O princezně a světci: kapitola IX., jednání první

18.03.2020

Předchozí: kapitola VIII., jednání druhé


Přešel den a přešla i noc, první po osudovém úplňku. V jeskynním komplexu nad lešackým krajem jako by se čas zastavil. Nikdo neměl chuť pobývat ve společnosti zbytku smečky, každý našel samotu v jedné z odlehlých, hluboko pod zem zavrtaných jeskyní a ponořil se do její tmy a ticha. I Anastázie byla podivně zamlklá, a tak když za Nikolajem druhého dne po úplňku přišla, překvapilo ho to.

"Můžu k tobě?" zeptala se. Přikývl a ona si sedla na tvrdou zem vedle něj. Objal ji okolo ramen a dívka se mu stočila na hruď jako vrnící kotě.

"Hlavu vzhůru, princezno," pohladil ji po vlasech. "Všechno zas bude dobré."

"Nic nebude dobré," řekla. "Ale proto jsem nepřišla."

"A proč jsi přišla?"

Místo odpovědi ho políbila - nejdřív jen na tvář, pak na rty.

"Buď se mnou, Nikolaji. Mám strach ze samoty a z vlčího měsíce. Pomoz mi zapomenout."

"Jsem tady, princezno. Nemusíš se bát. Budu navždycky s tebou."

+++

Netušili, kolik času uplynulo, než se z polohy vodorovné přesunuli zpět do vertikální - mohly to být minuty, dny nebo klidně celá věčnost, protože čas na tomhle temném místě neexistoval. Anastázie se Nikolajovi choulila v náručí. Starý muž měl dlaň položenou na její hrudi, přesně na srdci. Byl jediný, komu dovolila se toho místa dotknout, a to ještě velmi zřídka. Právě okolo srdce se jako smyčka stahovala kletba, kterou dívku věznil biskup Fotius.

"Pamatuješ si na ten den?" šeptla Ana.

"To se nedá zapomenout."

"Byla jsem tehdy tak hloupá."

"Byla jsi mladá."

"Na výsledku to nic nemění."

"Tiše," položil jí prst na rty. "Teď se tím netrap, princezno."

A přestože Anastázie poslechla a mlčela, oba je proti jejich vůli strhl proud vzpomínek. Byl tehdy slunečný, skutečně slavnostní den...

+++

Byl to slunečný, skutečně slavnostní den. Hlavní třídu města Raveny lemovaly vysoké budovy - šlechtické paláce, domy cechovních spolků i zastřešená tržiště - a vytvářely úzký kaňon, kterým se teď jako řeka valil pestrobarevný dav.

"Podívejte se na ně, jak jsou veselí úplně pro nic," řekl Vladimir. Stáli ve stinném podloubí a sledovali to divoké představení. Lidé v průvodu měli pestré šaty, masky a pomalované tváře, zpívali a výskali. Navzdory Vladimirovým kousavým slovům se cosi z jejich rozjařené nálady přeneslo i na smečku. Maledith zářily oči, Nikolaj dělal pitvorné obličeje na procházející děti a Anastázie byla jako u vytržení. Její ruka ležérně spočívala okolo Nikolajova pasu a jeho grimasám se smála víc než děti - vysokým, zvonivým dívčím smíchem. Zlaté vlasy se jí vlnily okolo tváře a leskly se jako královská koruna.

"Dnešek je významný den, Vladimire. Samozřejmě, že mají ti lidé radost. Pro mnoho z nich je to jediný den odpočinku v roce," řekla Maledith.

"Kdyby jenom věděli, co to bylo za zmetka, ten jejich svatý," zachechtal se Vladimir. "Znal jsem ho, když jsem byl ještě člověk. Několikrát jsem slyšel i jeho kázání. Byl to malý skrček plný jedu, ale všichni z něj byli jako u vytržení. A kdo ne, ten se se zlou potázal."

"A co ty?"

"Já jsem už tehdy nenáviděl všechny bohy bez rozdílu, Mal. Na tom se moc nezměnilo."

Dav okolo nich proudil bez ustání, ale teď masa těl začínala houstnout. Blížil se průvod nesoucí relikviář s ostatky svatého Přemysla. Vpředu půjde tucet nejvyšších kněží, kteří budou svými modlitbami očišťovat cestu od zlých sil. Za nimi pak přes půldruhého tisíce věřících a kajícníků. Ve středu toho všeho se jako královna na trůnu ponese drobná krabička z vyřezávaného dřeva ozdobená jednoduchými zlatými spirálami. A v ní - medailon s prstními kůstkami svatého Přemysla, patrona města. Když se čarodějka zamyslela nad Vladimirovými slovy, nemohla nesdílet jeho zlomyslné pobavení. Na někoho, kdo byl starý už předtím, než první černý kněží začal kázat prvnímu skromnému sboru, musel ten výtrysk zbožného nadšení nevyhnutelně působit komicky. Teď se modlí, jako by jejich svatý stvořil celý svět, nebo aspoň vydatně pomáhal. Jenže stačí, aby se kolo času jen trochu pootočilo, a jejich pravnuci už si nevzpomenou ani na jméno onoho světce.

Teď se však nesl ve středu vší slávy - dřevěný relikviář ležel na rudém polštáři, jeho zlaté zdobení se blýskalo na slunci a obdiv celého světa byl určen jen a jen pro něj.

"Chci se podívat, co je uvnitř," ozvala se náhle Anastázie. Bylo to trucovité dupnutí nožkou vtělené do slov, rozkaz, který musí být neodkladně splněn - uplynulo sice už deset let od chvíle, co vstala z mrtvých, ale princezna v ní se stále nezapřela.

"Později, maličká. Teď bychom byli moc nápadní," odvětil s úsměvem Nikolaj.

"Ale já chci hned," fňukla.

"Později se na ni podíváme pěkně zblízka. V noci, až budou všichni spát."

"Slibuješ?"

"Máš moje slovo." Natáhl se a vtiskl jí letmý polibek na čelo. Dělával to často - gesto spíš opatrovnické než milenecké, ale takový už vztah mezi nimi zkrátka byl. Plavovláska se na něj usmála, dětské oči doširoka rozevřené. Než však stačila promluvit, kdosi je přerušil.

"Velectěné dámy a pánové, podarujte nuzného mnicha," přibelhal se k nim stařec. Byl oblečený v odrbaném hábitu adonajů, žebravého řádu hojného v severní části císařství. Tiskl se Vladimirovi k nohám a upíral na ně prosebný pohled vodnatých očí. Kdykoliv se nadechl, v plicích mu hlasitě zachrastilo. Smečka ztichla. Aniž by řekl jediné slovo, Vladimir ho ze sebe setřásl a o krok poodstoupil.

"Prosím tě, vznešený pane. Už dva dny jsem nejedl. Nohy mě bolí a tělo sotva vleču. Ztraťte aspoň drobnou minci pro služebníka božího."

"Ztrať se, trhane," řekl Vladimir tiše, ale tónem, při kterém se chudák roztřásl jako osika. Zoufale hledal, na koho jiného by mohl upřít své prosby, až nakonec padl k nohám té nejhorší - Maledith.

"Buď tak laskavá, velkomožná. Náš Pán ti to nezapomene."

Čarodějka si ho měřila s výrazem čiré nenávisti.

"Je mi zle z představy, že by mi nějaký bůh chtěl prokazovat milosrdenství," zasyčela. "Ztrať se odsud."

Ta slova žebravého mnicha definitivně zlomila. S ohnutými zády se odbelhal pryč - ale neušlo jim, že se ještě několikrát ohlédl a propaloval je divokýma, jako oheň planoucíma očima.

Bývalo by se mezi nimi rozhostilo zaražené ticho, naštěstí tu ale byla Anastázie. Dívka žebráka i rozpačité mlčení ignorovala. Rozverně chytila Nikolaje za ruku.

"Ukážeš mi palácové zahrady?" zeptala se dokonale bezstarostným tónem. "Chci někam, kde hraje hudba a kde se tančí. Chci tančit celý den a celou noc, až do rána. Nebude to krása, Nikolaji?"

"Vezmu tě, kam budeš chtít," přikývl drobný muž bez váhání, očividně rád, že je těžké mlčení pryč. "Vidíš ty ženy v rudém? To jsou tanečnice. Pojď, přidáme se k nim. Plesy se dnes budou konat po celém městě, ale ony budou vystupovat na těch nejskvělejších."

Ještě než jim zmizeli z očí, Nikolaj vrhl na Maledith a Vladimira omluvný pohled. Pak se vmíchali do davu, dvě další kapky do řeky těl.

"Neměl by ji takhle rozmazlovat," podotkla čarodějka.

"Jen ho nech. Ať si užije, dokud mu ještě nezačala lézt na nervy," zasmál se Vladimir. "Však už to nebude trvat dlouho."

Maledith mu nemohla nedat za pravdu. Poté, co se Anastázie probudila, zůstali jako smečka pohromadě a společně se podíleli na její výchově. Museli - v jejich světě bez pravidel bylo tohle jedno z mála, na kterém se všichni tři mlčky shodli a které dodržovali. Mladého Probuzeného bylo třeba naučit, jak to chodí v jeho novém světě. Nikdo další nesměl dopadnout jako oni, opuštěný, zmatený a smrtelně nebezpečný všemu živému.

Jenže Anastázie byla těžký oříšek. V životě předtím byla princeznou, dívkou urozené krve, kterou od malička hýčkali a vychovávali ve víře, že svět se točí na její příkaz. Stejně jako Vladimirovu nenávist k bohům ani Anino povýšení smrt nezničila - spíš naopak ho umocnila. Od okamžiku, kdy otevřela oči, byla divoká, nepředvídatelná a paličatá. Byla skvělou společnicí pro ty bláznivé noci, kdy stál měsíc vysoko a oni se proháněli tmou, divocí a nelidští. Jenže oni uměli přijít zpátky k rozumu, zatímco Anastázie zůstávala dítětem.

Pro Maledith a Vladimira byla její společnost rok od roku těžší. Svou roli sehrálo i to, že je závazek postarat se o Anu držel stále pohromadě, bez ohledu na to, jak obtížné pro ně bylo setrvat v přítomnosti toho druhého. Nebýt Nikolajových ochranitelských pudů, které nakonec přerostly v lásku, nechali by plavovlasou nemrtvou svému osudu mnohem dříve. Jen nejstarší člen smečky dělal jejich soužití právě tak snesitelným, aby to vydrželi celých deset let. Teď však nastala doba, kdy byla Anastázie dostatečně schopná samostatného života, a oni budou brzy volní. Nikolaj nejspíš půjde s ní, zatímco Maledith a Vladimir se vydají každý vlastní cestou. Až bude relikvie svatého Přemysla uložena zpět do krypty za městem, až dotančí poslední pár střevíců a zhasne poslední lampion na tom nejbujařejším z dnešních bálů, pak si půjdou všichni Probuzení po svých a žádná smečka už nebude.

S tou myšlenkou se Maledith úkosem zadívala na Vladimira. Představa svobody byla opojná a čarodějka už se jí nemohla dočkat, zároveň si však byla hořce vědoma toho, že propast mezi ní a mrtvým žoldákem se znovu otevře doširoka.

"A co my, Mal?" zeptal se Vladimir, jako by jí četl myšlenky. "Nepůjdeme si taky zatančit?"

"Myslela jsem, že tobě lidské slavnosti připadají hloupé."

"To připadají. Ale hrají pěkně a je to už celá věčnost, co jsem tě viděl pořádně se točit v kole. Až tě ty rudé komediantky uvidí, všechny do jedné pověsí řemeslo na hřebík."

"Ještě chvíli, Vladimire, a hrozí, že znesvětím svatou půdu."

"V tom případě bychom si měli pospíšit."

A v objetí se vmísili do davu. Byla to koneckonců jejich poslední společná noc, a jak oba dobře věděli, během té se smí všechno.

+++

Nebyl to jeden z bálů městské smetánky, jaké Nikolaj popisoval Anastázii. Místo lampionů a křišťálových lustrů místnost ozařoval oheň z krbu, svíčky a pár začouzených starých svítilen, místo orchestru a rudých tanečnic měli vandráckou kapelu a sbor nahrazovala skupinka šedovlasých štamgastů. Ale bavili se stejně dobře, možná ještě líp.

"Hej slečinko! Vsadím se, že počtvrté už toho ducha nepřivoláš. Jen se předveď, ať všichni vidíme, co je za tím za trik!"

Čarodějka se rychle stala středem slavnosti, když nechávala zhasínat a zase rozsvěcet plameny svíček a zaznívat z temných koutů táhlé kvílení. Jejímu úspěchu v roli tajemného média nejspíš značně pomohlo i to, že jí nečinilo problém udržet krok v pití s největšími korbami v hostinci. A tak vyvolávala duchy a lidé se scházeli, dělali obdivné aaach a smáli se, až u toho slzeli. Před pár hodinami možná nesli městem relikvii, ale teď byl čas se bavit a všechno posvátné bylo nejméně do příštího rána zapomenuto. A zdálo se, že tihle lidé milují duchy ještě víc než svaté.

Maledith nechala místností proletět závad mrazivého vzduchu, který pronikavě ofoukl jejího vyzyvatele a srazil mu z plešaté hlavy plátěnou čepku. Pak varovně zablikaly všechny svítilny, jen aby se vzápětí rozsvítily tak silně, že v tom dozajista muselo být něco magického. Muž, který na ni prve volal, sebral čapku ze země, nasadil si ji a pak naznačil uctivé smeknutí. Čarodějka mu věnovala zářivý úsměv.

"Jestli ho tohle nepřiměje věřit na duchy, pak už nic," smál se Vladimir, který jejímu předvádění přihlížel. "Půjdeme ještě tancovat?"

Šli. Na parketu se točil další tucet párů, ale jim dvěma všichni uhýbali a jejich taneční kreace odměňovali uznalým potleskem. Jindy by se Maledith nejspíš bránila, že jí na úctě smrtelníků nesejde, že je až příliš snadné si ji získat. Ale dnes v noci ze všeho nejvíc připomínala předoucí kočku, která je mimořádně spokojená sama se sebou.

"Tak tohle se povedlo," šeptl jí Vladimir do ucha při jedné otočce. "Ale už bychom se mohli vypařit, co myslíš?"

Chtěla přikývnout, chtěla s ním odsud zmizet někam, kde budou jen oni dva. Začínala si pohrávat s myšlenkou, že si se svítáním ještě nemusejí říct sbohem. Čemu by koneckonců vadilo, kdyby ještě pár dní cestovali společně? Nebo snad měsíců? Vidina svobody barvila všechno do růžova.

Jenže přikývnout nestačila. V tu chvíli se totiž rozletěly dveře a do hostince vpadl skutečný duch.

Nikolajovi v očích planuly ohýnky šílenství a podle toho, jak se hrbil a klopil hlavu na stranu, oba okamžitě poznali, že Stribog je nablízku. Odtáhli Nikolaje do zadního kouta - ne že by to příliš pomohlo. Oba byli celý večer středem pozornosti a Nikolaj kolem sebe šířit auru tak mrazivou, že ani jeden smrtelník v místnosti neovládl nutkání co chvíli znepokojeně zamžourat jejich směrem.

"Co se stalo?" sykla Maledith.

"Ztratil jsem ji. Anu."

"U všech bohů, Stribogu. Jak se ti něco takového mohlo stát?"

"Byli jsme na plese u barona Kowaleckého. Anastázie koketovala úplně s každým. Pohádali jsme se a najednou byla pryč."

"Jsi osel, Stribogu."

"Vždyť víš, jaká je..." odpověděl Nikolaj zkroušeně.

"Musíme ji co nejrychleji najít," přerušila je Maledith. "Jsi si jistý, že nezůstala na tom plese?"

"Naprosto. Prohledal jsem to tam do posledního kamrlíku. Včetně zahrad. Utekla někam do města."

"Přísahám ti, že se nemůžu dočkat, až ta holka půjde svojí cestou," zavrčel Vladimir. "Tohle je naposledy, co ji taháme z maléru."

Nikolaj mlčel, ale ticho bylo čím dál dusnější.

"Měli bychom jít," zavelela čarodějka. "Čím víc času ztratíme, tím horší věci se můžou stát. A myslím, že vím, kde ji hledat, Nikolaji. Zapomněl jsi svojí princezně říct, že v té roztomile zdobené skříňce je zatracená svatá relikvie, o kterou si pěkně popálí svoje nemrtvé prstíky."

+++

Čelní stěna chrámu zabírala celou jednu stranu největšího ravenského náměstí. Ve městě bylo té noci světlo jako ve dne a chrám ozářený tisíci loučí tak působil ještě majestátněji a nadpřirozeněji než obvykle. Byl zavřený a okolo dveří stáli příslušníci městské stráže, zvlášť vybraní pro svou poctivost a zbožnost, aby o svaté noci střežili relikvii, která zde byla dříve toho dne uložena. Ve svých celách v podzemí se pak modlily desítky kněží ke svatému Přemyslovi. Ostatky světce, uložené zde po jedinou noc v roce, měly městu přinést bezpečí, ochranu a prosperitu. Vzhledem k tomu, že už dlouhých tři sta let utěšeně bohatlo a uzurpovalo si vliv nad širokým okolím, odváděl zřejmě světec dobrou práci.

Trojice nemrtvých si se strážci hlavu příliš nelámala. I ve světlem zalitém srdci města stále panovala noc a noc byla jejich časem. Stíny a Maledithina magie je spolehlivě skryly, aby mohli postranními dvířky pro kněží a služebnictvo proklouznout dovnitř.

V chrámu hořely tisíce svící, které tu během dne zapálili obyvatelé Raveny i prosebníci z dalekých krajů. Vzduch se plnil pachem roztopeného vosku a plameny vytvářely na zdech pitoreskní hru světel a stínů. Vzdálený strop se topil v černé tmě - alespoň pro lidské oči.

"Pospěšme si," sykla Maledith, která jako první vkročila na svatou půdu. Kupodivu se nestalo nic dramatického - nezačala se jí škvařit kůže, ani nenadálý průvan nesfoukl svíce hořící tu na počest Pána, Pravého a Jediného, odpůrce noci a pronásledovatele nemrtvých. Nejspíš měl zrovna důležitější věci na práci.

Nestalo se nic tak dramatického. Ale přece, jakmile vstoupili do chrámu, Maledith, Vladimirovi i Nikolajovi zabylo úzko - každému z nich po svém. Tohle místo jim nebylo přátelsky nakloněno a oni to dobře věděli. Bude nejlepší, když to tu vyřídí co nejrychleji.

"Anastázie?" zavolal Nikolaj do ticha. Zvuk letěl prázdným prostorem, odrážel se od stěn a vracel se jim v prapodivných ozvěnách. Kráčeli dál a nejprve si mysleli, že se snad zmýlili a dívka v chrámu není. Ale pak ji spatřili.

Vyřezávaný relikviář obsahující medailon s ostatky světce ležel na oltáři, obklopen záplavou svící, květin a jiných darů, od drobností po nákladné umělecké předměty. Ty sem během dne nanosili všichni ti, kteří si chtějí u svatého Přemysla vyprosit štěstí do nadcházejícího roku. Nejspíš to byl jen dojem vyvolaný ponurou atmosférou chrámu, ale zdálo se, že dřevěná krabička z okolního prostoru stahuje světlo a hladově ho do sebe nasává.

Anastázie seděla pod oltářem a hrála si s obětinami - zlatými, drahokamy osázenými šperky a jinými luxusními cetkami. Okolnímu světu nevěnovala pozornost. Když se zbývající členové smečky přihnali až k ní, ani se neobtěžovala vzhlédnout.

"Nedostanete se sem," upozornila je nevzrušeně.

"Co to povídáš, princezno?"

"Nepustí vás blíž. Ten svatý. Byl tady jeden kněží a chtěl mě vyhnat. Odhodilo ho to daleko a ošklivě. Leží tamhle v koutě." Ukázala do temnoty, kde se o kamenný sloup opíralo bezvládné, podivně zkroucené tělo. "Nemůžete dovnitř, stejně jako já nemůžu ven."

"To jsou nesmysly," vyprskl Vladimir. Nestačil však udělat ani tři kroky, když ho jakási neviditelná síla zastavila. Na okamžik zůstal stát jako přimrazený a ve tváři se mu zračilo nesmírné úsilí. Nakonec klopýtl a ucouvl.

"Zatracení pánbíčkáři," zavrčel vztekle. "Skrz tuhle věc neprojdeme."

"Poslouchej, princezno," přerušil ho Nikolaj. "Nech ty věci být. Ničeho se nedotýkej, rozumíš. Pojď k nám - tak blízko, jak to jenom půjde. Slibuju, že najdeme způsob, jak tě odtud dostat."

Anastázie líně vzhlédla a chvíli si ho měřila pohledem. Pak se beze slova vrátila k probírání se šperky.

"Dokázala bych jí pomoct. Jenže to by o tu pomoc nejdřív musela stát," zavrčela Maledith.

"Má strach, Mal."

"Přestaň si lhát do kapsy, Nikolaji. Tvoje princezna si z nás dělá dobrý den. Baví se tím, že kolem ní skáčeme. A tys jí to spolkl i s navijákem."

"Mlč, Maledith. Nerozumíš tomu."

"Je to rozmazlené děcko," sykla čarodějka. "Copak to nevidíš?"

"Tiše, nebo tě uslyší..."

Jenže bylo pozdě. Anastázie je probodávala pichlavým pohledem.

"Rozmazlené děcko?" opakovala po Maledith ublíženě. "Tak víš co, Spálená? Jedno takové ti předvedu."

"Doufám, že bude umět rychle utíkat. Až se mi dostaneš pod ruku, Anastázie, ten tvůj pyšný nosík ti zpřelámu natřikrát. Někdo tě konečně musí naučit způsobům!" zaječela čarodějka. Jenže Ana si jí nevšímala. Zvedla se ze svého místa uprostřed blýskavých obětin a zamířila - rovnou k oltáři s relikvií.

"Ne!" zakřičel Nikolaj, ale bylo pozdě, plavovláska už nadzvedávala víčko relikviáře. S dětsky nadšeným úsměvem sáhla dovnitř a vytáhla zlatý medailon.

"Anastázie!" volala Maledith. "Polož to."

"Ani mě nenapadne."

"Má pravdu, Ano," přidal se Vladimir.

"Princezno, prosím. Nesahej na něj. Vrať ho zpátky."

"Okamžitě!" křičela Maledith. Bylo v tom víc starosti než zloby. Všichni tři se tlačili tak blízko, jak jen jim moc relikvie dovolila.

"Nejdřív se podívám, jestli je uvnitř opravdu prst," odvětila Anastázie rozverně. Na jejich vyděšené protesty nedbala. Štíhlými prsty si chvíli hrála se zavíracím mechanismem medailonu, aby ho vzápětí s cvaknutím otevřela. Jeho obsah skrývala v dlaních, ale protažený obličej jim napověděl, že relikvii skutečně objevila. Vzápětí ji štítivě uchopila mezi dva prsty a zamávala s ní směrem ke smečce. Byla to drobná kost, věkem a prachem zašlá a šedivá. Všem třem jim zabylo nevolno. Relikvie měla zatracenou sílu.

"Anastázie, vrať to zpátky. Je to hrozně nebezpečné," domlouvala jí Maledith.

"Ještě se mi nechce."

Ana je chvíli pozorovala a v očích jí hořely posměšné ohníčky. Nakonec vrátila relikvii zpět do medailonu. Jenže místo aby ji schovala zpět do skříňky a vrátila se k nim, udělala něco, při čem všichni tři zaúpěli. Medailon na tenkém řetízku si pověsila okolo krku.

"Ty káčo pitomá!"

"Sluší mi, že?" smála se Anastázie, potěšená jejich reakcí. "Jen se klidně podívejte zblízka," chichotala se. Udělala krok k nim, druhý a třetí. Nemrtví o stejné tři kroky ustoupili, tak moc je síla vyzařující z předmětu odpuzovala. "Snad se nebojíte?" pokračovala Anastázie. "Ale asi jsem jediná dost silná na to, abych..."

Víc už říct nestihla.

V tu chvíli totiž zvrátila oči k nebi a zhroutila se na kamennou zem chrámu, bezvládná jako loutka, které někdo přestřihl šňůrky. Energie šířící se z medailonu přestala opanovat prostor. Jako by se i ona zhroutila do sebe a koncentrovala se v jediném bodě - přisátá na Anastáziině hrdle.

Všichni tři se k ní bez valného rozmýšlení vrhli. Maledith mumlala zaklínadlo a oháněla se okolo sebe pažemi, jak se pokoušela rozehnat moc proudící z medailonu. Vladimir chrlil jednu šťavnatou nadávku za druhou. Nikolaj nepromluvil ani slovo a bylo těžké říct, zda zůstává ledově klidný, nebo je naopak v naprostém šoku.

Odpor kladený posvátným předmětem konečně povolil. Sklonili se nad dívkou a pokoušeli se ji probrat. K jejich pramalému překvapení to k ničemu nebylo. Zůstávala nehybná, jako by si pro ni podruhé přišla smrt.

"Zatracená cetka," láteřil Vladimir. "Mal, dej mi nějakou látku."

Čarodějka strhla z ramen šál a podala mu ho. Vladimir si látku omotal kolem dlaně a uchopil medailon na Anastáziině hrdle. Přestože mezi jeho kůží a povrchem posvátného předmětu bylo několik vrstev hedvábí, neubránil se bolestivému šklebu. Škubl řetízkem.

To však neměl dělat. Do té chvíle nehybná dívka sebou trhla a zaúpěla - zatraceně hlasitě.

"Jestli sem teď nikdo nepřijde, jsou všichni v tomhle městě mrtví," konstatovala to Maledith. "Vezměte ji někdo. Musíme odsud pryč, než sem vtrhnou. O medailon se postaráme později."

Vladimir s Nikolajem neváhali. Čarodějčin šál omotali okolo medailonu, tak aby se ani omylem nedotkl kůže některého z nemrtvých, a Nikolaj vzal Anastázii opatrně do náruče. Hlava jí bezvládně padala na stranu.

"Káča pitomá," mumlala Maledith. "Ve svém věku už by snad měla umět přežít bez chůvy."

Její lamentování však přerušil lomoz otevíraných dveří. Těžkých dubových dveří, které někdo předtím spolehlivě uzamkl a nemínil je otevírat dříve než nadcházejícího rána. Teď se jimi dovnitř hrnuli překvapení, ale odhodlaně se tvářící členové městské stráže a kněží, podle všeho připraveni bránit relikvii třeba i s nasazením vlastních životů. Za nimi bylo slyšet hlasy občanů ravenských, z nichž někteří přerušili bujaré oslavy, aby se i oni podíleli na obraně největší městské svátosti. Z hluku, který tropili, bylo jasné, že se jim vývoj událostí ani trochu nelíbí - a že posily nebudou daleko.


Pokračování: kapitola IX., jednání druhé