Co odhalila mlha: kapitola X., jednání třetí

28.07.2020

Předchozí: kapitola X., jednání druhé


Štiplavý kouř halící celé údolí páchl smrtí. Jeho jed vystoupal i do hor, kde podráždil chřípí těch, kteří se skrývali v jeskynním komplexu v hluboké strži uprostřed lesů. Stejně jako živým, i mrtvým připomněl události nedávné noci - a nepříjemnou povinnost, které se od jejího konce vyhýbali.

Christiana nepříjemný pach vyhnal z jeskyně. Tušil, že to hoří Blatouch. Těch několik dní od Noci duchů strávil v temnotě, kde mu hutné, měňavé stíny šeptaly o existenci věcí vzpírajících se zdravému rozumu. Byl s nimi dost dlouho na to, aby jeho vlastní rozum naleptaly šílenstvím noci, které ho stahovalo čím dál hlouběji. Teď mu stíny vyprávěly o zkáze Blatouchu - a Christian ji chvílemi viděl tak skutečnou, jako by stál uprostřed hořící vesnice.

Když ho ten zápach vyhnal ven, myslel si nejdřív, že jde jen o pošetilou lidskou touhu po troše čerstvého vzduchu, přežitek minulého života. Záhy však zjistil, že není jediný, kdo po dnech v temnotě vyšel na světlo. Poprvé od masakru v Blatouchu viděl všechny pohromadě - zachmuřeného Vladimira, napjatého Nikolaje, rozmrzelou Anastázii i myšlenkami nepřítomnou čarodějku.

Jestliže na mě působilo šeptání stínů tak mocně, jak hluboko je v nich asi ponořená ona? napadlo ho.

Vyhýbali se pohledu ostatních, ale nebylo pochyb, že sdílí tu stejnou tíhu. Nad jejich hlavami se vznášela nevyslovená otázka: co bude dál?

I Christian ji palčivě cítil. Toužil po pomstě za Blatouch a děsila ho představa, že se ten tvor o příštím úplňku znovu vydá na lov. Tentokrát už Marii možná nedokáže ochránit.

Smečku musela ta otázka sužovat stejně krutě. Mladík zatím stačil poznat jen mlhavé obrysy jejich záměrů a stěží rozuměl tajemnému důvodu, který je přivedl do kraje a na vlkodlakovu stopu. Vypadalo to však, že v nadcházejících okamžicích se dozví víc.

Nikolaj si odkašlal.

"O Noci duchů jsme byli svědky něčeho... velmi neobvyklého. Měli bychom děkovat všem duchům, že tvorů jako ten z Blatouchu nechodí po světě víc. Pokud o nich legendy mluví pravdu, měli jsme štěstí, že Noc duchů nebyla naší poslední."

"Co říkají?" zeptala se Maledith.

Starý nemrtvý se posadil do ústí jeskyně, dlouhé hubené nohy natáhl před sebe. Promluvil zastřeným hlasem.

"Vlkodlaci jsou jako my zrozeni z lidského těla přivedeného do temnoty. Jejich podstata je však jiná. Mění se ve vlka a vlk je silnější než člověk, a tak i oni jsou tím nejmocnějším z dětí noci. Na rozdíl od nás však při proměně ztrácejí svou lidskou stránku. Ve vlčí podobě jsou poháněni jen základními instinkty a tím, co jim přikáže měsíc. Pozbývají svobodnou vůli, nedokáží jednat ani myslet racionálně. Co ve vlčí podobě získají na síle, ztrácejí na lidském rozumu. To je jediná výhoda, kterou proti nim máme.

Nikdo neví, jak se člověk stane vlkodlakem. Kolují zkazky o dávné magii, o mudrcích, kteří se pokoušeli přijít na kloub temnotě a ta je pozřela a změnila k obrazu svému. Většina z toho jsou žvásty. Ale taky jsem slyšel příběhy o lesních čarodějích, kteří dokázali spojit duši člověka s duší zvířete. Dali tak vzniknout tvorovi, který nikam nepatřil, který stál jednou nohou ve světle a druhou ve stínu - a pomátl se z toho na rozumu. Takoví čarodějové žili v dobách a místech, která ještě neotrávili černí kněží, a jejich moc byla obrovská. Ze všeho, co vím a co jsem kdy slyšel o vlkodlacích, považuju tyto příběhy za nejvíce hodné pozornosti. Nemusí být pravdivé do posledního slova, ale pravdy je v nich velký díl."

"Co dalšího říkají, Stribogu?" zeptal se Vladimir.

"V jedné věci se vždy opakovaly. Ač je vlkodlak tvorem divokým a zvířecím, ač nemá kontrolu nad svou proměnou a nad jeho činy vládne měsíc, je schopen stvořit si služebníky. Ti, kteří zemřeli jeho rukou, se v čase před úplňkem vrátí mezi živé, aby působili jako prodloužená ruka vlkodlakovy vůle. Vraždí a ničí stejně divoce jako on. Probouzí se před ním, obvykle několik dní před úplňkem. Když nastane den jeho proměny, následují ho, kamkoliv se vydá, a znásobují zmar, který rozsévá. Jakmile začne měsíc ustupovat, stejně jako on se zase uloží ke spánku.

Právě oni jsou hlavním důvodem toho, proč je tak těžké vlkodlaka porazit - jakmile začnou jeho oběti vstávat z mrtvých, je silnější a silnější, až je nakonec zhola nemožné ho porazit. Slyšel jsem zkazky o velkých městech i rozlehlých krajích, kde se vlkodlak objevil a které se během krátké doby staly pustinami. Nikdo neví, kam ti vlci nakonec zmizeli - snad ztratili poslední díl příčetnosti a vzala si je noc, nebo v lidské podobě pochopili, co jsou zač, a sami si sáhli na život. Nevím. Ale síla, se kterou pustošili, byla strašlivá."

"Ti mrtví, kteří je následují... Jsou jako my?" zeptala se čarodějka.

"Ne. Jsou to služebníci bez vůle, stíny stínů. Ale zabíjejí stejně účinně jako vlkodlak."

"Jak poznáme vlkodlaka v lidské podobě?"

"Nijak," zavrtěl hlavou Nikolaj. "Příběhy říkají, že vlk v lidské podobě má plamenné oči, že je chlupatý jako medvěd nebo má na těle znamení měsíce. Nic z toho není pravda. Vlk je přes den obyčejným člověkem - pokud za sebou umí zametat stopy, je téměř nemožné ho vypátrat. A přesto je to jediný způsob, jak ho můžeme porazit."

Starý muž vzhlédl.

"Musíme mít dobrý plán, přelstít ho. On je silný jen o úplňku, my každou noc. Musíme toho využít a zbavit se ho dřív, než se znovu promění."

"Utíká nám čas," řekla Maledith. "Neměli jsme se jako zbabělci schovávat pod zemí. Už den po úplňku jsme měli chodit po vesnicích a pátrat po komkoliv podezřelém. Když ne tehdy, musíme začít teď - a najít ho, dokud není pozdě. S člověkem si snadno poradíme."

Christian čekal, že budou všichni souhlasit. Nikolajův plán zněl jako jediné možné východisko. V tom se však mýlil.

"Tohle tedy navrhujete?" zeptal se Vladimir pochybovačně. "Budeme chodit po vesnicích a hledat jehlu v kupce sena? Pátrat po obyčejném člověku? Zapomněli jste, že my sami máme na zádech namalovaný terč, že i nás zrodila noc? Lidé si všimnou. Způsobíme větší strach než vlkodlak."

"Není jiná cesta, Vladimire," namítla Maledith. "To chceš až do příštího úplňku sedět se založenýma rukama a čekat, až se znovu promění? Sám jsi ho viděl. Stáli jsme proti němu téměř v plné síle a on si s námi jen hrál. Pokud se promění, skončili jsme."

"Je jedno řešení," ušklíbl se Vladimir. "Pokud nejste příliš měkcí."

"Pouč nás."

"Když je v lese vlčí nora, není potřeba prosmýčit celý les. Stačí ho obklíčit a rozdělat oheň. Plameny stráví všechno, vlky nevyjímaje."

"Chceš, abychom vybili celý kraj?" zeptala se Maledith s teď už neskrývaným zděšením. "Myslíš, že to k nám pozornost nepřitáhne?"

"Nebude čí pozornost přitahovat. Ošklivá epidemie, hromadné šílenství, hladomor... Dokážeme to provést mnoha způsoby. Žádné podezření na nás nepadne - nikdo se ani nedozví o naší existenci. Vlkodlak zemře spolu s ostatními a my si uděláme křížek za splnění dalšího nesplnitelného úkolu." Věnoval čarodějce triumfální úsměv. "Ta hádanka je úplně jednoduchá. Jen si musíme uvědomit, čí existence má cenu a čí ne. Jsou to koneckonců jen lidé. Smrt si pro ně přijde tak jako tak."

"A co Fotius?" namítla Anastázie. "Když ho rozzlobíme, na kom si asi tak vybije zlost?!"

"Úkol bude splněn. Nebude mít důvod nás trestat."

"Opravdu jsi takový hlupák, že tomu věříš?"

"Tiše, princezno," přerušil ji Nikolaj.

"Snad s ním nesouhlasíš?" štěkla plavovláska. Maledith ji zpražila ostrým pohledem.

"Má pravdu, Ano, mlč. Víš dobře, že uděláme, co pro tebe bude nejlepší." Pak se otočila k Vladimirovi. "Ale tvůj návrh je šílenství. Odmítám poslat na smrt nevinné."

"I já," připojil se Nikolaj.

Vladimirovi se na tváři usadil pohrdavý úšklebek.

"Věděl jsem, jak odpovíte," řekl. "Jste slabí. Tak dlouho už kráčíte světem, a ještě jste nepochopili, že lidský život je jen kapkou v proudu času. Není žádný hřích přervat ho, protože sám spěje k záhubě. Rozdíl mezi malým děckem a starcem je jen pár mrknutí oka a lidí bylo, je a bude tolik, že není třeba dělat si starost o každého jednotlivce. Jste pokrytci, pokud si to odmítáte přiznat. Tvrdíte mi, že lidské životy musíme chránit - a přitom pro vás mají menší cenu než plivnutí. Já jsem jediný, kdo je ochoten postavit se pravdě čelem."

Maledith a Nikolaj mlčeli. Vladimir si to zřejmě vyložil jako pobídku, aby pokračoval.

"Ty v sobě máš boha, Stribogu. Myslíš, že tomu druhému záleží na lidském životě? Ani tobě na něm nezáleželo, když jsi před pár dny přivedl k šílenství tu holku z Blatouchu. Ani teď tě nezajímá, jestli přežila a jestli se jí někdy vrátí zdravý rozum. Je ti jedno, co jí ten druhý v tobě udělal - a cos jí udělal ty. Nikdy ses ho nepokusil zastavit. Líbí se ti, jak ničí smrtelníky pouhými slovy. Tak mi teď nevykládej o morálce."

Pak se otočil k čarodějce.

"A ty, Maledith... Viděl jsem tě připravit lidské muže o rozum jen proto, že se ti zrovna zachtělo je mít. Většina z nich ho už nikdy znovu nenašla. A vím, kolik žen jsi zabila jen proto, že se mnou šly. Možná bys připravila o život i tu z Noci duchů, kdyby ji vlk nedostal dřív. A to všechno jen ze žárlivosti. Nikdy jsi toho nelitovala. Nikdy tě nezajímaly. Byli to jen lidé. Plameny svíček, které stejně samy brzy dohoří - není tedy žádný hřích je sfouknout.

Jste pokrytci, oba dva. Jindy svou moc bezostyšně využíváte, ale najednou jste se jí začali štítit. Najednou voláte po morálce, i když sami dobře víte, že nic takového v našem světě není. Nekonáme dobro a zlo - to jsou lidské pojmy a patří jen jim. My stojíme nad smrtelníky. Konáme to, co si přejeme, oproštěné od jejich morálky. Protože můžeme, protože jsme jim nadřazení. Tak to zkrátka je." Vladimirova tvář byla naplněná triumfem. "Byl bych rád, kdybyste si to konečně uvědomili a začali se podle toho chovat."

Pak si založil ruce na prsou v očekávání protiútoku. Tvářil se však tak samolibě, že nemohl čekat žádný velký odpor - ať Nikolaj a Maledith přijdou s čímkoliv, bude to jen ubohý pokus obhájit neobhájitelné. V tomhle sporu už se považoval za vítěze.

"Tak mluvte," pobídl je nakonec sám. "Nebo nemáte slova? Neumíte ospravedlnit své pokrytectví? Snad se zmůžete aspoň na tak málo, že mi teď dáte za pravdu. Tak co, Nikolaji? Maledith?"

"Nevyhrál jsi," sykla čarodějka ublíženě. "Měla jsem právo na život každé z těch poběhlic, kterým jsem zakroutila krkem. Nenesu žádnou vinu."

"Opravdu, Spálená? Některé měly rodiny. Děti. Víš, kolik sirotků jsi za sebou zanechala? Kolik uplakaných dětských tvářiček a hladových krků? Jenom proto, že jsem se rozhodl dát přednost jim před tebou. Jenom pro tvou marnivost."

"Něco jsi slíbil," namítla čarodějka a zdálo se, že jí činí nesmírnou námahu udržet klidný tón. "Tehdy v Daru. Slíbil jsi, že my dva jsme něco víc. A pak jsi ten slib jen tak porušil. Odešel jsi. Ale on pořád platí, Vladimire. Patříš ke mně. Patříš mně. Žádná z nich na tebe neměla právo, proto zemřely. A za to nenesu žádnou vinu."

"I ty jsi porušila sliby," vyčetl jí hořce. "I ty jsi řekla, že neodejdeš, že se na tebe můžu spolehnout, a pak jsi ukázala, že pro tebe ten slib nic neznamenal. Jsi vinná, Maledith."

Čarodějka se pohledem vpíjela do Vladimirovy tváře a jako by se scvrkávala.

"Já... já..."

"Copak nemám pravdu? Zradila jsi mě. Tolikrát jsi mě zradila, a přece pořád házíš vinu jen na mou hlavu. Nikdy jsi nebyla ochotná přiznat, že díl padá i na tebe."

Udělal krok k ní - gesto spíš výhružné než smířlivé. A čarodějka praskla.

Doslova. Christian si až teď uvědomil, že se okolo jejich nohou kupí stíny. Teď se jako hladoví hadi rozběhli k Vladimirovi. Omotali mu kotníky, pak stehna i celý trup. Strhli ho na zem a pevně mu sevřeli hrdlo.

Čarodějka sledovala vlastní dílo s výrazem tak nevěřícným, jako by doopravdy netušila, že temní hadi patří jí.

"Mal, prosím..." zasténal Vladimir. Ten tón Christian neznal. Měl skutečný strach.

To jako by Maledith probralo. Zakryla si rukama tvář a unikl jí tichý vzlyk. Vzápětí se temní hadi zachvěli a rozplynuli se do nicoty.

"Lituju, že jsem ti kdy zkřížila cestu," šeptla. Pak se otočila na patě a zmizela v lese.

"Doufám, že jsi se sebou spokojený," zavrčel Nikolaj. Tedy... ten hlas vycházel z jeho úst, starého muže však ničím nepřipomínal.

"Vítej, Stribogu," odplivl si Vladimir a vstal. "Máš i ty nějaké moudro, o které se se mnou chceš podělit? Jen povídej, poslouchám. Jsem celý tvůj."

"Nezáleží mi na životech smrtelníků o nic víc než tobě," řekl ten druhý Nikolajovými ústy. "Ale zapomínáš, kde je tvé místo a co ses zavázal splnit. Nesešleš na kraj žádnou pohromu, protože to by přitáhlo Fotiovu pozornost a ohrozilo Anu. Její bezpečí je to jediné, o co by ses měl starat. Jestli se jí něco stane, dobře víš, co bude následovat."

Přistoupil těsně k Vladimirovi. V jeho pohybech bylo cosi nového, co naznačovalo, že druhý obyvatel Nikolajova těla myslí své výhružky smrtelně vážně - a že obludnost toho, co je ochoten s Vladimirem udělat, přesahuje hranice lidského chápání.

"Zapomínáš, kde je tvoje místo," zopakoval tiše. "Z nás tří jsi ty ten nejslabší - přestože by sis rád myslel opak. Vědma ti mohla rozdrtit lebku na krvavou kaši, kdyby se jí zachtělo. Děkuj bohům, ve které nevěříš, že tě pořád tak pošetile omlouvá. I já bych ti rád ublížil, to přeci víš. Dělí mě od toho jen tvůj slib, že udržíš Anu v bezpečí. Tak ho koukej dodržet."

Pak Nikolaj zamrkal. Když se napřímil, poznal Christian, že už je to zas on. Vladimir měl ve tváři ztuhlý výraz a kdyby to bylo možné, přísahal by mladík, že je ještě bledší než obvykle. Proklál Nikolaje pohledem a pak zmizel v lese, stejným směrem jako prve Maledith. Dva právě přestáté střety jím musely skutečně hluboce otřást, protože se ani nepokoušel předstírat, že jeho odchod není útěk.

Nikolaj věnoval Christianovi škleb, který nejspíš měl být úsměvem. Byl skrz naskrz jeho, a to mladíka nesmírně uklidnilo. Ať sdílel tělo s kýmkoliv, Christian ani trochu netoužil se s tím druhým znovu setkat.

"Myslím, že máme rozhodnuto," prohlásil Nikolaj spokojeně. "Až se ti dva uráčí vrátit, vyjdeme dolů od kraje a obrátíme tam vzhůru nohama všechno, co není přibité. Než doroste měsíc, vlkodlak bude náš."

+++

Na kraj už dávno padla tma a mezi stromy ševelil vítr.

Maledith stála na kraji lesa a shlížela na lešacké údolí. V moři temnoty tu a tam zářila zlatá světla značící vesnici. Už pár dní jich bylo o jedno méně. Čarodějka cítila v tom místě prázdnotu jako po čerstvě vytrženém zubu.

"Jdi pryč, Vladimire."

"Chci si promluvit."

"Není o čem."

"Omlouvám se, Mal. Za všechno."

Úkosem na něj pohlédla.

"Už tolikrát jsi mě prosil o odpuštění. Jak mám věřit, že tentokrát je to doopravdy?"

"Vždycky je to doopravdy. Dej mi ještě jednu šanci, prosím."

Mlčela.

"Tohle je špatný kraj," řekla nakonec. "Obchází tu zlí duchové. Od chvíle, co se probudil Christian, jde všechno z kopce. Máme kolem krku smyčku a ta se utahuje."

"Musíme splnit Fotiův úkol. Neměli jsme na vybranou."

"Já vím. Ale... Vladimire, mám strach. Nechci tomu tvorovi znovu čelit."

"Nebudeš muset. Slibuju."

"Ty a tvoje sliby," zasmála se hořce. "Doufám, že tentokrát se nemýlíš. Měli bychom odsud zmizet, co nejdřív to půjde. I kvůli Christianovi. Pořád mu nevěřím, Vladimire. Rozhodne o něčem strašně důležitém. A ty... Zahráváš si s ohněm. Oba skončíte špatně. My všichni tak skončíme."

"Ten kluk má potenciál. Když mu dáme šanci, vyroste z něj něco... velkého. Ale musí přestřihnout tu pupeční šňůru, a to se v kraji, kde žil jako člověk, udělat nedá."

"Nikdy jsi ho neměl nechat se probudit. Je smrtelně nebezpečný."

"Já už mrtvý jsem, pamatuješ?"

"Proč nikdy neposloucháš? Proč pokaždé pochopíš, až když už je pozdě?"

"Takový už jsem. Možná proto tě tolik potřebuju - abys mě dostatečně včas upozornila, že se mi na hlavu valí lavina." Neznělo to ani trochu sarkasticky.

"Jsi strašný paličák."

"Já vím. Proto mě miluješ."

"Přeju si, abych v tomhle ohledu kdysi v Daru dostala na výběr."

"Ani jeden z nás nedostal." Vladimir se odmlčel. "Chtěla bys to, Mal? Volit znovu? Vzdát se všeho, co bylo?"

Čarodějka dlouho neodpověděla. Mlčky hleděla do tmy.

"Dobře víš, že ne," šeptla nakonec. Když se otočila, Vladimir si ji prohlížel se zvláštním výrazem ve tváři. A pak promluvil...


Pokračování: kapitola XI., jednání první