jediná ho mohla zachránit. Ona jediná ho mohla vytáhnout z temnoty toho nového světa, ukázat mu cestu. Ale poslala ho pryč. Zavrhla ho.

Zradila.

Spolu se sluncem zmizela i jeho příčetnost. Toužil po té dívce, a přitom nebyl schopen vybavit si ani její jméno. Chtěl ji svírat v náručí, líbat, cítit dotek její holé kůže, a přitom přemítal, jak krásně by křičela, kdyby ji sevřel pevněji, kdyby místo polibků kousnul a po té bílé kůži se rozlila horká rudá krev...

Do uší mu šeptaly hlasy, skřípavé a zlomyslné, a čím temnější byla noc, tím hlasitěji promlouvaly. Volaly ho.

Běž. Najdi tu dívku, která tě zničila. Najdi ji a přinuť ji křičet. Napij se její krve. Jen tak dojdeš klidu. Jen tak konečně splyneš s nocí.

Běžel, aniž by vnímal, kam ho nohy nesou. Měsíc teď visel na obloze těžký a jasný, a nesmlouvavě řídil jeho kroky. Promlouval k němu jazykem, který neměl slova, ale Christian mu přece rozuměl. Mluvil o noci a krvi, o pomstě. V tom volání bylo cosi divokého, svádivého, co mu dávalo pocit, že je všemocný.

Svět se proměnil v chaotickou mozaiku noci, krve a šílenství. Když se mu konečně vrátily smysly, stál před vraty Černopotockého statku.

Zhluboka se nadechl. Vůně noci a horkých lidských těl ho zašimrala v chřípí. Tam někde je. Blízko. Stačilo by pár kroků. Vzal by si ji, přinutil by ji křičet. Pak by byli s nocí konečně jedno.

Klouzal po prudkém svahu do temnoty. Jedno jeho já se smálo cizím hlasem plným šílenství a snažilo se uspíšit ten pád. Ale jiné - to, které si stále pamatovalo na denní světlo - se konečně probudilo.

Za tou bránou je Marie. Ta, kterou miluješ. Kterou jsi přísahal chránit.

Otoč se a zmiz odsud. Už se nevracej.

Teď už ho neposílal pryč dívčin hlas, ale jeho vlastní. Pozvolna si uvědomoval, co se právě chystal udělat, a celým tělem mu prostupovalo zděšení nad sebou samým. Opřel se čelem o dubová vrata. Zavřel oči, zhluboka dýchal a čekal, než se mu vrátí jasná mysl.

Věděl, že stojí na rozcestí. Před ním se otevíraly dvě cesty. Buď odsud odejde sám, tak daleko, aby už Marii nikdy neohrozil. Pak se pokusí tohle celé skončit. Stále má lidské tělo, které snad zlomí skok z výšky či ocel v srdci. A pokud ne... Potom se on a noc stanou jedním.

Jenže tušil, že na konci téhle cesty ho čeká katastrofa. Dřív či později ho měsíc zavolá a on nedokáže neposlechnout. A až bude noc horká a bezmračná a lidé vyjdou do polí pálit ohně, tehdy všechno skončí krví a smrtí.

A pak tady byla ta druhá cesta. Nebylo možné jít po ní se vztyčenou hlavou, jen se poníženě plazit. Jenže dobře věděl, že si zvolí právě ji, že žádná jiná pro něj nikdy nebyla - žádnou jinou mu totiž jeho lidské svědomí nedovolilo.

Věděl, kam musí jít, kam se musí vrátit. Protože přestože byli těmi posledními, které toužil znovu spatřit, nikdo jiný odpověď na jeho otázku neměl.

+++

Od nich utekl jako ve snách, zpět se vracel zpola šílený, a přesto nebylo obtížné je najít. Noc ho vedla. Pospíchal přes pole, vyhýbal se lidským osadám zářícím do tmy jako osamělé ostrůvky života, a když mraky odhalily tvář měsíce, skrčil se ve vývratu, tisk si ruce na uši a odříkával Otčenáš. A pak byl konečně zpátky v lese. Koruny stromů skryly stříbro na obloze, a to mu dodalo odvahu. Přidal do kroku.

Když stanul nad strží, ti čtyři už na něj čekali. Nikolaj se zašklebil a kývl mu na pozdrav. Anastázie seděla ve vchodu do jeskyně, ostřila sekeru a jako jediná mu nejspíš doopravdy nevěnovala pozornost. Ani Maledith se na něj nedívala, ale v jejím případě to nebyla netečnost. Sledovala tvář toho, koho se Christian nejvíc děsil, kvůli kterému i teď uvažoval, zda by pole topící se v krvi nebyla tou milosrdnější variantou.

"Takže ses vrátil," promluvil do hrobového ticha Vladimir. "Jak se daří Marii? Líbil ses jí?"

Neodpověděl.

"Pojď dolů, chlapče."

Vladimir byl vyšší než on, mohutnější, a obklopovala ho aura nesmiřitelné autority. Stál tam zcela klidný, ale mladík si byl jistý, že má strašlivý vztek. Ale jeho nové instinkty zareagovaly samy od sebe. Vykročil Vladimirovi vstříc, pevně odhodlaný zaútočit jako první. Třeba ho zabít, když to bude třeba.

Trvalo přesně tři vteřiny, než jeho vědomé já zase převzalo kontrolu nad tělem a on si uvědomil, že se k Vladimirovi blíží se zcela jasným úmyslem rozervat mu hrdlo. Přesně tři vteřiny - pak vteřina rozpomínání - a pak už byli na délku paže od sebe. Hněv z mrtvého muže sálal zcela hmatatelně. Jenže couvnout by znamenalo podvolit se, a to Christian nehodlal udělat.

"Tak ty se chceš prát?" zavrčel Vladimir. "Ty, chlapče, se chceš prát se mnou?"

Jen tak tak zarazil vrčení, které se mu dralo z hrudi.

"Jsem svobodný člověk," odpověděl tak klidně, jak jen dokázal. "Můžu si chodit, kam se mi zlíbí."

"Nic jsi nepochopil, chlapče. Ale neboj se, hned ti to vysvětlím."

Vrhnul se po Christianovi zleva a ten instinktivně uhnul. Jenže Vladimirův výpad byla past. V následující chvíli přišla omračující rána zprava.

"Zemřel jsi. Jsi odporná..."

Další ránu dostal do žaludku.

"Hnusná."

Zavrávoral.

"Studená."

Podlomila se mu kolena.

"Mrtvola."

Strašlivá síla ho zasáhla opřela do hrudi a povalila ho na zem. Mrtvý muž se opřel Christianovi patou o prsa. V očích měl vraždu.

"Mrtvoly nejsou svobodné, chlapče. Mrtvoly si nedělají, co se jím zlíbí."

Další přesně mířenou ranou ho nakopl do žeber. Aniž by se mladík pokoušel popadnout dech, vyšvihl se na nohy a skočil po Vladimirovi. To mrtvý nečekal. Nestačil uhnout a vzápětí se oba váleli po bahnité zemi. Místo krve mu žilami koloval vztek. Nechtěl nic jiného než zakousnout se Vladimirovi do hrdla a rvát a trhat, dokud z něj nezbyde jen krvavá kaše.

Jenže byl stále tím slabším.

Mrtvý už se neobtěžoval s mluvením, jen jedna chladnokrevná rána střídala druhou. Christian si matně uvědomoval, jak se pod ním znovu podlamují kolena, jak z mlhy vystupuje ostrá špička boty, která mu přišlápla ruku a nakopla ho do tváře. Schoulil se do klubíčka a tiše zasténal. Stále v tom bylo cosi zvířecího.

Pak se mlha zvedla a on zjistit, že Vladimir se nad ním sklání a zblízka mu zírá do tváře.

"Už nejsi člověk," zavrčel. "Teď patříš k nám. Jsi jako divoký pes, který potřebuje řemen a koš, aby se naučil slušnému chování. My jsme tvoji páni. Buď budeš poslouchat, nebo okusíš koš i řemen. Tolikrát, kolikrát jen budeš chtít."

Christian se zazmítal v jeho sevření, ale bylo to marné. Mrtvý nepovolil ani o píď.

"Potrestal jsem tě, protože tě učím poslouchat. Jestli příště neposlechneš, skončíš úplně stejně - jen to bude o něco víc bolet. Dokud sám nepochopíš, co je pro tebe nejlepší. Rozuměl jsi?"

Christian zaťal zuby, odhodlaný neodpovědět. Vladimir ho chvíli pozoroval s nečitelným úšklebkem. Pak ho hrubě chytil za bradu a očima se vpil do těch jeho.

Mladík zprvu nechápal, ale vzápětí mu došlo, o co se mrtvý snaží. Nemohl pohnout hlavou. Neměl kam uhnout. Vladimirův pohled se mu zavrtával do lebky, cupoval jeho vzdor na kousíčky a jeho vůli nahrazoval svou vlastní. Nebylo kam před ním utéct, nedalo se mu vzdorovat.

"Rozuměl jsi, chlapče?"

Přikývl.

Vladimir mu věnoval poslední rozezlený pohled a pustil ho.

"Ber to jako varování. Tohle už nikdy nedělej."

+++

Pozoroval, jak chlapec ztěžka oddychuje, jak se neohrabaně zvedá, jak klopí oči k zemi. Odplivl si. Ten pohled v něm kromě zlosti vyvolal i záchvěv nostalgie, a tu Vladimir neměl rád.

Odplivl by si nejraději ještě jednou, ale příval vzpomínek by tím stejně nezarazil. Místo toho se otočil a rázným krokem opustil strž. Tma mu vřele otevřela náruč.

V uších slyší vlastní zrychlený dech. Otevírá oči - tam na pláních pod šedým nebem, obklopen těly císařských, svých bratrů i nepřátel. Probouzí se v něm divoký vztek. Sám na sebe, že to přeci jen nedokázal. Na ty, kteří jim tak zrádně vpadli do zad. A ze všeho nejvíc na ni, na Vránu - jako by zrovna jí ještě mohl něco vyčítat.

Ke vzteku se vzápětí přidává hlad, a ten brzy přehluší vše ostatní.

Vstává, nekonečně dlouho klopýtá zpět do osady, k tomu, co zbylo z vojenského ležení. Lidé utíkají, když ho spatří, jenže nejsou dost rychlí. Vztek a hlad se spájí do jediného obludného, neovladatelného monstra. Strhává na zem ženu, která si nestačila přes prsa naznačit ochranné znamení, rve ji a kouše a všude je krev a on netuší, kde se bere. Pak nářek té ženy utichá a nahrazuje ho děsivé ticho...

Vzápětí přišla další vzpomínka.

"Takhle ne, mladej." Stribog mu zblízka hledí do tváře, drží ho v kleštích upřeného pohledu. "Dokud jsi se mnou, budeš se chovat slušně. Že jsi mrtvej ještě neznamená, že zahodíš všechny způsoby."

Vladimir zoufale vrčí. Stribog ho pleskne po tváři jako psa.

"Zkus to znovu, nádhero."

Ale Vladimir nehodlá hrát podle jeho pravidel. Vymrští se jako zmije a skočí staršímu muži po krku. Svět zanikne ve smršti ran, kopanců, krve a hněvu.

O dobré půl tisíciletí starší Vladimir se při té vzpomínce hořce uchechtl. Čas obrousil hrany a zanechal jen pocit zadostiučinění, že už není tím, kým býval. Teď je to on, kdo to psisko naučí správným způsobům.

Chlapec ho překvapil. Utekl, ale dokázal se zase vrátit, přestože volání noci muselo být nesnesitelné. Neprolil krev. Pod zvířecí slupkou byl stále člověkem.

Jenže to samé ho zároveň i znepokojovalo. Ovládl se až příliš dobře. I během souboje byl schopen racionálně uvažovat, šel mu po krku vytrvale a chladnokrevně. Vladimir věděl, že tahle záležitost ještě zdaleka není ukončená.

"Přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta?"

Nemusel se ohlížet, aby věděl, kdo mu stojí za zády.

"Nad nesmrtelností něčeho horšího, Stribogu."

"Svou vlastní?" Starší z mužů se chraplavě zasmál. "Buď na toho kluka mírnější. Sám dobře víš, že začátky jsou těžké."

"Musel jsem mu ukázat, kde je jeho místo."

"Nerad bych, aby nás tvoje výchovné metody odvedly od skutečné práce," zvážněl Stribog. "Nemáme místodržícího, Vladimire. A Fotius čeká. Brzy ztratí trpělivost."

"Počká ještě chvíli."

"Ne dlouho. Potrestá nás. Potrestá ji, Vladimire."

"Nebudeme se nikomu zodpovídat," odsekl mrtvý muž ostře. "Odkdy potřebujeme žadonit o pomoc u smrtelníka?"

"Od chvíle, kdy jsme otroky živých, můj zapomnětlivý příteli."

"Fotius nás jen potřebuje zaměstnat. Až přejde úplněk, vrátíme se."

Starší muž mu křečovitě stiskl ruku a Vladimir náhle nebyl schopen říct, zda k němu promlouvá Nikolaj nebo Stribog. V očích se mu leskly ohníčky šílenství.

"On nikdy nedělá nic zbytečně, Vladimire. Věděl, že v Lešaku něco je. Poslal nás sem, abychom to zabili. Úplňkem to neskončí. A jestli se něco stane, zaplatí za to Anastázie."

"Pusť mě, ty blázne."

"Řekl, že tenhle kraj je prokletý. Že..."

"Sám jsi prokletý. My všichni jsme v jeho očích démoni."

"Řekl, že po zdejších lesích se toulá něco, co bude mít zálusk i na nás."


Pokračování: kapitola V.