Epilog

16.04.2021

Předchozí: kapitola XXII., jednání druhé


To poslední ráno nebylo černé, ale bílé. Snad se v tom skrývala jistá naděje.

Hory opustili se svítáním. Šli dlouho a mlčky. Zastavili se teprve na okraji lesa, kde se před nimi otevřela široká pláň pokrytá nedotčeným sněhem.

"Hádám, že rozetnout to budeme muset my," řekl Nikolaj. "Tam dole vede císařská cesta. Je čas se rozloučit."

"Dávej na sebe pozor, příteli," popřál mu Vladimir. "A připomínej Stribogovi, že nemám problém kdykoliv to s ním znovu skoncovat."

"Taky mi budeš chybět, smrtelníku," zachechtal se bůh. Vladimir zaváhal, vzápětí ti však uvědomil, že se Nikolaj pobaveně šklebí. Krátce se objali.

"Pomsti Anu, Nikolaji," přistoupila ke starému muži čarodějka. "Za nás za všechny."

"Spolehni se. Budeš mi chybět, Mal."

"Ty mě taky. Dávej na sebe pozor."

"I ty. A nenechávej Vladimira čekat moc dlouho. Víš dobře, že vy dva patříte k sobě."

Jako poslední přišel na řadu Christian. Na rozdíl od Maledith a Vladimira stiskl Nikolajovi ruku v přirozeném lidském gestu - nezdálo se, že by ho přítomnost Striboga příliš znepokojovala.

"Byl jsi dobrý člověk, Christiane. Ať ti to vydrží," popřál mu Nikolaj. Pak se obrátil k celé skupině. "Ať vás noc provází," popřál jim. "Až přijde ten správný čas, najdu si vás."

Věnoval jim poslední šklebivý úsměv, pak se otočil a už bez ohlížení se vydal po tou bílou plání pryč. Sledovali ho, dokud nezmizel za oblinou kopce, a pak ještě dlouho setrvali v mlčení.

"Jednou se vrátí. Vždycky nás nakonec najde," prolomil nakonec ticho Vladimir. "Na to má ten neřád talent." Podíval se na své zbývající společníky. "Půjdeme?"

+++

Šli dál podél lesa, opačným směrem, než kudy se vydal starý muž. Na východ, došlo Christianovi.

"Mířím do stepí," odpověděl Vladimir na jeho nevyslovenou otázku a zastavil se. "Musím navštívit jeden hrob a srovnat starý dluh. Navíc už je to pár set let, co jsem naposledy slyšel pořádně výt vítr."

Přistoupil k čarodějce. Christian se chystal v rozpacích odvrátit tvář, ale jejich loučení bylo rychlé - všechno, co mělo být řečeno, už mezi nimi padlo včera v noci. Následovalo jen poslední objetí, poslední polibek. Nakonec se Vladimir obrátil k Christianovi.

"Křivdil jsem ti, chlapče. Jestli mi to jednou dokážeš prominout, budu rád."

"Jako by se stalo."

"V tom případě se s vámi rozloučím. Máte i můj slib, že si vás zase najdu." Věnoval poslední úsměv Maledith a pak se i on vydal pryč. Christianovi se zdálo, jako by za sebou ve sněhu nezanechával žádné stopy.

Dokud byl na dohled, připomínala čarodějčina tvář sádrovou masku. Teprve když se změnil v drobnou tečku na pozadí bílé pláně, z hrdla se jí vydral jediný zoufalý sten. Christian ji chtěl uklidnit, ale rázným gestem ho odmítla.

"Dej mi chvíli."

A tak čekal, zatímco Maledith bojovala sama se sebou. Když se konečně vzchopila, už zase připomínala mramorovou sochu, krásnou až k zbláznění. Jen spodní ret se jí maličko chvěl.

"Pojďme," řekla. "Je na čase začít tě vzdělávat."

+++

Když i oni porušili posvátnou bělobu čerstvého sněhu, cítil se Christian téměř provinile. Současně s tím ho napadlo, že přišel právě včas, aby zakryl většinu úplňkového masakru.

"Maledith?" zeptal se po chvíli chůze.

"Hmm?"

"Jak je možné, že za sebou Vladimir nenechal žádné stopy?"

"Nechtěl riskovat, že ho někdo začne stopovat. Jednoduché bezpečnostní opatření," vysvětlila čarodějka. "A jak je to možné... Stůj. Něco ti ukážu." Christian poslušně zastavil a ona zvedla bílé paže k nebi. Mladík cítil, jak okolo nich víří magie. Vzápětí jejich vlastní stopy zmizely, jako by plání nikdy neprošli.

"Umíš ovládat sníh?"

"I ty to umíš. Je to ten nejjednodušší trik. Zvláštní malý bonus spojení s temnotou. Zkus to."

Christian poslušně následoval jejího příkladu. Dotkl se temnoty hluboko v sobě a vzápětí cítil, jak se mu díky ní podvoluje i okolní svět. Sníh u jeho nohou zajiskřil a zvedl se do miniaturního tornáda. Rozesmálo ho to.

"A teď už pojďme," přikázala Maledith.

Mířili na jih. Jak mu čarodějka vysvětlila, bude je čekat pár dní cesty polodivokou krajinou bez lidských osad, než se za Ravenou připojí k císařské silnici. S trochou štěstí už se bude v té době vybírat nový biskup.

Christian jen s obtížemi skrýval svůj úžas, když čarodějka začala vyprávět o místech, která společně navštíví. Ravena byla v jeho představách vždy středobodem světa, o němž nedoufal, že ho někdy spatří. O Daru, na který Maledith vzpomínala s nostalgickým úsměvem, ani o modrých vodách řeky Tiery nikdy neslyšel.

Jedna věc mu však byla zcela jasná: doopravdy odchází.

Byl přesvědčený, že veškerou lítost si odbyl už v noci na hřbitově. Teď, když se však odchod zdál zcela definitivní, zabylo mu najednou těžko u srdce. Když míjeli Starý Kříž, zastavil se.

"Dej mi chvíli," poprosil čarodějku. "Hned budu zpátky. Neprovedu žádnou hloupost, slibuju."

Viděl, jak váhá, ale nakonec ho nechala jít.

Úprkem vpadl do vesnice. Stále bylo časně ráno a nehrozilo, že ho někdo spatří, ale přesto se měl na pozoru, když mířil ke své rodné chalupě. Našel okno obrácené do zahrady - to, ze kterého se maminka dívala nejraději. Z celého mrtvého srdce doufal, že jeho plán bude fungovat.

Přitiskl dlaň na zmrzlé sklo.

+++

Když se vrátil, Maledith nervózně udusávala sníh. Otázku mu položila jen zvednutým obočím.

"Musel jsem se rozloučit," vysvětlil. "Teď už můžeme jít."

Když vyrazili, Christian se naposledy ohlédl, přestože měl ten obraz živě před očima: okenní tabuli plnou sasanek z ledu vykreslených do těch nejmenších detailů.

Ber to jako dárek na rozloučenou, mami. Snad se ti bude líbit.

A pak už následoval Maledith. Pryč z lidského světa, vstříc temnotě a tajemství noci.