Jak psát společenské rozdíly

Jak už nějakou dobu zmiňuju tady i na instagramu, pracuju teď na sérii povídek zasazených do univerza Dvousvětí, jejichž hlavními protagonisty jsou čaroděj Fee a bojovnice Rita. Setkat jste se nimi mohli už před lety v povídce Tam ve tmě, od té doby se však reálie i celkové vyznění, které si pro svět představuju, hodně posunuly. Velkou část reálií tak teď vymýšlím prakticky od nuly a narážím přitom na zajímavé problémy. Ten, o kterém chci psát, pochází už z loňského podzimu, pořád mi ale připadá relevantní. Zní následovně: jak v textu pracovat se společenskými rozdíly?

Začnu vlastním problémem. Jedním z hlavních zdrojů napětí (ale i chemie) mezi mými hrdiny je jejich odlišný původ: zatímco Rita pochází z velmi skromných vesnických poměrů, Fee vyrostl takříkajíc se stříbrnou lžičkou v puse. Na prostředí, v němž se pohybují, tak zákonitě každý reaguje trochu jinak, ať už je to drsná divočina nebo nablýskaný ples. Po čtyřech povídkách mě psaní jejich odlišného pozadí baví čím dál víc a myslím, že příběhu dává zajímavý nový rozměr. Zároveň mě to ale přivádí na myšlenku: jak s podobnými situacemi pracovat? Jak čtenáři ukázat, že svět, o kterém čte, obývají nejrůznější lidé a odlišné společenské třídy? A jak to udělat třeba v povídce, kde je prostor pro podobný worldbuilding omezený?

V tomto článku se chci podívat na dva příklady práce se společenskými rozdíly, které mě oslovily a v mnohém inspirovaly. První z nich je Pláč němého boha od Terezy Matouškové, druhý Báje o hadím srdci od Radima Raka. Každý s problémem pracuje trochu jinak a oba podle mě stojí za hlubší analýzu.

Pláč němého boha: prostředí jako metafora

První příklad pochází z prvního svazku podmořské fantasy ságy Pláč němého boha. Svět Podmoří je rozdělen přísným kastovním systémem: na vrcholu společenského žebříčku stojí mágové, kastu pod nimi tvoří oddaní, poslední a nejnižší jsou pak vyznavači. Příslušnost k té či oné kastě je dána už při narození podle toho, zda je dotyčný nositelem magického genu. To dává celému společenskému systému hodně deterministický nádech a podle mě silně přispívá ke všeobecně ponuré atmosféře, která je pro Podmoří (a autorčinu tvorbu obecně) typická.

Přestože mám podmořské romány přečtené skoro všechny, až Pláč němého boha mi v kastovním systému udělal jasno. Stalo se tak pomocí perfektní metafory, která abstraktní koncept různých společenských vrstev přenáší do mnohem snáze představitelné podoby. Jde o scénu, v níž Denyela Soarvet, jedna z hlavních protagonistů a dcera velemága, stoupá po schodech zaplněného amfiteátru, aby přihlížela jisté společenské události. Ukázka je ze začátku šesté kapitoly:

• Publikum netvořilo jednolitou masu. Také zde se úzkostlivě dodržoval společenský řád a každá kasta měla přidělenou svou část hlediště. Podle šatů, účesu a mluvy se už na první pohled dalo rozeznat, kdo kam patří.

Příběh pokračuje popisem jednotlivých kast: chudí vyznavači sedí na nejnižších místech, oddaní o něco výš a mágové, tedy příslušníci kasty zasvěcených, na celou společnost shlíží z pohodlí nejvyšších sedadel. Všechno vidíme Denyelinýma očima, zatímco stoupá po schodech, aby zaujala místo po boku svého otce až na samém vrcholu amfiteátru i pomyslného společenského žebříčku.

Proč to podle mě tak dobře funguje? Zaprvé, čtenář si může představit něco fyzického (jako třeba stoupání po schodech amfiteátru) namísto poměrně abstraktního systému společenských kast. Zároveň to cosi prozradí i o samotné hlavní hrdince, s níž scénu prožíváme. Jak se dívá na chudé a špinavé příslušníky nižších kast? Jak na sobě rovné? Co si myslí o světě, v němž se někteří rodí s absolutní mocí, zatímco jiní budou navždy jen sluhy? A zároveň to můžeme i obrátit. Jak nižší kasty reagují, zatímco okolo nich prochází, a co to vypovídá o jejím postavení v rámci podmořské společnosti?

Jde o jednu z mých oblíbených scén v Pláči němého boha právě proto, že pomocí jednoduché metafory dokáže říct tolik o světě, v němž se příběh odehrává, i o samotných postavách. Chytře k tomu navíc využívá prostředí, do kterého je scéna zasazena.

Báje o hadím srdci: nechte postavy podívat se na problém z více úhlů

Jak to ale udělat, pokud chceme společenské rozdíly demonstrovat méně hmatatelným způsobem? Kniha Báje o hadím srdci, která s tímhle motivem pracuje hodně zajímavě, pochází z pera polského autora Radima Raka a odehrává se v 19. století v Haliči. Nebudu zacházet do velkých podrobností, abych nevyzradila zápletku knihy. Pro pochopení pointy postačí říct, že jedním z pilířů příběhu je sociální konflikt mezi šlechtou a poddanými, který se často projevuje hodně drsným násilím páchaným těmi prvními na druhých. Napětí z toho vyvěrající je v příběhu neustále přítomné a všechny postavy k němu zaujímají nějaký postoj, ať už stojí spíš na straně pánů nebo nevolníků.

Zajímavá situace však nastává ve chvíli, kdy některé postavy začnou tuto hranici překračovat: tedy poddaný se stane pánem a šlechtic naopak musí přijmout roli poddaného. Tady se ukazuje, jak velká je společenská propast mezi jedněmi a druhými (a jak zručně autor dokázal pracovat se svými postavami). Určité "panské" a "nevolnické" vlastnosti, především vztah k násilí a ochotu se ho dopouštět nebo ho přijímat, mají totiž postavy natolik hluboce zakořeněné, že si ho s sebou nesou i do své nové role. Poddaný vždycky zůstane trochu submisivním Honzou z chalupy, zatímco pán zvyklý rozdávat rány se ani v nové roli nevolníka nesmíří s tím, že by měl najednou poslušně ohnout hřbet.

Obojí hodně vypovídá o pravidlech světa, v němž se příběh odehrává, a dobře dokresluje celkovou atmosféru Haliče jako ještě napůl divokého kraje, kde stále platí staré pořádky. A hlavní postřeh, který jsem si z něj odnesla pro vlastní psaní? Pokud v příběhu existuje nějaká komplexnější společenská otázka, zkuste nechat hrdinu, aby se na ni podíval z pohledu různých společenských tříd (nebo prostě různých skupin obecně). Je to chytrý způsob, jak o ní čtenáři prozradit něco víc. Nemusí jít zrovna o tak akademické téma, jako je role násilí ve východoevropské společnosti konce 19. století. Co třeba rytíř, který se celý život učil bojovat s draky (největší překážkou věčného blahobytu v království), jen aby se po setkání se zlým čarodějem drakem sám stal? Nebo princezna, která ohrnovala nos nad poddanými a poté, co království přišlo na mizinu (dozajista vinou dračího záškodnictví), se musí naučit přežít jako jedna z nich? Obojí skýtá prostor pro zajímavou zápletku a podobně jako v Báji o hadím srdci může dát příběhu novou dynamiku.

Způsobů, jak v příběhu ukázat společenskou hierarchii, je mnoho, při psaní je všichni více či méně vědomě používáme a jako čtenáři si jich všímáme. Přesto je ale fajn občas se zamyslet nad tím, jak vlastně fungují a proč. Přijdeme třeba na to, že mnohem lepší než složité vysvětlování je občas dobrá metafora. Nebo taky na to, že každá strana má dvě mince (nebo i víc, pokud je váš svět zrovna 4D) a společenské postavení, ve kterém se hrdina nachází, hodně ovlivňuje jeho pohled na svět. Pokud ho najednou pošlete na druhou stranu barikády, možná tím vytvoříte celou novou zápletku.

A co vy? Řešíte společenské rozdíly ve svých textech a vliv, jaký mají na vaše hrdiny? Baví vás číst příběhy, které se tímto tématem hlouběji zabývají?