Nov: kapitola XIII., jednání třetí

27.11.2020

Předchozí: kapitola XIII., jednání druhé


I bezpečně schovaná doma, v přítomnosti ohně a živých, se Marie při každém pohledu do tmy za oknem zachvěla. Od setkání s Christianem o Noci duchů si v sobě nesla cosi mrtvého, co se teď úporně dralo na povrch. Možná to bylo návštěvou kněze, možná temnotou, která té bezměsíčné noci přikryla svět. Seděla s ostatními členy domácnosti, naslouchala jejich hlasům a smíchu, ale uvnitř byla vyděšeným zvířetem chyceným do pasti. Jen těžko bojovala s pocitem, že na svou hlavu přivolala něco strašného, co se teď nezadržitelně blíží.

Když se konečně omluvila a odešla spát, všechno se jen zhoršilo. Měla studené nohy, jako by jí z těla zmizela všechna krev, a hlavu bolavou z neveselých myšlenek.

Co se to s tebou stalo, Christiane? A co jsem provedla já? Opravdu jsem na tebe přivolala další katastrofu?

Převalovala se celou noc. Sama na sebe se zlobila za to, že nemůže usnout - už slyšela matku, jak jí vyčítá její zítřejší únavu. Nakonec to nevydržela. Když se noční temnota jen trochu rozjasnila, vstala, oblékla se a vyšla ven. Mrzlo, vzduch byl ledový a stále voněl ustupující nocí. Na statku panovalo hrobové ticho. Marie pootevřela bránu a vyklouzla ven. Krajinu pod kopcem halila mlha, jako by byl Černý statek ostrovem uprostřed šedivého moře. Na obzoru se nesměle bělalo svítání, ale dívka věděla, že potrvá ještě dlouho, než přijde skutečné ráno. Měla dost času.

Zamířila do sadu.

Sem chodila vždycky, když nemohla spát nebo potřebovala přemýšlet. Doufala, že si mlčící stromy poradí i s jejími dnešními starostmi.

To zapraskání uslyšela, až když byla zhruba v polovině cesty sadem - tak jako včera s Krunem příliš daleko, než aby mohla doufat, že se dovolá pomoci. Tlukot srdce se zrychlil a nohy měla náhle jako z rosolu. Pátrala očima v temnotě, téměř čekala, že se za některým kmenem nebo v křoví objeví vyhublá skrčená silueta, napůl člověk, napůl netvor z nočních můr.

Šramocení se ozvalo znovu. Zadržela dech. Ještě nikdy se takhle nebála.

A pak...

"Marie."

Stál tam, stejně bledý a neskutečný jako o Noci duchů. Natahoval k ní ruku z okraje sadu, jako by nemohl nebo nesměl přijít blíž.

"Marie," zopakoval šeptem.

Rozběhla se k němu a padla mu do náruče. Tvář měla náhle mokrou od slz.

Sevřel ji tak pevně, až jí málem vyrazil dech, ale nebránila se. Držela se ho stejnou silou - jako by měl svět skončit v okamžiku, kdy se pustí.

"Přišel jsi," zašeptala.

"Slíbil jsem to."

"Bála jsem se o tebe. Maja, ta, která k nám přišla o Noci duchů... Včera zemřela. V celém kraji se ztrácejí lidé. Mluví se o tom, že na nás přišlo prokletí, že to mají na svědomí démoni..."

"Vím, o čem se mluví. A vím, čí hloupý nápad to způsobil. Ale neboj se, od nich se nemáš čeho bát," zavrtěl hlavou Christian. Trochu povolil sevření, ale stále ji držel.

"Ale co když někdo zjistí pravdu o tobě?"

"O mě nemusíš mít starosti. Dokážu se o sebe postarat. Navíc já nejsem ten, koho skutečně hledají."

"Ale vždyť jsi..." Nedořekla. Nedokázala se k tomu přinutit.

"Mrtvý," vyslovil to Christian místo ní. V jeho hlase náhle zazněl zvláštní chlad, odtažitost, téměř výsměch. Takový tón u něj nikdy dřív nezažila - mrazilo z něj.

Neodpověděla, ale to mlčení bylo jen jinou formou souhlasu. Byl mrtvý, oba to věděli. Vždyť ho viděla ležet v rakvi.

"Christiane," šeptla. Konečně se od něj odtáhla, spustila ruce podél těla. Neochotně ji pustil. A Marie z nějakého neuvěřitelného, šíleného popudu sebrala odvahu vyslovit to, co ji pálilo ze všeho nejvíc.

"Christiane, co se to děje?"

Věděla, že rozumí, že ví, co má na mysli. A že jí věří natolik, aby řekl pravdu.

Mladík dlouho mlčel. Studoval rysy její tváře a zdálo se, že váhá.

Ale nakonec to udělal. Mluvil dlouho a přerušovaně, prokládal svou řeč chvílemi ticha, jak hledal správná slova nebo snad odvahu je vyslovit. Jindy zas vypadal, že bojuje s vlastní pamětí, že se ke vzpomínkám na to, co se stalo, musí prodírat hustou mlhou.

Ale mluvil.

Vykládal jí o cestě domů do Starého kříže té poslední noci, kdy byl ještě naživu. O stínech, které ho začaly pronásledovat a o temnotě, do které ho uvrhly. O té druhé temnotě, do níž se probudil, o lepkavém hřbitovním bahně a hlasech, které se hádaly, zda ho mají nechat naživu. A pak o všem tom ostatním - o smečce, strži v lesích, magii a temnotě tak hutné, že se dala nabrat do dlaní. O šílenství, které ho posedlo dnes v noci - které ho posedlo kvůli tmě, kvůli novu - a o tom, jak se i teď musí přemáhat, aby jí neublížil. O tom, jak pomalu ztrácí poslední zbytky lidství.

Nepřerušovala ho. Neptala se. Snažila se uvěřit, i když měla sama pocit, že se propadá čím dál hlouběji do noční můry.

"Musíš na sebe dávat pozor," řekl nakonec. "To, co se stalo v Blatouchu... Byli tam oni, moje smečka. Jsou tady, aby to zastavili. Ale je to silné. Možná příliš silné."

"To... Christiane, kdo tam vraždil?"

Odpověď znala, ještě než ji vyslovil. Ale stejně zasáhla hluboko.

"Vlkodlak."

Ani teď se nehádala, že vlkodlaci patří jen do příběhů. Sama ho přeci viděla.

"Musíš být opatrná," opakoval Christian naléhavě. "Slib mi to, ano? On se vrátí a bude znovu zabíjet. Při příštím úplňku nepochybně, ale možná ještě dřív. Drž se doma, poblíž lidí. Po setmění v žádném případě nechoď ven. Ani do sadu, ani kdyby měl někdo jít s tebou. Nepřibližuj se k Blatouchu."

Přikývla.

"Motá se tady kněz," řekla tiše. "Otec Krun, matčin zpovědník. Přežil Blatouch. Byl tady a chtěl od Maji vědět, co o Noci duchů viděla. Bojím se, že se vrátí."

Bojím se, že jsem ho navedla na tvou stopu, dodala v duchu. Ale když pozorovala Christiana, neměla odvahu vyslovit to nahlas. Byl bledý jako smrt, pod očima temné kruhy a kůži ledově studenou. Po celou dobu rozhovoru se sotva pohnul, byl strnulý... jako by už nežil, jako mrtvý v rakvi. A oči mu plály temným světlem, šílenstvím, které ji děsilo.

Byl to ještě vůbec on?

Podíval se na ni a ona měla pocit, že . Že zná její tajemství a jen ji vyzývá, aby se přiznala. Pokud to udělá, možná z toho ještě vyvázne. Ale jestli bude dál zapírat...

"Třeseš se, Marie," chytil ji za ruce.

"Mám strach," šeptla.

"Z čeho?"

Z tebe.

"O tebe. Tam na hřbitově, na tvém pohřbu... Tehdy jsem věděla, že to musím skončit. Žít bez tebe už nemělo žádný smysl. A pak, když ses objevil v lese... Myslela jsem si, že jsem se zbláznila. A teď jsi tady, mluvíš se mnou, držíš mě - a já pořád nevěřím, že se to skutečně děje. Mluvíš o věcech, kterým nerozumím, které nejsou z tohoto světa. A tvoje kůže je studená jako kůže mrtvého. Nevím, co se to s tebou stalo, a jak tě přivést zpátky. A bojím se, že to nedokáže nikdo."

"Marie..." Tentokrát to znělo zoufale. A velmi lidsky. "Já... chci tě zpátky. Chci zpátky všechno, co jsem měl, celý svůj lidský život. Ale čím víc se snažím ho najít, tím víc mi uniká. Je ve mně temnota, které nerozumím. A mám strach, že je teď základem toho, čím jsem. Nemůžu se vrátit, Marie. Už nejsem člověk. Nemám tu co dělat. Nemám co dělat u tebe."

"Tomu nevěřím."

"Že ne? Abych za tebou dnes mohl jít, musel jsem si to právo vybojovat. Jako zvíře. Polovinu noci jsem se toulal po lese a snažil se přijít k rozumu. A když jsem si konečně byl jistý, že to zvládnu... Nešel jsem po paměti jako člověk. Větřil jsem, šel jsem po tvém pachu. To ti připadá normální?"

Na to neměla odpověď. Ale stavidla Christianova zoufalství se otevřela naplno.

"Představoval jsem si, co udělám, až sem přijdu. Vytáhnu vás všechny ven a holýma rukama roztrhám na kousíčky. Chtěl jsem to, Marie. I teď nechce jedna moje část nic jiného než podívat se, jakou barvu má tvoje krev."

Milosrdný Pane, ochraňuj nás, pomyslela si.

"A tohle všechno se zhoršuje. Od chvíle, co jsem se probudil, mám pocit, jako bych to už nebyl já. Je ze mě nestvůra. Nejsem o nic lepší než vlkodlak. Nikdo z nás, kdo se skrýváme v lesích, není lepší."

Znovu ho objala a držela ho dlouho a pevně, přestože si zřetelně uvědomovala nepřirozený chlad vycházející z jeho těla a jedna její část nechtěla nic jiného než s křikem utéct.

Nakonec to byl Christian, kdo se odtáhl.

"Půjdu."

"Zůstaň."

"Svítá. Měla by ses vrátit. A já... musím zmizet, než se rozední úplně. Světlo mi nedělá dobře."

"Zůstaň, Christiane. Neodcházej do lesů a do tmy. Pořád ještě je v tobě plno dobrého a lidského. Zůstaň se mnou. Nenechám tě proměnit se v netvora."

Sama nevěděla, kde se v jejím hlase vzala taková naléhavost. A rozhodně nečekala Christianovu reakci.

Políbil ji a tentokrát to nebylo spěšné, opatrné nebo ostýchavé. Tiskl ji k sobě a studoval každičký kousek jejích rtů, držel ji tak pevně, jako by vrostli do země a stali se sochou - dva milenci spojení na věčnost. Podvolila se, zaskočená prudkostí jeho i svých vlastních citů. Najednou jí ani v nejmenším nepřipadal děsivý.

A pak to bylo pryč stejně náhle, jako to začalo. Christian ji pustil a rozpačitě si prohrábl vlasy - jedno z jeho dokonale lidských gest. Vypadal, že neví, co říct.

"Zůstaň," řekla znovu.

Neodpověděl. Místo toho vzal její obličej do dlaní. Tentokrát už ji nelíbal, jen se jí dlouze zadíval do očí.

"Buď opatrná, Marie. Drž se stranou. A kdyby nebylo zbytí... Prostě uteč. Uteč, než doroste měsíc, rozumíš? Dej se zaměstnat v Lešaku nebo třeba ukradni koně a odjeď pryč... Ale zkrátka tady nezůstávej. Slib mi to."

Tiskl jí ledové dlaně na tvář.

"Slibuju."

"Budu na tebe dávat pozor, ale nevím, jestli to bude stačit. Pokud bys viděla, že je zle, musíš sama pryč." Konečně ji pustil.

Nebyl žádný polibek na rozloučenou, žádné sbohem. Christian se na ni prostě jen díval, pak se otočil a rozběhl se pryč. Vzápětí ho pohltila tma.

Marie zůstala sama, roztřesená polibkem i nočním chladem. V hlavě jí vířily miliony nových otázek.

Ani neslíbil, že znovu přijde, uvědomila si. A sama nevěděla, jestli ji ta myšlenka spíš rmoutí nebo uklidňuje.

+++

Prochladlé tělo už dávno necítil, ale plamen, který mu celou dobu hořel v hrudi a dodával mu sílu, najednou zaplál silněji. Pocítil divokou radost.

Konečně.

Znal toho plavovlasého kluka, který se v sadu tiskl k Marii. Pamatoval si, že se okolo ní dřív motal, že se mu černopotocká vdova několikrát svěřila s obavami o dceřinu budoucnost. A taky si pamatoval, že ten mladík zemřel.

Muž s mrtvýma očima.

Udělal dobře, že se nevrátil hned do Lešaku. Marie byla příliš oblouzená temnou magií na to, aby mu řekla pravdu, on se jí nakonec ale stejně dobral. Tak jak si Pán přál.

Počkal, než dívka odejde ze sadu, a pak se pustil po mladíkově stopě. Pramálo záleželo na tom, že byla tma a on zmizel už před hodnou chvílí. Světlo plápolající v knězově hrudi - to stejné světlo, které ho ochránilo v hořící vesnici a přivedlo zástupy na jeho kázání - mu ukazovalo cestu a vedlo ho.

A otec Krun poslušně následoval.


Pokračování: kapitola XIV., jednání první