Když mrtví přicházejí k živým: kapitola VI., jednání druhé

18.09.2019

Předchozí: kapitola VI., jednání první


Bubny duněly hluboce a vábivě. Jejich zvuk mu vibroval v kostech a probouzel v něm nečisté touhy. Byl vděčný za tvrdou podlahu, na které klečel, a prázdný žaludek stahující se do kuličky. Tělesné nepohodlí mu nejlépe pomáhalo odolat hříchu.

Kostel stál na kraji vesnice, svatostánek boží s vysokou štíhlou věží a bíle omítnutými zdmi. V jeho stínu se krčil skromný domek, kde Krun spal, jedl a odpočíval, když zrovna nebyl na nohou a nevykonával Pánovu vůli. Měl rád ten kostel i ten dům o jediné místnosti. Po většinu času měl rád i Blatouch - ne však dnes. Dnes, když k němu doléhalo praskání ohně, výskot a to démonické dunění bubnů, Blatouch upřímně a z celého srdce nenáviděl.

A ještě víc nenáviděl Noc duchů, noc čarodějnic a pohanských rejdů.

Sloužil v Blatouchu už třetím rokem. Ještě si dobře vzpomínal na zděšení, které se ho zmocnilo, když s prvním končícím podzimem začaly jeho ovečky tahat na náves dřevo a stavět obrovskou hranici. V semináři je varovali, že severní výspy císařství jsou dosud zasaženy tmářskými bludy, nikdy ho však nenapadlo, že se s tím setká na vlastní oči. Když začal hlasitě protestovat, dostalo se mu vysvětlení, že se vesničané připravují na Noc duchů. Pokud chce, může důstojný pán klidně slavit s nimi.

"Nebudu se účastnit žádných pekelných kejklí," odvětil Krun s neochvějným přesvědčení, že se po napomenutí z úst kněze vzpamatují a s tou odporností přestanou. Jenže starosta jen pokrčil rameny, zbytek mužů se otočil na patě a vrátil se ke stavbě hranice. A tak to zůstalo i v následujících letech. Nikde v údolí to kněží nedokázali zarazit, jak se Krun dozvěděl. Lid tvrdohlavě lpěl na svých pohanských zvrhlostech.

Dnes ráno promluvil na mši o věcech svatých a věcech zatracených, připomínal, že pokorní služebníci Páně by se měli mít na pozoru před svody Padlého. Ale místo aby jim na poslední chvíli otevřel oči, dostalo se mu jen mrazivého mlčení. A tak tu teď seděl sám a ve tmě a místo aby pokojně rozjímal, užíral se vzteky.

Alespoň že na Černopotockém statku dnes zůstali doma, pomyslel si s pocitem chabé útěchy. Vdova po tamním hospodáři byla úzkostlivě zbožná, a ještě minulou neděli ho ujišťovala, že nikdo z její domácnosti se těch nekalostí účastnit nebude.

Vyhlédl z okna. Nebe bylo bez mraků a úplněk zářil ze tmy jako veliké jasné oko. Ten pohled knězem otřásl. Vlčí hlasy a kroky ve tmě, vytanulo mu bůhvíproč na mysli. Kroky mrtvých. Lidští tvorové nepatřili do noci, tma je právem děsila. Ti bezbožníci venku ani netuší, s čím si zahrávají, když se odvrátili od Pána.

Sklopil tvář k růženci. Bubny duněly jako šílené a pomaličku, po kouscích lámaly jeho vůli. Nedokázal se soustředit. Propadal se čím dál hlouběji do černé beznaděje. Zklamal. Nedokázal jim zabránit, aby zapálili ohně. Nedokázal je ochránit před nimi samotnými. Selhal v tom jediném, čím byl na tomto světě pověřen.

A pak najednou věděl, že už nedokáže zůstat v sevření čtyř stěn svého domku ani o chvíli déle. Možná mu nebudou naslouchat - ale musí to aspoň zkusit. Musí se pokusit přimět je přestat.

Vyšel ven. Vzduch byl mrazivý a otci Krunovi stoupala od úst pára. Šel pomalu a opatrně, ve tmě si neviděl pod nohy a nerad by upadl. Hranice ho k sobě táhla jako můru ke světlu.

A pak, když už byl skoro u ohně, ji uviděl.

Byla štíhlá a pružná, s hřívou uhlově černých vlasů. Svíjela se v záři plamenů a v úsměvu se jí leskly drobné bílé zuby. Zaklonila hlavu a zasmála se, zavýskla a dala se do tance s vysokým tmavovlasým mladíkem.

Přestaň, křičel v duchu. Nesmíš. Je zlé a hříšné pomýšlet takto na ženu. Nesmíš podlehnout svodům těla.

Jenže dnešní noc patřila Padlému a Krunova mysl nebyla schopná odolávat dlouho. Záhy byla plná obrazů dívčí siluety na pozadí ohně a on téměř cítil, jak objímá její měkké boky.

Inka, děvečka od Černého potoka. Veselá, usměvavá, s tváří jako anděl a hlasem jako nebeská zvonkohra. Ta, kterou miloval - už tak dlouho, a přece nikdy jinak než nevysloveně, tiše. Bolestivě až k zbláznění.

Zalétla očima jeho směrem, hned se ale odvrátila. Nejspíš si ho ani nevšimla.

To bylo dobře. Krun tu měl přeci jiný úkol.

+++

Tanečníci se smrtí. Bojovníci. Mí druhové.

Kdysi býval Nikolaj jako oni, tančil kolem hranice a volal na mrtvé. Před jedenácti sty lety nesl ten svátek jiné jméno, ale na tom málo záleželo. Jeho podstata zůstávala stejná.

Noc duchů. Noc mrtvých.

A mrtví skutečně přišli, přivábení k lidským ohňům jako můry ke světlu. Nebo jako vlci ke ztracené ovci, napadlo ho, když zachytil Vladimirův hladový pohled.

K noční obloze vyletovaly tisíce jisker. Lidské tváře zbavené masek všednosti se kroutily a pitvořily ve stínech. Nikolajovi se líbily. Vždycky rád pozoroval skutečné tváře, ty, které se skrývaly pod vrstvou všedního. Rád se dotýkal skutečné podstaty. Občas jste člověku museli ublížit, abyste viděli, jaký doopravdy je - zahnat ho do kouta, abyste zjistili, jestli nastaví břicho, nebo kousne. Ale za nocí jako tato se lidé odhalovali sami.

Přitočila se k němu jedna z dívek od velkého ohně. Až do pasu se jí vlnily lesklé černé vlasy. Když na něj upřela horečnatě zářící oči, Stribog se náhle probral k životu. Rty mu zvlnil dravčí úsměv a chtěl jí vyrazit v ústrety. Nikolaj však stále držel vládu nad jejich tělem a jen se stáhl do stínů.

Tahle nebyla určená jemu.

Zachytil Vladimirův pohled, když ho dívka se smíchem chytila za ruku a táhla ho k ohni. Byla opilá vínem, nocí a temným voláním bubnů - ve dne by se k Vladimirovi nikdy nepřiblížila. Zmizeli, ale dívčin pach zůstal, směsice výrazné květinové vůně a lidského potu. Nikolajovi se líbil. Striboga přiváděl k šílenství.

Jako můry ke světlu.

Ještě chvíli tam stáli a zuřivě soupeřili o vládu nad tělem, přestože Nikolaj věděl, že za nocí jako tato je to předem prohraný boj. Když Stribog zvítězil, vmísili se do davu tanečníků. Ta černovlasá možná odešla s Vladimirem, to však neznamenalo, že by i oni netoužili společnosti smrtelníků.

Dobrá noc. Dobrý lov. Dnes se budou dít velké věci.

+++

Paprsky měsíce kreslily po temné lesní půdě roztodivné vzory. Christian přeskakoval pohledem z jednoho na druhý a chvěl se při pomyšlení, že ony ho sledují stejně pozorně jako on je. Měsíc ho volal a stíny se začaly proměňovat pokaždé, když se do nich zadíval.

"Ti dva už jsou určitě v Blatouchu," vzdychla Anastázie roztouženě. Všichni tři seděli v ústí jeskyně - obě ženy nehybné jako alabastrové sochy, Christian neklidný jako malé dítě.

"Bolí mě hlava," zavrčel v odpověď.

"Je úplněk, miláčku. Zvykni si."

"Nechci, aby mě bolela hlava."

"Já zas nechci poslouchat tvoje kňourání."

"Říkám, že nechci..." Najednou stál na nohou a výhružně se nad Anastázií tyčil. Žena neváhala ani na vteřinu a také se postavila. Zblízka mu hleděla do očí, tvář staženou ve zvířecím šklebu, zuby odhalené.

"Tak co, chlapče? Co uděláš?"

"Klid, Christiane. A ty taky, Ano." Černovlasá si je prohlížela vážnýma tmavýma očima. "Posaďte se, oba dva. Hned."

Sedli si, tišší a snad i maličko zahanbení.

"Proč...?" zeptal se Christian.

"Protože ten zkurvysyn na nebi nás volá," zasyčela Anastázie jedovatě. "Nedá nám chvilku klidu. Pokud nejsi stará vykopávka jako Spálená, ve které už nezbyla ani kapka života, bude tě volat a přinutí tě trpět - každý zatracený úplněk, zas a znova pořád dokola."

"Mlč, Ano."

"Copak to není pravda?"

"Jen ho mateš. A není pravda, že staří už ho neslyší. I mě... I mě měsíc volá."

"Tak proč v tom případě sedíš tady? Co? Proč jsi s nimi nešla do vesnice, trochu se pobavit a užít si?"

"Prosím, Ano," vzdechla unaveně. "Dobře víš, že ty ani Christian k ohňům nemůžete. Někdo musel zůstat s vámi."

"Přestaň si lhát do kapsy," zacvrlikala Anastázie sladce. "Tak moc bys chtěla jít, Maledith. Obě to dobře víme. Jenže Vladimirovi bys byla jenom na obtíž. Má radši lidské holky než tebe, spálenou mrtvolu. A ty mu jdeš sama z cesty. Nemám pravdu?"

Čarodějka na ni upřela neproniknutelný pohled a okolní vzduch jako by se začal zahřívat. Plavovlasá se maličko přikrčila.

"Vypadni, Ano," zasyčela pak Maledith. "Ráno můžeme předstírat, že se nic nestalo."

"Jako vždycky," odsekla Anastázie, přesto se však zvedla a s hlasitým dusáním zmizela v útrobách jeskyně. Čarodějka ji ještě hodnou chvíli provázela pohledem, než se obrátila k Christianovi.

"A co se tebe týče... Ana měla pravdu. Nehodlám to tvoje kňourání poslouchat celou noc. Pojď se mnou."

Následoval ji ven ze strže a pak dál do lesa, kde se stromy pohupovaly v nekonečném lesním tanci a ševelily korunami. Měsíc na nebi zářil jako šílený, ale u kořenů ležely tůňky fialové tmy.

"Postav se sem," ukázala Maledith na místo po svém boku. Poslechl ji. Byla maličká, ale vyzařovala z ní autorita, které si nedovolil odporovat.

"Podívej se do lesa," přikázala. "A řekni mi, co vidíš."

Přimhouřil oči a snažil se pochopit, co po něm chce. V lese stály, jak už to tak v lesích bývá, stromy. Křovinaté houští. Sem tam pařez. Když jí to pověděl, nespokojeně sykla.

"Podívej se znovu a řekni mi, co vidíš doopravdy."

A tak se díval, usilovně se snažil přijít na správnou odpověď, jen aby ho nechala být. Byly tam... stromy, samozřejmě. Mladé buky, smrky a pokroucené borovice. Na zemi jehličí, suché listí, spadané větve. Bloudil očima po kůře nejbližších stromů, vpíjel se do mozaiky prasklin a vypouklin, přemýšlel tak usilovně, až měl v hlavě prázdno.

"Podívej se dál," zašeptala čarodějka.

Dál?

Dál byly jen další stromy, ukryté ve fialových stínech. Přeskakoval pohledem z jednoho na druhý, čím dál hlouběji do lesa, až k samé hranici, kde se šedočerné kmeny slily s mihotavou masou tmy. Už chtěl promluvit, říct Maledith, že tohle nemá smysl, ale cosi mu svázalo jazyk a donutilo ho mlčet a dál se dívat.

Ta tma... se pohybovala. Pulzovala. Vyvolávala v něm pocit, že není jen prostou absencí světla, že může jít a sáhnout si na ni, zabořit do ní prsty... Že je živá.

Čarodějka opětovala jeho zmatený pohled.

"Co to je?" vykoktal.

"Proč mají lidé strach ze tmy, Christiane?"

Jak to mám k čertu vědět? Já, který už člověkem nejsem?

"Ve tmě jsou... Divoká zvířata. Lapkové." Šedé stíny bez těla. "Nebezpečné věci."

V nočním lese je plno zvuků. Jeden nikdy neví, co se z nich může vyklubat. Ale připadal by si jako zbabělec, kdyby to vyslovil nahlas.

"Proč se lidé bojí tmy i ve vlastním domě?" nenechala se odbýt čarodějka.

"Protože..." Tma je špatná. Zlá. Nepřirozená. "Protože nevidí," zkusil to nakonec. Maledith přikývla.

"Strach ze tmy je strach z neznámého. To, co nevidím, nemůžu poznat. To, co neznám, je hrozba. A to především proto, že nevím, čemu ve skutečnosti čelím. Ten strach je naprosto přirozená lidská vlastnost, která pomáhá přežít. Jenže taky zaslepuje." Podívala se zpříma na Christiana. "Řekni mi, chlapče - když jsi někdy šel nočním lesem, zastavil ses? Podíval ses mezi stromy a snažil se tam něco zahlédnout?"

Vypadala, že jeho ne ji ani v nejmenším nepřekvapilo.

"Ten pudový strach zabraňuje lidem zkoumat tmu hlouběji. Málokterý smrtelník je schopen čelit tmě a doopravdy se dívat. Protože kdyby to udělal, kdyby se skutečně podíval, mohl by zjistit, co tma doopravdy je." Dlouho si ho zkoumavě prohlížela. "Ty už nejsi člověk, Christiane. Vidíš skrze to, co lidské oči neprohlédnou. Můžeš odložit ten pudový strach o vlastní život - a jednou to skutečně uděláš, tenhle lidský návyk se dřív či později ztratí. Můžeš vnímat to, co stojí za tím strachem. Skutečnou tmu. Stačí se dívat."

A tak se díval a čarodějka se dívala s ním. Vzala ho za ruku. Její dlaň byla chladná, hebká a konejšivá. Viděl to, co ona, téměř jako by sdíleli jednu mysl, jedny oči. Tmu hustou jako med, která se líně převalovala kolem kořenů stromů a natahovala prsty k nebi, kde sváděla boj se světlem měsíce, s čistým, jasným, prázdným prostorem. Tam dole byla hutná a vyplňovala svět zcela beze zbytku.

"Můžeš si na ni sáhnout, Christiane," šeptala čarodějka s posvátnou úctou. "Natáhni ruku. Cítíš ji?"

A on skutečně cítil, jak mu brní konečky prstů, jak pod nimi nahmatává cosi, co bylo strašlivě nezřetelné, ale bylo to tam, připomínalo to houbu, rosol, hustou tekutinu. Žilo to.

"Jakmile opustíš lidský strach, tma se stane tvým spojencem. Až se naučíš s ní souznít, dokážeš vnímat, co se děje ve vedlejší místnosti, na opačném konci lesa, na druhé straně hor. Tma ti to poví. Ucítíš, jak se mění, jak se chvěje, kam proudí. Zahalí tě a ochrání, když to budeš potřebovat. Je to rádce, zbraň i teplý plášť. Tma je matkou nás všech."

Prudce vydechl. Ten pocit byl pryč, protekl mu mezi prsty jako voda z rozevřených dlaní, ale Christian si byl jistý jako ještě nikdy, že si ho nevymyslel. Skutečně se dotkl tmy.

Čarodějka se usmívala. Oči jí zářily jako dvě hvězdy.

"Je to to nejkrásnější, co tenhle svět skrývá."

Ještě chvíli tam stáli, upírali oči mezi stromy a nasávali konejšivý pach lesní půdy. Nakonec se čarodějka pousmála.

"Pojď, vrátíme se. Pro jednu noc to bohatě stačilo."

Následoval ji zpět do strže a úkosem si prohlížel její tvář - tmavé oči lemované hustými řasami, vysoké lícní kosti a dokonale vykrojené srdcové rty. Jako by ožila vnitřním světlem, které jí dodávalo nelidský půvab.

Když však stanuli u vchodu do jeskyně, její náhle tak čarokrásná tvář se zachmuřila.

"Ano?" zavolala. Nepřišla však žádná odpověď. "Anastázie!" Ticho se z poklidného změnilo v dusivé. Maledith udělala jeden váhavý krok do jeskyně a znovu zavolala. Nic. Pak se podívala na Christiana.

"Můžeš si gratulovat. Vypadá to, že dnes v noci nakonec nebudeš za největšího potížistu."

+++

Vysoko v tom prázdném prostoru, kam už tma nedosáhla, zářil měsíc jako šílený. Volal na něj, a on se svíjel v křečích a úpěnlivě sténal. Cítil ty, kteří na jeho příkaz povstali ze země, slyšel jejich hlasy. Slyšel i vábivý zpěv krve a ohně tam venku v polích. Chtěl je následovat.

A byl tam ještě někdo, jehož přítomnost ho přitahovala silně jako magnet. Jediný, který se nepodvolil příkazu, který stále vzdoroval - se kterým bylo nutné změřit síly.

A tak se s ním vydal utkat. V cestě stály dveře a zdi, ale měsíc mu dodával sílu a žádná lidská překážka nebyla dost silná, aby ho mohla zastavit. Když měl konečně pod nohama živou, pevnou zemi, ze rtů se mu vydralo slavnostní volání. Letělo k měsíci i do všech stran pozemského světa a kdo ho slyšel, roztřásl se hrůzou.

Jsem tady, oznamoval smrtelníkům. Jdu si pro vás.

Utíkejte.


Pokračování: kapitola VII., jednání první