Jen člověk: kapitola III., jednání první

22.03.2019


Také já jsem smrtelný člověk, stejný jako všichni, potomek toho, který jako první byl učiněn ze země. V matčině lůně jsem byl utvářen v tělo, po deset měsíců jsem v krvi houstl z mužského semene po slastném spojení v spánku. A když jsem se narodil, nadechl jsem vzduch společný všem a spočinul na zemi, kde všichni stejně trpí, a první zvuk vydal jsem v pláči, stejně jako všichni.

Kniha moudrosti 7/1


Předchozí: kapitola II., jednání druhé

Stála na okraji lesa a pozorovala krajinu procitající v bledém úsvitu. Bublal v ní hněv. Nenáviděla vycházející slunce. Nenáviděla denní světlo, které bralo sílu a odhalovalo všechno to zkažené a špatné, co v sobě nesla.

Nenáviděla ho celým svým mrtvým srdcem, ale jeho příchodu zabránit nemohla.

Dnes skutečně neměla dobrou náladu. V nejhlubší části noci se jí podařilo na chvíli sklouznout do toho zvláštního, zpola nevědomého stavu, který Probuzeným nahrazoval spánek, ale nedokázala v něm vydržet dlouho. Neustále se v myšlenkách vracela k událostem včerejšího večera. Ten měsíc...

Ještě nepršelo, ale po nebi se táhly těžké tmavé mraky a vzduch byl nevlídně chladný. Po páteři jí proběhlo mrazení. Brzy to začne.

Když se vrátila do strže, našla ji tichou a opuštěnou. Maledith nejspíš seděla zasněná hluboko v lese a naslouchala šeptání svých hloupých kouzelných pomocníčků. Vladimir se po včerejší hádce vytratil dolů do vesnice motat hlavy lidským ženám. Nikolaj a Christian byli schovaní hluboko v jeskynním komplexu. Chlapce zřejmě vyděsil úsvit.

Anastázie musela sama sobě přiznat, že ji jeho probuzení potěšilo. Poprvé nebyla tou nejmladší, věčnou omegou smečky. Teď bude mít i ona někoho, komu bude moci rozkazovat. A navíc... Ten kluk v sobě ještě pár let bude mít lákavé lidské teplo. Obvykle neměla dost trpělivosti na to začínat si se smrtelnými muži, ale tohle bylo jiné. Ten kluk je Probuzený. Vyrovná se jí silou i bystrostí smyslů. Až se najde vhodná příležitost...

Tok jejích myšlenek přerušily kroky.

"Krásné ráno, princezno," zabručel Vladimir. "Dobře, že jsi zpátky, půjdeš se mnou. Máme práci."

"Jakou práci?" zamračila se.

"Jedeme do Lešaku. Poctíme svou návštěvou místodržícího. Maledith už na nás čeká."

"A Nikolaj?

"Ten tu zůstane. Dá pozor na kluka."

"Klidně zůstanu místo něho," navrhla. Vladimir ji sjel opovržlivým pohledem.

"Šukat můžeš, až se vrátíme. Teď tě potřebuju ve městě."

Otráveně prskla.

"Opatrně, Anastázie," zavrčel.

Jeden varovný pohled docela stačil k tomu, aby ztichla a vyplašeně se přikrčila. Převalila se přes ni vlna licoměrné poníženosti.

Nezlob se na mě, Vladimire, já nechtěla. Prosím, neubližuj mi...

Vztek, který v ní klokotal hluboko pod povrchem, byl o to horší, že mu nemohla dát volný průchod. Vladimir byl vůdce smečky a ona ta, která poslouchala. Která vždycky poslechne. Takový byl řád světa.

Vyšel ze strže a ona ho následovala. Kolem bot se jim válela mlha. Maledith na ně skutečně čekala na kraji lesa, zorničky tmavých očí rozostřené a upřené do prázdna. Dnešní noc vibrovala magií, to cítila i Anastázie - kdo ví, co to muselo udělat s čarodějkou.

"Dobré ráno," pousmála se, když plavovlásku spatřila. O Vladimira ani nezavadila pohledem. Jejich včerejší hádka měla zřejmě hořkou dohru.

Když vyšli z lesa, v bledém ranním světle se před nimi jako živoucí mapa rozvinulo údolí. Kraj zakousnutý do masivu Ztracených hor byl jedním z okrajových výběžků císařství, nicotný plivanec civilizace uprostřed divokých lesů, ve kterých císařovo právo i Písmo a jeho přísní, asketičtí šiřitelé znamenali méně než nic. O to pevnější rukou však vládli mezi lidmi. Lešacké údolí bylo poseto kaplemi, božími muky i kříži podél cest a jeho obyvatelé každý večer uléhali ke spánku se zbožným strachem v srdci.

Jen tu a tam se pod vrstvami císařského drilu a církevní rigidity zablýskly rozbité střípky starého světa - toho, ve kterém stále vládla tma a tvorové z bájí a legend. Jako mořské útesy se z mlhy zapomnění vynořovaly pozůstatky života, který se tu vedl předtím, než přišlo císařství se svými vojsky, administrativou, daněmi a Pánem, který jediný má právo na pravdu. A stejně jako o ony útesy se o ně člověk mohl ošklivě poranit, pokud nedával pozor. Starý svět měl sílu, dokonce i teď, když už ho dávno rozežral zub času.

Anastázie patřila na tu druhou, rubovou stranu světa, a proto dobře cítila, co se ukrývá pod povrchem. Vnímala zádumčivost zdejší krajiny i stále živé, tepající srdce ukryté hluboko pod zdánlivě krotkou slupkou.

Pořád má sílu, pomyslela si. Přesně tak, jak to má být. Přesně tak, jak to potřebuju...

Cesta do Lešaku ji probudila, vrátila jí pocit neklidného vzrušení, který cítila včera v noci. To bylo dobré. Zlehka pohladila ostří sekery zavěšené u pasu. Už brzy ho smočí v krvi. Na tváří se jí při tom pomyšlení mihl úsměv.

Konečně.

+++

Jak měsíc bledl a ztrácel jas, i Christiana začaly opouštět síly. Schoval se do nejhlubšího stínu jeskyně, divoký tvor zahnaný do kouta, a bojoval se sílícími návaly slabosti. Celý svět se s ním točil. Všechno bylo špatně. Dokonce tak špatně, že když přišel Nikolaj a s nonšalantně nataženýma nohama se posadil vedle něj, nepokusil se ho odehnat.

"Je ti mizerně, chlapče? To přejde. Až to bude tvůj padesátý západ měsíce, už to ani nepoznáš." Neřekl východ slunce a Christian chápal. Noc byla čas pro život. Noc byla den. A den byl... Nevěděl ještě, co přesně je teď den, ale byl si zatraceně jistý, že se mu to nebude líbit.

"Jen klid." Nikolaj mu položil ruku na rameno v důvěrně lidském gestu. Christian se neklidně ošil.

"Chci tmu," zavrčel.

"To my všichni. Jenže váš bůh jednou pravil budiž světlo, a nikoho už nenaučil, jak zhasnout."

"Nezajímá mě žádný bůh. Je mi špatně," prskl. Malá část jeho já - ta, která stále byla člověkem - se zachvěla při takovém rouhání.

"Potkal jsem už plno bohů," pokračoval Nikolaj nevzrušeně. "Některé osobněji, než by se mi bylo zamlouvalo. Ale ten váš mě nikdy nepřestane udivovat. Káže světlo, a přitom je to bůh strachu."

"Moc mluvíš."

"A ty ses špatně vyspal, chlapče," uchechtl se Nikolaj. "Ale možná je dobře, že jsi protivný na mě. Já to snesu. Vladimir už by ti dávno zpřelámal ruce."

Pouhý zvuk toho jména zvedl v Christianovi vlnu hněvu, která se prodrala ven v podobě chraptivého vrčení. Na denním světle znělo ještě hloupěji než v noci.

"Na tvém místě bych si myslel to samé," zašklebil se Nikolaj. "U všech bohů, jak já jsem rád, že nejsem na tvém místě." Chvíli si Christiana zkoumavě prohlížel. "Podívej, chlapče. Nejsi první mládě, které mi prošlo pod rukama. Vím, že máš plno otázek. Až se ti tři vrátí, už nedostaneš šanci je vyslovit. Tak se ptej."

"Proč je mi tak špatně?"

"Teď patříš na tu druhou stranu světa, a světlo ti bere sílu. Příliš odhaluje, kdo ve skutečnosti jsi. Tma chrání. Skrývá."

"Proč to s tebou nic nedělá?"

"Až ti bude tolik co mě, chlapče, dokážeš vyjít v pravé poledne doprostřed pole a plivnout slunci do tváře," zachechtal se Nikolaj. "Ale na to si musíš ještě chvíli počkat."

"Kolik... kolik je ti let?" zamračil se Christian.

"Jsem o čtyři sta let starší než císařství. Počítáno na lidské roky to letos bude dvanáct set čtyřicet osm."

Dvanáct století... Pokusil se představit si tak obrovské množství času, ale zatočila se mu hlava. Jak je něco takového vůbec možné?

"Vy... my nikdy nezestárneme?"

"Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Spasitele, pak probudí k životu i vaše smrtelná těla. Tak to řekl váš bůh. Zemřeli jsme, ale kdosi nás vzkřísil. A z toho druhého života už ke smrti nevede žádná cesta." Nikolaj vypadla zamyšleně. "Jak jsi starý, chlapče?"

"Na jaře mi bude jednadvacet. Vlastně... Bylo by mi."

"Mě bylo skoro čtyřicet. Myslel jsem, že vím o světě všechno. Když jsem se probudil... Na začátku jsem neměl ani tušení, co se ze mě stalo. Bloudil jsem světem a vraždil, když mě něco rozčililo, když jsem měl strach nebo když mi to přikázala noc. Často přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby mě tehdy někdo starší přimáčkl ke zdi a vysvětlil mi, že i tenhle život má svá pravidla. Že si nemůžu dělat, co chci, a každý čin se mi jednou vrátí... Svým způsobem máš štěstí, Christiane. Je příšerné být jediný nesmrtelný ve smrtelném světě."

"Takže jsi byl první?"

"Ano. Jako druhá se probudila Maledith. I ona prvních pár set let strávila sama. Vladimir byl třetí. Našel jsem ho, když byl starý sotva pár měsíců, a postaral jsem se mu o pořádné vychování." Zasmál se nějaké dávné vzpomínce. "Vladimir byl tvrdý oříšek."

"A Anastázie?"

"Princezna je výsledkem společného úsilí nás všech. Bohové vědí, jestli se nám povedlo vtlouct jí do hlavy aspoň špetku rozumu..."

"A teď já."

"A teď ty. Budeš to mít těžké. Vladimir jen tak nezapomene, že ses mu odvážil odporovat. A Mal taky cosi přelétlo přes nos."

"Nemám kolem sebe žádné zlé duchy."

"Nepředbíhej událostem, chlapče. Ona je čarodějka. Ty jsi byl ještě nedávno studená mrtvola. Je dost dobře možné, že o tom ví víc."

Christian zaváhal.

"Co tady vlastně děláte? Mám na mysli... Proč jste v Lešaku? Přišli jste z hor? Přišli jste... sloužit ďáblu?"

"Ne. I když kněží by si to rádi mysleli. Všichni démoni přeci přicházejí z divočiny, ne? A přitom jsme k vám přišli z Raveny, blaženého města těšícího se přízni pravého a jediného Pána." Ušklíbl se. "Přišli jsme sem z pověření ravenského biskupa. Máme tu vyřešit jistý... delikátní problém. Dají-li duchové dobří i zlí, za pár dní odsud zmizíme."

A co já?

"Ty půjdeš s námi, Christiane."

"Co když odmítnu?"

"Nemáš na výběr."

"Mám ve Starém Kříži matku," namítl. A Marii. Především Marii. "Musí vědět, že jsem naživu."

"Jenže ty nejsi naživu, chlapče. Copak jsi neposlouchal? Už nepatříš do lidského světa. Ukaž se jim, a oni utečou, nebo tě budou považovat za přízrak."

"Marie by nikdy..." Zarazil se. Příliš pozdě.

"Ta tvoje Marie tě viděla ležet v rakvi. Pro ni jsi mrtvý. Na tom nic nezměníš. Tak nám všem ušetři trápení a zapomeň na ně."


Pokračování: kapitola III., jednání druhé