Když konečně přišlo ráno: kapitola XXII., jednání druhé

09.04.2021

Předchozí: kapitola XXII., jednání první


Čtyři stíny opustily Blatouch ještě předtím, než se na obzor vyškrábaly první mdlé slunečné paprsky. Šli pomalu a navzájem se podpírali. Nemluvili. Přestože měli lidská těla, víc připomínali to, co v noci vraždilo v Blatouchu - temné stíny, přízraky z nočních můr.

Už netvořili smečku. Anastázie byla pryč, a s jejím odchodem jako by gravitační síla poutající je k sobě zanikla.

Šli pomalu jako v pohřebním průvodu. Když opustili Blatouch a vydali se cestou do hor, Christian na okamžik zaváhal. V dáli na kopci byly vidět obrysy statku.

"Musím za Marií," oznámil prostě. Nikdo se ho nepokoušel zadržet. Když zmizel v řídnoucích stínech, prostě se jen otočili a šli dál.

Ztracení. Zlomení. Mrtví.

+++

Poté, co Richard odešel, opírala se Marie dlouho o bránu a upírala oči na blednoucí nebe. Přemýšlela. Plánovala. Snažila se uklidnit zběsile bušící srdce. Když se přes zeď elegantně přehoupl Christian, vypadalo to, že už na něj čeká.

Bez zaváhání se k němu vrhla, objala ho a políbila. Sevřel ji v náručí. Setrvali tak dlouho - ani jeden nechtěl přerušovat pocit úlevy ze shledání.

"Bála jsem se, že se nevrátíš," zašeptala. "Že tě vlkodlak..."

"Je po všem," uklidnil ji. "Otec Krun je mrtvý. A vlkodlak utekl."

"Byl tady," řekla Marie tiše. "Pan Richard, syn místodržícího. Už ví, co je. Odchází. Nemusíte ho dál stíhat."

Sevřela ho ještě pevněji, jako by chtěla zahnat zlou vzpomínku. Pak se odtáhla. Věnovala Christianovi smutný úsměv a vzala ho za ruku.

"Pojďme se projít," navrhla. Nečekala na jeho souhlas a vedla ho ven a do sadu. Jejich kroky šustily v posledních zbytcích tlejícího listí. Když se ocitli pod tmavými korunami stromů, pohlédla nahoru k holým větvím. Christian věděl, že tohle místo má z celého statku nejradši. Sem jako malá utíkala, když už nemohla snést příkoří světa dospělých. Tady se před celými eony věků setkávali. Pod tou pokroucenou jabloní ji poprvé políbil.

"Matka je mrtvá," řekla tiše.

Stiskl její ruku a chtěl ji znovu obejmout, ale odtáhla se. Nemohl náhle najít slova. Ale ona zřejmě nestála o útěchu - působila náhle nezvykle klidná a uzavřená.

"Matka je mrtvá," zopakovala. "Teď jsem paní na Černém potoce já. Pokud tedy vůbec zbyl někdo, kdo by mě poslouchal."

"Mrzí mě to," podařilo se mu konečně vyslovit.

"I mě," řekla. "Když zavřu oči, pořád ji vidím, Christiane. Pořád jsem zakletá v tom okamžiku, kdy mi ji vytrhli z rukou a začali se o ni prát. Když ji konečně nechali na pokoji, ještě žila. A já jsem u ní seděla ve tmě, poslouchala, jak naříká, a nejvíc ze všeho jsem si přála, aby už byla zticha, protože jinak najdou i mě..." Znovu ji chtěl obejmout a znovu ho k sobě nepustila. "Pořád tam leží, víš to? Až spolu domluvíme, půjdu dolů a budu ji hledat mezi ostatními těly."

"Je mi to líto," hlesl. Ale tentokrát to nebyl jen pokus o útěchu - v těch slovech byla všechna tíže toho, co se odehrálo, stejně jako Christianova lítost a vina. Marii se v očích konečně objevily slzy. A on náhle věděl, co bude následovat.

"Nevím, co bude dál, Christiane," řekla. "Ale jednu věc jsem si uvědomila. Nechci už mít nic společného s nocí. Nechci už znovu zažít ten pocit, že jsem absolutně bezmocná, že si pro mě tmou přichází netvor z pekel. Chci v noci klidně spát a nebát se každého úplňku. Chci normální život. A chci... Chci rodinu. Muže, který bude stejně obyčejný jako já, který se nebude muset skrývat před svítáním a kterého jsem neviděla ležet v rakvi. Myslela jsem, že bych s tebou šla až na kraj světa. Ale po dnešní noci vím, že bych lhala nám oběma." Uchopila Christianovy ruce do svých. Koutky půvabně vykrojených úst se jí chvěly. "Jsem člověk, Christiane. Ty ne. Tak prosté to je, a proto to musí skončit."

Těmi slovy mu do hrudi zasadila cosi chladného, co se teď rozlézalo do celého těla. Přikývl. Chtěl říct něco rozumného, něco stejně odvážného, chtěl ji ujistit, že chápe, proč se tak rozhodla. Že na to má právo a on jí nebude nic vyčítat. Že...

"Miluju tě, Marie."

"Já tebe taky," hlesla. "Vždycky tě budu milovat, Christiane. Zemřela bych pro tebe, to přece víš? Ale nedokážu kvůli tobě žít ve věčném strachu, že si mě vezme noc."

Konečně se nechala obejmout. Tiskl ji k sobě a vdechoval vůni jejích vlasů. Hlavou mu bleskla zvláštní myšlenka: jeho existence bude trvat stovky, možná tisíce let. Oproti tomu bylo jejich obětí jen kapkou v moři času, zanedbatelné nic, které teď je a s příštím nádechem bude pryč. A přesto věděl, že se k té chvíli bude vracet i za tisíc let, kdy už bude Marie dávno pryč a svět se dočista změní. Že teď, v tomhle momentu, si vytváří vzpomínku, která ho bude definovat už navěky.

Vtiskl jí polibek. Byl připravený ji v příštím okamžiku pustit a odejít, ale nenechala ho. Políbila ho přímo na ústa. Prsty jedné ruky mu vpletla do vlasů, tou druhou mu položila na prsa. Objal ji kolem pasu. Tohle byla pravá věčnost.

"Mám ještě jednu věc," řekla, když se konečně rozpletli. Slyšel, jak jí divoce buší srdce. Sáhla si do záňadří a vytáhla odtamtud prstýnek. Byl přivázaný na obyčejné konopné šňůrce - zvláštní kontrast něčeho tak obyčejného s chladnou elegancí šperku. "Tohle patří tobě. Ztratil jsi ho, když jsi vstal z mrtvých. Nech si ho. Jako připomínku."

Sevřel prsten v dlaních a napadlo ho, jak zvláštní to je. V tomhle sadu ji kdysi dávno požádal o ruku.

"Už je skoro den," řekla potom. "Teď už se opravdu musíme rozloučit."

Kráčeli ze sadu ruku v ruce a s každým krokem si byly jejich světy vzdálenější. Už jen pár minut a nikdy víckrát ji neuvidí, napadlo ho. I tenhle moment si hodlal zapamatovat navěky.

"Kam teď půjdeš?" zeptala se ho.

"Pryč. Co nejdál odsud. Anastázie je mrtvá a myslím, že žádná smečka už není. Půjdu s některým z nich, pokud mě budou chtít, nebo sám, pokud ne."

A nevrátím se, dokud ty budeš žít. Nebudu pokoušet ani jednoho z nás.

"Vždycky jsi chtěl vidět jih," pokusila se Marie o úsměv. "Pamatuješ na ty příběhy, co jsi mi vyprávěl? O městech vytesaných do úbočí skal, co mají hradby ze zlata a létají nad nimi draci. O jeskyních plných pokladů. O pouštích, po kterých můžeš jít celá desetiletí, a přece nedojdeš na konec." Stiskla mu ruku. "Vydej se tam, Christiane. Zjisti, co je na těch pověstech pravdy. A až si budeš myslet, že už jsi toho viděl dost, vrať se ke mně."

"Myslel jsem, že nechceš..."

"V té době už budu nejspíš stará ženská," zasmála se a kupodivu v tom byla spíš úleva než hořkost. "Než odejdu, chci, abys mi povyprávěl, jaké to bylo v těch cizích zemích, co všechno jsi viděl a zažil. Budeš jako ti potulní vypravěči, co chodí od vesnice k vesnici a baví lidi příběhy. Jenom ty tvoje budou skutečné. A budou patřit jenom mně."

Došli až na okraj sadu. Chlad už se mu stačil rozlézt až po špičky prstů. Náhle toho bylo tolik, co chtěl Marii říct, a nezbýval skoro žádný čas.

"Přijdu. Slibuju. A ty mi taky něco slib, Marie. Buď šťastná. Najdi si obyčejného muže, měj kupu dětí a zapomeň, že někdy existoval nějaký Blatouch."

"Nezapomenu nikdy. Ale o ten zbytek se budu snažit."

Vtiskla mu poslední polibek. Pak její dlaň vyklouzla z té jeho a zmizela v záhybech sukně.

"Na shledanou, Christiane."

"Na shledanou, Marie."

Udělala krok od něj, za tu neviditelnou hranici, která je teď bude už navždy oddělovat. Stála klidně, ale po tvářích jí stékaly slzy.

"Běž," zašeptala. "Nebudu se dívat."

A zavřela oči.

Otočit se a udělat ten první krok bylo jako vytrhnout si vlastní srdce z hrudi. Nedíval se na ni - věděl, že kdyby to udělal, už by nenašel sílu odejít. A tak běžel a snažil se nemyslet, nevidět, necítit. Spěchal. Nechtěl, aby její poslední vzpomínka byla na to, jak mizí v dálce.

A pak byl konečně tak daleko, že stěží viděl obrysy statku. Marie byla pryč. Navždy.

Až si budeš myslet, že jsi toho viděl dost, vrať se. Povyprávíš mi příběh.

Ne navždy, opravil se. Vrátím se.

Zamířil známou cestou do hor. Přemýšlel o tom, co v noci řekl Vladimir Anastázii: Být jediná nesmrtelná na celém světě je horší než cokoliv, co by ti kdy mohl udělat Fotius...

Teď, když už ho s lidským světem nic nepojilo, vnímal Christian mnohem zřetelněji význam těch slov. Oni teď byli tím jediným, co mohl nazývat rodinou - a k vlastnímu překvapení mu ta představa vadila mnohem méně, než by čekal.

Jestli ještě je nějaká smečka, odejde s ní. Jestli ne, najde jiný způsob, jak nezůstat sám. Tak jako tak ale splní to, co slíbil Marii. Bude putovat cizími kraji, poznávat a objevovat. A pak, až přijde ten správný čas, se vrátí, aby jí řekl, co zažil.

Povypráví jí ten nejlepší příběh ze všech.

+++

Držela víčka pevně stisknutá a počítala. Nechtěla ho vidět odcházet. Musela tak stát strašlivě dlouho. Když se konečně odhodlala podívat, rozprostírala se před ní jen liduprázdná krajina.

Christiane...

Všechno odhodlání, které se v ní během noci probudilo a doteď ji pohánělo vpřed, jako by zmizelo. Věděla, že se rozhodla správně, když ho poslala pryč. Ale v srdci měla obrovskou díru a na hrudi jí ležel balvan. Po všech ranách, které jí osud v posledních dnech a týdnech zasadil, se tahle zdála být tou poslední, která ji definitivně skolí.

Jako tělo bez duše se vrátila na dvůr.

"Co jsi dělala venku, dušinko?"

Vzhlédla. Na zápraží stála Alžběta a prohlížela si ji se zvláštním výrazem ve tváři. Marii náhle napadlo ptát se, co všechno stará žena viděla - a co všechno si byla schopná domyslet.

"Já..."

"Pojď ke mně," nenechala ji Alžběta dopovědět. Marie si pospíšila k ní a schoulila se v měkké, důvěrně známé náruči.

"Poslala jsem ho pryč," zašeptala.

"Dobře jsi udělala, děvče. Jsou věci mezi nebem a zemí, které lidský rozum nepochopí. Můžeš se jen modlit k Pánu a zdaleka se jim vyhnout. Jen se vyplač. To přebolí, věř mi."

A Marie se konečně rozplakala.

+++

Když se společně vrátily do tepla, všichni ještě tvrdě spali. Záhy se však zvenku ozval křik. Někdo byl za branou, toho rána už potřetí. Marie si pospíšila ven, zatímco Alžběta budila spáče. Když zjistila, kdo to je, znovu měla v očích slzy - tentokrát to však bylo radostí.

Stál tam Ned, rolník ze Starého Kříže, starý muž s dobráckým úsměvem a ohnutými zády. Viděla ho včera večer v Blatouchu, s jejich skupinou se však nevrátil. Když se teď dívala do jeho široké vrásčité tváře, nejradši ze všeho by mu padla okolo krku.

A s ním přišli další. Pat a Johan, jeho synové, Mariina malá sestřenka Ludmila a tři další, které dívka neznala. Všichni byli ošklivě potlučení, špinaví a promrzlí, a pokud mohla soudit, někteří i doopravdy zranění.

"Marie!"

Sevřela Ludmilu v náručí. Okolo nich už se začali rojit právě probuzení spáči. Rovan, muž otce Kruna, který včera odešel s jejich skupinou, podepřel rozechvělého Neda. Jeden z jeho synů, Johan, hned přiskočil z druhé strany a společně odvedli starého muže do dvora. Ostatní je následovali.

"Buď pochválen Pán," drmolil stařec. "Nedoufali jsme, že tady nahoře ještě někdo zůstal."

"To my jsme mysleli, že už nikdo další nepřežil," řekla Marie.

"Stáli jsme na okraji davu, dál od místa, odkud to vylezlo," odpověděl Ned ztěžka. "Moji chlapci hned věděli, že musíme pryč. Tak jsme shromáždili, koho se dalo, a vzali nohy na ramena. Měli jsme štěstí, žádná z těch potvor nás nepronásledovala daleko. Když přišlo ráno, Černý potok byl nejblíž, tak jsme zamířili sem." Podíval se na Marii. "Je mi líto tvé matky, děvče."

"Zemřela, aby mě zachránila," šeptla Marie. Cítila, jak se jí znovu zmocňuje ten odtažitý klid. Pak se rozhlédla po unavených a hladových tvářích ostatních. "Musíme vás dostat do tepla," přikázala.

Společně s Johanem pomohla starému muži vejít do domu, kde se horký vzduch okamžitě smísil s pachem krve a dalších špinavých těl. Poslední spáči se probouzeli, vítali se s nově příchozími a dávali se do práce. Marie začala shánět přikrývky a látku na obvazy. Obklopena hlasy, shonem a živočišnou touhou být prospěšná si po chvíli uvědomila, že balvan na hrudi je o trošičku lehčí, že temnota už necení zuby tak výhružně.

Ještě dnes se budeme muset vypravit do Blatouchu, přemýšlela. Zjistit, jestli ještě někdo přežil, a především spálit mrtvé, zabránit jim znovu vstát. Budeme muset najít všechny, kteří nenásledovali Kruna a teď čekají na zprávy o svých blízkých. Budeme se muset postarat o ty, kteří zůstali sami a nezaopatření. Zima už je za rohem. Blatouch si nesmí vybrat žádné další oběti.

Věděla, co bude dělat v příštích dnech. Je teď paní Černopotockého statku. Nese zodpovědnost za všechny okolo sebe, a částečně i za to, co se stalo minulé noci. Postará se, aby její dům zůstal otevřený všem, kteří to budou potřebovat. Bude pomáhat, budovat a obnovovat to, co jim noc vzala. Možná na ni nikdy nezapomene, ale zapustí kořeny zpět v lidském světě.

Balvan byl stále na svém místě. S jistou hořkostí si musela přiznat, že nejspíš nikdy nezmizí. Ale tohle byl způsob, jak zmenšit jeho tíhu.

Jsem člověk, opakovala si v duchu. Chci prožít lidský život. A i když mě někde na jeho konci čeká Christian, tohle je cesta, kterou jsem si zvolila.

Potřásla hlavou, jako by z ní chtěla vyhnat nepříjemné myšlenky, a pustila se do práce.

Nejvyšší čas udělat na té cestě první krok.

+++

Na počátku byla tma. Ta je zrodila, vtáhla zpět do života a dala jim schopnosti, o kterých se smrtelníkům ani nesnilo. Chránila je na každém kroku jejich cesty, tak dokonale, až zapomněli, že ani oni nejsou nedotknutelní. Teď se jim to krutě vymstilo.

Takové a podobné myšlenky se Maledith honily hlavou, když opouštěli Blatouch. Vyvolávalo to v ní pocit zvláštní zranitelnosti, který nezažila už stovky let.

Když se od nich Christian odpojil, pokračovali dál do hor. S Vladimirem každý z jedné strany podpírali Nikolaje, který šel jako bez života. Jelikož byli sami na pokraji sil, ubíhala cesta zoufale pomalu. Měsíc nahradilo pochmurně zamračené ráno, jehož světlo z nich vysávalo poslední zbytky sil. Čarodějka by se ze všeho nejraději schoulila do klubíčka, zavřela oči a znovu je otevřela až za pár století.

"Kam to jdeme?" zamumlal Stribog. Dřív mívala problém je od sebe rozeznat, ale teď to byla hračka. A ač to znělo neuvěřitelně, zdálo se jí, jako by se ti dva konečně smířili.

Přesto se však měla na pozoru. Všimla si, jak starý muž šilhá po zbrani, která zabila Anastázii a kterou měl teď za pasem Vladimir.

Dej si pozor, lásko. Stačí chvíle váhání, vezme ti ji a obrátí ji proti sobě.

Nechtěla si představovat, jak se asi Nikolaj cítí. I jí samé se znovu a znovu vybavovala sestřiččina hněvem zkřivená tvář. Ještě se nedokázala ptát na Anastáziinu vinu, ale ten okamžik se rychle blížil. Byla nevinná? Způsobila to všechno jen ravenská kletba, která ji už tak dlouho mučila? Možná, že kdyby se namísto posluhování smrtelníkům snažili najít způsob, jak ji osvobodit, k žádné tragédii by nedošlo...?

Jenže stále měla na svědomí dva masakry v Blatouchu, nespočet nevinných životů a málem i vlastní smečku. Chtěla zabít Vladimira...

Vladimir.

Zachytil její pohled a usmál se. Sklopila oči a kdyby byla člověk, nejspíš by se začala červenat. Cítila, že z hrůz minulé noci se zrodila nečekaná naděje na nový začátek - naděje, na jejíž existenci přestala věřit už před celými staletími.

Dál putovali k horám a svítání pokračovalo, až se noc proměnila jen v děsivou vzpomínku. Když konečně dospěli do kopců v bezpečné vzdálenosti od lidských osad, z čarodějky konečně opadla trocha napětí.

Mlčky čekali, až se vrátí Christian, a mlčeli, i když se tak stalo. Pozorovali, jak ubíhá den a přichází noc, jak se v lešackém údolí rozsvěcují světla lidských obydlí i velký oheň v místech, kde tušili Blatouch. Ani jeden z nich nepromluvil.

Mlčeli celou noc a celý další den, pohrouženi do vlastních myšlenek, instinktivně následující jiné plynutí času, než na jaké byli zvyklí smrtelníci. Na šok neodpovídali zuřivou činností - jejich přirozenou reakcí byla absolutní strnulost.

Čekali. Mlčeli. A čas ubíhal.

Bylo to na sklonku třetí noci, když se Maledith konečně proměnila z mramorové sochy zpět v myslící, jednající bytost. Letmo se dotkla Vladimirovy ruky. Společně se vytratili do temnoty lesa. Šli jen tak daleko, jak bylo absolutně nezbytné, a tam se milovali tak naléhavě, jako by příští svítání mělo být jejich poslední.

"Miluju tě, Maledith," šeptal jí do vlasů. "Musel jsem kvůli tomu projít peklem, ale teď už to vím."

Ten zvláštní pocit nového začátku tu stále byl a budoucnost se jeho vlivem zdála otevřená, plná naděje. O to víc čarodějku bolelo tušení, že pravda bude nakonec jiná. Protože přestože teď byl Vladimir s ní, držel ji a sliboval, že se mezi ně už nikdy nic nepostaví, venku stále čekal skutečný svět - svět, kde se staleté křivdy nedaly jen tak zapomenout.

Chvíle, kdy do nich svět zatne drápy, trpělivě vyčkávala. Ale Maledith věděla, že jí nemusí spěchat vstříc. Mohla ještě chvíli vzdorovat nevyhnutelnému, ještě naposledy ho políbit a předstírat, že je všechno v pořádku. Že jejich budoucnost je stále zářivá a otevřená.

A tak to taky udělala.

+++

Když se oblékali, bylo to chvatné a rozpačité. Oba cítili, že se atmosféra změnila: Vladimir se nervózně mračil, Maledith se odvrátila a snažila se skrýt vlastní rozbouřené city. Když se vrátili, našli Christiana v živém rozhovoru s Nikolajem. Čarodějku překvapilo, jak moc chlapec za úplňkovou noc dospěl. Ne chlapec, opravila se. Jeden z nás.

"Vrátil ses," konstatovala Maledith to, co bylo očividné už několik dní. "Mohl jsi s ní zůstat."

"Všichni dobře víme, že nemohl," odvětil Christian. "Nebylo by správné připravit ji o lidský život."

Obrátil se k Nikolajovi. To téma mu zcela zřejmě nebylo po chuti.

"Zatímco jste byli pryč, mluvili jsme," řekl. "Já, Nikolaj a... Stribog. Oni dva vám musí něco říct."

"Budu mluvit i za Striboga," začal starý muž. Na chvíli byl zase docela sám sebou, klidný, dobrosrdečný a jízlivý právě tak akorát. Jen v očích mu stále probleskovaly plamínky šílenství. "Přemýšleli jsme o tom dlouho a důkladně a chceme vám říct, že odcházíme."

Ta slova ji ranila, přestože dobře věděla, že přijdou.

"Stribog už znovu nezmizí." Nikolaj si promnul čelo. "Není dost silný, aby si nadobro vzal moje tělo, a já zas nejsem dost silný na to, abych ho dokázal potlačit. Musíme se naučit spolu žít. A to nedokážeme, pokud nebudeme sami." Podíval se na Vladimira. "Ty víš, že mám tuhý kořínek. Nemusíš se o mě bát."

"Nelíbí se mi představa, že je ten zmetek vzhůru."

"Ani mě. Ale je to cena za to, že jsme zničili kněze." Nikolajova tvář se náhle stáhla zármutkem. "Taky se musíme naučit žít s tím, že Ana... že už není. Zabere to hodně času. Snad nám pomůže, když za ni vyřídíme pár starých dluhů."

"Nechoďte po Fotiovi. Skončíte stejně jako ona," varovala ho Maledith.

Nikolaj se ušklíbl a náhle to vůbec nebyl Nikolaj.

"Viděli jsem věci, jaké si nedokážeš ani představit, čarodějko. Půjdeme a vymažeme toho smrtelníka z povrchu zemského. A předtím ho přinutíme litovat každé vteřiny, po kterou nosil na krku ten zatracený medailon."

Nikolaj se zašklebil.

"Odcházíme za svítání," oznámil pak prostě.

"Budeš nám chybět," odvětil Vladimir.

"Znovu se sejdeme, příteli."

"V to doufám."

Vladimir se obrátil k Maledith. Ten pohled byl obtěžkán otazníky a čarodějku definitivně zlomil. Byla si dobře vědoma situace, do které je Nikolajův odchod stavěl. Ať chtěli nebo ne, Ana a její prokletí bylo vždycky tím, co je spojovalo. Kvůli Christianovi nic takového podstupovat nemusí, a to znamenalo jedinou věc.

Trhám vlastí srdce na kusy, pomyslela si. A přece nemůžu jinak.

Náhle tam však s nimi nedokázala stát. Nedokázala vyslovit to, co muselo být řečeno. Beze slova se otočila a utíkala do lesa.

"Maledith!"

Vladimir jí byl v patách, ale nechal ji běžet, prchat před ním i před definitivní odpovědí tak dlouho, jak potřebovala.

"Víš, co musíme udělat," hlesla, když se konečně zastavila. "Žádná smečka už neexistuje. Nikolaj půjde vlastní cestou. Jeden z nás s sebou vezme Christiana a naučí ho pravidlům našeho světa. Ten druhý se vydá opačným směrem."

"Mal..."

"Musí to tak být, Vladimire."

Zavrtěl hlavou. Bojoval s nevyhnutelností zarputileji než ona, přestože nepochybovala, že i on se nakonec vzdá.

"Viděl jsem, co je na druhém konci," řekl. "Vlkodlak mě skoro dostal. Okolo byla jen tma a klid a část mě to chtěla vzdát a odejít. Víš, co mě přimělo zůstat? Nemohl jsem tě tu nechat samotnou. A ty po mě chceš, abych odešel?"

"Musí to být," opakovala tiše. "Je mezi námi moc nenávisti na to, abychom mohli jen tak zapomenout. A já už tě nechci nenávidět. Nechci, abys mi jen jedinkrát znovu řekl Spálená, abych ještě někdy zatoužila nikdy nevkročit do Daru. Vím, že by se to stalo, pokud bychom odešli spolu."

"Zkusme to," zaprosil.

"Ne." Sklopila zrak. "Není to napořád. Zase se sejdeme."

"Věříš tomu?"

"Vím to. Až přijde ten správný čas, najdu tě, i kdybych měla jít na konec světa."

Políbil ji - nejdřív do vlasů, pak na rty.

"Už teď mi chybíš."

"Ty mě taky. Ale musíme to udělat. Chci s tebou být doopravdy - tak, abychom se nemuseli už nikdy rozdělit. A proto potřebuju nejdřív zapomenout na to, co bylo."

Dlouho stáli na lesním palouku. Drželi se za ruce a studovali detaily tváře toho druhého s vědomím, že brzy už jim na něj bude zbývat jen vzpomínka. Couvající měsíc se zdvořile skryl za mraky.

Té noci něco končilo. Poprvé se rozdělí dobrovolně, bez hádek, křiku a nenávisti. Odejdou s vědomím, že až se znovu setkají, bude to už navždy.

Zdálo se, že té noci něco končí, ale možná to bylo jen první jednání zcela nového příběhu. Ani jeden zatím nevěděl, zda bude lepší než ty předchozí - byli však naplněni nadějí, že tentokrát bude mít přeci jen šťastný konec.

+++

Ta noc byla příliš krátká a svítání mělo přijít až příliš brzy. Když čarodějka s Vladimirem odešli, Nikolaj začal mlčky ostřit sekeru, kterou mu Vladimir po krátké, zato velmi urputné hádce nakonec vrátil. Neměl tu zbraň v ruce už celé věky, a přesto bylo na první pohled jasné, že jí vládne mistrovsky. A jak už teď věděli, její ostří přinášelo skutečnou smrt.

I Christian mlčel. Nakonec už to nemohl vydržet, opustil Nikolaje a vydal se zpět do údolí. Bloudil krajem svého dětství, tím jediným, co v životě poznal. Nohy ho neomylně vedly k Černému potoku a on jim pokaždé stejně neomylně přikázal jít jinam. K ní už se nemohl vracet. A tak nakonec zamířil na úplně jiné místo.

Na rozdíl od Černého potoka mu Starý Kříž za těch několik týdnů příliš nepřišel na mysl. Když toužil po lidském světě, měl na mysli Marii, ne na svou rodnou ves. Až teď si s provinilým hryznutím uvědomil, jak moc mu chybí maminka a jak málo pozornosti jí během uplynulých událostí věnoval - očekával prostě, že se bude držet stranou všeho nadpřirozena, a že by ho Marie zpravila o všem nenadálém, co by se s ní mohlo stát.

V jejich domku už byla tma. Dlouho toužebně hleděl do oken, ale nakonec se přiměl jít dál. Věděl, že okolo sebe má rodinu, sousedy a přátele, kteří se o ni postarají. To nejhloupější, co mohl udělat, bylo pokoušet se s ní mluvit.

A tak jen rezignovaně prošel kolem míst, která kdysi nazýval domovem, a zamířil na hřbitov.

Bylo zvláštní posadit se na vlastní hrob. Na kamenné desce byly praskliny, které tu tehdy způsobila smečka, když ho vytáhla ven.

Když chtěli hodovat na mém těle, připomněl si a chvíli pozoroval, jestli to v něm vykřeše aspoň špetku zlosti. Nedostavila se, a stejně tak ani odpor, jen velmi temné pobavení. Díval se na kříž a přemýšlel nad tím, jak si asi bude svět jeho lidský život pamatovat: nešťastník, který se ocitl ve špatný čas na špatném místě, strašlivé neštěstí, které přebolí a ztratí se v propasti času.

Pro svět smrtelníků už byl jen vzpomínkou.

Seděl u prázdného hrobu téměř až do svítání. Když odcházel, cítil, jak se mu temnota lepí na kůži. Splývala s ním a on s ní, až byli jedno. Kdyby ho teď minul člověk, neměl by ani potuchy, že není sám.

Christian vstoupil do noci. Člověk v něm byl možná pryč, pomalu se však začínalo rodit něco zcela nového.

Skoro jako by počasí chtělo podtrhnout význam toho okamžiku, obloha se znenadání roztrhla a na zem se začaly snášet první sněhové vločky. Zima byla tu.


Pokračování: epilog