Jak se psalo Uteč, než doroste měsíc I: postavy

Audiokniha Uteč, než doroste měsíc vychází už v polovině března. Při té příležitosti jsem se rozhodla vrátit se na chvíli do lešackého údolí a přiblížit proces jejího vzniku, od postav až po worldbuilding a zajímavosti o tom, co mě k napsání knihy inspirovalo. Esej bude dvoudílná: v první části vás chci seznámit s hlavními hrdiny a vyzradit na ně některé věci, které se do knihy nevešly. V té druhé bych se pak ráda podívala na tvorbu světa, v němž se příběh odehrává.

Ještě upozornění na začátek: snažila jsem se psát příspěvek tak, aby si v něm něco našli jak ti, kdo knihu četli, tak ti, kteří příběh ještě neznají. Obsahuje pár lehkých spoilerů, jde však maximálně o věci na úrovni "tahle postava se objevila tam a tam", žádného zásadního vyzrazení děje se tak bát nemusíte.

Jak vznikaly postavy

Uteč, než doroste měsíc je příběh stojící na pomezí hororu a temné fantasy. Odehrává se v lešackém údolí, zapomenutém podhorském kraji na samém okraji civilizace, kde se nové mísí se starým, bohabojné s pohanským a místní kromě pravidelné večerní modlitby nezapomínají potají prokazovat respekt i duchům starých časů a silám dlícím v nočních stínech. Život je tu tvrdý a není radno hledět večer příliš dlouho do temnoty, většinou však plyne v poklidu. Jenže pak ten klid naruší série záhadných útoků a do pohybu se dají síly stojící mimo lidský svět.

Moje psaní je většinou založené na postavách: u nich se skoro vždycky zažehne pomyslná první jiskra inspirace, okolo jejich osudů, cílů a vztahů tvořím hlavní zápletku a často i celý širší svět. Uteč, než doroste měsíc je toho perfektním příkladem. Dodnes si to pamatuju celkem jasně: byl podzim 2015 a já ještě jako střední školou povinná ujížděla na kapele Powerwolf, epické kombinaci metalu, varhan a svérázného vizuálního stylu kombinujícího náboženské prvky s vlkodlačí a obecně hororovou estetikou. A najednou jsem je měla před očima: smečku bytostí, které existovaly kdesi na pomezí mezi světem živých a temnotou druhého břehu. Vynořili se z nočních stínů a obestřeni tajemstvím přibyli do zapomenutého lešackého údolí zmítaného mezi zbožnou bázní a pohanským strachem z toho, co přebývá v noční tmě.

Nestalo se mi poprvé, že by ke mně postavy přišly podobným způsobem. Udělala jsem si poznámku a pomalu se pustila do psaní. Co jsem ale netušila bylo, že tahle parta se nehodlá spokojit jen s krátkou povídkou a místo toho to pojme ve velkém stylu. Čekalo mě celých pět let psaní, přepisování a úprav přepsaného, často tak frustrujících, že jsem to několikrát chtěla úplně vzdát. Ten pocit prvotního nadšení ale nikdy nezmizel a vždycky mě nakonec přiměl pokračovat – a nakonec i zásadně přispěl k tomu, že jsem Uteč, než doroste měsíc dotáhla až do konce.

Seznamte se se smečkou

Od začátku jsem věděla, že členové smečky budou čtyři: pyšný a vznětlivý Vladimir, který stojí v jejím čele, čarodějka Maledith, která má z celé čtveřice nejtěsnější spojení s temnotou, Nikolaj přezdívaný Stribog sdílející tělo se zlovolným prastarým bohem, a konečně krásná plavovlasá Anastázie, benjamínek smečky, která je zvyklá dostat všechno, co chce, zároveň ale v hloubi duše trpí pocitem, že nemá nad vlastním osudem žádnou kontrolu. Na začátku jsem tak docela nerozuměla jejich vztahům, psaní úplně první verze příběhu tak bylo hodně o objevování těchhle vazeb a komplikované minulosti jednotlivých členů smečky.

Psaní jejich minulosti a objevování toho, co jsou jako postavy zač, mě hodně bavilo. Vzhledem k tomu, že každý ze čtveřice pochází z jiného koutu světa i z jiného historického období, měla jsem volnou ruku k tomu načrtnout jejich původní svět, který je velmi odlišný od prostředí Lešaku. Zároveň jsem se snažila zachovat u každého určité pojítko s reálnou historickou kulturou: Nikolajův svět je velmi volně inspirován Vikingy a starogermánským světem, Maledith starověkou Mezopotámií a Blízkým východem, Vladimir nomádskými kulturami asijské stepi a Anastázie pochází ze středověké / raně novověké západní Evropy. Zpětně si občas říkám, nakolik bylo nutné tyhle úryvky do příběhu zařazovat: podle části čtenářů zpomalovaly děj a sama si uvědomuju, že trochu odvádějí pozornost od hlavní příběhové linky. Pro mě ale navždycky zůstanou jednou z nejoblíbenějších částí knihy.

A ještě na okraj: zatímco minulost Nikolaje, Maledith a Anastázie je v knize odvyprávěna celá, Vladimirova se nakonec ukázala být příliš velkou odbočkou a v příběhu je jen v náznacích. Vrátila jsem se k němu ale v povídce Dívka s havraními vlasy, kterou najdete tady na webu.

Christian: transformace rytíře v zářivé zbroji v nemrtvého hrdinu

Stejně jako jsem už od začátku věděla, že smečka bude čtyřčlenná, bylo rychle jasné i to, že potřebuju někoho pátého – někoho "normálního", kdo přijde z vnějšku a pomůže čtenáři i mně proniknout do stínového světa smečky. Tím se stal Christian, vesnický mladík z lešackého údolí, který vedl docela obyčejný život a nemohl se dočkat svatby se svou vyvolenou – až do chvíle, kdy se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě a byl vržen do středu událostí, které časem nejenže od základu změní jeho samého, ale otřesou i celým údolím.

Christian je vcelku klasickým hrdinou procházejícím vnitřní transformací: na začátku příběhu se proti své vůli ocitne v novém světě, přes prvotní odpor nakonec přijímá, že se musí stát jeho součástí, a skrze něj prožívá zásadní vnitřní změnu. Najít si k němu cestu mi chvíli trvalo: v prvních verzích příběhu se v mnohém podobal Alexejovi z Když se mnou půjdeš tajgou – trochu namyšlený mladý kluk, který se v nepříjemné situaci stůj co stůj staví na zadní a odmítá pochopit, že změna je nakonec nevyhnutelná. Zvládnout popsat, jak se postupně smiřuje se svou novou existencí, byla proto velká výzva.

I přes obtížný začátek se ale Christian nakonec stal jednou z mých nejoblíbenějších postav v celé knize. Ve své podstatě je to totiž miláček: občas tak tvrdohlavý, že by ho člověk nejradši něčím přetáhl, nakonec ale vždycky dodrží slovo, je na něj spolehnutí a pro ty, na kterých mu záleží, by se rozkrájel. Dokázal zkrátka zůstat čestným rytířem na bílém koni, i když nakonec kope za úplně opačný tým.

Otec Krun jako divoká karta

Nejzajímavější postavou celé knihy je pro mě ale otec Krun. Je totiž jedním z těch nepravděpodobných hrdinů, kteří se mají v příběhu objevit na tři stránky, místo toho se ale rozhodnout stát se jednou z ústředních postav, a autor s tím prostě nic nenadělá.

Mladý kněz otec Krun, duchovní pastýř vesnice Blatouch, se poprvé objeví zhruba v první třetině knihy a můj původní záměr byl nenechat ho dojít dál než na konec kapitoly (kdo četli, vědí…). Brzy se ale ukázalo, že je příliš důležitý pro zápletku okolo Blatouchu, než abych se ho mohla jen tak zbavit. Tak dostal další kapitolu, s tím, že hned potom půjde. Jenže Krun si v sobě nesl tak velkou křivdu a zášť a jeho příběh byl tak zajímavý, že se prostě nedal jen tak utnout. Ne, musel vyprávět dál – a jak se ukázalo, jediným logickým vyústěním nakonec bylo dát mu jednu z úplně hlavních rolí.

Přestože plno postav má důvod Kruna nenávidět, já sama ho mám v zásadě ráda. Není jednoznačně kladným hrdinou jako Christian a jeho činy jsou ovládané touhou po pomstě a koňskou dávkou náboženského fanatismu. Nelze mu ale upřít smysl pro povinnost a velkou odvahu postavit se silám, které považuje za ztělesnění čirého zla: sám sebe upřímně vidí jako někoho, kdo naplňuje povinnost kněze ochraňovat své ovečky před temnotou, a dělá to navzdory tomu, jak velký strach mu to nahání. Právě touhle upřímností, postavenou do kontrastu s činy jiných církevních hodnostářů, kteří sledují jen své vlastní zájmy, si nejvíc získal moje sympatie.

Velké množství postav

Plno věcí si člověk při psaní delšího textu uvědomí až zpětně. Tak je to ostatně asi s jakýmkoliv větším projektem, na kterém pracujeme poprvé. Jak moc si člověk některými věcmi zbytečně ztěžoval život, co by šlo podruhé udělat jinak, co zjednodušit… Pro mě takový aha moment nastal při psaní rejstříku postav, který Uteč, než doroste měsíc doprovází. Těch hlavních jednajících je osm, plus deset dalších, které v příběhu hrají nějakou menší roli a stálo za to je v seznamu zmínit. Není to žádný Píseň ledu a ohně, na čtyřsetstránkovou knihu to ale není úplně málo. Proč jsem jich proboha do příběhu zařadila tolik?

Zpětnou vazbu, že postav je skutečně hodně, jsem od čtenářů dostala mnohokrát. Stojím si za tím, že bych to dneska napsala stejně – Christian, čtyřčlenná smečka i všichni důležití obyvatelé Lešaku v příběhu hrají svou roli a věřím, že bez nich by příběh prostě nefungoval. Rozhodně jsou ale věci, které bych zjednodušila nebo se jim vyhnula: komplikované vztahy mezi hlavními hrdiny, menší množství postav tvořících křoví, možná i zkrátit úryvky z minulosti smečky… Možností je plno a nejspíš bych se tím vyhnula pár frustrujícím momentům, kdy se mi z dějových linek stalo jedno veliké zašmodrchané klubko, které se ne a ne podvolit pokusům o rozpletení.

A poučila jsem se? Soudě podle toho, že rejstřík postav má nakonec i Když se mnou půjdeš tajgou, a oproti Uteč, než doroste měsíc jsem to vylepšila i o soupis reálií, asi nakonec moc ne. Možná se to do třetice povede, spíš ale hádám, že to prostě jinak neumím a složitý poznámkový aparát a seznamy postav si ke svému psaní budu vést už napořád.

Četli jste Uteč, než doroste měsíc, nebo po ní teprve pokukujete? Zkusíte i audioknihu? A který hrdina z lešackého údolí vás nejvíc oslovil?