Nov: kapitola XIII., jednání druhé

20.11.2020

Předchozí: kapitola XIII., jednání první


Již brzy vás povolám do zbraně. Společně ztrestáme ty, kteří přicházejí ve tmě.

Ta slova Krunem rezonovala, rozechvívala hluboko ukrytou strunu, které se nikdy dřív nedokázal dotknout. Byla to jeho ústa, která promlouvala, a jeho hlas, a přesto věděl, že jeho prostřednictvím jedná někdo jiný.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu.

Zůstal v chrámu ještě dlouho po mši. Promlouval s lidmi, kteří k němu přicházeli, utěšoval, sliboval. Celou dobu se však v duchu chvěl nedočkavostí. Dnes ho čekala jedna velmi důležitá návštěva.

Příliv nových příchozích nakonec přeci jen ustal. Krun věděl, že jeho mladý doprovod na něj čeká před farou - od prvního kázání se více než zdvojnásobil, jak se čím dál víc věrných chtělo postarat o jeho bezpečí. Pokaždé, když na své ochránce pohlédl, zaléval ho hřejivý pocit vděčnosti. A přesto se k nim dnes musel zachovat hanebně. Místo, na které se chystal, potřeboval navštívit sám.

Vyklouzl z chrámu postranním vchodem a pak si to úzkými bočními uličkami zamířil k městské bráně. Ven prošel nepozorován, s tváří skrytou pod kápí. Během dlouhé cesty na Černý potok si do úmoru opakovat Mariina slova.

Mýlíte se, otče. Muž s mrtvýma očima není ten, koho hledáte.

Čím víc se blížil ke statku, tím byl zvědavější, co mu dnes dívka poví.

Paní domu ho přivítala s obvyklou zbožnou horlivostí.

"Je mi to moc líto, otče," nenechala ho ani promluvit. "Od Maji už se nic nedozvíte. Zhoršila se jí horečka a dnes nad ránem si ji Pán povolal k sobě."

"Ach, to nerad slyším. Nechť je milosrdný k její duši."

Ta zpráva nebyla vhledem k dívčině stavu překvapivá. Přesto s Krunem otřásla.

Další zmařený život. Další, který musí být pomstěn.

Když vyjevil vdově cíl své cesty, zachmuřila se, ale nekladla otázky ani neprotestovala - důvěřovala Krunovu úsudku. Přivedla mu zamlklou dceru.

Marie na něj upírala stejné smutné laní oči jako minule. Byla nepřirozeně bledá.

"Děkuji, má drahá," obrátil se kněz ke starší ženě. "A ty pojď prosím se mnou, dítě. Projdeme se."

Zavedl ji do sadu, který náležel ke statku. Jen tak měl jistotu, že je neuslyší žádné nevítané cizí uši. Kráčel zvolna. Pár listů, zbarvených všemi odstíny zlaté a rudé, se ještě drželo na stromě, většina už však opadala a pod jejich nohama ležel šustivý koberec. Dívka poslušně kráčela vedle něj.

"Myslím, že skrýváš tajemství, dcero," začal, když se dostatečně vzdálili od statku. "Viděla jsi víc, než přiznáváš. Ty sama, ne Maja."

Marie mlčela.

"Pomáhat Padlému v jeho úkladech je strašlivý hřích, dítě. A právě toho se svým mlčením dopouštíš."

"Nevím, o čem to mluvíte," špitla dívka.

"Minule jsi mi říkala, že to mám nechat být. Že muž s mrtvýma očima není ten, koho hledám. Ty ho snad znáš?"

"Ne."

"Tak proč jsi mi to říkala?"

Ticho.

"Opravdu chceš takto hloupě riskovat svou nesmrtelnou duši?" obořil se na ni. "Mluv, děvče, nebo tě přinutím."

"Já nevím, o čem mluvíte," zaštkala Marie. "Nic jsem neviděla. Vím jen to, co mi řekla Maja. Neznám muže s mrtvýma očima."

"Přestaň zapírat. Kdo to je?"

"Nevím."

Byla to hloupá lež a Krun dobře viděl, že dívka si to uvědomuje. To, že na ní trvala, jen potvrzovalo jeho podezření. Až se mu sám zdráhal uvěřit - copak by to sladké, počestné děvče s očima laně mohlo za zády své matky kout pikle s démony?

Zůstal stát až na samém konci sadu, daleko od statku. Uchopil Mariiny ruce do svých. Pokusila se mu vytrhnout, ale tiskl ji pevně. Nekřičela a po chvíli se podvolila. Oba dobře věděli, že na tomhle opuštěném místě je v jeho moci.

"Poslouchej mě," šeptl Krun. "Vím, že neříkáš pravdu. Zjistím, co přede mnou ukrýváš a proč mi lžeš. Až se tak stane, následky pro tebe budou mnohem horší. Máš poslední příležitost se zachránit - řekni mi, co víš o muži s mrtvýma očima."

"Nevím nic."

"Jsi tvrdohlavé děvče. K vlastní smůle."

Pustil ji. Vypadala, že nemá daleko k pláči.

"Zjistím, co skrýváš," sykl ještě. "A pak toho budeš litovat."

+++

Knězova poslední slova byla hrozbou, kterou se nijak nepokoušel skrýt. Jestliže si Marie předtím dělala starosti a vyčítala si svou prostořekost, teď byla doopravdy vyděšená.

Co by otec Krun udělal, pokud by Christiana odhalil? Věděla jistě, že nenese vinu na masakru v Blatouchu. Ale přesto, byl by to pro kněze nějaký rozdíl? Vždyť Christian je mrtvý...

Když se vracela na statek, polykala slzy. Bylo jí o to hůř, že nesměla dát před nikým znát, jak ji rozhovor s Krunem rozrušil. Matku bude muset upokojit narychlo vymyšlenou lží o tom, že se jen přišel doptat na pár podrobností o Maji. A sama musí doufat, že už ho na statku nikdy neuvidí.

Bylo těžké tomu věřit. Přijde znovu - a tentokrát z ní dostane všechno, co ví.

Ach Christiane... Prosím, odpusť mi. Odpusť mi všechno, čeho jsem se na tobě dopustila.

S tou myšlenkou opustila sad. Byla tak zabraná do vlastního trápení, že ji ani nenapadlo ohlédnout se a přesvědčit se, že kněz skutečně odešel.

+++

Noc o novu byla studená, temná a přinášela s sebou neklid. Christian teď už dokonale rozuměl Maledithiným slovům o tom, že noc není zdaleka jen nepřítomnost světla. Bezměsíčná temnota ho doháněla k šílenství. Dávala mu pocit moci. Síly.

A neukojitelného hladu.

Rázoval od jednoho konce jeskyně ke druhému a zase zpátky, jako divoký tvor v příliš malé kleci. Zvenku k němu doléhal křik a hlaholení - to se Nikolaj s Anastázií pustili do cvičného souboje. Mladík měl pocit, jako by ty zvuky přicházely z jiného světa.

Byl tak ponořený do vlastních myšlenek, že úplně zapomněl na Maledith, která byla v jeskyni s ním. Teprve když ho oslovila, došlo mu, že ho už hodnou chvíli pozoruje.

"Posaď se, Christiane."

"Nemůžu."

"Posaď se. Uleví se ti."

"Nemůžu se přestat hýbat," procedil skrz zuby. "Ta tma... Mluví ke mně."

"Mluví k nám všem. Zvykneš si ji neposlouchat. Posaď se."

Poslechl jen velmi neochotně. Cítit pod sebou masu chladné země trochu pomohlo, ale ne moc.

"Co se to se mnou děje?" zasténal. "Mám pocit, že bych dokázal cokoliv. Ukaž mi horu a já ji rozeberu. Obrátím tok řeky. I na vlkodlaka bych si troufnul. A přitom nemůžu... nic. Třesou se mi ruce a nedokážu je ani sevřít v pěst."

Maledith cukly rty v úsměvu.

"Větší tma znamená víc síly. Ale taky menší vůli ji kontrolovat."

"Jak to zastavím?"

"Nezastavíš. Musíš si zvyknout."

"Copak není způsob? Kdybych šel ven a něco dělal, třeba by to přestalo..."

"Ne. A neradila bych ti to zkoušet."

"Proč?"

Čarodějka náhle zvážněla.

"Všichni jsme si tím prošli. Probudili jsme se do nového světa a nikdo nám neřekl, jak se máme chovat. Tak jsme jednali tak, jak nám velel instinkt. Pamatuju si sama sebe za prvního novu. Ze tmy na mě šeptaly hlasy, vykládaly, jak obrovský mám hlad. Pak mi ukázaly, jak ho můžu utišit. Tančila jsem temnotou a neměla na sobě nic než krev těch, které jsem zabila. Vyvraždila jsem celou vesnici jen proto, že mě noc strhla a já se neovládla."

Zavrtěla tmavou hlavou.

"Lituju toho. Ale pořád mě to láká. Nebylo to jedinkrát, kdy jsem takovou věc udělala. Vladimir, Nikolaj ani Anastázie na tom nejsou o moc lépe. Tma nám dává sílu, a na tom není nic špatného - ale nov nás mění ve zvířata, stejně divoká a primitivní jako vlkodlak. Dávej si na něj pozor, Christiane."

"Já... chtěl bych vidět Marii," hlesl. Ústa ho zradila, vyslovila myšlenku rychleji, než se stačil ovládnout a spolknout ji."

"Zabil bys ji," řekla čarodějka chladně. Nebyla to výhružka, jen konstatování, Christiana to však úspěšně umlčelo. Zvuky boje venku pokračovaly.

"Rveš se jak baba, Ano! Rychleji! Silněji!"

"Tak proč neútočíš?"

"Vždyť útočím!"

Následovala řada tupých ran a dvojí pronikavé klení. To zřejmě zaujalo Maledithinu pozornost, protože se zvedla a vyšla ven. Následoval ji. Všechno bylo lepší než sedět tady ve tmě a naslouchat jen kroucení vlastních vnitřností.

Ve strži kolem sebe kroužili Anastázie se sekerou připravenou k útoku a Nikolaj vyzbrojený obyčejnou dřevěnou holí. Vladimir stál opodál a zdálo se, že celému představení soudcuje.

Maledith zachytila Christianův tázavý pohled.

"Takhle si ti dva vyznávají věčnou lásku," ušklíbla se. "Navíc... Ana má moc energie. Tohle je způsob, jak ji... udržet v klidu."

Koneckonců, je nov, pomyslel si. Nejsem jediný, kdo má problém se ovládnout.

Chvíli se tou myšlenkou těšil. Pak jeho úvahy přerušilo hlasité dívčí vypísknutí. Anastázie ležela na zemi odzbrojená. Nikolaj klečel nad ní, na tváři svůj obvyklý úšklebek.

"Teď už se konečně vzdáš?"

"Nikdy!"

Starší nemrtvý se k dívce sklonil a políbil ji.

"A teď?"

"Hmm. Rozmyslím si to."

"Budu se těšit, princezno."

"Ječíš jako malá holka, Ano," přerušil je Vladimir. "A bojuješ zrovna tak. Nech Striboga, ať se poměří s někým sobě rovným."

Nikolaj vzhlédl.

"Pro dnešek už mám soubojů dost, příteli. Navíc na tebe musím brát ohled. Co by sis počal, kdybych ti už zase nakopal zadek?"

Starý muž vstal, oprášil si kolena. Vladimir čekal s odpovědí, prohlížel si ho upřeným, nečitelným pohledem. Christianovi se zdálo, že se přikrčil jako v očekávání útoku, a Nikolaj jeho postoj automaticky napodobil. Atmosféra se náhle, nepostřehnutelně změnila - z přátelského kočkování se stala opravdová hrozba.

A pak napětí zmizelo stejně náhle, jako když sfoukne svíčku. Nikolaj vrátil Anastázii zbraň a vypadalo to, že se chystají zmizet spolu do útrob jeskynního komplexu. I Maledith už se měla k odchodu.

"Počkat!" vyhrkl Christian. Otočily se k němu čtyři páry očí.

"Chci taky bojovat."

Rozpačité ticho.

"Hádám, že jsme ti to měli nabídnout rovnou, chlapče," ozval se nakonec Nikolaj. "Inu, snad ti nevadí prohrávat..."

"S tebou bojovat nechci," zavrtěl hlavou Christian a zabodl oči do Vladimira. Ten mu věnoval chladný, povýšený pohled.

"Mám to brát jako výzvu, chlapče?"

"Nevyjádřil jsem se dost jasně?"

Napětí bylo zpět. V žádném případě nešlo o hru - s Vladimirem to bude opravdový boj. Jenže právě to Christian chtěl. Protože jedině v opravdovém boji může žádat opravdovou odměnu.

"Co mi dáš, když vyhraju, Vladimire?"

"Myslíš, že máš na něco právo?"

"Když tě porazím, dostanu, co budu chtít."

"Pokud mě porazíš."

"Porazím."

Vladimir mlčel.

"Když vyhraju, můžu dnes v noci odejít. Slibuju, že se vrátím. Ale odejdu a nikdo z vás mi v tom nebude bránit, ani mě sledovat."

"Budeš bojovat se mnou. Nemůžeš nic žádat po ostatních."

"Jsi velitel, přikážeš jim to."

Vladimir se zarazil jen na okamžik.

"Dobře, štěně. Ale pak mám i já podmínku. Až vyhraju, zalezeš zpátky do boudy a už odtamtud nevystrčíš čumák. Zůstaneš tady, dokud nevyřešíme tu záležitost v Lešaku. Nebudeš se pokoušet vetřít mezi lidi. Především už znovu nenavštívíš to svoje lidské děvče. Nikdy. Odejdeš s námi a lidský život tady necháš."

"Platí," přikývl Christian.

"Možná z tebe přece jen nakonec něco vyroste. A stačí k tomu tvá vlastní namyšlenost," zašklebil se Vladimir. "Tak pojď, štěně. Zkus mě porazit. Sraz mě k zemi, ať můžeš běžet za tou svou Marií."

Christian na nic nečekal. Byl rychlý, a rána pěstí Vladimira vyvedla z rovnováhy, stejně jako vzápětí podražené nohy. Nemohlo to bolet, ale získal výhodu prvního úderu. Dost na to, aby soupeře přimáčkl k zemi.

Jenže tam jeho převaha skončila. Vladimir byl silnější než on a rychlý jako zmije. Vyvlékl se z Christianova sevření a vzápětí to byl mladík, kdo musel čelit dešti ran. Netrvalo dlouho, než si uvědomil, že se jen kryje a ustupuje. Že ho nemrtvý brzy srazí k zemi a přinutí se vzdát.

Že vlastní hloupostí ztratí Marii, přesně jak Vladimir předpověděl.

S divokým řevem se znovu vrhl do boje. Na chvíli se zdálo, že by snad mohl vyrovnat síly, ale nestačilo to - jeho protivník byl příliš silný, příliš rychlý, příliš zkušený.

A tak Christian udělal tu jedinou zoufalou věc, o které si troufl hádat, že by ho mohla zachránit.

Chytil se Vladimirových očí. Pevně se do nich zaklesl.

Nepustil.

A Vladimir k jeho překvapení znovu nezaútočil. Teď už to nebylo o síle. Christianovi bylo jasné, že kdo dřív uhne pohledem, ten se podvolí, ten přizná porážku. Povedlo se mu přenést hru na zcela jiné hřiště. Bylo snad ještě primitivnější, ještě divočejší než to, na kterém zápolili doposud - ale dalo Christianovi aspoň mizivou naději na úspěch.

Cítil, jak ho Vladimirův pohled vtahuje od sebe, jak se propadá do prázdna. Musel vynaložit nesmírné úsilí, aby se v té nicotě neztratil. Zároveň však bylo přímo slastné použít tu nově nalezenou sílu, kterou mu dal nov - jako by dostal novou sadu svalů a teprve teď přišel na to, jak je protáhnout.

Přes rty se Christianovi vydralo zvířecí vrčení. Kam jsi dal zdravým rozum? ptala se jedna jeho část. Ale lidské myšlenky byly to poslední, co ho v té chvíli zajímalo.

Vladimir vrčení opětoval.

A pak, zničehonic, Christian ucítil, jak se cosi láme. Jako kdyby se přetahovali a jeho soupeř narazil na hranici svých sil. Poprvé zakolísal, a i když se ještě chvíli pokoušel najít ztracenou rovnováhu, bylo oběma jasné, že odteď už bude jen ustupovat.

Tak se i stalo. Vladimir se vzdával pomalu a neochotně, ale přesto Christian kousek po kousku lámal jeho vůli, podřizoval ji své, nutil ho stáhnout ocas a podvolit se.

Vrčení zesílilo. Teď byli dvě divoké šelmy bojující na život a na smrt.

"No tak," řekl mladík tak tiše, aby to slyšeli jen oni dva. "Vzdej to."

"Nikdy, mládě."

"Budeš muset."

A pak to najednou bylo - jako když pukne ořechová skořápka, jako když se zlomí kost. Stejně tak praskla Vladimirova vůle a nemrtvý se s příšerným řevem odvrátil. Ruce si tiskl na oči.

Christian se napřímil. Zrychleně oddychoval a kdyby mu ještě tlouklo srdce, nejspíš by teď zlámalo žebra a vyskočilo mu z hrudi. Jako z velké dálky slyšel Nikolajův uznalý potlesk.

"Dobrá práce, chlapče. Učíš se zatraceně rychle."

Jediné, co však Christiana zajímalo, byl Vladimir. I on lapal po dechu a ve tváři se mu zračila směsice vzteku, nenávisti a něčeho, co snad mohl být obdiv - ale dost možná to byl jen další vztek.

"Máš čas do rána," zavrčel. "Vypadni odsud, než si to rozmyslím."

+++

Christian nezamířil přímo na Černý potok. Měl na paměti čarodějčino varování, a ještě v něm zbývalo dost příčetnosti na to, aby se jím řídil. Toulal se lesem, pronásledoval přízraky zrozené z noci a ztrácel se hluboko v temnotě vlastní mysli. Když začal obzor konečně nesměle blednout, nedokázal říct, jak se ocitl tam, kde stál. Nepamatoval si polovinu noci, a i ta druhá půlka byla zamlžená - pokud měl být sám k sobě upřímný, poslední vzpomínka, kterou si byl skutečně jistý, byla strž a Vladimirovo vrčení.

Nicméně i v nevědomí se dostal přesně tam, kam potřeboval. Před ním se otevíral výhled na Černopotocký statek. Dal se do běhu.

Marie už na něj čeká.


Pokračování: kapitola XIII., jednání třetí