O princezně a světci: kapitola IX., jednání druhé

03.04.2020

Předchozí: kapitola IX., jednání první


"Pryč. Hned teď," zasyčela Maledith a kývla bradou k postranním dveřím. "Zdržím je."

Zachytila Vladimirův nesouhlasný pohled.

"Běžte. O mě si nedělejte starosti. Umím se o sebe postarat, na rozdíl od toho štěněte."

Teď už poslechli bez ptaní. Koneckonců, ani jeden nestál o střet s rozvášněnými věřícími na místě, kde všechny trumfy držela v ruce druhá strana. Vypařili se, zatímco čarodějka stanula před davem hrnoucím se do chrámu - osamocená a strašlivá.

"Sežerte si tohle, zatracení pánbíčkáři," křikla a vyslala proti mase těl první kouzlo. Byla to obyčejná tlaková vlna, ale první řadu smrtelníků spolehlivě smetla k zemi, zatímco druhá a třetí se natáhla přes ni.

"Budete ještě rádi, když vám celou tuhle barabiznu nehodím na hlavu."

Tlaková vlna chvíli fungovala, jenže za třetí řadou se hrnula čtvrtá, pátá a dvacátá. Už byli v polovině chrámu. Měli zbraně, kříže, svěcenou vodu a jen bohové vědí, co dalšího. Některé z těch věcí mohly být doopravdy nebezpečné - dokonce i pro ni.

Chtělo to radikální změnu plánu a Maledith nemusela přemýšlet dlouho. Nutno říct, že v otázce odlákávání pozornosti projevila mimořádný důvtip. Pozvedla paže k nebi. Chrám v té chvíli zalilo jasné světlo, jako by uprostřed noci nastalo pravé poledne. Rozlévalo se od stropu, pomalu, vláčně klouzalo k zemi a jedna za druhou se dotýkalo fresek na zdech.

A fresky se probouzely k životu.

Z chladné stěny povstal svatý Přemysl se zlatým medailonem zavěšeným okolo krku. Po jeho boku stanula svatá Agáta Gynvelská s vlasy přikrytými sněhobílým šátkem a s mírným, laskavým úsměvem na tváři. Za nimi z oltáře sestoupila Matka a z fresky nalevo následovala i svatá Trojice. A jako poslední - Padlý, obrovský, černý a strašlivý, opustil obraz svého posledního souboje a vydal se uzavřít stínový průvod. Kráčeli chrámem a s každým krokem byli vyšší a větší, až nakonec o několik hlav převyšovali dav smrtelníků.

Kněží i stráž byli ochotni postavit se jakémukoliv zlu nebo netvoru z podsvětí. Nebyli ovšem připraveni soupeřit se svými vlastními. Většina z nich odhodila zbraně i kříže a dala se na útěk, jen aby narazila do náhle zmateného davu, který náhle nevěděl, jestli se chce dostat do chrámu, nebo raději ven. Těch pár statečných, kteří se stále pokoušeli probojovat k čarodějce, vydrželo jen do prvního doteku stínových svatých - pak padli k zemi jako podťatí. Nezemřeli, ale čarodějčino kouzlo se jim postaralo o dlouhý a velmi hluboký spánek.

Maledith stála u oltáře a dobře se bavila. Kdyby nebylo Anastázie, zůstala by až do rána. Přiměla by stíny vyrazit do ulic města a způsobit chaos, o kterém by si dobří občané ravenští vykládali ještě po staletí. Ale Vladimir s Nikolajem na ni čekali.

Odolala pokušení opustit chrám levitací hlavním vchodem a se zářící aureolou nad hlavou. Místo toho zmizela postranními dvířky, které už té noci stihly nabýt nebývalé popularity.

+++

Venku svítalo. Ulicí se plazilo mdlé světlo nového dne a dodávalo celé té mizérii ještě pochmurnější podtón. Zbytek smečky našla v liduprázdném podloubí, kde se ještě držel dostatek noční tmy. Anastázie stále nejevila známky života.

"Musíme se schovat někam, kde budu mít dost prostoru čarovat," rozkázala Maledith. To místo našli záhy v jedné z uzounkých přiléhajících uliček - tmavý sklep s nezamřížovaným oknem. S hekáním a nadávkami se vsoukali dovnitř, kde Anu uložili na Nikolajův roztažený plášť a sami se usadili na starých bednách. Prostor byl malý, zašlý a páchl plísní, ale byla v něm tma a nevypadalo to, že by byl kdovíjak často navštěvován.

"Tak ukaž, cos to zase provedla," vzdychla Maledith, když opatrně odmotávala látku z medailonu na plavovlásčině hrdle. Jedinkrát se neopatrně dotkla jeho povrchu a s bolestivým syknutím ucukla prsty. Vzápětí zaklela tak hrubě, až se po ní Vladimir s Nikolajem překvapeně podívali.

"Půjde ta kletba odstranit?" zeptal se starý muž stísněně.

"Nevím," odvětila čarodějka dutě. Tón jejího hlasu naznačoval, že spíš neví, jak Nikolajovi sdělit špatnou zprávu. "Ta káča pitomá si pověsila na krk skutečně mocnou věc. Posedlo ji to. Cítím, jak jí kletba svírá srdce... Není to dobré, Nikolaji. Není to vůbec dobré."

Nikolaj jen stiskl rty.

"Co budeme dělat?"

"Ty tu s ní zůstaneš. My se vrátíme do chrámu a zkusíme tam najít něco, co by jí mohlo pomoct."

"Dobře," souhlasil muž. "Já... Děkuju, Maledith."

"Neděkuj. Má mizerné šance, že se ještě někdy probudí."

+++

Okolo chrámu panovalo skutečné boží dopuštění. Přízraky svatých už se rozplynuly, stačily však ke svatostánku přilákat celé město. Dav šílel, vlnil se jako rozbouřené moře a přese všechnu snahu ozbrojenců se snažil nacpat úzkými dveřmi dovnitř do chrámu. Čarodějka by nebyla ani trochu překvapená, kdyby zanedlouho někoho ušlapali - pokud už se tak dávno nestalo.

"Obejdeme to zadem," kývla na Vladimira. Jenže ouha, jejich ještě v noci tajný vchod teď hlídala po zuby ozbrojená stráž. Nebyla žádná šance, že by se tudy nepozorovaně dostali dovnitř. A jakýkoliv pokus vstoupit násilím by jen přilákal pozornost. Maledith zamrazilo při pomyšlení, čeho všeho je rozvášněný dav schopen se dopustit - a to i na nich, nemrtvých. S některými věcmi si není radno zahrávat, pomyslela si a mimoděk jí hlavou probleskla vzpomínka na hranice plápolající na univerzitním náměstí v Kar'aš-harru. Ne, teď ty lidi skutečně nesmějí provokovat.

Vladimir zachytil její pohled a zdálo se, že rozumí. Zbývalo tedy vyřešit jedinou otázku - jak dovnitř, když to nejde dveřmi? Maledith už se chystala navrhnout akrobatickou výpravu po střechách, když vtom se za jejich zády ozvalo vlhké, chroptivé zakašlání. Ten, kdo kašlal, už v sobě měl sotva poslední špetku života.

Otočili se. Žebravý mnich ze včerejšího dne je upřeně pozoroval ze stínu podloubí. Oči se mu divoce leskly.

"Vím, kdo jste," zaskřehotal.

"Zalez zpátky do díry, dědku," zavrčel Vladimir. Ale stařec tentokrát bázlivě neustoupil. A proč by taky měl - vždyť on už zubaté téměř potřásal rukou.

"Poznal jsem vás," opakoval. "Jste děti noci. Pekelníci," odhalil ve zlomyslném úsměvu bezzubou dáseň.

"Starej se o sebe."

"Stačí mi zavolat, a tamti," kývnul hlavou směrem k davu, "vás roztrhají na kousky."

"Stačí ti říct ještě jednou slovo, a já ti budu trhat prsty. Pěkně pomalu, jeden po druhém. Tvoje volba."

"A vám stačí říct, a vyléčím vaši přítelkyni ze zakletí."

Oba Probuzení ztuhli překvapením.

"Jak víš, co hledáme?" zeptala se čarodějka.

"Sledoval jsem vás už od včerejška. Hlavně tu plavovlasou. Viděl jsem, jak vstoupila do chrámu, i vás, když jste šli za ní. Pak jste ji nesli ven - a relikvie zmizela. Dal jsem si dvě a dvě dohromady."

"Ty víš, co je to za zakletí?"

"Pán chrání to, co Jemu náleží. Nedopustí, aby se věcí posvátných dotýkaly ruce hříšníků a démonů," zadeklamoval procítěně. "Žehnání relikvie, které se děje o každém svátku svatého Přemysla, ji chrání. Prokleje každého, kdo by se jí chtěl dotknout nepovolán. Vaše přítelkyně, soudím, byla z těch nejnepovolanějších."

"Jak říkáš, svatý muži," odfrkl si Vladimir. "Dokážeš tu kletbu sejmout?"

"Jednou jsem služebníkem Páně."

"A pomůžeš nám?"

"Co za to, démone?"

"Zůstane si hlava na krku a střeva v břiše. A abychom trochu napravili tvé mínění o silách pekel, dobře ti zaplatíme. Tak, abys měl večer kde hlavu složit a čím si hubu naplnit."

Žebravý mnich je dlouho sledoval těma divoce planoucíma očima. Jeho prsty si neklidně pohrávaly s ušmudlaným, potrhaným rouchem.

"Pomůžu vám," souhlasil nakonec. "Pomůžu a vy zaplatíte. Vezměte mě k ní."

"Tudy, svatý muži."

Mnich se šoural několik kroků za nimi a mrtvý nebral příliš ohledy na to, zda s nimi dokáže držet krok. Brzy se tak mezera zvětšila dost na to, aby neslyšel ani slovo z rozhovoru, který mezi sebou Maledith s Vladimirem vedli. Čarodějka měla bezchybně vykrojená ústa stažená do tenké linky.

"Jsi si jistý?"

"Nic lepšího nemáme, Mal. Do chrámu se jen stěží dostaneme - a i kdyby, sama víš, že tam není nic, co by Anastázii pomohlo. Podařilo se ti možná uchlácholit Nikolaje, ale já nejsem zamilovaný hlupák. Vím, že ta holka je ztracená. Tak proč nesáhnout i po šíleném řešení?"

"Ale je to člověk. Kněz," namítla čarodějka.

"Jak jsem řekl. Stačí, aby ceknul, a bude litovat, že se nám pověsil na paty. Nemá šanci."

"Nebála jsem se, že by nás prozradil. Ale i on má svoje zbraně, Vladimire. A nehraje s námi rovnou hru."

"Copak se bojíš smrtelníka? Nebo snad jeho boha? Kdyby existoval, už by mu dávno pomohl od bídy a nemoci. Ale podívej se na něj - je vychrtlý jako kostra, špinavý jako divoký vepř a podle toho kašle hádám, že se nedožije příštího úplňku. A jeho bůh se na to jenom mlčky dívá. Ne, Maledith, z něčeho takového strach mít nemusíme."

"Neber ho na lehkou váhu, Vladimire," odvětila Maledith temně. "V tom jejich bohu je větší síla, než tušíš - větší, než jaké se dokážeme postavit. Copak ses sám nebál, když jsme procházeli okolo toho davu? Nesnažil ses skrýt, neupoutávat pozornost, nevystavovat na odiv svoji jinakost? Dobře jsi věděl, že by tě roztrhali na kousky, kdyby zjistili, co jsi zač. Přesně jak to říkal ten mnich. Udělali by to ve jménu víry. A přece o ní mluvíš pořád tak lehkovážně."

Vladimir dlouho mlčel. Když konečně promluvil, byl jeho hlas drsný jako kartáč.

"Tak jako tak, Anastázie je odepsaná. Bude úleva jít si zase po svých a nemuset poslouchat dennodenně tvoje moudra, Spálená."

"Úleva to bude pro nás pro oba," odvětila čarodějka ledově. Po zbytek cesty svorně mlčeli.

+++

Stařec se do sklepního okna vsoukal jen s obtížemi a dlouho trvalo, než jeho lidské oči uvykly přítmí, které tam panovalo. Maledith mezitím celou situaci vysvětlila překvapenému Nikolajovi.

"Chceš říct, že tenhle skrček jí dokáže pomoct? Když jsi to nezvládla ty?" zeptal se nemrtvý pochybovačně. Seděl vedle Anastázie a svíral její nehybnou ruku.

"Musíme to zkusit," řekla čarodějka. Její tón však naznačoval, že Nikolajovu skepsi zcela sdílí.

"Ty," houkl Nikolaj na mnicha, "pojď sem." Když stařec poslechl, podezíravě si ho prohlédl. "Máš jméno?"

"Jsem otec Jurga z řádu adonajů, démone."

"Já jsem Niklæs Haptasnytrir z kmene od Březové vody," ušklíbl se mrtvý. "A nejsem žádný démon." Ukázal na Anastázii. "Dokážeš jí pomoci?"

"Pokusím se o to. Ale příliš nedoufej. Pán nemá ve zvyku plýtvat svou přízní na bezbožné psy."

"Tak to by ses měl modlit velmi usilovně. Protože pokud se ti to nepovede, budu opravdu rozmrzelý. Pak uvidíme, nakolik tě tvůj pán považuje za psa a zda mu stojíš za záchranu," zavrčel mrtvý a na okamžik nebylo jasné, zda jeho ústy promlouvá Nikolaj nebo Stribog. Kněz se roztřásl jako osika.

"Ukažte mi ji," zašeptal. Jako by si až teď uvědomil, v čí společnosti se to vlastním přičiněním ocitl. Nikolaj mu udělal místo, Anastáziinu ruku však nepouštěl.

"Pusť se do práce, kněžoure. A pro své vlastní dobro si dej záležet."

Mnich poklekl u plavovlásčiny hlavy. Jednu ruku jí položil na čelo, druhou na medailon zabalený v šátku. Chvíli byl docela potichu a když konečně promluvil, bylo to tichým, naléhavým hlasem.

"Dómine Iesu Christe, Verbum Dei Patris, Deus univérsae creatúrae, qui sanctis Apóstolis tuis potestátem dedísti daemónia subiciéndi in nómine tuo et super omnem calcándi virtútem inimici."

Třem Probuzeným zabylo stejně úzko jako včera v chrámu. Nebylo pochyb, že ten, ke komu kněz promlouvá, na ně náhle upřel velmi soustředěnou pozornost.

"Deus sancte, qui inter cétera mirabília tua praecípere dignátus es daemones effugáte."

Teď už kněz jen šeptal. Nemrtví mu viseli na rtech, děsili se každého dalšího slova a přeci je hladově hltali.

"Deus fortis, cuius virtúte Sátanas elísus tamquam fulgur de caelo cécidit: nomen sanctum tuum cum timóre ac tremóre supplíciter déprecor, ut tua poténtia munítus spíritum malígnum, qui hanc vexat creatúram tuam, fiduciáliter aggrédiar. Qui ventúrus es iudicáre vivos et mórtuos et saeculum per ignem. Amen."

Pak kněz Anastázii opatrně vsunul ruku pod týl, zvedl jí hlavu a sundal z krku medailon - čin, který byl pro smečku jednoduše nemožný. Chvíli masivní šperk potěžkával v ruce a pak si ho sám zavěsil okolo krku. Nemrtvá trojice byla stále ztuhlá tou nenadálou tísní, takže jediná Maledith si všimla poťouchlého světla v mnichových očích.

Jurga vstal a přejel je všechny pohledem. Než však stačil cokoliv říct, Anastázie vzdychla, pak se zavrtěla, a nakonec otevřela oči. Hrnuli se k ní a málem by mnicha smetli, kdyby jim neustoupil z cesty. Posadil se do kouta a pozorně sledoval každý jejich pohyb. Je však zajímala jen Anastázie.

"Princezno," zašeptal Nikolaj a vtiskl dívce polibek na rty. Zvedla se na loktech a udiveně si je prohlížela.

"Kde to jsem?"

"To je dlouhý příběh," řekl Vladimir, ale i na něm byla vidět úleva. "Vítej zpátky, Ano."

"Vítej zpátky," opakovala čarodějka.

"Ta relikvie tě proklela, málem tě to stálo život. Slib mi, že takovou hloupost už nikdy neuděláš," naléhal Nikolaj a pevně tiskl plavovlasé dívce ruku.

"Slibuju," zamumlala Anastázie se sklopenou hlavou a poprvé vypadala, že se doopravdy stydí. Pak jí pohled zalétl ke stěně. K mlčícímu mnichovi.

"Kdo to je?"

"Jurga jméno mé, slečinko," kývnul stařec.

"To on z tebe sejmul zakletí," vysvětlil Nikolaj.

"Je to člověk," namítla Anastázie. "Kněz."

"Všimli jsme si," řekl Vladimir kysele. "Sám nám nabídl pomoc."

Anastázie zhnuseně protáhla obličej, ale neřekla nic.

"Měli bychom odsud zmizet," pokračoval Vladimir. "V ulicích jsou pořád davy. Hned jak padne tma, vypaříme se." Zadíval se na mnicha, sáhl do koženého váčku u pasu a vytáhl z něj jednu, pak dvě, a nakonec tři stříbrné mince. Hodil je muži k nohám. "Vezmi si to a zmiz," zabručel. "Bylo by pro tebe velmi nebezpečné nechat se nachytat v naší přítomnosti."

Mnich shrábl mince do ušmudlané dlaně a chvíli si je prohlížel. Ztěžka přitom oddychoval a v plicích mu pískalo. Zlomení kletby ho zřejmě stálo hodně sil.

"Zvláštní představy máš o světě smrtelníků, pekelný tvore, jestli tohle považuješ za spravedlivou odměnu," řekl nakonec. Vladimir pochybovačně zvedl obočí, pak mu však hodil ještě jednu minci. Tahle byla těžká a zlatě se blyštila.

"Abys neřekl, že tě démoni špatně odměnili," zavrčel. Po mnichově tváři se rozlil zlý úsměv.

"To bych skutečně mohl," přisvědčil. "Mohl bych vylézt z téhle díry a říct všem, kde se skrýváte. Možná to dokonce udělám, neodměníš-li mě lépe. Vy všichni," podíval se po smečce, která na něj náhle upírala veškerou pozornost, "vy všichni mě odměníte lépe než těmihle směšnými malými penízky."

"A co by sis tak představovat, že ti dáme?" otázal se Vladimir výhružně. Vztyčil se nad mnichem do celé své úctyhodné výšky.

"Moc," odpověděl stařec. "Pohodlný život v paláci, stovky sluhů a desítky vyslanců čekajících jen na můj rozkaz. Úřad. Jméno, které si budou připomínat celé generace a před kterým se budou nepřátelé víry v hrůze třást. To mi dáte na oplátku za mou službu."

"Jinak nás prozradíš?"

"Jinak vás prozradím," přisvědčil otec Jurga. "Nebo ještě hůř, démone."

"Tak poslouchej." Vladimir mluvil docela tiše, ale o to větší strach jeho hlas naháněl. "Měl jsem v úmyslu řádně ti za tvou službu zaplatit a nechat tě běžet. Přestože se mi hnusíš, kněžoure, a tvůj bůh je mi k smíchu. Ale sám sis naběhl. Chtěl jsi víc, než zasloužíš. Doplatíš na svou hamižnost, přesně jak vy černí kněží rádi varujete. Chtěl jsi moc a úřady? Chtěl sis z nás, dětí noci, udělat sluhy? Řeknu ti, co dostaneš, co najdeš v tomhle hnusném sklepě. Pomalou, zatraceně ošklivou smrt. Zítra ráno bude tvoje tělo ležet před chrámem, aby všichni věděli, že se silami temnoty se nevyplácí si zahrávat."

Čekal, že Jurga zbledne strachy, že se začne omlouvat za svou troufalost a prosit o slitování. Ale mnich tam jen tak seděl a klidně Vladimira sledoval - beze strachu, bez jediného zachvění, stále s tím spokojeným úsměvem a zlomyslným světélkem v očích.

Vladimir se napřáhl k ráně. Jenže ve chvíli, když měl udeřit, strhla jeho paži jakási neviditelná síla.

Nemohl se mnicha dotknout.

Jurga vstal.

"To ty ses zmýlil, démone. Vy všichni, když jste mi dali do rukou ten medailon. Já jsem poslušný služebník Pána, On ochraňuje mé kroky a jeho dary mi slouží, nehubí mě tak jako vás. Když jsem z ní sundal ten medailon, nezlomil jsem žádnou kletbu, jak jste si vy hlupáci mysleli. Pořád v ní vězí, má ji hluboko v srdci. A jen na nositeli medailonu záleží, zda ji nechá žít - nebo ji zahubí a prokáže světu velikou laskavost."

Během řeči si jako by mimoděk pohrával se šperkem. Teď ho sevřel v dlani - a Anastázie vykřikla vysokým, pronikavým hlasem, který vypovídal o strašlivé bolesti. Vzápětí se zhroutila Nikolajovi do náruče, stejně bezvládná jako před chvílí.

"Probudí se?" usmál se Jurga zle. "Neprobudí? Co myslíte, démoni? Je to na vás. Pokud mi budete ochotně sloužit a vyplníte vše, co vám uložím, nechám vaši malou přítelkyni na pokoji. Ale zkuste se mi vzepřít a záhy zjistíte, že nesmrtelnost může být velká nevýhoda. Pán si ji v hodině jejího největšího utrpení nepovolá k sobě. Ne, bude se těšit z každého jejího výkřiku. Stejně jako já. A vy se můžete jen dívat."

"Ty hajzle!" vykřikl Vladimir a vrhnul se na kněze. Nikolaj ho následoval a Maledith už si hotovila zaklínadlo. Vtom se Anastázie zkroutila v šílené křeči. Nekřičela snad jen proto, že už jí to bolest nedovolovala. Hrdlo měla křečovitě sevřené, jako by jí ho tiskla neviditelná ocelová dlaň, a v koutcích úst se začaly tvořit ostrůvky pěny.

"Zůstaňte, kde jste," varoval je Jurga. "Nebo bude ještě hůř."

Vladimir s Nikolajem ztuhli. Maledith zdánlivě neudělala jediný pohyb, ale po stěnách se směrem k mnichovi dál sunula masa temnoty.

"Přestaň, vědmo," napomenul ji stařec. "Tvoje čáry na mě neplatí."

"Nejsi první, který si to myslí," odsekla Maledith. "Až ti z mozku udělám dětskou kašičku, budeš mluvit jinak. Pokud ještě budeš umět mluvit."

Kouzlo se plížilo dál, přestože Anastázie nepřestávala křičet.

"Maledith, přestaň," zaprosil Nikolaj. Ale černovlasá čarodějka ho nevnímala, pohlcená touhou zničit smrtelníka, který ji urazil. Temnota doputovala až k Jurgovi, převalovala se na stěně za ním a jako vřící láva se mu přelévala okolo špiček. Ale ani jednou se ho nedotkla.

"Tvoje černá magie nade mnou nemá moc, vědmo. Pán a jeho relikvie mě chrání před všemi nekalými úskoky, se kterými byste vy démoni mohli přijít. Přestaň čarovat, nebo bude tvojí malé přítelkyni ještě hůř."

"Zdechni, fanatiku," zasyčela Maledith, ale pak mávla rukou a temnota se stáhla zpět do koutů. Jurga se ušklíbl.

"Dobře poslouchejte, vy pekelná smečko. Řeknu vám, co se stane teď..."

+++

Stalo se to, že se Anastázie probudila. Nesmírně pomalu, s pláčem a sténáním. Nebyla schopná udržet se na vlastních nohou, Nikolaj ji musel podpírat. Prosila je, aby ji už nikdy nevystavovali napospas moci medailonu, aby už nikdy nemusela vytrpět něco takového.

Stalo se to, že oni, hrdé děti noci, poklekli před potulným mnichem Jurgou. Hlasem plným odporu mu slíbili věrnost a poslušnost. Dostali svůj první úkol. Teprve potom byli propuštěni, ale jejich svoboda byla ztracena.

Stalo se to, že nemocný žebravý mnich, na kterého se svět díval s odporem a pohrdáním, se během následujících měsíců stal knězem v chrámu svatého Přemysla, záhy svatostánku velel a než uplynuly tři roky, byl jmenován biskupem. Ač ho ještě před nedávnem nikdo neznal, ležela mu teď u nohou velká část říše a císař si ho považoval jako jednoho ze svých nejspolehlivějších rádců. Kromě nebývalé zbožnosti proslul nový biskup svým pronikavým rozumem, vůlí pevnou jako skála a pověstí muže, kterého chrání ruka boží. Vždy byl v ten pravý čas na pravém místě, viděl a slyšel všechno, co mohlo být viděno a slyšeno, a nespočet jeho nepřátel či konkurentů se z nešťastné náhody předčasně odebral do náruče Páně.

A tak otec Jurga nosil biskupské rouchu ještě sedmnáct let, než coby téměř stoletý stařec vydechl naposled. Když byl záhy jmenován jeho nástupce, při své první mši v novém úřadu měl na krku zavěšený medailon se znovunalezenou relikvií svatého Přemysla. Byl prvním z linie ravenským biskupů odvolávajících se na odkaz později svatořečeného otce Jurgy, prvním z linie silných, mocných a nadevše obávaných církevních hodnostářů, za jejichž zády se ukrývaly stíny a v jejichž šlépějích kráčela sama noc.

Tak to šlo sto padesát let. Dokud ravenský úřad nepřevzal otec Fotius.

+++

"Sper ho ďas," zaklel Nikolaj. "Jeho i všechny, kdo přišli před ním. Jestli vážně existuje to jejich peklo, smaží se v něm všichni do jednoho."

Anastázie mlčela a upírala na něj velké, smutné oči. Starý muž ji chytil okolo ramen a přitáhl si ji k sobě. Dívka opřela hlavu o jeho hruď a zabořila nos do lněné haleny.

"Nemělo to tak být," zamumlala. "Všechno je to kvůli mně."

"Netrap se tím, princezno."

"Bojím se, Nikolaji. Říkáš, že by je měl všechny vzít Padlý. Ale nemáš pravdu. Stačilo by, kdyby odnesl jen jediného - Fotia. To on je z nich nejhorší. Když jsme byli naposledy v Raveně, když nás poslal do Lešaku, bylo to poprvé, co nechtěl vidět mě osobně. Poprvé jsem s ním nemusela strávit hodiny, kdy by mě mučil tou prokletou věcí, poprvé, co jsem s ním nemusela..." Nedořekla. Nikolaj zatínal zuby stiskem tak pevným, že by rozdrtil lidské kosti na prach.

"Ochráním tě, princezno. Až porazíme vlkodlaka, najdu způsob, jak nás Fotia zbavit. Jak tě vysvobodit z té noční můry."

"Žádný způsob není. Přilezeme za ním zpátky jako psi, přijdeme si pro další ponížení a pro další úkol. A bude ještě těžší než tenhle. Bojím se, že jednoho dne nám přikáže porazit pro něj samotnou smrt - a my to skutečně uděláme. Pak už budeme navždy jeho."

Nikolaj mlčel, jen ji k sobě tiskl silněji.

"Buď se mnou," zašeptala.

"Budu. Napořád."

Políbil ji do vlasů a Anastázie se rozplakala - tiše a usedavě, docela jako malá holčička.

"Je mi to tak líto," opakovala. "Tak líto."

"Bude to dobré, princezno. Slibuju. Cítím to v kostech."

"Co cítíš, Nikolaji?"

"Změnu," řekl starý muž - šeptem, jako by přílišný hluk mohl vyplašit věci, které měly teprve přijít. "Věci se mění, Anastázie. Tohle lešacké dobrodružství není jen tak. Až tady skončíme, nic už nebude jako dřív."


Pokračování: kapitola X., jednání první