Jen člověk: kapitola III., jednání druhé

31.03.2019

Předchozí: kapitola III., jednání první


Jak se blížili k Lešaku, váhavý úsvit se přehoupl v opravdové svítání. Bledý sluneční kotouč vrhal na svět pochmurně mdlé světlo a odhaloval upachtěnou nahotu údolí. Anastázie uvažovala, jaké musí být tady žít - připoutaná k půdě a kostelu, chycená v kleci z pověr, bludů a nikdy neukojitelné potřeby nasytit prázdný žaludek. Každý den, každý rok, od narození do smrti.

Ta představa se zdála absurdní.

Pach kouře a hnoje přicházející z Lešaku ucítili mnohem dřív, než se před nimi vylouply první obrysy města. Tři Probuzení pocházeli z různých míst a časů a žili dost dlouho na to, aby viděli přicházet a mizet celá impéria. Dobře věděli, jak pomíjivé je lidské konání. Dnes se lešacké hradby tyčí do úctyhodné výšky a zvon v chrámu jasným hlasem volá k ranní mši. Za sto let nezbude nic než plevelem zarostlá hromada kamení a nikdo si nevzpomene ani na jméno tohoto místa.

A přesto bylo v pohledu na město cosi jímavého.

Přivítalo je hlukem a zápachem desítek těl lidských i zvířecích, pobývajících příliš dlouho pospolu za zavřenými hradbami. Procházeli úzkými, špinavými uličkami a Anastázii znovu probleskla hlavou ta absurdní myšlenka - jednou jsem byla jako oni.

A pak, znenadání, stanuli na náměstí, tváří v tvář chrámu. Bití zvonu se jí bolestivě zarylo to uší. Dokořán otevřená vrata svatostánku připomínala zubatou tlamu netvora. Docela proti své vůli se zahleděla do útrob budovy. Cítila, jak se jí svírá žaludek.

Čas Probuzených plynul jinak než čas smrtelníků a většina kultů je nechávala zcela chladnými. Bohové přicházeli a odcházeli se stejnou pravidelností jako jejich uctívači, aniž by zanechali na tváři světa jakoukoliv hmatatelnější stopu. Jen s touhle císařskou vírou to bylo jiné. Nebezpečnější. Černí kněží měli skutečnou moc a dobře to věděli. A jestliže moc Probuzených pramenila z noci, ze stínů a temnoty, Písmo hlásalo pravý opak. Místo mohutné, všeobjímající masy noci jasný, tvrdý hrot energie. Světlo. To, které vzešlo ze tmy, ovládlo ji a zničilo.

Maledith se zachvěla a Vladimir tlumeně zavrčel. Tváří v tvář svatyni se ani jeden z nich necítil jistě. Ale to nebylo nic v porovnání s Anastázií, která se sotva držela na nohou. Ona na tom vždycky byla nejhůř - protože v sobě jako jediná nesla jejich cejch. Cítila, jak ji to místo přitahuje, jak láme její vůli a láká ji blíž. Podvolila se, byla připravená běžet a pokleknout před oltářem, přestože dobře věděla, že tam uvnitř ji nečeká nic než strach a bolest...

"Pojďme odsud," chytila ji Maledith za ruku. Jako by přeťala neviditelné lano. Anastázie se přinutila zavřít oči a předstírat, že tam svatyně není. Svírala čarodějčinu ruku a nechala se vést pryč. Když zahnuli za roh, trochu to pomohlo, ale bití zvonu a rozechvělý pocit v srdci zahnat nedokázala. Oni tam byli - ti, kteří sloužili svatému muži v Raveně. Věděli o ní. A ona jim dříve či později podlehne.

Sídlo místodržícího stálo na hlavní třídě, prostorný palác se zdobeným průčelím a dvorem obehnaným vysokou zdí. Martin z Bukoviny, lešacký místodržící, měl pověst přísného, nesmlouvavého, ale spravedlivého muže, který dokázal do zapomenutého kraje přivést alespoň ždibec prosperity. Městu i celému údolí se pod jeho správou vedlo dobře a zatím se nenašel problém, se kterým by si Jeho Milost nedovedla poradit - až dodnes.

Zabušili na bránu. Otevřít jim přišel postarší muž, nejspíš správce, s hrstkou příslušníků domácí stráže za zády. Prohlížel si je nevlídnýma lesklýma očima zasazenýma v seschlé tváři plné vrásek.

"Pán s vámi," přivítal je. "Jak vám mohu pomoci?"

"Jdeme za vévodou," oznámil Vladimir.

Správce stáhl ústa do nesouhlasného šklebu. Zřejmě se je chystal vyhodit, ale pak se jeho oči střetly s Vladimirovými. Zachvěl se. Jeho vzdor během okamžiku roztál jako kus ledu na slunci.

"Následujte mě, vzácní hosté," uklonil se a nechal je projít. Stanuli na zabláceném dvoře, ale než je stačil správce uvést do domu, Anastázie se přitočila k Vladimirovi. Kdyby jí ještě bilo srdce, nejspíš by teď samým rozčilením vyskočilo z hrudi.

"Zůstanu tady," navrhla tak klidně, jak jen dokázala. "Pro případ, že by se něco pokazilo."

Vladimir si ji změřil podezíravým pohledem, jako by zvažoval, co má za lubem. Nakonec však přikývl.

"Nebudeme tam dlouho," odvětil a s Maledith v závěsu zmizel v domě. Anastázie konečky prstů pohladila topůrko sekery a zaposlouchala se do ticha, které leželo pod každodenním ruchem paláce. Bylo to tam, cítila to velmi zřetelně. Čísi přítomnost, příslib naděje.

Pohodlně se opřela o stěnu a nezúčastněně pozorovala šum na dvoře. Teď už stačilo jen počkat.

+++

Jak stoupali po schodech, do zad ho bodal čarodějčin pichlavý pohled. Její mlčení bylo po celou cestu téměř hmatatelné a probouzelo ve Vladimirovi neovladatelný vztek. Co u všech bohů udělal špatně tentokrát?

Interiér paláce byl zařízen vkusně a nákladně, jak se na úřad místodržícího slušelo, ale přesto poměrně stroze - žádné drahé koberce, vůně a zlacené lustry. Správce je zanechal na chodbě a vstoupil do místnosti, která byla zřejmě pracovnou. Ve dvou bylo tíživé mlčení ještě tíživější.

"Neměj strach," promluvil váhavě. "Dopadne to dobře. Udělá, co mu řekneme. Je to koneckonců jenom člověk."

Čarodějka vypadala, že se nadechuje k jízlivé odpovědi, než ji však stačila vyslovit, správce se vrátil.

"Jeho Milost vás očekává," vykoktal. Ve tváři byl celý rudý.

Záhy se ukázalo, že místodržící je stejně přísný jako jeho dům. Stál za psacím stolem a nevypadalo to, že by ho nečekaná návštěva potěšila. Nebyl příliš vysoký, spíš šlachovitý než svalnatý, ale držení těla a tvrdý pohled šedých očí naznačovaly, že mají co do činění s mužem obdařeným železnou vůlí. Ústa měl stažená do přísné linky.

"Bylo mi řečeno, že za mnou přišli hosté," promluvil ostrým tónem. "Můj správce nezná jejich jména ani účel jejich návštěvy, a přesto je vpustil do mého domu i do mých pokojů. Když jsem nad tím vyjádřil nelibost, nebyl schopen mi vysvětlit, co ho k tak pošetilému kroku vedlo - jako by snad byl pod vlivem nějakého kouzla. Povězte mi tedy - co jste zač a co mi chcete?"

Prohlížel si je zpytavě, zcela beze strachu, který byl při setkání s Probuzenými zcela na místě. Vladimir v duchu zaklel - tenhle smrtelník byl skutečně tvrdý. A dobře znal výhodu prvního tahu.

Jak ale řekl Maledith, byl to stále jen člověk.

"Jména nebudou potřeba," pronesl tiše, avšak hlasem, který nesnesl odporu. Vévodova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Dech se mu zkrátil, srdce se rozběhlo rychleji. Očima byl přikovaný k Vladimirově tváři. Vzdoroval dlouho, ale nad příkazem mrtvého se nedalo zvítězit - a tak vévoda prohrál, stejně jako všichni před ním.

"Potom mluvte," odvětil tónem už podstatně krotším. "Jaký je účel vaší návštěvy?"

"Přišli jsme sem kvůli Noci duchů," promluvila Maledith. Její hlas byl dokonalá medová symfonie. "Musíte zakázat letošní oslavy."

"Proč bych to měl dělat?"

"Je zde nebezpečí, že budou... narušeny."

"Kým?"

Čarodějka zaváhala.

"Tím, kdo zavraždil rolníky z Šípkového kopce," řekl Vladimir.

"Na Šípkovém kopci zabíjeli vlci," namítl smrtelník. "Strašlivá tragédie. Není však důvod přikládat jí větší význam, než jaký skutečně má."

Vladimir se ušklíbl.

"Na Šípkovém kopci zemřelo čtrnáct lidí. Většina z nich se schovávala v domě nebo v hospodářských budovách. Hladová vlčí smečka svou kořist sežere, Vaše Milosti. Tato těla byla ošklivě zohavená, ale ve skutečnosti z nich chybělo jen velmi málo. Kolem nebyly téměř žádné stopy. Vy skutečně věříte, že to udělali vlci?"

Udělal krok ke stolu a jako navijákem si přitahoval vévodův pohled.

"Zakážete, aby se o Noci duchů pálily ohně. Lidé zůstanou doma, nikdo ven nevystrčí ani nos. To, co zabíjelo na Šípkovém kopci, se může kdykoliv vrátit - a to přece nechcete. Nemám pravdu?"

Vladimir cítil, že má toho muže v hrsti. Pod tvrdou slupkou byl stejně měkký, stejně poslušný a tvárný jako všichni smrtelníci. Stačilo jen trochu přitlačit a poslechl. Byl jeho, udělal by cokoliv, podvolil by se čemukoliv...

"Okamžitě odejděte."

Rozhostilo se šokované ticho. Srdce místodržícího stále bilo jako splašené, ale poddajný výraz se mu z očí vytratil. Teď si Vladimira měřil s čirou nenávistí.

"Nenechám si rozkazovat od cizinců, kteří vtrhnou do mého domu bez pozvání a mají tu drzost mi vyhrožovat. I kdybych měl jakoukoliv moc nad tím, zda se ty pohanské rejdy uskuteční, nehnul bych pro vás ani prstem. Teď opusťte můj dům a toto město."

"Vyslechněte nás, Vaše Milosti," pokusila se Maledith zasáhnout. Ale jakkoliv líbezný byl její hlas, s vévodovým kamenným výrazem to ani nepohnulo.

"Mám vás nechat vyvést?"

"To nebude třeba," odvětil Vladimir. "Rozmyslete si naše varování dobře. Jestli nezakročíte včas, budete toho litovat."

"Vyhrožujete mi?!"

"Nestojíte mi z to, abych na vás plýtval výhružkami, Vaše Milosti. Ale biskup z Raveny zajisté nebude potěšen zprávou, že jste odmítl vyslechnout jeho posly."

"Nemám žádné styky s biskupem z Raveny," odvětil místodržící ledově. "A jestliže míní navazovat se mnou kontakt tímto způsobem, nebudu mít žádné ani v budoucnu. Na Šípkovém kopci se nestalo nic, co by vyžadovalo zvláštní pozornost. Ta záležitost je uzavřená. Teď běžte!"

Šli, přestože se Vladimir zalykal vztekem a musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby si smrtelníkovu poslušnost nevynutil silou. Dvorem prošli bez zastavení a překvapená Anastázie je dohnala až venku na ulici.

"Nenaslouchal nám," vysvětlila jí tiše Maledith.

"Toho jsem si taky všiml," odsekl Vladimir. Už v sobě nedokázal zadržovat hněv.

"Ne, poslouchej! Ten člověk měl z něčeho hrozný strach."

"Nech to být, Spálená."

"Copak tys to necítil?"

"Říkám ti, ať to necháš být," zavrčel temně a čarodějka pokorně zmlkla.

Kus za městem se dal do běhu. Bylo mu jedno, jestli ho někdo uvidí nebo zda mu ty dvě budou stačit. Vztek v něm tepal, přeléval se jako horká láva, hrozil každou chvíli probublat na povrch a spálit všechno, co se dostane příliš blízko. Znovu a znovu se mu před očima promítal moment, kdy ho ztratil, kdy si ten nicotný smrtelník dovolil vzepřít se jeho vůli, kdy ho odmítl a ponížil, a to navíc v přítomnosti čarodějky...

Rozběhl se rychleji. Potřeboval někomu ublížit. A tušil, že ve strži v lesích na něj jeden takový někdo čeká.

+++

Vladimir je nechal daleko za sebou, měly však dost rozumu, aby se od jeho běsnění držely stranou.

"Vyrazil ven, jako byste tam potkali svatého. Jak zlé to bylo?" věnovala Anastázie čarodějce tázavý pohled. Maledith se zamračila.

"Hodně zlé. Místodržící mu chvíli naslouchal, ale pak ho Vladimir ztratil. Vzpamatoval se a vyhodil nás."

"Ještě jsem neviděla smrtelníka, který by mu odolal. Musel mít zatraceně silnou vůli."

"Měl zatraceně velký strach."

Slunce už se stačilo vydrápat vysoko na oblohu a ozařovalo krajinu bledým, nevlídným svitem, mezi svahy se však stále válela mlha. Maledith zamyšleně pozorovala rolníky na polích.

"Bude to těžší, než jsme si mysleli," řekla nakonec. "Místodržící s námi měl spolupracovat. Po dobrém nebo po zlém, ale potřebovali jsme ho. Jestli nechá o Noci duchů zapálit ohně, špatně to skončí."

"Moc si s tím děláš hlavu, Mal," ušklíbla se Anastázie. "Nech Vladimira, ať se vyvzteká. Noc duchů je za pár dní. Uvidíš, že se nestane vůbec nic. A teď poběž. Chci být konečně zpátky, mám už toho světla plné zuby."

+++

I Christian běžel.

Utíkal tak rychle, jak ještě nikdy v životě. Umíral strachy, že to nebude dost rychle, že jim stejně neuteče, že ho dostihnou a chytí a přinutí vrátit se zpátky do té noční můry...

Nedělej to, chlapče, varoval ho Nikolaj tam v jeskyni. Budeš toho litovat. Vladimir ti zláme každou kost v těle. Nechoď.

Ale on šel. Musel. Utekl Nikolajovi a teď už mu nikdo nezabrání v návratu za Marií. Možná nakonec zjistí, že to všechno byl jen zlý sen. Možná, že Pán konečně vyslyší jeho prosby a dovolí mu probudit se.

Vyběhl z lesa. Při pohledu na otevřenou, světlem zalitou krajinu se ho zmocnil hrůzný strach. Když utekl Nikolajovi, myslel si, že nechuť ke světlu dokáže překonat, teď se však sotva držel na nohou. Jen s největším sebezapřením se neotočil a neutekl zpátky do bezpečného přítmí lesa. Trvalo dlouho, než se odvážil opustit stín stromů a vydat se po rozblácené cestě vinoucí se mezi poli. Klopil přitom oči do země a snažil se nevnímat, jen si proboha nepřipouštět, jak mu světlo brní na kůži a jak zoufale daleko je stín a tma a všechno bezpečné a temné, čeho by se mohl zachytit.

Marie žila na Černopotockém statku, velkém hospodářství tyčícím se na kopci nad krajem jako dobře živený sedlák nad pachtícími se bezzemky. Pod kopcem protékal Černý potok, který dal usedlosti jméno, a razil si cestu mezi poli, lukami a sady, rozlehlými pozemky patřícími Mariině ovdovělé matce. Mládenec, který tohle děvče získá, bude jednou nejbohatší v kraji, to se v okolních vsích dobře vědělo, a Marie neměla při žádné zábavě o nápadníky nouzi.

Kdyby jen věděli, pomyslel si Christian. Ruka mu sama od sebe vystřelila k hrudi, na které měl pod košilí schovaný jednoduchý prstýnek. Tajný slib. Závazek.

Ke své hrůze však nenahmatal nic. Milosrdný Pane, copak jsem ho ztratil? Jsou moje hříchy tak strašlivé, že jsi mě musel připravit i o tuhle poslední jistotu?

Marie se najednou zdála být ještě vzdálenější.

Cesta k Černému potoku nebyla dlouhá, jemu však připadalo, jako by uběhly celé věky. Jediná živá duše, kterou potkal, byla stařena jdoucí od lesa s otepí větví na zádech. Žila na černopotockých pozemcích a Christian si od vidění pamatoval její tvář. Chtěl ji pozdravit, ale žena ztuhla, když ho spatřila. Ve tváři se jí zračila němá hrůza. Vzápětí se pokřižovala a utíkala pryč tak rychle, jak jen jí staré tělo dovolilo.

Zůstal stát jako opařený. S novou silou na něj zaútočily vzpomínky ze včerejší noci. Lepkavě studená hřbitovní hlína, prapodivné postavy pokoušející se ho přesvědčit, že zemřel, tma a úděsný pocit, že se mu denní světlo zabodává pod kůži.

Nemůže to být pravda. Nesmí.

Přesto zaváhal. Najednou neměl odvahu jít dál, zabušit na vrata statku a hrdě se dožadovat své snoubenky. Co když ho vyženou křikem a kamením - nebo ještě hůř, ohněm a křížem?

Pohlédl na své ruce a náhle mu připadaly nepřirozeně bledé. Představil si, jak z nich odpadává maso, až zbude jen holá kostra. Tělem se mu rozlila panika, kterou zná každá smrtelná bytost stojící na pomezí mezi životem a smrtí. Šedý stín vznášející se nad jeho hlavou, vzpomínka na kroky pronásledovatelů a stíny, které se tehdy v noci vylouply ze tmy, to všechno mu šeptalo nevyhnutelné - že smečka mluvila pravdu.

Jenže dřív, než mohl tu myšlenkou sám před sebou vyslovit a poprvé se dotknout jejích ostrých hran, zaslechl ze statku křik a ženský smích. Od domu mířil do lesa hlouček mladých žen. Christian pocítil náhlý příval naděje. Marie je určitě mezi nimi. Věděl, co musí udělat - jak se může zachránit.

Chvíli počkal a pak se vydal v jejich stopách.


Pokračování: kapitola IV., jednání první


Zdroj obrázku