Co odhalila mlha: kapitola X., jednání druhé

12.07.2020

Předchozí: kapitola X., jednání první


Ve jménu dívky, kterou jsem ti vzal - běž a skonči to.

Klečel v mokré trávě na kraji vesnice, která se teprve zvolna vynořovala z mlhy. Přehodili přes něj čísi plášť, ale to nijak nezmírnilo chlad, který se Krunovi rozléval z hrudi do celého těla. Chtěl spát - dobrotivý Pane, jak moc jen chtěl spát! Ale pokaždé, když zavřel oči, před víčky se mu zjevila Ilčina prázdná tvář a temné oči kníratého cizince. Ve své mysli byl stále schoulený u zdi chrámu, znovu prožíval hrůzu noci, která do Blatouchu přinesla smrt. A když je otevřel, stále měl na rukou stopy lidské krve.

Ve jménu dívky, kterou jsem ti vzal, promlouval k němu tmavooký.

Ilko. Milovaná. Zhřešil jsem, když jsem po tobě toužil. Pán sem poslal toho netvora, aby mě potrestal. To já jsem vinen. Kéž by si vzal mě místo tebe, kéž by mě Padlý navěky věků mučil za to, co jsem ti udělal.

Ve jménu dívky, kterou jsem ti vzal - skonči to.

Slyšel slova tmavookého, jako by stál přímo vedle něj a šeptal mu do ucha jed.

Skonči to. Nemáš na výběr. Pán ti to přikazuje.

Chlad, který otce Kruna zachvátil, se usídlil tam, kde kněz dřív míval srdce. Teď tam bylo chladné prázdno.

Dobře víš, co máš udělat. Co musíš udělat.

Zakňoural jako dítě, tichounce a zoufale.

Zklamal Ilku. Nedokázal ji ochránit. Ale dokáže ji pomstít.

Skonči to. Nemáš na výběr.

Půjde a skončí řádění černookého démona. Pomstí nejen ji, ale celý Blatouch.

A chladné místo v jeho hrudi najednou začalo znovu tepat. Bolelo to, jako by mu žilami rozháněli led, hlavu položili na kovadlinu a roztloukali ji kladivem. Ale vítal ten pocit, protože bolest znamenala život. Dávala mu důvod dál existovat, dávala mu smysl.

Musí najít toho démona. Poměří jeho temnotu se svým světlem. Vyžene ho ze stínů a pak ho bez milosti zničí.

Zvedl hlavu. Pohled se mu trochu rozjasnil a konečně lépe vnímal, co se okolo děje. Viděl skupinu mužů, jak tahají na hromadu mrtvá těla, jiní zas kopali hlubokou jámu. Další procházeli chalupy i hospodářské budovy, marně pátrali po živých a vyháněli domácí zvířata, která bučící a bečící shromažďovali na louce za vesnicí.

"Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě stezkou spravedlivých a nech mě očistit tento svět od všeho zla," zašeptal kněz. S každým slovem cítil větší úlevu. Zvykal si na ten nový pocit tepajícího chladu. Dával mu ostrost, kterou nikdy dřív nepoznal, dovoloval mu vidět věci krystalicky jasně. Černooký byl démon z pekel, který posedl lešacký kraj, škodil, ničil a zabíjel. Bylo Krunovým úkolem ho zničit. Byl si tím o to jistější, když zaslechl hlasy pracujících mužů a pozoroval jejich ztrápené tváře. Trpěli, báli se. Někteří z nich měli v Blatouchu rodiny, přátele a dnes v noci přišli o někoho drahého. I oni se chtějí pomstít.

Půjdou za ním a společně smetou černookého démona z povrchu světa.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu.

A tak otec Krun seděl a sledoval, jak se muži lopotí a den se pomalu převrací v noc. S každou ubíhající hodinou se cítil lépe. Neměl hlad, přestože nejedl už víc než den. Navzdory mrazivému podzimnímu večeru necítil chlad. Už si nepřál usnout a ani zemřít. Chladné světlo pulzující v jeho hrudi tepalo nadpozemskou silou, a po ničem jiném otec Krun netoužil.

+++

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu...

Minuly poslední hodiny toho proklatého mlhavého dne a pak minula i noc, pochmurná a lezavě chladná. Odvedli otce Kruna k ohni, který si hlídkující muži zapálili kus od vesnice, nabídli mu přikrývku i teplé jídlo a naléhali na něj, aby se přesunul pod ochranu velekněze v Lešaku. Poděkoval za nabízené dary a požehnal jim se zanícením, které nikdy dřív necítil. Při nejbližší příležitosti se pak vyplížil zpět do tmy. Přítomnost vojáků a jejich přízemních řečí, vůně jídla a teplo ohně ho rušilo. Noc strávil v chrámu, pohroužen v modlitbách.

Přestože se to však zdálo jako věčnost, i pro otce Kruna si nakonec přišlo ráno. Dorazilo v podobě Johana, Richardova zástupce, jehož kroky vytrhly kněze se zbožného rozjímání. Vstoupil ostýchavě jako někdo, kdo si je vědom své nepatřičnosti v přítomnosti modlícího se kněze - avšak přesto vstoupil. Záležitost, kterou s ním musel vyřídit, nesnesla odkladu.

Odkašlal si.

"Budete muset odejít, otče."

"Modlím se."

"Pan Richard vydal rozkaz."

"Modlím se, nevidíš?" zopakoval kněz příkře.

"Musíte okamžitě pryč. Dostali jsme přikázáno spálit celou vesnici. Mám vás odvést."

Krun vzhlédl.

"Prosím?"

Teď už voják ztratil rozpaky. Vzpomněl si, jak včera Kruna našli zkrvaveného a blekotajícího, holobrádka snad příliš mladého, než aby mohl kázat o víře. Kouzlo bylo porušeno, uctivý ostych zmizel.

"Půjdete se mnou, otče. Pan Richard přikázal, aby byl Blatouch spálen."

"To nemůžete."

"Nikomu nepřísluší pochybovat o rozkazech pana Richarda nebo Jeho Milosti. Půjdete se mnou, otče."

"To nemůžete!" vykřikl Krun.

"Pan Richard přikázal..." Než však Johan stačil větu dokončit, kněz se okolo něj prohnal s plamenným výrazem v očích. Mumlal cosi, čemu voják nerozuměl.

Richarda našel vedle pohasínajícího nočního ohně. Mladý šlechtic měl kruhy pod očima a vypadal o několik let starší, než když včera vjel cvalem do mrtvé vesnice. Držel se však zpříma a rozkazy udílel tónem, který nesnesl odporu.

"Nesmíte to udělat!"

"Otče?"

"Nesmíte spálit Blatouch!"

Richard mimoděk zalétl očima k vesnici, kde se jeho muži připravovali na přesný opak - vynášeli z domů poslední cennosti, obkládali stavby suchou slámou a připravovali se srovnat Blatouch se zemí. Přípravy už byly téměř u konce.

"To místo je prokleté, otče. Jsme s místodržícím zajedno, že by mělo zmizet z povrchu světa - a to co nejdříve."

"Nemůžete..."

"Můžu, otče, a musím. Blatouch bude hořet."

Kněz marně hledal slova. Pocit odporu byl všepohlcující. Nemůžou spálit chrám! Nemůžou zničit místo, kde se stal masakr, kde jsou jediné stopy černookého cizince, kde z Ilky odešel život. Nově probuzená síla mu přikazovala, aby bojoval, aby nedopustil zničení posvátného místa. Věděl, že ho roztrhá zaživa, pokud neuposlechne.

"Prosím, pane. Je tam chrám."

"To místo bylo znesvěceno. Sám otec Rublev souhlasil, že by mělo být očištěno ohněm." Richard se na něj zadíval a poprvé se v jeho unavené tváři objevilo něco jako soucit. "Prohledali jsme všechny domy, otče. Nikdo nezůstal naživu. Je to zlé místo."

"Ale..."

"Dám vám čas odnést si své věci. Můžete jít."

"Je to bláznovství!" rozkřikl se kněz. "Jsi blázen, ty i tvůj zatracený otec! Dopouštíte se strašlivého hříchu!"

"Dělám, co je mou povinností. Podruhé opakuji svou nabídku. Rozmyslete se dobře, pokud chcete odmítnout, protože potřetí už ji nedostanete."

"Pohrdám tebou i tvým falešným milosrdenstvím," odsekl Krun.

Richard si ho změřil unavenýma očima.

"Samozřejmě, otče."

Pak se beze slova odvrátil a mávl na své muže. Poslední z nich zrovna opouštěli Blatouch. Naproti jim přicházela menší skupina, v níž všichni nesli hořící louče.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu očistit tento svět od zla...

"Obejděte vesnici v kruhu," slyšel přikazovat Richarda. S pocitem, jako by se mu měly útroby vyhrnout ústy ven, sledoval, jak muži s loučemi obkličují vesnici a zapalují suchou slámu. Okamžitě vzplála a oheň rychle přeskočil na dřevěné domky.

Richard to představení sledoval s nečitelným výrazem. Na kněze už se ani nepodíval.

Pod Krunem podklesla kolena. Selhal jsi, pulsovala mu v hlavě slova. Selhal jsi, jsi k ničemu. Zasloužíš si smrt.

Zasloužíš si konec.

Vzal jsem ti ji. Teď jdi a skonči to, promluvil znovu černooký démon.

Náhle věděl, co musí udělat.

+++

Richard byl tak pohlcen pohledem na hořící vesnici, že utíkajícího kněze zachytil jen koutkem oka. Stačil vykřiknout. Dva vojáci se po Krunovi vrhli, ale vysmekl se jim. A pak už ho nikdo nemohl zastavit. Vběhl do plamenů a ty se za ním s hučením zavřely.

"Měli jste ho držet," slyšel sám sebe křičet na své muže. Uvnitř byl však dokonale klidný - jako by stál ve velké dálce nebo se sám na sebe díval přes sloupec vody.

Měl jsem to předvídat, dodal v duchu. Jenže vina, která se s tou myšlenkou pojila, nebyla ani zdaleka tak palčivá, jak čekal. Včera viděl věci, po kterých už ho smrt vyšinutého kněze nedokázala doopravdy zasáhnout.

Znamená to jen, že masakr v Blatouchu nakonec nebude mít vůbec žádné přeživší.

Pak se ozvalo volání z části vesnice, kde oheň uhasínal, a Richard se zas vydal udělovat rozkazy, křičet a vůbec držet své muže pohromadě. Dobře si uvědomoval, že malých kousek každého z nich by se nejraději také vrhl do plamenů. On, Richard, tady byl od toho, aby svým mužům udržel tu myšlenku bezpečně daleko od těla.

To byla poslední myšlenka, kterou otci Krunovi věnoval.

Blatouch hořel celý den a celou noc. Když plameny pozřely všechno, co se pozřít dalo, odhalily hrozivou scenérii. Po domech zbyl jen popel, zbytky zčernalých prken trčící k nebi jako kosti, kamenné základy, které jediné měly do budoucna napovídat, že zde byla vesnice.

Uprostřed toho všeho stál chrám, plameny zcela nedotčený. A když vešli dovnitř, objevili před oltářem otce Kruna, živého a zdravého, pohrouženého do děkovné modlitby.


Pokračování: kapitola X., jednání třetí