Kroky vlčí: kapitola VIII., jednání druhé

25.02.2020

Předchozí: kapitola VIII., jednání první


Noc byla až nepřirozeně tichá a měsíc svítil jako šílený. Celý statek už spal. Marie nedokázala usnout, a tak ještě dlouho do noci seděla u chladnoucích kamen a probírala se nekonečnými stránkami svých černých myšlenek. Právě proto zaslechla to zoufalé bušení na vrata. Matně tu dívku znala z trhu a ze mší. Maja, ta, na kterou Inka tak žárlila. Maja, jejíž rodině byla v patách smrt a která se ze dne na den stala jednou z nejžádanějších partií v kraji - snad druhou nejlepší hned po Marii samotné.

Teď se však proměnila v roztřesený uzlíček, který nebyl schopen ani stát na vlastních nohou. Marie ji odvedla dovnitř do tepla, vysvlékla jí mokré, zablácené šaty a zabalila ji do několika vrstev vlněných přikrývek. Nakonec ji s hrnkem horkého mléka usadila co nejblíž ke kamnům a zašeptala nad ní tichou modlitbu. Dívka se horečnatě třásla a jen hořela. Dlouho cosi nesrozumitelně mumlala, nakonec však upadla do neklidného spánku.

Marie ji nechala odpočívat a vyšla na dvůr. Právě tady zaslechla zatím poslední vlčí volání, které bylo taky tím nejsilnějším. Neslo se celým krajem jako temné varování a mrazilo krev v žilách. Rozum na ni volal, jestli se náhodou nezbláznila, že není dávno schovaná za bytelnými zamčenými dveřmi, ale přesto by neodešla za nic na světě, třebaže v ní pod vrstvami odhodlání byla malá dušička.

Vlčí vytí bylo voláním noci. Byla v něm stejná temnota, která čpěla z Christiana. Nedokázala si představit lepší noc pro setkání s někým, kdo měl být podle všeho mrtvý. Jestli to setkání v lese nebyl jenom sen, pak určitě přijde. Nedovolila si o tom pochybovat. Christian - ten živý, lidský, její Christian - ji miloval a přišel by, i kdyby mu stál v cestě celý svět.

Jenže pak tu byla ještě jedna myšlenka, který se drala k vědomí a které se Marie usilovně bránila. Tohle volání patřilo něčemu nelidskému, zvířecímu. Ať už se z Christiana stalo cokoliv, nebyl to jeho hlas. Komu v tom případě patřil?

Když se podívala na měsíc, raději tu otázku spolkla.

+++

Vyběhl do kopce rychlostí blesku. Hlas ho popoháněl a on se mu ochotně podvolil. Vydrápat se po dřevěné zdi bylo snadné. Na dvoře stála dívka a upírala oči na měsíc. Neměla tak zpěněnou krev jako ti dole u ohně, ale stále z cítil prudce tepající život.

Odrazil se ke skoku. Pokud bude dost rychlý, jeho oběť si ani neuvědomí, co se stalo.

Skočil.

Nenadálý náraz cizího těla ho vychýlil ze směru a strhl k zemi.

+++

Dopadli v jedné změti chlupů, zubů a končetin. Christian našel ztracenou rovnováhu rychleji než netvor, vyskočil na nohy a pustil se do vlka se vší zuřivostí, o které ani sám netušil, že ji v sobě má. Rány dopadaly jedna za druhou s nelidskou tvrdostí, ale netvor jako by je necítil. Překvapivě rychle se vzpamatoval z dopadu a mrštně vyskočil na všechny čtyři. Hrozivě na Christiana zavrčel. Sekl po něm tlapou opatřenou ostrými drápy - jednou, podruhé. Pak se stáhl, jen aby se vzápětí vztyčil do celé své ohromné výšky.

"Marie."

"A...ano?"

"Běž dovnitř a schovej se, jak nejlépe dovedeš. Teď hned."

"Já... já nemůžu."

"Dělej."

"Nemůžu se pohnout, Christiane."

V tom případě si s tebou budeme muset poradit i před dámou, ty prašivý podvraťáku, pomyslel si Christian přes rudou mlhu zuřivosti, která překryla jeho mysl.

Vlkodlak znovu zavrčel a tentokrát mladík nezůstal pozadu. Ten zvuk nepřipomínal nic, co by mohlo vyjít z lidského hrdla.

"Tak pojď, ty nádhero!" zařval. Vzápětí se znovu srazili. Bestie byla silná, ale Christian zase mrštný a předvídavý. Kam vlk udeřil, on už dávno nebyl, a místo toho mu zasazoval údery do citlivých nechráněných částí těla. Zuby a drápy střídaly pěsti a kopance a Christian si sám nebyl jistý, co patří jemu a co vlkovi.

Mohli se bít hodiny nebo celou věčnost a ani jeden nedokázal získat výhodu. Jako by jejich síly byly na chlup vyrovnané, jako by oba dokázali číst v mysli toho druhého a věděli, kam udeří v příští chvíli. To spojení bylo na okamžik téměř hmatatelné a Christianem do hloubi duše otřáslo.

Nakonec to byla vnější síla, co jejich zápolení rozhodlo.

"Christiane, vydrž! Slunce už se blíží!"

Při Mariiných slovech ztuhli oba, jako by i vlk rozuměl lidskému hlasu. Jenže zatímco mladík stál pevně, připraven uštědřit další ránu, netvor se stáhl. Podivně se chvěl.

"Světlo ti nesvědčí, co?" obořil se na něj Christian zuřivě. Vlkodlak znovu ustoupil a stáhl uši dozadu. "Za chvíli se proměníš, a pak ti vytahám střeva z břicha. To chceš? Ne? No tak utíkej! Zmiz odsud, slyšíš?!"

A vlk skutečně začal couvat, až se nakonec vyhoupl na dřevěnou bránu a zmizel jim z očí. Nad obzorem byl vidět sotva první záblesk temné modři - denní světlo bylo ještě hodiny daleko. Přesto spadl Christianovi kámen ze srdce. Sám cítil, jak do něj myšlenka na blížící se svítání zakusuje a hladově si bere všechnu jeho sílu. V předcházejících dnech nebyl na denním světle pomalu ani schopen stát - nedovedl si představit, jak by mohl čelit rozzuřenému vlkodlakovi.

Jenže teď byl vlkodlak pryč. Jediný, kdo zůstal, byla Marie. Rozechvělá, na smrt bledá Marie, která mu vzápětí s pláčem skočila kolem krku. Pevně ji objal a z důvěrně známé vůně dívčina těla se mu zatočila hlava.

"Co to bylo, Christiane?" zašeptala tak tiše, že sotva rozuměl slovům.

"Já sám nevím," odpověděl a stále ji k sobě tiskl tak pevně, jak se jen odvážil. Čekal, že v příští chvíli s křikem uteče, ale zůstávala.

"Ty žiješ, Christiane. Pohřbili jsme tě. Mysleli jsme, že jsi pryč, že jsme tě ztratili. Já jsem myslela..."

"Už nepatřím mezi živé, Marie."

"Tomu nevěřím. Jsi tady. Dotýkám se tě, slyším tvůj hlas. Nejsi jenom moje představa."

"Takhle jsem to nemyslel. Víš, něco se stalo. Něco, co nedokážu vysvětlit, co..." Sám se zarazil. Přestože si nic nepřál víc, než aby pochopila, nemohl jí vyprávět o smečce mrtvých, která ho vytáhla z hrobu, ani o všech těch podivných věcech, které se za posledních několik dní udály. Nepochopila by to a on ji nechtěl ještě víc děsit.

A tak řekl jinou věc.

"Běž dovnitř, Marie."

"Kdy tě zase uvidím?"

"Sama jsi mě poslala pryč, pamatuješ?" odvětil. Bylo v tom víc hořkosti, než chtěl, ale nedokázal se ovládnout.

"Měla jsem z tebe strach, Christiane. Ale teď už se nebojím. Patříš sem. Patříš ke mně." Mlčel. "Tak vrátíš se?" naléhala rozechvělým hlasem. "Když tě teď nechám jít, slibuješ, že zase přijdeš?"

"Přijdu," přikývl. "Nevím, jak brzy to bude, ale přijdu. Slibuju." Podíval se jí do očí. "Miluju tě, Marie. Nechci o tebe přijít."

"Ani já o tebe."

Vtiskl jí krátký polibek na rty. Musel ji překvapit chlad jeho kůže, ale neuhnula. Vzápětí se Christian vyvlékl z jejího objetí a o krok ustoupil

"Teď běž. Chci vědět, že jsi vevnitř a v bezpečí, než půjdu."

Jako by ty tenké stěny a chatrné dveře dokázaly zastavit hlad něčeho, co zrodila sama noc, pomyslel si kysele. Ale musel se té myšlenky držet. Nic lepšího neměl.

Couvala ke dveřím, ani na chvíli nepřerušila pohled, kterým do sebe byli zaklesnuti.

"Běž už," pobídl ji. Nutil se ke klidnému tónu. "Já se vrátím."

Nakonec mu přeci jen věnovala poslední úsměv a vklouzla dovnitř. Christian se mocně odrazil, jedním skokem přeletěl bránu a dopadl na druhé straně. Nechtěl riskovat, že to dívka nevydrží a vyjde znovu ven - nebyl si ani trochu jistý, jestli by pak ještě dokázal odejít.

Teď se před ním rozprostíral celý široký kraj s pohasínajícími ohni a pomalu blednoucím úplňkem. Christian se vydal ke strži v horách. S trochou štěstí se tam stačí dostat dřív než zbytek smečky.

+++

Prošli Blatouchem, který vlkodlakův útok změnil k nepoznání - všichni lidé byli o Noci duchů venku a nikdo z nich řádění bestie neunikl. Tři Probuzení nevěnovali tělům zdánlivě žádnou pozornost, ale ve skutečnosti měli smysly napjaté k prasknutí. Auta zkázy, která vesnici obklopila, na ně působila silněji než na kteréhokoliv smrtelníka. Nikolaj šel shrbený jako stařec, hlavu měl vtaženou mezi ramena. Maledith s Vladimirem kráčeli bok po boku. Drželi se za ruce.

"Tohle se nám vrátí," protrhla čarodějka ticho, když prošli kolem posledních domů. I tady ležela roztrhaná těla. "Měli jsme přijít dřív a postavit se mezi něj a ty lidi, ještě než tak nabral na síle."

"Nestavíme se mezi vlčí smečku a kořist, kterou štve. Nebyla to naše věc."

"Je to dítě noci, Vladimire. Stejně jako my. Nikdo jiný neměl moc ho zastavit."

"Byli to jenom lidi, Mal."

"Bohové nám to nezapomenou."

"Pak půjdu za kterýmkoliv bohem, který by mi to chtěl připomínat, a naplivu mu do tváře," zavrčel Vladimir. "Seru na bohy."

Čarodějka si ho změřila temným, vědoucím pohledem, ale neřekla nic.

"Krom toho," přidal se Nikolaj, "jestli sis nevšimla, ani my jsme s ním nic nezmohli. Ta potvora už tady bez povšimnutí roste a sílí hrozně dlouho. A jestli byla doteď zatraceně mocná, po dnešní noci to bude ještě mnohem horší."

"Budeme potřebovat Anu a Christiana," odvětila Maledith.

"A koňskou dávku magie a zatracenou porci štěstí," dodal Nikolaj. "A i pak si nejsem ani trochu jistý výsledkem."

"Musíme to zvládnout. Pro Anastázii."

Nikolaj mlčel.

"Když už je o ní řeč..." pokračovala čarodějka. "Měli bychom propátrat vzdálenější vesnice. Nikde v okolí Blatouchu jsem ji necítila."

"Vrátí se sama, Mal. Je dost rozumná, aby se přes den nepotloukala mezi lidmi."

"Myslím, že o tohle už se starat nemusíme," přerušil je Vladimir. "My o vlku..." Čarodějka významně povytáhla obočí a on se maličko provinile zakřenil. Mezitím už se k nim blížila důvěrně známá plavovláska.

"Co se tady stalo?" promluvila první. Oči měla doširoka rozevřené a plné strachu.

Vypověděli jí podrobně události celé noci. Na Maledithinu výtku, že bez jejího svolení opustila strž, se Anastázie ani nepokoušela tvářit kajícně, ale nikdo neměl sílu jí to vyčítat.

"Byla jsem v nějaké vísce kousek od Lešaku. Bylo tam hodně lidí z města, učiněné davy, nikdo si mě nevšiml. Chtěla jsem si jenom trochu zatancovat. Pak jsem slyšela to vytí, tak jsem hned běžela zpátky. Chcete říct, že všichni v Blatouchu...?"

"Všichni," přitakal Vladimir. "Bude z toho obrovské pozdvižení."

"Ale Fotius nám přece přikázal, abychom toho tvora zničili," namítla Anastázie. "Jestli se dozví, že znovu zaútočil, hrozně ho to rozzlobí. Co když..."

"Neboj se, princezno," uklidňoval ji Nikolaj něžně. "Nic se ti nestane, přísahám. Je na nás stejně závislý jako my na něm. Neublíží ti. O příštím úplňku bude po všem." Anastázie se náhle rozvzlykala jako dítě. Nikolaj ji vzal do náruče a jemně ji hladil po vlasech. "Všechno bude dobré, moje princezno. Nemusíš mít strach. Postaráme se o to."

Maledith s Vladimirem si vyměnili pohled obtěžkaný slovy.

"Měli bychom jít, Stribogu. Svítá a co nevidět se tady začnou rojit lidé. Nemůžeme si dovolit nechat se spatřit.

"Má pravdu," přisadila si Maledith. "Slibujeme, že tě udržíme v bezpečí, Anastázie. Ale tady uprostřed pole nic nevyřešíme. Pojďme se schovat. Nechci být v blízkosti toho zatraceného místa už ani minutu."

Na cestě k horské strži je provázel rodící se úsvit, a když konečně vstoupili do lesa, kraje se dotkly první sluneční paprsky. Christian na ně čekal v jeskyni. Maledithin podezřívavý pohled oplatil kyselým šklebem.

"Dalo mi pěknou práci se sem dovléct," zavrčel. "Příště, až mě budeš chtít znehybnit, zkus provaz. Tyhle magické triky jsou vážně nechutné. Kde jste vůbec byli tak dlouho? Lovili jste Anastázii?"

Rozhostilo se dusivé ticho. Všichni čtyři se po sobě dívali, jak čekali, kdo první ustoupí a chopí se slova.

"Byli jsme v Blatouchu," vzdala to nakonec Maledith. "Zaútočil tam vlkodlak."

"V Blatouchu?" opakoval Christian stísněně. "Jak to dopadlo? Porazili jste ho?"

"Je mi to líto, Christiane."

"Kolik?"

Maledith mlčela.

"Tak kolik, Spálená?!"

Facka, která dopadla na mladíkovu tvář, byla znásobená magií a poslala ho k zemi. Čarodějka byla bílá vzteky.

"Jestli mě ještě jednou takhle oslovíš, mládě, bude to ta poslední věc, kterou uděláš," zasyčela. "Nikdo nepřežil." Chladně po něm ta slova mrskla a odkráčela do tmy, do hlubších částí jeskynního komplexu.

"To byla veliká hloupost, chlapče," zamračil se Nikolaj. "Ale i mě je to líto."

"Proč jste něco neudělali? Proč jste ho nezastavili?"

"Nestačili jsme na něj. Byl příliš silný."

"Lžeš, Nikolaji."

"Říkám ti pravdu."

Ne, lžeš. Já sám ho málem porazil, chtěl Christian vykřiknout, ale v poslední chvíli se zarazil. Ať už před ním mrtví skrývali cokoliv, nebyl sebemenší důvod, aby jim on odhaloval svá tajemství.

"Měl jsem tam přátele," řekl místo toho. "Tetu a strýce. Otec Krun byl zpovědníkem Mariiny matky. Vždycky říkala, že je tak zvláštní, a přitom ten nejmírnější... Ale k čertu. Proč vám to vůbec vykládám?" vzpamatoval se. "Vás lidské životy nezajímají."

"Chtěli jsme tomu zabránit, opravdu," přesvědčoval ho Nikolaj. "Ale nedalo se nic dělat. Zaskočil nás."

"Už o tom nemluvme," odbyl ho Christian. "A teď mě nechte na pokoji. Chci být sám."

+++

Nikolaj s Vladimirem se později toho dne, když už slunce vystoupilo vysoko na nebe, sešli v jedné z malých postranních jeskynní. Byla dost vzdálená od běžných míst, která obývali, aby tu nebyla slyšet tichá slova jejich hovoru - a třeba říci, že to byl hovor, který se k nepovolaným uším skutečně nesměl dostat.

"Ty jsi jediný, kdo někdy stál proti vlkodlakovi. Jaké máme podle tebe šance?" zeptal se Vladimir s obavami.

"Stál, ale sotva jsem vyvázl. A to jsem byl mladší a oproti tomuhle to bylo ještě štěně - v lidské podobě jenom malý chlapec. Jak jsem řekl: nás pět, všechna magie, kterou v sobě Mal dokáže najít, a trocha pomoci shůry. Fotius se za nás bude muset pořádně modlit."

"Jinak je s námi konec."

"Jinak je s námi konec," opakoval Nikolaj. Dlouho mlčel a zkoumavě si svého mladšího druha prohlížel. Když nakonec znovu promluvil, zněl jeho hlas... jinak. "Víš, Vladimire... Cením si slibu, který jsi mi dal. I kdybys nezůstával kvůli Aně, zůstáváš kvůli mně a našemu přátelství, a toho si vážím. Lidé drží tuhle smečku násilím pohromadě už skoro sto padesát let, a já vím, jak moc ti chybí svoboda. Kdyby nás Fotius nenutil dělat pro něj špinavou práci, už bychom o tobě dávno neslyšeli. Rozumím tomu a nemám ti to za zlé. Ale věz, že já v téhle hře stojím na jiné straně. Vždycky budu chránit Anastázii, a tak budu chtě nechtě Fotiovým poslušným psem. Takže kdyby tě třeba jen napadlo sebrat Maledith a utéct, než nastane příští úplněk, měj na paměti, že to ponese své následky. Jestli Fotius Aně ublíží, budu tě za to činit osobně zodpovědným. A nebudu mít sebemenší problém předat vládu Stribogovi."

"Už jednou jsem si s tím bastardem poradil."

"Já vím," promluvil Nikolaj náhle chraptivým hlasem. "Jenže já se o tobě od té doby hodně naučil. Znám všechny tvoje slabiny, Vladimire. Moc si to užiju, až budu lovit tebe a tu tvoji čarodějku. A až vás dostanu, nechám tě dívat se na všechno, co s ní budu provádět."

Pak Nikolaj zamrkal a pohled se mu znovu rozjasnil.

"Maledith je i tvoje přítelkyně."

"Já vím. Ale každý máme své priority. Tvoji ženu za moji, Vladimire. Dávej pozor. Stačí jediný chyba a už nebude cesty zpět." Pak se štěkavě zasmál. "Samozřejmě se bavíme jen o hypotetické situaci, která nikdy nenastane. Jak jsem řekl, vážím si tvého slibu. Vím, že jsi ho dal z čistého přátelství ke mně. Chci jen, aby mezi námi bylo všechno jasné - opravdu všechno."

"Ty sketo," zavrčel Vladimir. "Měl jsem odejít hned, jak se Ana dotkla té relikvie."

"Tehdy nebo teď, dopadlo by to stejně. Ten kněžour mezi nás v ten den vrazil klín a dokud bude nad Anastázií viset kletba, ty a já budeme stát na opačných stranách barikády. Je mi to líto."

"Já vím, že je," povzdechl si Vladimir. "Uvízli jsme na mrtvém bodě, Stribogu. My dva, ten prokletej všivák v tobě, Ana a Fotius. Řítíme se do tmy horší než noc a nemám potuchy, kolik se nás z ní i vrátí."

"Netrap se tím, Vladimire. A pojďme, než nás začne někdo hledat. Katastrofa přijde tak jako tak - nemá smysl se před ní schovávat."

A tak šli, a dole pod horami, ve světlem zalitém lidském světě, se mezitím stalo cosi nepostřehnutelného, a přeci velmi významného. Někdo se probudil, něčí příběhy se protnuly. A katastrofa dál utěšeně spěla ke svému vrcholu.


Pokračování: kapitola IX., jednání první