Když konečně přišlo ráno: kapitola XXII., jednání první

02.04.2021

Předchozí: kapitola XXI., jednání první


Vlčí měsíc ustupoval z oblohy jen pomalu a neochotně. Pochmurné svítání, které ho nahradilo, odkrylo blatoušké neštěstí v celé jeho ošklivosti.

Jestliže o Noci duchů zanikla celá vesnice, tentokrát se počet obětí zmnohonásobil. Stíny hodovaly na jejich ostatcích až do rána, než zmizely zpět pod zem. Mezi padlými byla prázdná schránka otce Kruna, k nerozeznání proměněná jakousi obrovskou silou, která jako by ho vysála zevnitř. Na cestě do Lešaku leželi muži místodržícího, kteří padli při obraně svého pána, zatímco on sám našel konec nedaleko místa skonu kněze.

Zdálo se, že tentokrát už nezbývá nikdo, kdo by přišel pohřbít mrtvé a truchlit za ně. Jen kalný úsvit shlížel na tu tragickou scenérii.

A tak začal nový den.

+++

Byla tma a v té tmě šílený křik. Slyšel vlastní prudký dech, cítil bolest ve svalech, jak se řítil temnotou. Myslí mu bloudily obrazy, kterým nerozuměl: rudý měsíc na sametově černém nebi, ruiny Blatouchu a prázdná plápolající hranice. Plavovlasá dívka s hlasem, pro který by vraždil. Otcův úsměv...

Měl pocit, že si musí vzpomenout, ale netušil, na co. Obrazy se objevovaly a zase ztrácely, aniž by mu o sobě cokoliv prozradily, a pokoušet se zachytit je o chvíli déle bylo strašlivě těžké.

Možná jenom snil a v tom snu putoval mrtvou krajinou. Ruiny vesnice před jeho očima čněly k nebi jako zčernalé zuby, blátivé pole bylo poseté bílými těly. Na kraji lesa narazil na dolík, v němž se skryl jako vyděšený zajíc.

Jen pozvolna si uvědomoval, jak strašlivě ho bolí celé tělo. Obtížně došlapoval na pravou nohu a nahou kůži měl rozdrásanou a zarudlou.

Kůži? Pamatoval si hrubou srst a dravčí spáry. Ale když se podíval na své ruce, spatřil jen obyčejné lidské nehty. V ústech měl zuby, ne ostré tesáky. A přeci se cosi v něm vzrušeně chvělo při představě prchající kořisti a teplé krve.

Zasténal. Otevřel oči. Zjistil, že skutečně leží v dolíku na okraji lesa, nahý jako prst a promrzlý až na kost. Neměl ani tušení, kde je. Obrazy stále přicházely a odcházely bez jediného slůvka vysvětlení. Sípavě se nadechl. Pokusil se vstát, ale prudká bolest ho rychle přesvědčila, že to není dobrý nápad.

A zároveň s ní se obrazy konečně proměnily ve vzpomínky.

Černočerná noc a v ní muž a žena, kteří se odvážili pustit se s ním do boje. Rychlý zápas přerušený voláním paní. Zoufalá touha po její přítomnosti, protože ona jediná ho dokázala provést šílenstvím toho, čím se stal. Úprk do hořící vesnice...

Zatmělo se mu před očima. Znal tu ženu tak dobře, jako by s ní strávil celý život, a přeci si nedokázal vybavit její tvář. Jen ten hlas.

Ve vesnici je křik. Stíny kráčejí tmou, hodují na mrtvých a s každým okamžikem sílí, aby mohly plnit její vůli. Můj milý, říká mu a žádá ho, aby udělal něco strašného.

Zaryl nehty do provlhlé hlíny. Na jazyku cítil chuť krve. Skrz zaťaté zuby se mu vydralo další zoufalé zasténání.

Nocí k nim míří někdo další. Bude to bolet, říká mu paní. Ale musí to být. Musíš to udělat - pro mě.

Obrátil se na břicho a zvracel, dokud v něm nezbývalo už vůbec nic. Náhle totiž věděl, komu patří ta krev. Celé jeho tělo se chvělo v křeči, ale přestože bolest byla hrozivá, ani trochu nepomáhala. Nedokázala z jeho paměti vymazat ten obludný, v živých barvách vyvedený obraz.

Jeho otec kráčející na smrt.

Nepamatoval si, zda mezi nimi padla nějaká slova. Z jeho vzpomínek čpěl jen strach a vztek a strašlivá touha zabít. Snažil se ji ovládnout, zahnat otce pryč. Ale on k němu vztahoval ruku a hlas paní i touha ublížit byly příliš silné, než aby se jim mohl postavit. Pamatoval si na okamžik, kdy se pohnul, kdy zaútočil - jako by udělal krok do temné propasti, z níž už nebylo návratu.

V hlavě mu rezonovalo jediné slovo.

Zabij.

Schoulil se do klubíčka a rozvzlykal se jako dítě.

Tati.

Tmou padal snad celou věčnost, než přišla další vzpomínka - laskavý dotek paní, která zastavila jeho pád a nabídla mu útěchu nové smečky.

Pojď se mnou. Přijmi mou vůli za svou a já ti na oplátku věnuji klid zapomnění.

Šel by. Udělal by pro ni cokoliv, protože nikoho jiného už neměl. Ale i tuhle naději mu měli záhy vzít. Její společníci na ni mluvili, pak křičeli. Paní byla čím dál nervóznější. Ten starý muž, nejdivnější z nich, začal najednou kvílet.

Už to nemohl vydržet. Zaútočil. A než se nadál, starý muž ji držel ve smrtícím sevření. Dál se hádali. A pak...

Nic. Prázdno. Temná propast se znovu otevřela a on se propadal níž a níž.

Tam vzpomínky končily a žádné nové už neměl. Netušil, jak se dostal na toto místo nebo kolik času uběhlo od úplňkové noci. Ale ve svém nitru cítil proměnu - cosi nového, napůl zvířecího, divokého a šíleného žalem. Svou vlčí podstatu. Poprvé si jí byl vědom, poprvé se jí v duchu dotkl.

Převrátil se na záda. Ztěžka lapal po dechu. Bylo nekonečně těžké držet se vědomí, že je tady a teď, nikoliv na mučidlech jakéhosi docela jiného krutého světa. Větve nad jeho hlavou se kývaly a sténaly jako tenké ruce kostlivců. Soustředil se na jejich monotónní pohyb, dokud nebyl konečně schopen souvislé myšlenky.

Kde to jsem?

Ta otázka proťala chaos jeho vnitřního světa jako jasný paprsek světla. Vzápětí následovaly další. Jak se odsud dostanu? Přežil někdo z Blatouchu? Budou mě hledat?

A chci vůbec, aby mě hledali?

Byl koneckonců otcovrah, netvor protivící se zákonům lidským i božím. Zaslouží si ten nejhorší trest.

Stejně nemáš, čím by ses zabil, pomyslel si hořce. Bude lepší, když vstaneš a pokusíš se nejdřív zjistit, kde vlastně jsi. Na sebevraždu bude dost času později.

A tak to taky udělal.

Nohy ho poslouchaly jen s největším odporem a několikrát musel zastavit a naprázdno lapat po dechu, než překonal bolestivou křeč. Naštěstí opodál našel suchou větev, ze které stačilo jen sklepat mech a listí, aby posloužila jako berla. Když vylézal z dolíku, opíral se o ni ztěžka jako stařec. Pravá noha ho bolela, jako by na ní utrpěl špatně vyléčené zranění.

Pomalu začínal tušit, kam to v pomatení smyslů doběhl. Bylo to vlastně docela příznačné - v těle nelidského monstra hledal útěchu u té jediné bytosti, ke které ještě měl v tomto světě nějaké pouto.

Když vyšel z lesa, na kopci nad ním se tyčil Černopotocký statek.

+++

Marie vyhlédla z okna zrovna ve chvíli, kdy se první vlna bledého ranního světla přelila přes obzor. V tom pohledu bylo něco hluboce uklidňujícího.

Přežili jsme.

Během noci slyšeli z Blatouchu křik a vlčí vytí, žádný stín je však nepronásledoval až na statek a rána se dočkali víceméně v klidu. Až do této chvíle se však Marie nezastavila - organizovala hlídky, rozdávala pokrývky a teplé šaty, pomáhala ošetřovat zraněné. Teď se svítáním si konečně dovolila trochu vydechnout. Vyšla na dvůr, odkud se muži z poslední hlídky trousili dovnitř do tepla. S přicházejícím ránem už nebylo čeho se bát a oni byli smrtelně vyčerpaní. Vyprovodila je úsměvem, vděčná za samotu, kterou jejich odchodem získala. Zhluboka se nadechla chladného ranního vzduchu. Byla v něm cítit blížící se zima.

Snažila se najít v sobě slzy, vyplakat je teď, dokud má čas a nikdo se nedívá. Ale nebyla tam ani jediná. Jako by v ní uplynulá noc zničila schopnost očistit se pláčem, sebrala jí naději, že bude kdy schopná zapomenout na to, co zažila.

Z pochmurných úvah ji vytrhlo zasténání. Vylekaně pátrala po původu toho zvuku. Nejdřív se instinktivně připravovala k boji, třebaže neměla po ruce nic, čím by se mohla bránit, dokud si neuvědomila, že svírá a mrtví jsou dávno zpátky v hrobech.

Zasténání se ozvalo znovu. Následovalo ho opatrné zaklepání na bránu.

Rozhodla se otevřít. Mohli to být poslední přeživší z Blatouchu, kterým se nějak podařilo dostat se až sem. Pootevřela bránu, opatrně, jen na maličkou škvíru...

Vzápětí ji zabouchla a opřela se o ni. Srdce jí bušilo jako o závod.

"Běžte pryč!" vykřikla. "U všech svatých, nechte mě být!"

Jenže zaklepání se ozvalo znovu.

Prosím.

Určitě to nevyslovil nahlas. To spíš Marie měla pocit, že se jí ta slova zhmotnila přímo v hlavě. Nemohla se ani pohnout. Věděla, že ho nenechá vejít dovnitř, že nechce být nikde tam, kde je on.

Jenže tam pořád stál. Byl nahý, třásl se zimou a neměl kam jít.

Jsi hloupá, hloupá, pitomá, spílala sama sobě. Zrádkyně. Po tom, co udělal, mu chceš pomáhat?

Zhluboka se nadechla.

Christiana bys přivítala s otevřenou náručí, připomněla si.

Jenže Christian nikoho nezabil.

Ale chtěl. I on má v sobě temnotu. Jak velký je mezi nimi rozdíl?

"Počkejte tam," sykla. Ujistila se, že je brána pevně zavřená, a odběhla do domu. Je těžko se nutila k přemýšlení, ale přeci nakonec dokázala najít truhlici, kde matka schovávala šaty a boty po otci. Z kuchyně pak sebrala bochník chleba, štědrý kus sýra a vrátila se ven. Svázala všechno do uzlu a po krátkém zaváhání přidala ještě růženec, který nosívala v kapse.

"Odstupte," přikázala.

"Marie, prosím..."

"Prostě to udělejte."

Počítala do tří.

"Už jsem daleko."

S divoce bušícím srdcem otevřela a hodila uzlík do promrzlé trávy. Slyšela Richardovo namáhavé oddechování a pak úlevný smích.

"Děkuju, Marie! Nechť ti Pán..."

Zarazil se sám. Naštěstí.

"Najezte se," řekla. "Máte tam teplý kabát a i boty. A pozor na ten růženec."

"Donesla jsi mi růženec?"

"Nikdy není pozdě začít se kát."

"Moje hříchy jsou příliš velké."

Vzpomněla si na matku. Na to, jak pevně držely jedna druhou, když propukla panika, jak se snažily zůstat v blízkosti ohně a otce Kruna. Jak je pak síla davu přemohla a vrhla do tmy, kde už čekaly hladové stíny. Marie si pamatovala, jak ji matka až do poslední chvíle chránila vlastním tělem. A pak, když už bylo jasné, že je odpor zbytečný, ji aspoň zapřísahala, ať se vrátí ke knězi.

Ne, nemohla Richardovi říct, že upřímné pokání odčiní každý hřích. Vždyť sama se nedokázala přimět, aby mu přála něco dobrého. Jenže on byl nakonec taky jen další obětí té strašlivé tragédie, nikoliv tím, kdo ji záměrně rozpoutal.

"Až to sníte, chci, abyste odešel."

Dlouhé ticho. Ale slyšela jeho hlasité oddechování, takže tam musel pořád být.

"Nemám kam jít."

To věděla i bez něj.

"Mám vás snad litovat?"

"Mrzí mě, co se stalo, Marie. Já... Měl jsem tě poslechnout, když jsi mi napsala ten dopis. Nikdy si to neodpustím."

"V to doufám."

Další dlouhé mlčení, rušené jen mlaskáním a přežvykováním. Marie se na druhé straně brány tiskla ke dřevu a proti své vůli špicovala uši. Netrpělivě čekala na jeho další slova.

"Do města už nikdy nevkročím," řekl nakonec. "Odejdu, přesně jak jsem to měl udělat už dávno."

Znělo to rozhodně - ale zároveň překvapeně. Jako by si pravdivost těch slov sám uvědomil až v okamžiku, kdy je vyslovil.

"Kam?" zeptala se.

"Do hor. Tak daleko od lidí, abych už nikdy nikoho neohrozil. Cítím, že jsem se změnil, Marie. Mám v sobě část, která je... jiná, nelidská. Nedokážu ji ovládat, ale už o ní vím. Odejdu odsud a naučím se dostat ji pod kontrolu. Teprve až budu mít jistotu, že už nikdy nikomu neublížím, vrátím se mezi lidi."

Marie mimoděk pohlédla k severu. Viděla jen zdi stavení, ale dobře věděla, že za nimi leží vzdálená hradba horských masivů. Nebylo to tak daleko, a přeci jí to místo připadalo nekonečně vzdálené - lidé tam nechodili. Vždyť těch v horách přebývaly zlé síly, které Pán jinde na světě zahnal do temnot.

A za nimi chce jít?

Jenže čím déle nad tím přemýšlela, tím víc rozuměla jeho rozhodnutí.

"Měl bych... měl bych jít," hlesl Richard.

"Počkejte," zastavila ho.

Vrhla se zpět do stavení. V horečnatém spěchu balila do šátku všechno jídlo, které jí přišlo pod ruku. Věděla, že toho bude později litovat, ale musela. Vzala i měch naplněný vodou a na dvoře sukovitou hůl. Pootevřela bránu. Stál sotva pár kroků od ní a upřeně ji pozoroval. Jako by od včerejška zestárl o deset let.

Odvážila se otevřít natolik, aby mu mohla šátek podat. Vzal si ho. Dal si dobrý pozor, aby se jí nedotkl.

"Děkuju, Marie. Za všechno."

"Neděkujte. Vezměte si to a už se sem nikdy nevracejte. A... šťastnou cestu, pane Richarde."

Kéž vás Pán ochraňuje.

+++

Přijal šaty od Marie s povděkem, protože mu umožnily skrýt před světem nahotu. Chlad ho však netrápil. Jako by v něm minulá noc probudila ještě něco jiného než vlka - cítil se silnější, odolnější. Rychlá chůze zahnala většinu předchozí únavy, tělo ho už téměř nebolelo a byl přesvědčen, že Mariino jídlo ho nasytilo na několik dní dopředu.

A kdyby nic jiného, byl nekonečně vděčný za to, co pro něj dívka udělala.

Znovu a znovu si přehrával v hlavě svá slova. Do města už nikdy nevkročím. Odejdu, přesně jak jsem to měl udělat už dávno. Jejich pravý význam mu docházel jen pomalu. Bolel. Nebylo to od něj žádné hrdinství - on už skutečně neměl kam jít. V Lešaku, kdekoliv v císařství nebo jinde v civilizovaném světě by na něj čekala mučidla a poprava za vraždu místodržícího, nebo církevní soud za jeho vlkodlačí prokletí. A i kdyby se rozhodl riskovat a vrátit se, měl by jen velmi málo času.

Až přijde příští úplněk, musí být na hony vzdálen všemu živému.

A proto musím do hor. Tam najdu způsob, jak sám sebe ovládnout.

Když zavřel oči, pod víčky spatřil Mariin obličej. Ne tu strhanou, popelavě bledou tvář, která se dnes na krátký okamžik mihla mezi vraty. Neodvažoval se sám sebe ptát, co asi musela v Blatouchu prožít.

Ne, představoval si usměvavou Marii, kterou vídal v týdnech předtím. I tehdy měla v očích stín smutku, který v nestřežených okamžicích překryl tu hezkou tvář jako plachta, ale stále překypovala životem. Z celého srdce doufal, že taková zas jednou bude.

Hory byly zatím jen neurčitou šedavou masou v dáli, ale Richard cítil, jak ho to k nim neúprosně táhne. Nemusel se bát zimy, fyzické únavy ani hladu. Měl celé týdny, než bude muset čelit další proměně. Za tu dobu bude hluboko na neosídleném území.

Pak si představil, jak se potácí nočním lesem, jak tráví celé týdny a možná roky v osamění. Zachvěl se pod tíhou viny, která na něj čeká. Viděl před očima tváře těch, kteří skonali jeho rukou, kvůli jeho prokletí i jeho hlouposti. Náhle se odchod zdál tím nejhorším trestem, strašlivějším než smrt.

Ale přesto šel dál.

Vzhlédl k nebi. Sotva svítalo, ale když si Richard představil, jak se na kraj snáší noc, zachvěl se divokým očekáváním. Jako nedlouho před ním Christian, i on se poprvé vědomě dotkl tmy. Stejně jako on se v prvním okamžiku vyděsil, tušil však, že si dokáže rychle zvyknout.

Přelétl pohledem probouzející se údolí. Bude to ještě nějakou dobu trvat, než mu nadobro zmizí z očí, už teď se však v duchu loučil. S otcem, s rodným městem i se svým lidstvím. Až se z hor vrátí, bude už někým jiným.

Ale to ukáže až čas.


Pokračování: kapitola XXII., jednání druhé