Jiné hry: kapitola VII., jednání první

13.01.2020

Pěkná noc, jasná - v tento čas 

mrtví s živými chodí zas; 

a nežli zvíš, jsou tobě blíž -

má milá, nic se nebojíš?


Předchozí: kapitola VI., jednání druhé

Jsou věci lidské a věci sahající za hranice chápání smrtelníků. Jiné. Temnější, pokřivenější. Ty, které na vás čekají v objetí noci.

Nikolaj s nimi byl už dávno jedna ruka. Protože jakmile se vyprostíte z okovů času a překročíte své první století, svět se pro vás změní. Viděl historii točící se v nekonečném kruhu, viděl tytéž lidské příběhy odehrávající se v chatrčích z bláta i v síních z mramoru. Čas plynul, ale vzorce se nikdy neměnily.

Dřív či později ho to nevyhnutelně začalo nudit. To byla choroba, která nakonec postihla každého z nich Probuzených. Vladimirovi a Maledith přinášely rozptýlení z koloběhu věčnosti jen jejich nikdy nekončící hádky, Anastázii poslední kousky lidskosti, na kterých lpěla ze všech sil. Nikolajova znuděnost nepřinášela utrpení jen jemu, ale komukoliv, kdo se mu ve špatnou chvíli připletl do cesty. Jeho mysl se podobala bažině - na první pohled pevná a bezpečná, vždyť nikdo z mrtvé družiny nepůsobil víc jako člověk. Jenže stačilo sejít z cesty, položit nohu na nesprávné místo a zmizeli jste v hlubinách, ze kterých nebylo návratu. Kdo v nich hledal příliš dlouho, našel věci skutečně odporné.

Našel Striboga.

Za nocí jako tahle se prastarý bůh probouzel, aniž by ho Nikolaj volal. Vystoupil z močálů a s nadřazeným nezájmem se zmocnil jejich společného těla. Jeho síle se nedalo odolávat, to Nikolaj zjistil už dávno. Za nocí jako tahle byl svět šílený, a oni šíleli s ním.

Elegantně se prosmýkl mezi tančícími vesničany. Zavřel oči a četl v křiku myslí okolo sebe. Hledal.

Po tisíci letech je obyčejné hry smrtelníků přestaly bavit. Naučili se hledat zábavu vlastním způsobem. Našli si jinou hru - nepodléhající nekonečně se opakujícím vzorcům, vzdálenou čemukoliv lidskému. Jenže na ni byli potřeba dva.

Otevřel oči.

Tančila okolo ohně, krásná, divoká a bezstarostná jako všechny ostatní dívky. Ale to, že si jí všimli, něco znamenalo. Naklonil hlavu na stranu a přivřel víčka. Proti ohni se teď míhala pouhá silueta. Ano, to je ta pravá. Jeho společnice v dnešní hře.

+++

Nikdy se nedotýkej dívky s havraními vlasy.

I po stovkách let v něm ta vzpomínka vzbudila hořkost. Dotkl se temných vlasů dívky, se kterou opustil Striboga. Dřív by při takové malé vzpouře cítil alespoň záchvěv uspokojení, ale ty časy už byly dávno pryč. Jeho zloba vychladla a stala se z ní jen chladná nenávist - stal se z ní zvyk. Neznal jméno té dívky, zapomněl ho ve chvíli, kdy bylo vysloveno. Ale na tom pramálo záleželo - do dnešní noci jména nepatřila.

Pohladil ji po hlavě. Měla skutečně krásné vlasy, dlouhé, hebké a černé jako noc. Jako Vrána toho večera, kdy za ní přišel do chatrče vedle vojenského ležení. Jako Maledith na tržišti v Daru. Zabořil do nich tvář a pak dívku políbil na měkkou, horkou kůži na krku. Oheň hořel vysoko a bubny roztouženě zpívaly. Jejich hlasy mu připomněly staré časy a divoké přízraky, které kdysi pronásledoval stepí.

Tanečníci se točili okolo ohně jako smyslů zbavení. K bubnům se přidaly i skřehotající dudy a zpěv těch, kdo byli na tanec už příliš vyčerpaní. Černovlasá dívka se nebránila jeho objetí. Třikrát s ním obtančila oheň a smála se divoce jako striga. Byla jím naprosto okouzlená - byla v jeho moci. Dunění bubnů zrychlovalo, dudy skřípaly a kvílely. Měsíc se z oblohy hlasitě chechtal. Vladimir putoval dlaněmi po jejích bocích a zhluboka vdechoval vůni černých vlasů. Byly cítit slámou, lidským potem a čímsi nepopsatelně živočišným. Dnes v noci budeš moje, dívko s vlasy jako křídla havrana.

Skříp, skříp, úpěly dudy.

Je noc duchů, zpívaly bubny. Jediná noc, kdy živí mrtvé sami vítají.

A když se probudí ze sna do noční můry, je už obvykle pozdě.

+++

Lidé se kolem něj točili s bezbožným halekáním na rtech a dunění bubnů přivolávalo démony. Otec Krun se třásl po celém těle, když se pokoušel prodrat šílícím davem, aniž by sám tušil, co tady vlastně dělá. Ti lidé, které vídal každý den ve vesnici a na mši, ty zbožné tváře ho teď nadevše děsily. Proč jen jsi sem vůbec chodil, ty blázne. Nepřiměješ je přestat. Nedokážeš zabránit katastrofě. A ona pro tebe byla ztracená už ve chvíli, kdy jsi na ni poprvé pohlédl. Nesmíš ohrozit její nesmrtelnou duši!

Jenže kroky ho nesly dál, ač protestoval sebevíc. Dál - do noci a šílenství.

+++

Nakonec se přeci jen probudila. To když ji odvedl od tepla ohně a uklidňující přítomnosti desítek lidských těl. Tehdy kouzlo povolilo, ona se mu poprvé podívala do tváře a vykřikla hrůzou. Chtěla se mu vytrhnout, utéct té nelidské příšeře, ale nenechal ji. O svém osudu rozhodla, už když se k nim tam u ohně prve přitočila.

"Nech mě být," vzlykala a pokoušela se ho odstrčit.

"Slíbila jsi mi ještě jeden tanec, krasavice."

"Ale já nechci."

Byla to už celá věčnost, vzpomínala Inka skrze zamlženou mysl, kdy se ze tmy vynořil ten šlachovitý stařec s potutelným úsměvem i tenhle vysoký temnooký. Předtím se jí líbilo, jak se s ní točí okolo ohně, s jakou žádostivostí se na ni dívá. Jen ať Jan závidí! Celý večer měl oči jen pro Maju, ale tohle ho naučí. Jenže pak začaly být doteky cizího muže příliš dotěrné a ona si náhle uvědomila, že má strach. Chtěla pryč - musela pryč. Hned teď.

"Nemůžeš mě jen tak odmítnout."

"Nech mě na pokoji!" vykřikla. Tedy alespoň si myslela, že křičí. Jenže nikdo se neotočil, aby jí přispěchal na pomoc. Byli příliš daleko od zmítajících se tanečníků a její hlas byl příliš slabý, ochraptělý strachem. A on, místo aby ji pustil a nechal utéct, si ji přitáhl těsněji. Vyzařoval z něj ochromující chlad a cosi, z čeho jí šel mráz po zádech. Něco s ním bylo špatně - vždyť člověk by kolem sebe neměl mít tak hmatatelnou autu smrti.

"Dívej se mi do očí, maličká," přikázal. Poslechla. "Zůstaneš tady. Se mnou. Dnes v noci budeš mou Vránou."

Přikývla, i když mu jen stěží rozuměla. Svět už se zas měnil v sen.

"Zůstaneš se mnou," zopakoval. "Slíbila jsi mi ještě jeden tanec."

"Budu s tebou tančit celou noc," slyšela sama sebe odpovídat. Po strachu náhle nebylo ani památky. Cítila ho vůbec někdy? Jak by mohla. Vždyť byla jeho Vránou, divokou a živoucí, a bude s ním tančit třeba do skonání světa.

+++

Sledoval, jak omámeně přikyvuje i jak se dává do tance - živá, krásná, divoká, a přeci jen loutka. Nahradil její vůli svou vlastní, a to jde vždycky poznat, když víte, jak se podívat. Teď už byla cele jeho. Mohl předstírat, že je Vránou, že i jemu stále bije srdce a čas se vrátil o stovky let. Nebo v ní mohl vidět nějakou z těch stovek černovlasých žen, které se dostaly do jeho moci od chvíle, kdy se Probudil, v jejichž náruči se pokoušel zlomit otcovo přikázání:

Nikdy se nedotýkej dívky s havraními vlasy.

Necítil výčitky za to, že si ji takhle podmanil. Prve za ním přišla sama - sama rozhodla o svém osudu. A koneckonců se jí nestane nic hrozného.

Možná by ji přeci jen nechal jít, čistě pro ten pocit, že jednou neudělá věci jako obvykle. Pro její krásné laní oči a pro slzy, které se v nich stále ještě leskly, i když už si na ně sama nepamatovala. Jenže mu stačilo na ni pohlédnout a věděl, že nemůže. Až příliš mu připomínala jinou ženu a úplně jinou noc, ztracenou v proudu času. Až příliš mu připomínala Maledith.

A tak ji objal a políbil, zatímco ona si jen stěží uvědomovala, co se kolem ní děje, a odvedl ji do tmy. A snažil se nemyslet na to, že místo ní mohl vést čarodějku.

+++

Měla příjemný kulatý obličej a mezi zuby malou mezírku. Zeširoka se na něj usmála. Plameny jí házely do tváře zvláštní stíny, které jí dodávaly vzezření nelidské bytosti - snad víly či rusalky.

"Známe se?"

Uchopil její dlaň a zlehka ji políbil na hřbet.

"Teď už ano."

Sklopila oči, zarděla se.

Roztomilé, skutečně roztomilé.

"Mé jméno je Stribog."

"Maja."

"Pokud mi dnes v noci věnuješ tanec, Majo, učiníš mě tím nejšťastnějším mužem na světě."

Vzhlédl. Stále se červenala, přeci jen váhala. Nebyl zdejší. S takovými se netancuje. Musela z něj cítit tu jinakost, která by za dne čpěla na hony daleko. Stále nepustil její ruku.

"Už chvíli tě pozoruju, Majo. Je v tobě něco skutečně mimořádného."

Po těch slovech se dívka přeci jen chtivě usmála a nechala se vést k ohni. Stribog se jen v duchu ušklíbl. Jakmile mu jednou popřála sluchu, už pro ni nebylo cesty zpět.

+++

Točila se s ním kolem ohně v divokém tanci a pak, když už nemohla popadnout dech, mu vzrušeným hlasem pošeptala:

"Pojď se mnou. Znám jedno místo, kousek odsud, budeme tam sami..."

Vzala ho za ruku a táhla ho pryč od ohně. Nebránil se. Nebránil se ani tehdy, když lidské hlasy utichly, ona mu obtočila ruce kolem krku a políbila ho. Nebránil se, ale polibek jí neoplatil. Tohle byla lidská hra, a takové on na rozdíl od Vladimira nehrál.

Stáli pár kroků od poslední chalupy. Oheň byl daleko a dusot nohou připomínal vzdálený sen. Jenže to nestačilo. Dokud jsou nablízku lidé, vždycky jí zbývá špetka naděje. Vidina záchrany, možnost úniku, šance, že na ně někdo narazí třeba úplně omylem. Ne, musí být skutečně sami.

"Pojďme ještě o kousek dál," přerušil její polibky.

"Snad se nestydíš?" zasmála se laškovně, přesně jak očekával. "Sem nikdo nepřijde."

"Ale já je pořád slyším. Jsme moc blízko. Prosím, pojďme."

Povzdechla si, ale podvolila se. Vyšli za vesnici, na cestu vinoucí se mezi poli, a za nimi šly jejich groteskní stíny vykreslené světlem měsíce. Stribog mířil k nedalekému lískovému háji. V něm se skrývala opravdová tma, kterou ani světlo dne nevyžene, a kosti mrazící chlad.

"Neměli jsme chodit tak daleko od ohně," zachvěla se dívka. "Pospěš si, ať se trochu zahřejeme."

Mně zima není, maličká.

Nahlas však Stribog neřekl nic, jen rozprostřel svůj plášť do mokré trávy. Maja se posadila a on vedle ní. Znovu se vrhla na jeho rty a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je tu něco špatně.

"Na co čekáš, ty blázne? Rychle, ať to máme odbyté. Je mi zima."

Neodpověděl a ticho tížilo čím dál víc. Když se v jejích očích objevily první jiskřičky pochybností, nedokázal skrýt úsměv. Tímhle okamžikem končila její hra - a začínala jeho. Právě si uvědomila, že je s ním sama uprostřed temnoty, daleko od lidí, od ohně a všeho živého. Vychutnával si ten moment, kdy se z chtíče stal strach.

"Nebudeme nikam spěchat, moje milá," promluvil konečně tiše. "Kdybychom spěchali, nic si pořádně neužijeme." Vtiskl jí krátký polibek na náhle bezkrevné rty. "A to bys přeci nechtěla, nemám pravdu?"

Mrzlo, až praštělo, a měsíc tahal mrtvé z hrobů.

"Kdo jsi?"

Pokusila se vstát, odejít, ale Stribog jí to nedovolil.

"Mám mnoho jmen. Dnes v noci budu tvoje svědomí."

"Moje svědomí?" opakovala zmateně. "Nemluv nesmysly. Pusť mě. Chci se vrátit."

"Vrátíš se, až přijde ten správný čas. Teď si budeme povídat."

"Nechci si s tebou povídat. Pusť, nebo začnu křičet."

"Nikdo tě neuslyší, maličká. Jsme moc daleko."

"Za chvíli se po mě začnou shánět. Až zjistí, že jsi mě odvedl od ohně, zpřelámou ti všechny kosti v těle."

"Kdo, tvůj bratr? Dalibor je přeci mrtvý. A nikoho jiného už nemáš."

Pro Stribogovy oči nebyla tma, a tak si mohl dosyta vychutnat šok, který se usadil na její tváři.

"Kdo jsi?" opakovala chvějícím se hlasem.

"Jsem tvoje svědomí, maličká. Přišel jsem se ti připomenout. Abys věděla, že ti pořád budu v patách. Abys nezapomněla, cos provedla."

Nasadila pohrdavou masku, ale příliš se jí chvěly rty, než aby se jí dalo věřit.

"Myslíš, že mě vyděsíš? Každý v kraji ví, co se Daliborovi stalo. Každý ví, že já na tom vinu nenesu. Nech mě jít, ty blázne."

"Víš moc dobře, co jsi provedla, že se ti za to teď bohové mstí." Stribog se naklonil tak blízko, až se téměř dotýkali čely. "Když se přiznáš sama, tvůj trest bude menší."

"Jsem nevinná," šeptla.

"Dobře. Sama sis zvolila. Dnes v noci budu jako jeden z vašich černých kněží. Vyslechnu si tvou zpověď. Dám ti rozhřešení a ulevím tvé duši."

"Dalibor je mrtvý! Nechci o něm mluvit."

"A když ne o něm... Co třeba o jeho synovi?"

Tvář se jí zkřivila do grimasy plné bolesti.

"Kdo ti to řekl? Jak to víš?"

"Jsem tvoje svědomí, má milá. Vím všechno."

"Lžeš. Žádné dítě není."

"Zabila jsi ho, maličká."

"To není pravda. Byla to nehoda!"

"Zabila jsi ho. Vlastně jsi udělala dobře, že? Zabránila jsi, aby vyrostl a zničil někomu život, stejně jako to jeho otec udělal tobě."

"Zmlkni!"

Snažila se smést ze sebe jeho ruce, ale držel ji pevně. A pak tu byl jeho hlas, hrubý a chraplavý, ale příliš podmanivý, než aby se mu dalo vzdorovat. Usadil se jí v hlavě a šeptal o zradě a nekonečné vině. Sebral jí všechnu sílu bojovat.

"Nikdy jsi neměla Dalibora ráda. Tvůj malý bratříček, který byl vždycky první, vždycky lepší. To na něho byli pyšní. To jeho milovali, i když ty jsi byla starší. Sebral ti tvoje místo. Nemám pravdu?"

"Ne..."

"Ale no tak, přestaň lhát. Oba víme, že to tak bylo. Byla jsi jenom děvče. Děvčata nikoho nezajímají. Zatímco Dalibor byl dlouho vytoužený syn. Byl výjimečný. Všichni věděli, že on je důležitý, zatímco ty nejsi nikdo."

"U Pána tě prosím, přestaň."

"A pak váš otec onemocněl. Ještě teď si to pamatuješ, jako by to bylo včera." Bylo to čisté konstatování, protože Maja si to skutečně pamatovala, a ten cizí hlas v její hlavě to moc dobře věděl. "Byl u vás kněz. Dalibor seděl u otce celé dny, držel ho za ruku a plakal, a ty jediná jsi viděla, jak falešný ve skutečnosti je. Pamatuješ si i na ten okamžik, kdy vám otec naposledy požehnal, a pak řekl, že všechno, všecičko, co měl - chalupu, dobytek, peníze - odkazuje jemu. Pamatuješ si to, nemám pravdu? Dal všechno tomu hlupákovi, i když tys byla starší, i když tobě by mělo všecko připadnout. A pak si prostě jen tak umřel a tys zůstala s prázdnýma rukama."

"Neměl na to právo," vzlykla. "Byla jsem jeho prvorozená. To já měla dědit."

"A co pak udělal Dalibor? Jen mi to pověz, maličká."

"Řekl... řekl, že jsem jeho milovaná sestra. Že můžu zůstat v jeho domě. Že mu můžu pomáhat vést statek."

Stribog s rozkoší setřel slzu kutálející se jí po tváři.

"Jenže to nebylo všechno. Nemám pravdu? Dokázala by sis ho omotal kolem prstu, nakonec bys přeci jen byla paní svého osudu a svého majetku. Ale on si brzy přivedl nevěstu a tys byla zase až ta druhá."

"Byla to lhářka! Chtěla jenom jeho peníze, ale Dalibor byl hlupák a věřil jí. Nenáviděla mě."

"Samozřejmě. Neměla právo tam být. Kdo ví, možná by tě nakonec vyhnala docela. Musela jsi něco udělat."

"Bylo to spravedlivé," zaštkala Maja. Pak zaostřila na Stribogův dychtivý výraz. "Mlč už. Nechci o tom mluvit. Není o čem mluvit. Proč ti takové odpornosti vůbec vykládám? Nic se nestalo. Já nic neudělala."

"Jsem tvoje svědomí, má milá. Jsem tady, aby ses mohla vyzpovídat ze svých hříchů." Střel jí z tváře další slzu a slízl si ji z prstu. Chutnala slaně - hořkostí a zoufalstvím. Přesně tak to měl rád.

"Čekala... čekala dítě. Měla těžký porod. Možná, že by nakonec sama..."

Zlomil se jí hlas.

"Možná, že by nakonec zemřela i bez tvé pomoci," dokončil za ni Stribog. "Vlastně jsi neudělala nic špatného. A bylo to tak jednoduché. Porodní bába byla vyčerpaná. Poslala jsi ji domů. Slíbila jsi, že o švagrovou se postaráš."

"Byla to lhářka a podvodnice. Dalibora by s ní nečekalo nic dobrého."

"Samozřejmě, maličká. Řekni mi, co jsi s ní udělala?"

"Já... Nemůžu... Nepamatuju si..."

"Ale ovšemže pamatuješ. Na chvíli nabyla vědomí. Začala krvácet a žádala tě o pomoc. Volala tě a prosila," šeptal jí Stribog do ucha. "Bylo to tak jednoduché. Předstírala jsi, že neslyšíš. Počkala jsi, dokud nepřestala volat, dokud zas neupadla do mdlob a nevykrvácela."

Maja seděla se shrbenými rameny, skelný pohled upírala do tmy.

"Později jsi všem řekla, že když jsi přišla, už se pro ni nedalo nic udělat. I porodní bába ti dala za pravdu. Nikdo tě nemohl z ničeho vinit."

"Přestaň už!"

"Svoje svědomí umlčet nemůžeš, má milá. Ani svoje vzpomínky. Myslela jsi, že tím to skončí, že? Jenže ono to teprve začalo." Stribog ji objímal čím dál pevněji. Vychutnával si zimničný třas, který lomcoval jejím tělem, mělký, přerývavý dech i chaos, do kterého tak snadno uvrhl její mysl. Pečlivě vybíral ze záplavy obrazů v její hlavě ty správné, které Majin pád ještě uspíší.

"Jenže místo aby se všechno vrátilo do starých kolejí, Dalibor se upnul na toho chlapce. Neposlouchal jediné tvé slovo. Bylo to, jako by tam ona pořád byla a skrz to dítě mu šeptala do ucha lži. Bylo to snad ještě horší. Tehdy sis uvědomila, že smrtí matky nic neskončilo. Pořád tu byl syn, dědic, který po Daliborovi získá všechno to, co mělo patřit tobě."

Teď už Maja neprotestovala, jen usedavě plakala. A Stribog nevzrušeně pokračoval. "Nebyly mu ani dva roky. Batolil se po dvoře, zatímco jsi prala. Chtěla jsi ho nějak zabavit. Házela jsi s ním do necek barevné kamínky, které jste předtím nasbírali u potoka. Líbilo se mu to, že? Měl rád barevné věci. A nikdy jich neměl dost. Chtěl si hrát pořád dál a dál. Jenže tys musela pracovat. Do necek jsi místo vlažné vody nalila vařící, a postavila je na okno. Odešla jsi domů pro prádlo. Chudák maličký chlapec, chtěl se jenom přesvědčit, jestli jsou kamínky pořád na svém místě. Převrhl na sebe vařící vodu a nikdo už mu nedokázal pomoci."

Stribog políbil Maju na spánek. Cítil všechno, co se skrývalo pod tou tenkou kostí, jak to vře, bublá a hotoví se protrhnout hráz příčetnosti.

"Zemřeli oba dva. Ani jeden tvou rukou, nemohlo na tebe padnout podezření. A přitom jsi pokaždé byla nablízku."

"Nikdo mě z ničeho neobvinil."

"Jak by taky mohl. Ale Dalibor to věděl. Nemohl nevidět tu zvláštní souhru náhod. Nemohl tě obvinit, ale nedokázal s tebou dál žít. Nedokázal žít už vůbec."

"Něco takového jsem nechtěla," vzlykla Maja. "Přísahám. Takhle to skončit nemělo."

"Ale no tak, má milá. Nechci, abys mi lhala. Co jsi cítila, když se Dalibor oběsil? Co byla tvoje první myšlenka, když jsi viděla, jak se houpe na laně ve stodole? Tvůj dokonalý bratr, který ti ukradl všechno, po čem jsi kdy toužila?"

"Ne!"

Zaťal jí prsty do ramen.

"To bolí. Prosím..."

"Pověz mi, co jsi cítila. Na co jsi myslela. Chci to slyšet od tebe. Vyslovené. Nahlas."

Stisk ještě zesílil.

"Radost," zašeptala dívka. "Byla jsem ráda, že je mrtvý. Nenáviděla jsem ho."

Znovu se dala do usedavého pláče. Stribog ji konejšivě objal a nekonečně dlouho ji hladil po vlasech. Pak dívka konečně vzhlédla.

"Odpustíš mi? Přijdu do nebe?"

Stribog smutně zavrtěl hlavou.

"Je mi líto. Nemůžu ti odpustit. Zabila jsi je všechny tři, Dalibora, jeho ženu i dítě. Jsi zrůda, maličká. Budeš navždy trpět v plamenech. Padlý už je ti v patách, brzy si pro tebe přijde. Neutečeš mu."

Maja zasténala a pokusila se vymanit z jeho sevření, ale držel ji pevně.

"Můžeš prchat, Majo, jak dlouho budeš chtít. Můžeš lhát lidem i sama sobě, ale já budu stále s tebou. Nikdy tě nenechám zapomenout. Až zemřeš, budeš se smažit v ohni a tvoje duše nedojde klidu. Protože všechny činy mají své následky."

Dívčina mysl byla jako napnutá pružina, do které stačilo jen cvrnknout. Jakmile to Stribog jednou udělal, už nebylo cesty zpět. Už neplakala. Bezvládně visela v jeho náruči a dech měla tak mělký, jako by se už teď potácela na hranici mezi životem a smrtí. Stribog ji vzal za bradu a otočil k sobě její tvář, aby se mohl dosyta vynadívat na šílenství rodící se jí v očích. Cítil uspokojení mnohem hlubší, než jakého se kdy dostane Vladimirovi. Nepotřeboval její tělo - docela mu stačila mysl, sama o sobě pokřivená, kterou stačilo jen nepatrně postrčit, aby se zhroutila. To z její vlastní slabosti, z jejích hříchů a zrad čerpal sílu.

"Proč?" vypravila ze sebe chraptivě.

"Protože chci," usmál se Stribog. "Protože můžu. Protože mě baví sledovat, jak snadné je zničit člověka."

Protože to je ta jediná hra, která mě ještě nezačala nudit.

Konečně ji pustil, a když se sama neměla k pohybu, vytáhl ji na nohy. Jemně ji chytil za bradu a dlouho se jí díval do očí.

"Pamatuj, že jsi zrůda, má milá. Nikdy nenajdeš odpuštění, ale stejně ho nepřestaneš hledat. A teď běž."

Políbil ji na čelo. Ještě chvíli váhala, ale pak jako by se probudila ze snu. Pohlédla na něj s nepopsatelnou hrůzou ve tváři a s křikem se rozeběhla do tmy. Slyšel, jak klopýtá o kamení.

Jsou věci lidské a věci, které do světa smrtelníků nepatří. Když chodíte po světě už příliš dlouho, začnete nacházet uspokojení ve velmi podivných hrách.

Sebral ze země plášť a pomalu se vydal v Majiných stopách. Jak háj kolem něj řídl a větve přestaly zakrývat nebe, vyloupl se na obloze měsíc. Byl bílý a zářil tak jasně, až z toho bolely oči.

Stribog a Nikolaj se spokojeným broukáním na rtech vyrazili zpátky do vesnice.


Pokračování: kapitola VII., jednání druhé