Nov: kapitola XIII., jednání první

13.11.2020

Na trubky budete troubit v den své radosti, o slavnostech, při novoluní, při svých zápalných obětech nebo svých hodech oběti pokojné, aby vás připomínaly vašemu Bohu. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

Numeri 10/10


Předchozí: kapitola XII., jednání druhé

Večer byl ještě daleko, ale kraj se topil v mlhavém šeru. Marie spolu s ženským osazenstvem domácnosti seděla v kuchyni. Draly peří. Ale zatímco zbytek společnosti se smál, žertoval a vyprávěl jeden příběh za druhým, ona mlčela.

Ranní návštěva otce Kruna jí dala plno podnětů k přemýšlení. A tak přemýšlela.

Christian je naživu. Viděla ho v rakvi, ale stejně tak ho viděl na dvoře, když zahnal toho příšerného tvora. Vybavovala si jeho hlas stejně zřetelně, jako kdyby stál za ní a šeptal jí do ucha. Stále cítila jeho rty na svých.

Christian žije.

A ona o něm málem řekla knězi.

Hned poté, co se vrátila na statek, začala si tu neuváženost vyčítat. Jak jen mohla být tak hloupá? Přece jí neuvěří... Nebo ještě hůř - co když uvěří? Jenže otec Krun mluvil s Majou, slyšel o muži s mrtvýma očima a možná i o dalších věcech. A Marie zkrátka nesměla dopustit, aby z těch příšerných věcí v Blatouchu obvinili Christiana.

"Marie, posloucháš mě vůbec? Přestaň snít s otevřenýma očima, děvče."

"Promiň, Alžběto. Jenom jsem se zamyslela..."

"To vidím," stará žena sevřela ústa do úzké čárky. Vstala a vtiskla jí do ruky misku s horkou kaší. "Odnes to Maji. Můžeš si dát načas, chvilku s ní pobýt. To děvče by nemělo být samotné."

Než se Marie nadála, vystrčila ji stará hospodyně ze dveří.

Maja. Marii děsila i fascinovala zároveň. Viděla na vlastní oči věci, které se staly v Blatouchu - věci, které nebyly z tohoto světa. Málem ji to stálo život, a zcela určitě ji to připravilo o rozum. Marie vzpomínala na toho odpudivého tvora tehdy na dvoře a Christianovu nelidsky bledou tvář a říkala si, jestli ji samotnou nečeká stejný osud jako nešťastnou nemocnou dívku.

Možná čekal. Ale pokud v něm byl Christian, jak by si mohla vybrat jiný?

Dostala se v myšlenkách zpět k němu a brzy se ztratila v představách, které ji přiměly začít se v duchu červenat. A tak se ukázalo, že Alžběta měla pravdu - skutečně snila s otevřenýma očima. Vzápětí totiž do někoho vrazila. Horká kaše se neznámému rozprskla přes celou přední stranu kabátu. Marie zavrávorala a málem by ztratila rovnováhu, kdyby ji nechytil.

Dívala se do měkkých hnědých očí mladého muže. Tvář jako vystřiženou z dívčích snů lemovaly černé vlasy a módně upravená bradka. Marie cítila, jak se tentokrát červená doopravdy.

Vzápětí zas zabořila oči do země. To když jí došlo, do čí tváře to zblízka zírá a koho to právě pobryndala kaší.

"Odpusťte, Vaše Milosti. Já... Nedívala jsem se na cestu..." vykoktala.

"Tak mladá a už má tak špatné oči?" usmál se Richard z Bukoviny rozverně. Chvíli čekal na odpověď. Když mu došlo, že od překvapené dívky se žádné nedočká, pokračoval.

"Paní domu volat nemusíš, děkuji za optání. Stačí, když mě zavedeš k té dívce, která k vám přišla o Noci duchů."

"K Maji? Ale u té už dnes jeden návštěvník byl," namítla Marie stísněně. "Musí odpočívat."

"Nebudu s ní mluvit dlouho."

"Nejde to..."

"Odporuješ zástupci Jeho císařského majestátu, děvče?" pozdvihl obočí.

Ozval se v ní tichý hlásek, který ji nutil mu odseknout, nepustit ho dál, i kdyby byl třeba samotný princ. Ale výchova a zdravým rozum zvítězily.

"Jak si přejete," pípla. "Pojďte za mnou."

Následoval ji a nepřestal se pobaveně usmívat.

+++

Dívka ležela v mrňavém, špatně větraném pokojíku. Zprvu se mu zdálo, že je v bezvědomí. Richard se posadil na stoličku vedle postele a chytil ji za ruku - doufal, že tak získá její pozornost. Maja zasténala a zavrtěla se pod přikrývkou, ale jinak zůstal jeho pokus bez úspěchu.

"No tak..." popleskal ji netrpělivě po hřbetu ruky. "Děvče, slyšíš mě?"

Konečně se probrala. Otočila tvář a pohlédla na něj zpoza zpola zpuštěných víček. Nedůvěřivě. Vyděšeně.

"Ty," zašeptala. "Ty nejsi kněz."

"To nejsem."

"Kněz už tu byl. Jdi pryč," zasténala dívka.

"Potřebuju se tě na něco zeptat."

"Už jsem všechno řekla."

"Ne mě."

"Jdi pryč!"

"Bude to jen chvilka. Jak ses sem dostala, Majo? Dokážeš popsat toho, kdo tě pronásledoval?"

Stále držel její ruku. Dívka sebou začala zmítat, pokoušela se mu vytrhnout.

"Pamatuješ si, jak vypadal?!"

"Byl to démon," zakvílela Maja. "Nutil mě mluvit o věcech, které nejsou pravda. Nezabila jsem Daliborovu ženu. Ani jeho syna. Nebyla jsem to já. Všechno to byla nešťastná náhoda!"

A dala se do hysterického pláče.

"Mluv dál, děvče!"

"Okamžitě ji pusťte!"

Ta roztomile stydlivá dívka, která celou dobu stála v koutě, se k němu najednou vrhla, odstrčila ho a zaštítila plačící Maju vlastním tělem. Chvěla se, jako by sama nevěřila vlastní troufalosti, ale v očích měla odhodlaný pohled, který naznačoval, že mu rozhodně nehodlá ustoupit.

"Nechte ji být."

"Musím vědět, co viděla."

"Vím. Ale nemusíte ji dál trápit. Řeknu vám to já."

Mohl na ni zatlačit, pohrozit jí vězením nebo jakýmkoliv smyšleným trestem. Vždyť to byla jen obyčejná malá holka. Ale pohled, kterým se na něj dívala, v něm vyvolával silné vzpomínky na dětství a chvíle, kdy ho chůva načapala, jak v kuchyni ujídá zakázané cukroví.

"Tak dobře," svolil. "Mluv."

+++

Koně nechal v sadu za statkem. Vracel se a hnědovlasá dívka ho doprovázela. Koutkem oka ji pozoroval. Byla celkem hezká: útlý pas, jemné rysy, velké smutné oči.

"Půjdeš se mnou až do Lešaku?"

"Chci se přesvědčit, že jste skutečně pryč," odvětila drze. Od začátku setkání jí hřebínek skutečně narostl.

"Vím všechno, co jsem vědět chtěl. Nemám důvod zůstávat. Nebo se vracet." Pohlédl na ni. "Samozřejmě za předpokladu, že jsi mi řekla celou pravdu."

"Řekla jsem vám všechno, co mně řekla Maja. Víc nevím."

"Samozřejmě, že nevíš," souhlasil. "Jak by taky děvečka mohla vědět víc o tak důležitých věcech."

Zadívala se mu zpříma do očí.

"Třeba nejsem jenom děvečka."

"Jak se jmenuješ, děvče?"

"Marie, Vaše Milosti."

"Hezké jméno. Na děvečku."

Nasedl. Chvíli si ji mlčky prohlížel z výšky koňského hřbetu.

"Dávej na sebe pozor, Marie. Žijeme ve zlých časech."

Opětovala jeho pohled a v těch krásných smutných očích měla nečitelný výraz. Neřekla nic.

Richard pobídl koně do cvalu. Dostal odpovědi, pro které sem přijel. Ale přesto měl pocit, že z Černého potoka odjíždí s více otázkami, než kolik jich měl na začátku.

+++

Otázky si kladl celý kraj, a některé byly mnohem hrozivější než ty Richardovy.

Kdo jsou ti cizinci, kteří se objevují ve vesnicích, vyptávají se a pak mizí jako pára nad hrncem? ptaly se ženské u studny a chlapi v hospodě. Proč místodržící nic nedělá? Proč mlčí o tom, co se stalo v Blatouchu?

Proč se můj muž nevrátil večer domů? ptaly se pobledlé ženy svých sousedek a přítelkyň, když jim ráno klepaly na okno. Kde jsou moje děti? Vždyť si jen šly hrát na mez u lesa...

Začali se ztrácet lidé a objevovat těla. Ošklivě zmrzačená těla. Řeči o stínech už dávno nebyly jen povídačky - každou vesnici strážila v noci parta po zuby ozbrojených chlapů připravených vrhnout se na každé zaševelení ve tmě.

Cizinci zmizeli, ale vzpomínka na ně už dávno žila vlastním životem. To oni za všechno mohli - démoni, kteří přišli z hor.

A Martin z Bukoviny, místodržící z vůle císaře, pán a ochránce kraje, se v Lešaku pohroužil do hlubokého mlčení. Lid pomalu začínal chápat, že u něj ochranu hledat nemůže.

Byli tu však jiní, kteří nabízeli cestu.

+++

Kaple praskala ve švech. Otec Krun rozeznával známé tváře - své ochránce a jejich rodiny, služebnictvo z fary, některé lešacké. Ale většina těch, co se mačkali v lavicích, postávali okolo stěn nebo nahlíželi dovnitř otevřenými dveřmi, pro něj byla cizí.

Alespoň tak by se to mohlo zdát. Krun cítil spřízněnost s každým jedním z nich. Byli to jeho bratři a sestry. A on měl za úkol je ochraňovat.

Počkal ještě chvíli, než se dovnitř natlačí poslední posluchači. Pak upřel pohled do davu, přejížděl očima z jedné tváře na druhou. V duchu je vítal, žehnal jim. Žádal je o klid.

Vzápětí se v kapli skutečně rozhostilo hrobové ticho.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu.

"Bratři a sestry," oslovil je a skrze něj promlouvala slova něčeho mnohem většího, mnohem mocnějšího. "Náš kraj postihlo velké zlo. Po Šípkovém vrchu a Blatouchu přicházejí další zmizení, další zmařené životy. Démoni chodí kolem nás i za bílého dne, služebníci Padlého se nám vysmívají do očí a ve své zpupnosti si myslí, že na nás vyzráli. Otravují naše životy a do našich srdcí chtějí zasít strach."

Odmlčel se. Dav mu visel na rtech.

"Z mnoha úst se ke mně donesly zprávy o podivných cizincích, kteří navštěvují vesnice a rozsévají zlo. Nesmíme se nechat přelstít a svést jejich úklady. Písmo nás varuje, že sám Padlý se převléká za posly Páně, a jeho služebníci nejsou o nic horší. Ale jejich konec bude jako jejich skutky - nedovolíme jim svést nás z cesty, postavíme se proti jejich zlu."

Světlo, které v něm zažehl Blatouch, teď jasně plálo. Krun téměř viděl, jak osvětluje tváře jeho posluchačů.

"Mluvil jsem s dívkou, která přežila Noc duchů. Vyprávěla mi o strašlivých věcech, které zažila. A jedna z nich vystupovala jasně nad všechny ostatní. Vyprávěla mi o muži s mrtvýma očima, o démonovi, který to všechno zavinil. I já jsem toho netvora spatřil. Vím, že je vinen. Vím, že ho musíme najít a zničit, abychom očistili nás kraj."

Pro tebe, Inko.

"Nebude to snadná cesta. Mnozí z vás stále doufají, že místodržící splní sliby, které dal, že nás ochrání a dobude pro nás pomstu. Ale jeho mlčení je už příliš dlouhé. Opevnil svůj palác a zdá se, že chrání jen sám sebe. Musíme se ptát, na čí straně stojí, jaké zlo před námi skrývá. Pán dohlíží na kroky spravedlivých, ale cesta svévolníků a tyranů vede do záhuby - nedovolme, aby nás ten spojenec Padlého stáhl s sebou. Musíme se sami postarat o to, aby tahle noční můra skončila."

Davem proběhl vzrušený šepot - tím, že se Krun otevřeně obrátil proti zástupci císaře, proti nejvyšší světské moci v jejich životech, jako by překročil neviditelnou hranici. Na tohle lidé nebyli zvyklí. Ale soudě podle reakcí to vítali.

"Posledně jsem se vás ptal, jestli stojíte za mnou, jestli se necháte vést pod korouhví Páně vstříc odplatě a spravedlnosti. Dnes vás žádám o obezřetnost. Mnozí stojí proti nám - nečisté síly světské i pekelné, přívrženci místodržícího i Padlého. Ale ze všeho nejdřív vás žádám o trpělivost. Odplata přijde brzy - ale všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem má svůj čas. Proto buďte bdělí a připravení a udržujte světlo ve svých srdcích. Již brzy vás povolám do zbraně. A společně ztrestáme ty, kteří přicházejí ve tmě."

+++

Cesta tyranů vede do záhuby. Nedovolme, aby nás ten spojenec Padlého stáhl s sebou.

Richard pozoroval soptícího kněze ze stínů za posledními lavicemi. Mačkal se tam ve společnosti tlusté trhovkyně a několika vesničanů, kteří snad městský chrám navštívili poprvé v životě. Jeho společníci nepříjemně páchli a nechávali méně prostoru, než by Richardovi bylo milé. Nicméně stěžovat si neměl kde. Pokud chtěl slyšet kázání, musel se mačkat - pro šlechtu žádná zvláštní místa nevyhradili.

A tak se mačkal a naslouchal otci Krunovi s rostoucím strachem. Sám nevěděl, zda ho víc děsí knězův fanatický zápal, nebo vědomí, že otec se ani nepokusil převzít nad situací kontrolu. Snad tu ani neměl informátora, který by ho zpravil o obsahu kázání. A přitom věci, které tu padaly...

Krun volal po krvi a jeho obecenstvo bylo připravené mu ji dát. Richard slyšel o vraždách a zmizeních, které se šířily krajem jako požár. I on se ptal, kdo je pachatelem a proč otec stále zachovává tvrdohlavé mlčení.

A jestliže se ptal on, co si asi mysleli obyčejní lidé?

Spojenec Padlého.

Opustil chrám, jen co mše skončila. Se skloněnou hlavou se vmíchal do davu a jen doufal, že ho nikdo nepozná. Když sem šel, nepřipouštěl si žádné riziko, ale teď už si svou bezpečností nebyl tak jistý. Ti lidé volali po krvi místodržícího. Možná by si pro začátek vystačili i s jeho synem?

K paláci se vracel oklikou a dával si dobrý pozor, jestli ho nikdo nesleduje. Vypadalo to však, že vyvázl bez povšimnutí. Čím blíž byl k domovu, tím víc ztrácel ostražitost a nořil se hlouběji do vzpomínek na návštěvu černopotockého statku.

"Maja mluvila o muži s mrtvýma očima," řekla mu Marie. "Vypadal jako člověk, žádný netvor. Přišel k nočním ohňům a odvedl si ji. Myslela si, že chce jen..." Tady dívka sklopila oči a začervenala se. Richard si ten ruměnec vybavoval do nejmenších podrobností. "Ale on s ní chtěl jen mluvit. Otrávil jí svými slovy duši i mysl. Utekla mu. Pronásledoval ji, ale doběhla až k nám na statek. To je všechno, co mi řekla."

"Bylas to ty, kdo ji našel, že?"

Dívka přikývla.

"Viděla jsi toho, který ji pronásledoval?"

Mlčela právě tak dlouho, aby v Richardovi vznítila jiskru podezření.

"Byla noc, Vaše Milosti. Nemohla jsem spát. Byla jsem unavená a vyděšená. V takové chvíli je možné vidět různé přeludy."

"A ty přeludy, co jsi viděla?"

"Ty nevypadaly jako člověk," špitla.

Víc mu odmítla říct a Richard byl z jejích slov na pochybách. Mohl tvor, který pronásledoval Maju, měnit podobu? Mohl to skutečně být ten démon z pekel, o kterém si vykládal lid? Způsob, jakým byli zavražděni obyvatelé Blatouchu, ukazoval na nelidského pachatele - zuby a drápy spíš než zbraně vyrobené člověkem mohly způsobit takový masakr. Jenže jaké zvíře by dokázalo vyvraždit celou vesnici?

Musíme se začít bránit, běželo mu hlavou. Posílit vesnické domobrany vycvičenými vojáky, patrolovat na cestách. Sledovat stopy a pročesávat lesy, pátrat po čemkoliv podezřelém. A až to najdeme, vypořádat se s tím zcela světsky - železem, ocelí a hrubou silou. Ať je ten démon sebestrašnější, říkal si, nemůže být přeci nepřemožitelný.

Pak si znovu připomněl Blatouch, hromady těl a zem nasáklou krví.

Oni se nebránili, upomínal se v duchu. Nebyli ozbrojení. Nechali se ulovit jeden po druhém jako ovce. V přímém boji by jejich vrah podlehl přesile, ať už je jakkoli strašný...

Ale strach z pomyšlení, že ten tvor je někde venku, přesto nezmizel.


Pokračování: kapitola XIII., jednání druhé