Když mrtví přicházejí k živým: kapitola VI., jednání první

02.08.2019

Všickni vy synové světla jste a synové dne; nejsmeť synové noci, ani tmy.

První list Tesalonickým 5/5


Předchozí: kapitola V.

To ráno bylo jasné, chladné a čímsi zlověstné. Odsloužil ranní mši a pak se jako obvykle vydal do zahrad, aby si na vycházce utřídil myšlenky a připravil se na nový den. Štěrk mu vrzal po podrážkami a tělo se chvělo v mrazu časného rána, ale mysl si dnes pozemských vjemů nevšímala. Pod víčky mu tancoval obraz plavovlasého mladíka ze Starého Kříže, za kterého před pouhými pár dny sloužil zádušní mši.

"Odpusť, Pane," opakoval šeptem stále dokola. A přesto nebyla jeho duše ani o trochu lehčí. Hřích a pochyby ji tížily jako černý stín.

Viděl to nehybné tělo, jako by před ním leželo přímo tady na zahradní pěšině. Nechal si ho ukázat, než odsloužil zádušní mši - právě to byl důvod, proč vůbec svolil k cestě do Kříže a účasti na pohřbu chudého rolnického chlapce.

Žaludek se mu i teď svíral nevolností, když na ten den pomyslel. Mrtvý člověk nebyl pro otce Rubleva ničím neznámým, ale ten mladík měl hrdlo rozervané způsobem, kterého by nebyl schopný snad ani hladový vlk. Vesničané mu o jeho smrti mnoho neřekli. Matka, shrbená šedivá stařena, se třásla a koktala, když ji k němu přivedli. Nedostal z ní kloudného slova. Starostou tam byl zarostlý, pařez připomínající kovář, a i on jen žmoulal v mohutných dlaních čepici a poníženě klopil oči. Jediné, co se nakonec dozvěděl, bylo několik vyhýbavých poznámek o Šípkovém Vrchu. Zlo, které tam vraždilo, se prý nenasytilo dostatečně, řekl kovář, než ho Rublev poslal pryč.

Zlo, které tam vraždilo. Zlo, které překonalo pevné zdi a vrata a roztahalo po dvoře přes tucet znetvořených lidských těl. To by žádný vlk nedokázal. Otec Rublev se přistihl při usilovném přání, aby takové brutality byla schopná lidská bytost. Protože jestli ne...

Vzhlédl ke špinavě šedé obloze a pocítil nával trpkosti. Dnes bude pršet, tak jako včera a zítra, a ještě několik týdnů, než přijdou zimní mrazy. Takový byl řád věcí tady na okraji světa. Lešacké údolí bylo divokým krajem s drsnými, primitivními mravy. Když sem byl před lety povolán, dlouho mu trvalo, než překonal hluboký odpor, který v něm jeho nový domov vzbuzoval. Časem si zvykl, že tmářství, pohanské rejdy a krevní msty jsou něco, co odsud ani církev svatá ještě dlouho nevykoření. Jenže to, co se stalo na Šípkovém vrchu, už vyprávělo docela jiný příběh - takový, který ležel za hranicemi uvěřitelného.

Opustil zahradu rázným krokem. Pochmurnou ranní zadumanost nahradilo horečnaté rozčilení. Na faře ho čekalo několik měšťanů, kněžích a vyslanec z Raveny. Všechny kromě toho posledního poslal pryč. Biskupova muže nechal uvést do své pracovny.

"Má pro mě Jeho Excelence nové zprávy?" otázal se, když za nimi zapadly dveře.

"Můj pán byl nesmírně znepokojen vaší zprávou o událostech na Šípkovém Vrchu. Mám vás ubezpečit, že se bude co nejusilovněji modlit za klid a mír v lešackém kraji."

Jako by to mohlo něčemu pomoct, pomyslel si kněz temně. To, proti čemu stojíme, žádné modlitby nezaženou.

"Mám vám také vyřídit, že přijal nezbytná opatření. Nemusíte se obávat, otče, k žádným dalším útokům nedojde."

Špatně, chlapče. Jeden už se stal.

Dlouho posla mlčky pozoroval, než konečně sebral sílu promluvit.

"Počkej venku. Předám ti pro Jeho Excelenci další dopis. Pojedeš s ním, jak rychle to jen půjde - je to záležitost nejvyššího významu. Rozumíš?"

"Jak kážete, otče."

Když osaměl, vzal do ruky pero a dlouho tiše hleděl na prázdný list. Ruka se mu maličko chvěla. Když tehdy psal biskupovi o Šípkovém Vrchu, zanechal mezi řádky jen stín podezření - vždyť sám ho tehdy jako ten největší hlupák cítil sotva ždibec. Jenže věci se změnily. Může si vůbec dovolit něco takového svěřit papíru? Co když pak stín podezření padne i na něj? Co když jeho obviní, že se paktuje s nečistými silami?

Jenže pak si znovu vybavil chlapcovu ránu a ten příšerný strach byl zpátky. Otec Rublev věděl, že sebevětší hněv smrtelníků je tisíckrát lepší než to, co ji způsobilo.

Jeho Excelenci biskupu ravenskému, začal. S nejvyšším znepokojením vás musím zpravit o pokračování tragických událostí, ke kterým v posledních týdnech dochází v okolí Lešaku. Mám důvodná podezření domnívat se, že zde stojíme proti nečistým silám, které vládnou mocí nenáležející prostým smrtelníkům. Jako nejponíženější služebník Pána bych chtěl požádat o vaši nejvyšší...

Dopis byl dokončen, zapečetěn a předán poslovi. Budou-li koně rychlí a Pán milostiv, dorazí do Raveny za čtyři dny.

Té noci nedokázal otec Rublev usnout. Děsil se každého zašramocení ve tmě a jeho zraky k sobě neustále poutal měsíc, ozařující oblohu nezdravě žlutým, groteskním světlem. Do úplňku zbývaly dva dny.

+++

Neklid.

Cítil neklid, stoupající jako příliv spolu s tím, jak měsíc na obloze těžkl. Volal ho a on jeho volání vyslyšel. Vždyť nemohl jinak. Předával ho dál. Cítil zemi pod svýma nohama, vnímal, jak se v ní cosi pohnulo, jak to vystoupilo na povrch. Zaskučelo to hlady.

Do úplňku zbýval jeden den.

+++

Stála na okraji lesa, tmavá silueta zpola skrytá v černi noci. Hleděla do údolí, kde se jeden za druhým rozžínaly ohně. Jako světlušky zářily do noci, a i sem nahoru doléhalo hlasité výskání a dunění bubnů. Dnes v noci neměl Pán a jeho černí kněží nad touto zemí žádnou moc. Dnes opět patřila starému světu, a všichni lidé s ní.

Měla by cítit radost a přidat se k nim v tanci, protože tohle byl jeden z mála dní v roce, kdy se rozdíl mezi živými a mrtvými stíral, kdy byla opona mezi nimi tak tenká, že přestávala existovat. Mrtví mohli vstoupit mezi živé, jako by i jim samým stále bilo srdce.

Měla by se smát a tančit a na tu jednu jedinou noc skutečně žít. Ale cítila pouze hořkost.

Tu, a chvějivý zárodek strachu.

O Vladimirovi kráčejícím lesem věděla dávno předtím, než ho vůbec zachytily její lidské smysly. O nocích jako tato byla ona a tma jedno - cítila všechno, co se v tomhle údolí pohnulo či promluvilo. Jenže to on taky věděl a nesnažil se ji překvapit.

"Myslela jsem, že už jste pryč," promluvila do ticha.

"Chtěl jsem tě ještě vidět."

"Proč? Dobře víš, co si myslím. Neměli byste chodit. Není to bezpečné."

"Já vím." Zlehka se dotknul její paže. "Právě proto jsem tady. Nepůjdeš s námi, Mal? Můžeš na nás dát pozor..." Lehký tón, žoviální úsměv. Kolikrát jen už tuhle hru hráli?

Ucukla.

"Opravdu tolik toužíš po tom mě ponížit, Vladimire?" sykla. "Myslíš si, že se chci dívat, jak se točíš kolem těch smrtelných holek? Nech mě být."

"Tak jsem to nemyslel." Hrál dobře - zněl doopravdy zklamaně.

"Raději už běž."

Přesto tam ještě chvíli stál, mlčky a váhavě, dokud ho její ledové mlčení nevyhnalo. Čarodějka znovu upřela oči do fialkové tmy a zahleděla se do mihotajících se světel. Méně tak vnímala jeho vzdalující se kroky.

Pravda, kterou by nepřiznala ani sama sobě, byla prostá. Šla by dolů a tančila jako posedlá, jen kdyby to bylo s ním. Kdyby ji alespoň na chviličku opustil ten věčný pocit hořkosti, že on ji ve skutečnosti nechce, že uteče za první smrtelnicí, která se na něj usměje. Jenže ten pocit zůstával, provázel ji na každém kroku už tak dlouho, že si existenci bez něj ani nedokázala představit. Nechce ji, ne doopravdy. To, co říká, jsou jen sladké lži. Jen hra. Je snazší ho odehnat ho dřív, než ji znovu přiměje uvěřit.

A přesto by tak ráda šla a tančila. Tančila jako té noci v Daru.

Světýlek v údolí zas o něco přibylo. A vysoko nad nimi se na nebi vznášelo jedno, které svým jasem zastiňovalo všechny ostatní. Čarodějka se pozorněji vcítila do tmy. Cosi v tom nekonečném temném oceánu se pohnulo. Nebylo to ani trochu dobré.

Neměli ty ohně zapalovat, pomyslela si. Tohle musí skončit špatně.

Jenže těžko začít stavět hráze, když už se krajem valí povodeň. Byla Noc duchů. Noc, kdy mrtví přicházejí k živým. A živí, ti se někdy nedočkají úsvitu.

+++

Poodhrnula krajkovou záclonu a vyhlédla z okna. Dole pod kopcem jásavě zářily ohně. Při tom pohledu se jí srdce sevřelo žalem.

"Marie, dušinko." Poplašeně vzhlédla. Alžběta ji pozorovala se založenýma rukama a nesouhlasně vrtěla hlavou. "Jdi od toho okna, děvče. Zíráním do tmy si nijak nepomůžeš."

"Jen jsem chtěla vědět, jestli už v Kříži hoří hranice," šeptla omluvně.

"Do Kříže odsud stejně neuvidíš, to přece dobře víš. Běž od toho okna, děvče, než sem přiletí tvoje paní matka. Nebo snad chceš taky dostat vyčiněno?"

Marie zavrtěla hlavou a poslušně se odvrátila. Stará vdova nachytala krátce před soumrakem několik děvčat, jak se strojí a vijí si věnce z podzimního listí, aby se mohla večer potají vytratit dolů k ohňům. Marii ještě teď zvonil v uších matčin křik, když je vyhnala na dvůr a před celým statkem je přinutila kleknout, přiznat se k té hanebnosti a kát se z hříchů. Nejmladší Ludmila plakala, až Marii srdce usedalo.

Ne, po matčině hněvu opravdu netoužila. Jediné, co chtěla, bylo zavrtat se do peřin a zapomenout na chvíli na svět. Jenže myšlenka na tančící ohně jí nedopřávala klidu.

Noc duchů byla starší než Pán a jeho písmo. Kněží o nedělích hřímali, že vzývání měsíce a mrtvých předků je rouhání a každý, kdo se ho dopouští, dává svou duši všanc Padlému. A přesto rok co rok zaplály v kraji ohně. Celou noc zářily do tmy a rozjaření lidští tanečníci se v jejich světle měnili v cosi cizího. Zdálo se, že nikdo a nic není sto vymýtit zvyk starý jako sám kraj - poslední oslavu života před dlouhou, nejistou zimou.

Řada dívek ze statku každý rok utekla dolů do Blatouchu, vesnice sousedící v Černopotockým statkem. Zpátky se vracely až nad ránem, motaly se jako opilé, a ještě celé dlouhé dny se hihňaly do dlaní. Marii matka vystrašila natolik důkladně, že nikdy nepřekonala strach a ze zvědavosti nesešla s ostatními děvčaty dolů. Až vloni, kdy na ni v sadě za statkem čekal Christian. Ruku v ruce došli do Starého Kříže a pak s ostatními vesničany vířili v divokém tanci na oslavu Luny a přicházející zimy. Potom... Marie se začervenala, a vzápětí jí znovu ztěžklo srdce, když si připomněla, že Christian už na ni víckrát čekat nebude.

Opravdu nebude? Když se vrátila ze hřbitova, zdravý rozum se začal znovu hlásit o slovo a nebýt prstenu, málem by se mu podařilo ji přesvědčit. Jenže prsten tam byl - hmatatelný důkaz nemožného. Dlouho ho držela v dlani spolu se svým, než ho zabalila do kousku látky a schovala pod matraci. Utíkala k němu v myšlenkách každou chvíli, dotýkala se ho, svírala ho a hladila. Pomáhalo jí to vydržet, pokoušet se uvěřit nemožnému.

Naposledy vyhlédla do tmy. Kde jsi, Christiane? Ležíš v černé zemi, nebo se skrýváš někde v lese?

Vtom se otevřely dveře. Stála v nich Inka, lesklé tmavé vlasy spletené do bohatého copu a pěknou tvář staženou v nazlobené grimase. Na rozdíl od Ludmily neplakala, když je vdova plísnila. Stále byla odhodlaná vydat se dnes v noci ven.

"Usměj se trochu," posadila se vedle Marie. "Měla bys jít se mnou. Rozveselí tě to, uvidíš." Něžně se dotkla Mariiny ruky.

"Nemůžu," zavrtěla dívka hlavou. "Otec Krun to zakázal." Tak by to řekla matka. Marie radši poslušně opakovala její repliku a odvolávala se na slova mladého kněze z Blatouchu, než aby se pokoušela vysvětlit své vlastní důvody. Inka mlčela, Marii však neušlo, jak bojovně vysunula bradu.

"Ten pánbíčkář neví nic o tom, co si Pán myslí. Kdyby byl takový hřích chtít se jenom trochu pobavit, už dávno by nás potrestal. A stará taky zapomněla, co je to skutečný život. Je suchá jako troud."

"Tak to by stačilo!" okřikla je Alžběta. "Dej si pozor, děvče. Ještě jednou a pomažeš ze služby domů s prázdnýma rukama a s ostudou. Rouhá se, a ještě mluví takhle neuctivě o paní domu. Styď se!"

Inka se chvěla vzteky, ale uraženě zmlkla.

"Nepůjdu, ale ty budeš dneska tancovat i za mě," pošeptala jí Marie a jemně sevřela dívčinu ruku. Inka trochu pookřála.

"Bude tam Jan," odvětila. Do tváří jí vhrkl ruměnec. "Když jsem byla o neděli v Blatouchu, ptal se, jestli budu letos jeho Luna. Prý umírá touhou si se mnou zatančit."

"Máš štěstí, Inko."

"To mám. Vsadím se, že Maja přijde taky. Doufám, že zčerná závistí."

Marie si v duchu povzdechla. Maja vlastnila hospodářství kousek za Blatouchem, přestože nebyla o moc starší než ony dvě. Její rodiče už nežili a před nedávnem ztratila i ovdovělého bratra a malého synovce. Ta tragická událost z ní ovšem v kraji udělala partii číslo jedna a Inka žárlila jako čert. Především proto, že její milý Jan byl poslední dobou až příliš často viděn v Majině společnosti.

"Ohně už určitě hoří vysoko," poposedlo černovlasé děvče neklidně. "Měla bych jít."

"Dávej na sebe pozor," stiskla jí Marie ruku.

"Neboj, hlupáčku. Co by se mi asi tak mohlo stát?"

Co by se jí mohlo stát? Bude tam s ostatními, u ohňů, uprostřed vsi. Jsi hloupá a zbabělá, peskovala se Marie v duchu. Jenže když vyhlédla ven do tmy, strach se zas rychle vrátil.

Než se Inko vytratila ze světnice a do noci, vtiskla jí Marie letmý polibek na tvář.

"Bůh s tebou," pošeptala jí do vlasů. Dívka se jen zašklebila a už byla pryč.

Marie odešla krátce po ní. Schovala se do peřin a zoufale se pokoušela usnout. Místo toho jí před očima tančila Christianova tvář rámovaná planoucími ohni. Byla Noc duchů a ji v kostech mrazila strašlivá předtucha.

+++

Měsíc byl rozžhavenou stříbrnou mincí v moři tmy. Byl to dobrý čas. Noci kolem úplňku byly vždy silné, a tuhle živila víra stovek duší, že dnes se stane něco mimořádného.

Dobrá noc. Dobrý lov.

Když se přiblížili k vesnici, oslavy už byly v plném proudu. Navzdory lezavému chladu na návsi planula hranice a kolem ní se do rytmu bubnů svíjely desítky těl. Vzývali Lunu, slavili konec roku a vysílali k nebi své prosby za mírnou, přívětivou zimu.

Dobrá noc.

Vladimir pohlédl na Nikolaje a starší muž se usmál. Oba pocítili závan starých časů.

Dobrý lov.

Blatouch zářil do noci jako plápolající louče, po polích se proháněl vítr a přinášel s sebou divné, temné myšlenky. Lidé přicházející temnotu nechápali, ale mrtví jí rozuměli dobře. Rozběhli se a dávno ztuhlá srdce jako by jim začala znovu bít.

Alespoň na chvíli.

Dnes večer.

Dnes, když mrtví přicházejí k živým.


Pokračování: kapitola VI., jednání druhé