Paprsek světla: kapitola XIV., jednání druhé

11.12.2020

Předchozí: kapitola XIV., jednání první


Světlo bylo oslepující. Přestože se Nikolaj stáhl hlouběji do stínů jeskyně, slabostí se mu podlamovala kolena. Bylo to, jako by ho někdo v pravé poledne vytáhl doprostřed pouště. A pak uslyšel ten křik. Všichni ho slyšeli. Řev stovek rozzuřených hlasů, dusot po listím pokryté lesní půdě. Kdosi se k nim blížil strží - a blížil se rychle.

"Musíme pryč," hlesl.

"Už to nestihneme," namítla Maledith. "Musíme se bránit."

"Můžeme se schoval hlouběji do jeskyně. Ve tmě proti nim budeme mít výhodu."

"To nám k ničemu nebude," přidal se na čarodějčinu stranu Vladimir. "Mají s sebou kněze."

Nikolaj zprvu nechápal. Vzápětí však sám ucítil jeho přítomnost a v příštím okamžiku ho i spatřil - v čele soptícího davu kráčel muž obklopený oslepující bílou aurou. Plál jako živoucí pochodeň. To od něj pocházelo to strašné světlo, které smečce vypalovalo oči a nemilosrdně trhalo temnotu na cáry.

"Zmizme odsud," zašeptal zděšeně. "Tomuhle nemůžeme čelit."

"Už to nestihneme."

"Musíme, Mal."

Čarodějka zaklela skrz zaťaté zuby.

"Tak rychle. Běžte, budu vás krýt."

Vystoupit z temnoty jeskyně do světla bylo jako dostat ránu pěstí. Nikolaj se jen tak tak udržel na nohou. Vladimir s Anastázií na tom nebyli o moc lépe a Christian se jen dezorientovaně potácel.

"Běžte," zařval na ně Nikolaj. "Já se o něj postarám."

Poslechli ho, zatímco starý muž popadl blouznícího mladíka, přehodil si jeho paži kolem ramen a táhl ho do prudkého svahu. Maledith dole spřádala čáry, vytahovala na povrch všechnu temnotu, která se skrývala v jeskyni, a tvořila z ní silný štít zadržující kněze a bouřící dav.

"Nemůže ho udržet dlouho," hlesl Christian. Nikolaje překvapilo, že je dostatečně při vědomí na to, aby vůbec dokázal mluvit.

"Znám Mal. Udrží ho tak dlouho, jak bude potřeba. Ale my dva musíme pohnout zadkem a zbytečně jí to nedělat těžší."

+++

Podlamovala se jí kolena. Věděla, že už dlouho nevydrží. Obyčejné smrtelníky její magie bez obtíží zastavila a odrazila jejich útok - někteří se stáhli, jiní leželi na zemi zranění či nehybní. Ale kněz byl příliš silný. Houfoval své lidi do útoku a oni poslušně šli. Bylo jich tolik. U všech duchů, bylo jich tak strašně moc...

Vysávali ji, nahrazovali její temnotu strašlivým, spalujícím, vše odhalujícím světlem.

Ohlédla se. Nikolaj s Christianem se právě vydrápali na okraj strže. Viděla, jak na ni starý muž kýve.

Čas zachránit vlastní krk.

Jediným mocným úderem smetla druhou vlnu útočníků. Pochybovala, že by v sobě sebrala síly čelit další, pokud se k ní přidá i kněz. Využila zmatku, který následoval, a rozběhla se do prudkého kopce za svými druhy.

Musela doufat, že to bude stačit.

"Za nimi! Nenechte je utéct!" slyšela za sebou knězovo volání. Jeho lidé - jeho bojovníci - okamžitě uposlechli rozkaz a vrhli se do pronásledování.

+++

Démonů bylo víc, než čekal. Poznal tmavookého muže, Inčina vraha. Stařec vedle něj byl nejspíš tím, o kom mluvila Maja. Pak tam byl plavovlasý mladík ze Starého Kříže a dvě ženy.

Milostivý Pane, jaké zlo jsi nám to pomohl odhalit?

Prchali před nimi, ale Krun si byl jistý, že daleko neutečou. Byli příliš slabí, příliš zbabělí před nesmírnou mocí Páně a jeho služebníků.

"Pospěšte si!"

Vedl je do prudkého svahu. Černovlasá žena právě dosáhla jeho okraje a dala se na útěk.

"Rychleji!"

Společně s Rovanem a několika nejvěrnějšími se vydrápali po svahu nahoru. Pán jako by jim dal křídla. Čarodějnice právě mizela mezi stromy, kde na ni čekali ostatní. Obrátili se na útěk.

Krun napřáhl ruku. Bylo to instinktivní gesto. Světlo, které mu plálo v hrudi a celou tu dobu ho posilovalo, jako by teď vyšlehlo z nataženého prstu. Překonalo prázdný prostor a zabodlo se do jednoho z prchajících.

Plavovlasá žena s výkřikem padla k zemi.

"Za nimi!"

+++

Klopýtla a zhroutila se jako postřelená laň. A oni běželi dál, příliš dlouho a příliš daleko, než si stačili uvědomit, co se děje. Než se zastavili a vrátili, aby jí pomohli.

Kněz se k ní dostal dřív.

"Ano!"

Nikolaj mohl jen bezmocně sledovat, jak ji obklopují, jak se kněz zle šklebí. Teď byla v jeho moci. Matně si uvědomoval, že ho někdo drží a snaží se ho táhnout pryč.

"Pojď, Nikolaji!"

"Stribogu, rychle!"

"Nechte mě! Nesmíme ji tam nechat!"

"To je rozkaz!"

"Seru na rozkazy."

"Musíme jít, Nikolaji," naléhala Maledith. "Další útok už nezadržím."

"Ne!"

Vytrhl se jim a běžel pro Anastázii. Knězova tvář se stáhla do posměšné masky. Díval se Nikolajovi do očí, připravoval se na jeho útok. Vítal ho.

V té chvíli ucítil, jak ztrácí vládu nad vlastním tělem, jak přestává patřil jen jemu.

Stribog se probudil.

+++

Nejasně si uvědomoval, že za ním ostatní běží. Spálená cosi vřískala. Cítil její magii. Nezastavoval. Nemohl. Ten hnusák měl Anastázii.

Pocit znechucení v něm sílil spolu s tím, jak se nořil čím dál hlouběji do světla. Už dávno nevnímal stromy ani les, zbyla jen odporná oslepující záře, hlasy, křik, modlitby k neexistujícímu bohu.

A pak se s nimi srazil. Jen matně vnímal, jak rozráží lidská těla, jak láme kosti. Stáli mezi ním a Anastázií, a za to museli zaplatit krví.

"Princezno!"

Světlo bylo všude, šílené světlo, které vypalovalo oči a mátlo rozum. Do uší ho bodala slova modlitby.

"Stribogu!"

"Nikolaji!"

Neohlížel se. A pak ji spatřil. Bránili mu v cestě, ale jako by ho mohli zastavit. Zaútočil. Najednou byl všude smrtelný křik a krev. A Anastázie tam ležela bez hnutí a bez života. Jeho Princezna, to jediné, co činilo jeho vězení v lidském těle snesitelným.

Vrhnul se k ní.

Probuď se!

Dívka nereagovala.

"Odstup, stvůro. Ve jménu Páně tě zaháním do pekel!"

S prsknutím se po knězi vrhnul. Teď, když mu stál tváří v tvář, byl najednou vetchý a slabý. Vyrve mu srdce z těla!

+++

A přesto se zhroutil v polovině skoku.

"Ty jsi naše světlo, Pane! Udeř na démony a znič je svou strašnou mocí!"

Najednou nemohl popadnout dech. Svět byl plný oslepujícího bílého světla.

"Nikolaji!"

"Odejdi do pekel, nestvůro. Ať tě sežehnou plameny spravedlnosti a víckrát už svým jedem neotravuješ tento svět!"

Vzápětí se kolem něj omotaly dvoje silné paže.

"Zvedni prdel! Musíme zmizet, Stribogu!"

Neobratně se vyhrabal na nohy. Vladimir a Christian ho podpírali, Maledith stála před nimi a čarovala, bránila knězi přiblížit se. Sálaly od ní mohutné poryvy magie.

"Neudrží to dlouho. Pojď!"

"Ne. Anastázie..."

"Je ztracená, ty idiote. Pojď!"

Vladimir ho udeřil přes tvář tak silně, až se zapotácel. Nebýt Christiana, skončil by znovu na zemi. Z hrdla se mu vydralo zvířecí vrčení - Stribog byl připravený bojovat. Jenže Nikolaj měl rozum a zatracený strach. Podvolil se.

Cítil, jak ho oba nemrtví podpírají a vlečou pryč. Maledith se držela jen o pár kroků za nimi, hlídala, aby se kněz a jeho lidé příliš nepřiblížili. Ale její magie rychle slábla. Trvalo snad celou věčnost, než se dostali dostatečně daleko, než si Nikolaj začal zase uvědomovat okolní les, šumění stromů a hlasy svých druhů.

Přišli jsme o Anastázii, kvílel Stribog zoufale.

"Musím se... musím se vrátit," hlesl Nikolaj. "Musím zachránit Anu."

Maledith se k němu sklonila. Celá se třásla.

"Nemůžeš. Znova už tě z toho nedokážu vysekat. Nejsi jediný, kdo ji miluje. Zachráníme ji. Ale teď musíme pryč."

"Slibuješ?"

"Slibuju."

Tohle ti nikdy neodpustím, vyčítal mu Stribog. Ani ty si to neodpustíš. Nikolaj nemohl než dát mu za pravdu.

V dáli bylo slyšet tlumené puf, to když se na útočníky vrhly poslední zbytky temné magie. Následovala třeskutá rána, křik a pláč.

Pak tlumené kroky v listí. Čarodějka měla tvář strhanou vyčerpáním, ale přesto to byla ona, kdo ho chytil pod paží a táhl ho dál do lesa, dál od toho zrůdného světla. Pryč od všeho.

Tohle není konec, připomněl mu Stribog. Ten parchant má Anastázii. Tohle je teprve začátek...

+++

Mysl otce Kruna opustila jeho pozemskou schránku a vznášela se kdesi mimo bytí. V uších mu hřměla slova modlitby. Cítil se úžasně lehký, jako by se jeho fyzické tělo rozplynulo a on byl konečně na cestě k nirváně. On a Pán byli jedno. To úžasné světlo, ta moc jím proudila a propůjčovala mu pocit, že dokáže cokoliv. S její pomocí zničí pekelné démony, vytáhne je z temnoty a rozdrtí na prach.

Jen pomalu a neochotně se vracel do vlastního těla. Zoufale pomalu si uvědomoval okolní zmatek: křik jeho věrných, nářek a volání o pomoc. Vzduch odporně páchl - krví a něčím cizím, nelidským, snad temnou magií.

Konečně otevřel oči. Ležel na zádech na studené lesní zemi a upíral pohled do korun stromů, za nimiž probleskovalo blankytně modré nebe. Okolo něj to vypadalo jako po bitvě. Všude leželi lidé, mnoho z nich ošklivě zraněných, sténajících nebo zcela nehybných. Další se k nim valili ze strže, zvedali a ošetřovali raněné, naříkali nad padlými.

Ty jsi naše světlo, Pane. Zavedl jsi nás už tak daleko - nenech nás teď selhat.

S obtížemi vstal. Bylo strašně těžké ovládat vlastní tělo, uklidnit své myšlenky a uspořádat je do lidského jazyka. Ovládnout strašlivý zármutek, který cítil při pohledu na své bratry a sestry zabité nečistou magií.

Jenže mrtví byli mrtví, a jeho pozornost si žádalo něco mnohem, mnohem důležitějšího.

Ta dívka.

Ležela uprostřed všeho toho zmatku, aniž by si jí někdo všiml, stále v bezvědomí. Její tvář byla tváří spícího anděla, nevinná a krutě krásná. Měla dlouhé plavé vlasy, líbezně vykrojené rty a pleť jako ze slonoviny. Okolo šíje se jí jako řetízek táhla tenká jizva.

Znamení Padlého.

"Otče?"

Fascinovaně zkoumal její tvář. Jak může být tak nádherná bytost tak zkažená?

"Otče?" ozvalo se znovu, naléhavěji. "Co s ní máme udělat? Je to démon? Patří k nim?"

Teď už se okolo něj začali shlukovat - Rovan a jeho muži a všichni ostatní, kteří přežili.

Přemýšlel rychle, myšlenky mu běžely jako splašené. Věděl, že démony málem přemohl. Kdyby zaútočili ještě jednou, nikdy by se jim nepodařilo utéct. A oni se pro tu dívku vrátili. Pokoušeli se ji zachránit.

Bylo mu jasné, co musí udělat.

Přijdou si pro ni znovu. A on se postará, aby to bylo za jeho podmínek, na místě, které on sám vybere. Jako divokým šelmám jim ukáže návnadu a vláká je do klece. A až přijdou, bude stačit zabouchnout za nimi dveře. Šelmy budou v pasti.

"Pán nás požehnal," usmál se na své věrné. "Chytili jsme démona, jednoho z blatoušských vrahů. Služebnici Padlého. Nenechte se zmást jejím zjevem - ve skutečnosti je to nestvůra prohnilá až do morku kostí. Vezmeme ji s sebou. Bude souzena za své zločiny a pak potrestána tak, jak přikazuje Písmo."

Do všech stran se jako říční proud rozběhl šum hovoru. Otec Krun sledoval, jak dívku zvedají ze země.

Než opustili les, naposledy zabodl pichlavé oči do houští, ve kterém zmizel zbytek její smečky.

Najdu vás, přísahal si v duchu. A pak budete trpět.

+++

Nevraceli se zpět do Lešaku. Krun dobře věděl, že tam už pro ně není místo. Pán ho navíc vedl někam jinam. Všechno skončí tam, kde to začalo.

V Blatouchu.

Když se blížili, ohořelé trosky vesnice trčely k modrému nebi. Vypadaly jako zčernalé, vylámané zuby starce. Ale chrám tam stále stál, s vysokou štíhlou věží a pevnými stěnami.

Byli na správném místě. Tady je Pán ochrání. Tady splní poslední část úkolu.


Pokračování: kapitola XV., jednání první