Kroky vlčí: kapitola VIII., jednání první

17.02.2020

When I'm crawling through the nigh

God and Satan by my side

And I'm haunted in the dark

Sacramentum of the wild

Evil born as human child

Seed of wolf and man we are

Powerwolf - Night of the Werewolves


Předchozí: kapitola VII., jednání druhé

"Anastázie!" volala Maledith do tmy, ale odpovědí jí bylo jen šumění lesa. Plavovlasá byla pryč. "U všech bohů. Proč museli zrovna dneska v noci všichni zešílet?" Čarodějka vrhla krátký pohled na Christiana. "Jdu ji hledat. Ty tu zůstaneš."

"To tedy nezůstanu. Jdu s tebou."

"Nemám čas na nesmysly, Christiane. Anastázie je ještě napůl dítě, navíc je tvrdohlavá jako mezek a posedlá kletbou, o jejíchž dopadech nemám přesné ponětí ani já. Jestli se vymkne kontrole, stane se něco hrozného. Musím ji najít."

"Právě proto půjdu s tebou."

"Snad si nemyslíš, že bys mi mohl nějak pomoct?" zeptala se čarodějka dopáleně. "Věř mi, chlapče, že pomoc čerstvě Probuzeného o úplňkové noci je to poslední, co teď potřebuju. Zůstáváš tady."

"Ani náhodou."

"To nebyla žádost."

"Nemůžeš mi jen tak přikázat, abych tu seděl a nic nedělal, zatímco nám všem hrozí neštěstí." Ani si neuvědomil samozřejmost, s jakou sám sebe zařadil do smečky. "A nemůžeš mě ani donutit."

"Kdyby šlo o něco menšího, byl bys vážně roztomilý, Christiane," odvětila Maledith s jakýmsi zvláštním dojetím v hlase. "Ale bohužel je v sázce příliš mnoho. Třeba příště. Omlouvám se."

Otočila se na patě a rozběhla se do lesa. Christian ji chtěl následovat, ale nohy jako by mu vrostly do země. Od pasu dolů nic necítil a jeho mysl začínala ovládat podivná ztuhlost.

"Počkej, Maledith! Nemůžeš mě jen tak očarovat!"

Samozřejmě, že může, ty hlupáku, odsekl sám sobě, když mu čarodějka zmizela z očí. Ani se neobtěžovala ohlédnout. Může cokoliv a ty nezmůžeš nic, protože jsi v jejích očích jen pitomé děcko. Nebo ještě hůř - jsi zvíře, divoký tvor, kterého je třeba spoutat řetězem, aby nevyváděl hlouposti.

Začal se propadat do ukřivděných úvah o tom, že Maledith si ve své aroganci nezadá s Vladimirem, a ve skutečnosti je možná ještě horší, protože ji maskuje za zodpovědnou starostlivost. Byl to přesně ten druh myšlenek, které čarodějčina kletba posiloval a které ho čím dál silněji uvrhovaly do letargie. Málem se chytil - dokud mu myslí jako šíp neprolétla zcela jednoduchá úvaha.

Anastázie utekla. Může být kdekoliv a spáchat cokoliv - a soudě podle Maledithina chování to bude zlé. Co když půjde po tom jediném, co Christiana ještě drží v lidském světě? Po tom, o čem se všichni členové smečky vyjádřili s takovým pohrdáním?

Kletba nekletba, náhle věděl, že musí jednat. Marie mohla být v hrozném nebezpečí.

+++

Ledový vzduch pálil Maju v plicích a celé její tělo umdlévalo únavou, ale strach ji hnal neustále dál. Když se nakonec zhroutila na bytelná dřevěná vrata, na chvíli věřila, že zemře právě tam - pokud ne jeho rukou, pak na selhání vlastního slabého těla.

Pak v sobě ale přeci jen našla poslední zbytek síly. Zabušila na vrata a se zoufalým křikem se domáhala pomoci těch, kteří žili uvnitř. V její mysli představovaly vysoký plot a zlatavý svit lidského obydlí nedobytnou pevnost, do které se žádný démon nedostane. Na hrůzné události z Šípkového vrchu, kde před měsícem neznámá síla roztrhala rodinu schovávající se v domě, si bohudík nevzpomněla.

Bušila a volala dlouho, nakonec se ale vrata přeci jen otevřely. Stála v nich mladinká dívka. Byla celá zabalená do plédu, tváře měla červené, jak vyběhla od ohně do chladu noci, a upírala na Maju hnědé laní oči.

"Probůh, co se děje?" hlesla.

"Prosím, pusťte mě dovnitř," zabědovala Maja. "On... Sleduje mě. Brzy tu bude. Prosím, pomozte..." A klesla překvapené dívce do náruče.

"Vždyť celá hoříš," slyšela už jen, než svět zčernal.

+++

Maledithino kouzlo bylo silné, a pralo se s ním dlouho a zuřivě. Trvalo mu snad celé věky, než získal cit v nohou, a ještě déle, než byl schopen udělat třeba jen malý krok. Ale jakmile se to jednou povedlo, uvolnit se bylo snazší a snazší. Poháněl ho strach o Marii - bezbřehý, palčivý a hluboce lidský - a slepá zuřivost přiživovaná světlem měsíce, která naopak vycházela z té nové, temné části jeho bytosti.

Když vybíhal ze strže, krajem se neslo táhlé vlčí volání. Christian nerozuměl tomu, co znamená, a neměl čas nad tím přemýšlet. Chápal však dobře, že je to varování. Napjal proto všechny síly - musel se dostat na Černý potok dřív, než bude pozdě.

+++

Vytí zaslechla i čarodějka. Ta však na rozdíl od Christiana chápala přesně význam a závažnost sdělení, které ten hlas obsahoval, a třikrát v duchu proklela běloskvoucí měsíc. To, že rozuměla, ji stavělo před těžkou volbu. Mohla jít hledat Anastázii, jak původně plánovala. Jenže ať už se dívka vydala kamkoliv a způsobí tam sebevětší chaos, Maledith by se vsadila, že se to nevyrovná úplňkem rozlícenému vlkodlakovi mířícímu k rituálním ohňům dole v Blatouchu. A stejně jako Christian vzápětí došla k jednoduché úvaze, že v epicentru pekla, které vlk rozpoutá, se nachází někdo, koho by chtěla mít nejlépe na druhém konci světa.

A tak prakticky bez zaváhání změnila směr a zamířila do vesnice. Nepřipustí, aby se Vladimirovi cokoliv stalo a ona se tak připravila o možnost zdůraznit mu, že měla jako obvykle pravdu.

+++

Oheň v Blatouchu stále hořel vysoko, ale už zdálky jí bylo jasné, že se stalo něco skutečně hrozného. Místo zpěvu se z vesnice ozýval křik a pláč. Zastavila se dost daleko na to, aby měla čas vyslat napřed svou magii. Cítila, jak se vlny temnoty převalují okolo domů, jak do nich naráží prchající lidé i jak nabírají tvar okolo bezvládných těl. Ti, které hledala, však nebyli nikde k nalezení.

Nejspíš ji mělo hned varovat, že k nalezení nebyl ani původce celého toho masakru. Ten už totiž dokončil své krvavé dílo a teď si instinktivně všiml kouzla, kterým čarodějka opředla okolí.

Začenichal. Pro vlkodlaka neexistoval rozdíl mezi pachy lidského světa a magií.

Vzápětí se vydal po její stopě.

+++

Cítil ji. Její pach ho dráždil. Hlas v jeho hlavě - ten, který chvílemi přehlušil i volání měsíce - mu přikazoval, aby ji dostihl a vzal si všechnu její sílu, aby ji nechal ležet na zemi v cárech beztvaré krvavé hmoty.

Poslechl ten Hlas, přestože soupeřil s desítkami dalších tužeb a volání. Připadal mu záhadně povědomý, milovaný i respektovaný zároveň. A on byl přeci jen v jádru hodný chlapec.

+++

Stáhla všechnu temnotu zpět k sobě, ale už bylo pozdě. Vlkodlak o ní věděl a byl více než odhodlaný zjistit, jestli je stejně bezmocná jako vesničané, které právě zmasakroval.

Maledith kráčela po zemském povrchu už déle než osm století a za ty věky se málokdy stalo, že by si sama sebou nebyla jistá. Bezmocná nebyla nikdy. Jenže postavit se sama vlkodlakovi, dítěti Luny, tomu nejmocnějšímu a nejstrašlivějšímu, co noc zplodila, bylo trochu moc i na ni.

"Nikdy bych neřekl, že zrovna ty budeš tak přitahovat potíže, Spálená."

To oslovení nenáviděla z hloubi duše, ale přeci v tu chvíli nemohla nemilovat hlas, který ho pronesl. Vladimir s Nikolajem se vyloupli ze tmy a stanuli po jejím boku.

"Kde jste byli?"

"Chtěli jsme mu jít z cesty, ale pak jsme si všimli, že se někdo blíží," vysvětlil Vladimir. "Nemohli jsme tě nechat užít si všechnu zábavu."

Nikolaj zabručel na souhlas a čarodějka si až teď všimla, jak podivně nese tělo. Byl celý shrbený a hlavu měl nakloněnou na stranu ve velmi nepřirozeném úhlu.

"Teď není čas na žerty, Stribogu," zavrčela. "Přísahám, že jestli ho nenecháš vrátit se zpátky, sestoupím třeba až do sedmého kruhu pekla a osobně tě z něj vypráskám."

Nikolajovo tělo znovu zabručelo, pak se mu však projasnil zrak a narovnal se.

"O co jsem přišel?" zeptal se hlasem, který už o něco víc připomínal jejich druha - a o něco méně prastarého boha, který v těle přebýval s ním.

"Vrátil ses právě včas," zahlásil Vladimir. "Tady Maledith nám zařídila schůzku s Fotiovým vlkem."

+++

Hlas byl čím dál silnější.

Běž. Zabij. Chci ty tři.

Magie ho dráždila skoro stejně silně jako krev a strach smrtelníků. Tihle byli jiní, ale nebál se jich - měsíc byl vysoko a vedl jeho kroky.

Splním, co si přeješ, záhadný Pane. Dám ti ty tři.

To byla jeho poslední vědomá myšlenka, než zvíře znovu ovládlo lidské vědomí a on se vrhl do boje.

+++

Vlkodlak se přihnal se zuřivostí útočícího býka a na okamžik na něm nebylo nic nadpřirozeného - byl jen tvorem příliš pokřiveným nocí, něčím, co zůstalo vězet na půli cesty mezi člověkem a zvířetem, mezi světlem a temnotou. Na ten krátký okamžik jí ho zabylo líto. Jenže pak do ní vší silou vrazil, strhl ji k zemi a na přemýšlení už nebyl čas.

Odmrštila od sebe vlka kouzlem, zatímco Vladimir s Nikolajem se na něj pověsili každý z jedné strany. Drápy a tesáky se postavily proti nožům, magii a silným pažím nemrtvých. Vlkodlak kousal a drápal, slepě se vrhal proti každé ráně, kterou mu zasadili. Oni byli tři, obklíčili ho a mrštně uhýbali jeho úderům, ale byl příliš rychlý. Vladimirovi se zakousl do paže a nemrtvý se jen s pomocí svých druhů dokázal vyprostit. Nikolaj na něj zaútočil ozbrojen dlouhým loveckým tesákem, který hladce vklouznul do masa ve slabinách, ale vlk si toho ani nevšiml a bojoval dál. Jen jeho temně rudá zbarvila řídce osrstěné tělo, paže nemrtvých i rozbahněnou zemi.

Ačkoliv byli tři, prohrávali. Vlkodlak byl příliš rychlý, příliš silný, světlo měsíce mu dodávalo zuřivost, která jim chyběla.

Na své straně měli jen jediný trumf - magii.

Maledith nemusela nic říkat. Stačilo, že jí ta myšlenka probleskla hlavou, a její druhové už se postarali o zbytek. Tohle nebyl první souboj, který společně vedli. Odlákali vlkovu pozornost a čarodějka se zatím stáhla. Soustředila se hluboko do země i hluboko do sebe, do míst, kde končila páteř a kde sídlilo všechno to temné a zemité, kde bylo její spojení s nocí. Nabrala z toho místa plnými hrstmi a neubránila se tichému stenu, když jí proběhla vlna čiré energie. Soustředila ji do rukou, do dlaní. Připravila se k poslednímu úderu. Pokud by selhal, neměli už nic - ale Maledith se nedokázala bát. Ještě nikdy neselhal.

Vladimir s Nikolajem jí v dokonalé shodě otevřeli cestu. Stála teď netvorovi tváří v tvář. Ač se celou dobu pohyboval po čtyřech jako skutečný vlk, teď se vztyčil do úctyhodné výše téměř dvou dospělých mužů. Hubené, bledé tělo se chvělo vzrušením, a z tváře vzdáleně připomínající lidskou ji sledovaly dvě malé oči naplněné šílenstvím.

"Tak pojď," usmála se čarodějka. "Je načase, aby tě někdo naučil slušným způsobům."

Vlkodlak se na ni vrhnul jedním skokem a Maledith mu vyšla vstříc. Udeřila ho jednou dlaní zespodu do čelisti a druhou do míst, kde se krk napojoval na tělo. Kterémukoliv jinému tvorovi by taková rána roztříštila lebku a zlomila vaz. Vlkodlaka měla alespoň ochromit, aby měli Vladimir s Nikolajem čas postarat se o zbytek.

Místo toho ji strašlivá síla strhla nazad. Její vlastní hlava se s omračujícím nárazem potkala se zemí a v následujícím okamžiku se dívala do rozšklebené tlamy bestie, kterou ani v nejmenším nezajímalo, že její oběť je technicky vzato nesmrtelná.

+++

Daleko v kraji ještě zářila světla ohňů, ale bezprostřední okolí lesa bylo pusté, temné a tiché, jako by tudy právě prošla smrt. Christiana to pramálo zajímalo. Měl svůj cíl, svůj úkol. Musel ochránit Marii za každou cenu.

Nejdřív vyrazil cílevědomě na Černý potok. Byl si jistý, že k ohňům se nevypravila - byla tam jednou jedinkrát, a i tehdy mu dalo velkou práci přemluvit ji, aby porušila matčin zákaz.

Dorazil však sotva do poloviny cesty, když ho přepadl silný pocit, že tady něco nehraje. Vyvstával na povrch obzvlášť v momentech, kdy se ponořil do tmy tím způsobem, který mu ukázala Maledith. Vnímal její chvění i tajnosti - a vnímal ty, kteří se v ní pokoušeli ukrýt. Christianovým zostřeným smyslům neunikli.

Byl tam ještě někdo. Ukrýval se ve tmě a Christianovi byl matně povědomý. Jako by připomínal...

Než však tu myšlenku stačil dokončit, noc prořízlo táhlé vlčí vytí. Temnota se rozvlnila. Řítilo se skrze ni něco velkého a strašného - a valilo se to jeho směrem, k Černopotockému statku.

Na rozdíl od Maji si Christian na Šípkový vrch pamatoval. Ani jako člověk se nedal obloudit povídačkou, že tam zabíjeli obyčejní vlci. A tak nechal hlas hlasem a uháněl na Černý potok, seč mu síly stačily.

+++

Černovlasá žena, která se mu pokoušela vzdorovat, ležela na zemi vystrašená a bezmocná. Ještě se chabě bránila, ale magie už v ní zbývalo pramálo. Stačí pár cvaknutí čelistí a bude ze hry. Pak si poradí s těmi dvěma.

Jenže Hlas změnil názor. Podivná trojice ho náhle přestala zajímat. Přikazoval mu, aby se vydal pryč od vesnice, kamsi do temnoty, kde na něj čekal jiný úkol.

Zasupěl. Toužil po krvi té ženy, která mu tak dlouho kladla odpor. Jenže Hlas byl silnější než jeho přání zabíjet, a tak poslušně stáhl ocas a vydal se splnit nový rozkaz. Ač to sám nevěděl, dlouhými skoky mířil tam, kde z úpatí kopce stékal Černý potok.

+++

Zůstala ztuhlá ležet ještě notnou chvíli poté, co se vlkodlak zničehonic sebral a zmizel do tmy. Stále měla před očima jeho rozšklebenou tlamu, cvakající jen kousek od její tváře, i skálopevné přesvědčení, že její nesmrtelný život právě dospěl ke svému konci.

Bylo by to úsměvné, kdyby to zároveň nebylo tak děsivé. Od chvíle, co procitla do toho druhého, nového života, nikdy neměla důvod zabývat se tím, že by jednou mohl nadejít jeho konec. Nikdy se nesetkala se silou, která by se vyrovnala její magii - naposledy, když bezmocně hleděla do tváře smrti, stála na doutnající hranici a její srdce ještě stále bilo.

Teď jí však smrt znovu kynula na pozdrav a Maledith byla ochromená hrůzou. Natolik odvykla myšlence konce, že se zdálo fyzicky nemožné přijmout ji zpět.

"Mal, jsi v pořádku?"

Sotva vnímala, jak ji Vladimir zvedá na nohy, jak jí oprašuje šaty a čeká na jakoukoliv racionální odpověď. Nebyla jí schopná. Nevšimla si ani neobvyklé starosti, která se vloudila do jeho hlasu. Jediné, co vnímala, byl šok z konce, kterému stála tak obludně blízko.

"Myslím... myslím, že bychom měli najít Anastázii," vypravila ze sebe nakonec. Vlastní hlas jí zněl dutě a nepřirozeně. Vysvětlila podrobnosti plavovlásčina zmizení. "Myslím, že bude v nějaké vesnici v okolí. Měli bychom ji najít, než vyvede nějakou hloupost."

"A vlkodlak?" zeptal se Nikolaj váhavě.

"Moje magie na něj nestačí, a bez ní jsme jenom o něco méně bezbrannější než všichni ti, které dostal dnes v noci. Ať už zmizel kamkoliv, nechme ho jít." Viděla Nikolajův nesouhlasný pohled, ale představa, že by se měla k tomu tvorovi znovu přiblížit, byla příliš nesnesitelná. "Nic proti němu nezmůžeme. Alespoň ve třech rozhodně ne. Pojďme udělat něco, u čeho můžeme být aspoň trochu užiteční."


Pokračování: kapitola VIII., jednání druhé