Jiné hry: kapitola VII., jednání druhé

20.01.2020

Předchozí: kapitola VII., jednání první


Volání měsíce bylo vábivé a pronikavé. Zoufale zaskučel. Bolest nahradil příšerný hlad - připadalo mu, že samotné nitro jeho bytosti je prázdné, že každou buňkou touží po nasycení. Třásl se nedočkavostí. Už brzy ten hlad zažene.

Světla měl téměř nadosah. Mohl vidět, slyšet, cítit život tepající okolo nich. Život, který mu chyběl, po kterém tak dlouho prahnul.

Konečně je našel.

Teď se konečně nasytí.

+++

Bílý měsíc shlížel i na Vladimira, a jemu se ten pohled ani v nejmenším nezamlouval. Cítil, jak se okolo něj odvíjí desítky jemných vláken příběhu, který opřekot spěl k vyvrcholení. Kdyby natáhl ruku a uchopil je, mohl mnoho věcí změnil. Váhal, vychutnával na jazyku tu možnost, ten pomíjivý okamžik moci.

A pak se rozhodl. Svět se může jít vycpat. On držel v náručí černovlasou dívku, která se k němu rozvášněně tiskla, a v nejmenším ji nehodlal opouštět pro pochybné volání osudu.

Nevyšel vstříc tomu, co se blížilo k Blatouchu a přinášelo smrt. Předstíral, že si ničemu nevšiml. To byla první z dlouhé řady chyb, kterých se měl Vladimir v nejbližších dnech a týdnech dopustit.

A tak to přišlo a způsobilo, že se svět pomátl na rozumu.

+++

Zatímco Vladimir o blížících se událostech leccos tušil, ale rozhodl se nevyjít jim v ústrety, otec Krun by udělal cokoliv, aby jim zabránil - musel by však mít v rukou víc než jen mlhavě nejasný pocit, kterým ho varovala nedokonalá lidská intuice. Vybičovala ho k jedinému - horečnatě, zoufale pátral po Ilce, neboť věděl, že ji musí najít stůj co stůj, a hlavně co nejrychleji. Tanec okolo ohně vrcholil a lidé vzývající Lunu se proměnili ve smečku divokých zvířat. Svět zešílel - alespoň tak to otci Krunovi připadalo.

Ilku našel v okamžiku, kdy už se začal vzdávat naděje. Byl to však pohled, kterého by byl raději zůstal ušetřen.

Válela se s tím cizákem v trávě za posledními chalupami, od pasu nahoru nahá, ačkoliv noční chlad řezal jako nabroušený nůž. Krun nestačil včas odvrátit pohled a hříšný obraz její obnažené kůže se mu proti jeho vůli vryl hluboko do paměti. Vykřikl hněvem. A zneuctěná dívka, o jejíž nesmrtelnou duši se už takové věky modlil, jako by se tím zvukem probrala ze snu - podívala se nejdřív na něj a pak na cizince s knírem a temnýma očima, jako by nechápala, jak se mezi nimi ocitla.

"Nejvyšší Pane..." zašeptala. Ještě několik okamžiků si ho měřila prázdným pohledem. Pak jí tváří probleskl stud, a s uzarděním se zakryla. Ten cizí muž ji nehybně, mlčky pozoroval a v očích se mu blýskalo. Krun jako by pro něj byl vzduch. Inka malátně vstala. Stále těkala pohledem mezi oběma muži.

"Otče... Prosím odpusťte, já nechtěla..."

"To je v pořádku," zarazil ji cizinec. Vstal a uchopil ji za ramena. To gesto Kruna konečně probralo.

"Nesahej na ni!" vykřikl.

"Zapomeň, co jsi viděla," pokračoval muž směrem k Ilce a kněze jako by stále neviděl. "A teď běž." Inka se ani nestačila pořádně obléknout - měla jen tenkou halenu, pod kterou prosvítala nahá kůže. Teplá svrchní vrstva a vlněný pléd se jí válely u nohou, ale nechala je být a vrávoravým krokem jim zmizela z očí.

A pak se cizák konečně otočil ke Krunovi.

+++

Kněz byl vyhublý a rozechvělý, ale hluboko pod rosolovitým obalem cítil Vladimir páteř, pevnou kostru víry a přesvědčení. Připomínala tvrdý krystal světla, zářící z Krunovy hrudi a bodající ho do očí, když se do něj díval příliš dlouho. Věděl, že někomu takovému paměť jen tak snadno nezmění, jako to před chvílí udělal se svou dámskou společností. Tady bohužel existovala jen jediná cesta.

"Je mi to líto, ale nemůžu tě nechat jít," řekl tichým, klidným hlasem, jako by mluvil se zvířetem na porážce. Ač knězi paměť změnit nemohl, jeho hlas ho přeci jen uklidní dost na to, aby se v panice nedal na útěk. A až ho bude mít Probuzený v rukou, na boj bude pozdě.

Vzal ho za ruku. Smrtelník se nebránil. A to Vladimíra zlákalo. Místo aby mu hladce a bezbolestně zlomil vaz, bezostyšně si otevřel jeho mysl. Vzrušovala ho představa, že mu do ní zasadí myšlenku, aby vběhl do plamenů pohanského ohně nebo se oběsil před oltářem vlastního chrámu. Byla to lákavá facka do tváře instituce, která mu už více než století ztrpčovala život - co na tom, že platit bude obyčejný vesnický kněz, zatímco Fotius bude nad Vladimirem stále pevně svírat otěže vlády.

A tak držel chvějícího se Kruna za ruce, zatímco mu do hlavy vkládal jednu kacířskou myšlenku na druhou.

Běž a skonči to. Pán ti to přikazuje. Ve jménu té dívky, kterou jsi miloval a kterou jsem ti vzal - nemáš na výběr. Nedokážeš s tím dál žít.

Jenže pak, než stačil dát knězi poslední rozkaz - totiž aby šel a před zraky svých oveček se sám upálil -, neviditelné nitky se konečně spletly v jeden mocný provaz a příběh dospěl ke svému vyvrcholení. Ten, jenž uctíval měsíc, právě dorazil do vesnice a začal v ní rozsévat smrt.

Vladimir zatlačil na krystal světla v Krunově hrudi vší silou pětiset let strávených v lůně noci, až praskl. Neobtěžoval se ho dorazit, špinit si ruce s někým, koho dřív či později zahubí jeho vlastní mysl - pokud to samozřejmě neudělá dítě noci, které Vladimirovi právě pořádně zamíchalo plány a přimělo ho začít hledat vhodnou repliku na Maledithino "já jsem ti to říkala". Nechal kněze napůl v bezvědomí ležet v trávě a odkráčel do tmy.

Krunovi se podlomila kolena a zhroutil se na zem. Kdyby Probuzený zůstal, viděl by, jak temnota proniká do smrtelníkova těla, jak vyplňuje porušený krystal, který býval knězovou čistou vírou, a mění ho. Poslední zbytky světla ukrývající se v jeho duši zapouzdřila krustou vzteku, strachu a nenávisti. V uších Krunovi stále zněl hlas temnookého cizince:

Ve jménu dívky, kterou jsem ti vzal - běž a skonči to.

Kdyby se tehdy Vladimir vrátil a ukončil knězův život, příběh mohl pokračovat po docela jiných cestách. Jenže Vladimir odešel. A to byla jeho druhá chyba.

+++

Vrátila se k ohni, jenže okolní svět jako by pokrývala tlustá deka, přes kterou nebyla schopná vnímat nic než ozvěnu zvuků a rozpité kruhy barev. Kdosi do ní vrazil loktem a málem ji připravil o rovnováhu. Čas jako by se chvílemi zastavoval a pak se zase rozbíhal neuvěřitelnou rychlostí. Nevzpomínala si, kde je, jak se tam ocitla ani co se děje okolo ní - cítila jen silné nutkání být s lidmi, ochránit se před temnotou noci cenící na ni zuby ze všech stran.

Pohled jí ustrnul na tanečnících točících se okolo ohně. Byla Noc duchů, noc, kdy se živí setkávají s mrtvými, a Inka nebyla schopná říct, která z černých siluet patří lidským bytostem a která duchům ze záhrobí. Všechny měly groteskně protáhlé údy, obrovské hlavy a podivně zkroucené trupy, výskali, vyli a úpěnlivě sténali. Zaujala ji silueta muže hubeného jako sama smrt, který držel ruce zhroucené před tělem jako zvířecí pracky, celý se hrbil jako šelma připravená ke skoku a lebku měl protaženou do vlčího čenichu.

Skříp, skříp, zněly dudy, a bubny bily jako o život.

Pak se ten člověk podíval jejím směrem a Inka pochopila, že to vůbec není člověk. Naklonil na stranu hlavu porostlou řídkou zvířecí srstí a ohrnul pysky v zubatém, téměř lidském úšklebku.

Křičet ani utíkat už nestačila, protože vzápětí se ten tvor odrazil a skočil.

+++

Maja však utíkat mohla, a tak běžela, aniž by věděla kam. Svářely se v ní dvě protichůdné touhy. Vrať se! volal na ni rozum. Oheň pořád hoří. U ohně jsou lidé a kde jsou lidé, tam je bezpečí.

Uteč co nejdál! řval instinkt. On je ti v patách, a když neutečeš, dostihne tě a zahubí. Nebo hůř, přinutí tě prožít to celé ještě jednou.

A protože jak známo jsou instinkty starší než rozum, utíkala Maja dál a dál, přestože se jí na nohy lepily hroudy studeného bláta a tělo umdlévalo vyčerpáním. Nevěděla, kam běží. Ze tmy vystupovaly jasně jen dva body - oheň plápolající za jejími zády a palčivě žhnoucí úplněk. Špatný čas pro to být venku.

Zakopla a svezla se do mokré trávy. Sykla bolestí, když si ohmatala rozbité koleno. Ale zaťala zuby a běžela dál. Musela zůstat v pohybu.

Když nebudeš dost rychlá, on tě chytí a znovu tě přinutí vybavit si Daliborovu tvář.

Jako v odpověď na svou myšlenku zaslechla od ohně pronikavý křik. Tedy už tam dorazil. Je blíž, než si myslela. Musí ještě přidat.

A tak, aniž by si to sama uvědomovala, se rychle vzdalovala od Blatouchu. Strach ji vyhnal do prudkého kopce a na vozovou cestu, na jejímž konci se objevilo třetí světlo - zlatavé světlo lidského obydlí. Právě k němu Maja z posledních zbytků sil zamířila.

+++

Oheň hořel tak vysoko, až se dotýkal nebe, a tak jasně, že na okamžik zastínil samotný měsíc. Kdyby ještě trochu přiložili, dokázal by ho sežehnout?

Ta úvaha mu jen probleskla myslí, neschopnou soustředit se v tom okamžiku na cokoliv lidského. Jediné, co ji vyplňovalo, byl stravující hlad a skutečnost, že ač se snažil ze všech sil, stále nebyl ani o krok blíž k jeho utišení. Křičící, prchající lidé byli plní života. Cítil ho v nich, chtěl mu být blíž, chtěl se jím taky naplnit.

A tak si ho vzal.

Opustil tělo černovlasé dívky a zavětřil. Všudypřítomný pach strachu a krve ho dráždil daleko za hranice toho, co se ještě dalo snést. Vrhl rychlý pohled na měsíc, který z oblohy vedl jeho kroky. A pak se vydal za dalším z těch měkkým, slabých tvorů, jejichž život měl znovu probudit život i v něm samotném.


Pokračování: kapitola VIII., jednání první