Paprsek světla: kapitola XIV., jednání první

04.12.2020

Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo tma...


Předchozí: kapitola XIII., jednání třetí

Na počátku byla věta, a ta zněla:

Čarodějnici nenecháš naživu.

Budeš po ní slídit ve dne v noci, bojovat s ní do zničení těla, vytrhávat ji i s kořeny jako plevel. Vyhneš se všemu temnému, všemu, co zavání nocí. Nezadáš si s věcmi, které se skrývají ve stínech. Vytrváš ve víře a za svou poslušnost budeš odměněn božským světlem.

Takové a podobné myšlenky se honily otci Krunovi hlavou, když klopýtal přes lesy a pole do Lešaku. Nevnímal strádání svého těla, kručící žaludek, chlad ani bolest z rozedřených nohou. Jediné, na co dokázal myslet, byla scenérie, kterou spatřil ve strži v horách.

Šel po stopách plavovlasého mladíka a ty ho zavedly hluboko do lesů, daleko od všeho živého. A tam našel... je. Démony z Blatouchu.

Konečně.

Teď už ví, kde se skrývají. Musí udělat jediné - svolat všechny věrné a dát pokyn k útoku.

Když se před ním konečně objevily věže a hradby Lešaku, slunce už se klonilo k západu a světla rychle ubývalo. Vojáci u brány ho přivítali s nadšením a nesmírnou úlevou.

"Už od včerejška vás všichni hledají, otče. Celé město je na nohou. Báli jsme se, že vás dal místodržící zatknout. Nebo snad něco horšího..."

"Pán mi uložil úkol, na jehož splnění jsem musel být sám. Ale teď jsem zpátky," uklidnil je otec Krun. Až teď, ve světle a teple strážnice, si uvědomil, že se sotva drží na nohou. "Přináším vám dobré zprávy, mí drazí. Čas naší pomsty nadešel."

S těmi slovy se zhroutil na hliněnou podlahu. Omdlel.

+++

Když se probral, ležel na úzké tvrdé pryčně a všude okolo se tísnilo množství tváří. Venku byla černočerná tma.

"Modlili jsme se za váš bezpečný návrat, otče," poklekl k němu Rovan. "Pán buď pochválen."

Krun stejně jako on učinil na prsou ochranné znamení. Pak přešel rovnou k věci - teď už se nesměl promarnit ani jediný okamžik.

"Svolej všechen lid do svatyně, Rovane. Zítra za svítání k vám promluvím. Úkol, který nám svěřil Pán, bude konečně splněn."

Mladíkova tvář se rozsvítila očekáváním i zbožnou úctou.

"Udělám, jak přikážete, otče," zašeptal. Ještě chvíli tiskl knězi ruku, než se zvedl a začal udílet rozkazy. Krun si dovolil na pár okamžiků znovu zavřít oči. Přestože ho posilovalo planoucí světlo Páně, cítil strašlivou únavu. Nic se nestane, když si na pár hodin zdřímne a nabere síly. Zítra je bude potřebovat.

+++

Stačilo mu skutečně jen pár hodin. Když se probudil, venku byla ještě tma. Dva z vojáků ho doprovodili na faru, kde už čekal Rovan a ostatní.

"Udělali jsme, jak jste přikázal, otče. Ráno přijde celé město."

"Dobře. Teď mě nechte o samotě. Musím přemýšlet."

Odebral se do komory, kterou mu při příchodu do města vyhradil otec Rublev. Neptal se, co se s lešackým vikářem stalo. Jeho vlastní věrní byli po celé faře a hlídky viděl i v ulicích města - Rublev ani místodržící jejich plány nepřekazí. Posledních pár hodin mohl strávit v modlitbách.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu konečně srovnat účty. Za Inku, za Blatouch...

Úsvit příštího dne byl nesmělý, skoro ostýchavý, ale nebe bylo čisté a bílé paprsky rychle vyháněly z oblohy temnotu. Bude jasný, slunečný den. Přesně takový Krun potřeboval. Brzy pro něj přišel Rovan, před farou se připojili ostatní. Dav se tísnil, kam až oko dohlédlo - zdálo se, že celé město, celý kraj si přišel otce Kruna poslechnout. Muži věrní místodržícímu, kteří byli dosud k spatření na každém kázání, zmizeli. Buď se zalekli rozzlobených davů, nebo i oni konečně pochopili, co je v sázce, a přidali se na správnou stranu.

Když Krun přicházel ke svatyni, lidé mu ustupovali z cesty. A jak procházel špalírem, slyšel zvolání díků a slávy. Pokoušeli se dotknout lemu jeho šatů nebo jeho ruky, padali před ním na kolena. Cítil uspokojení. Lásku. Dnes kráčí všichni společně po cestě, kterou jim Pán ukázal.

Mši tentokrát nezačal pokornými slovy o víře a vytrvalosti v temných dnech. Už to neměl zapotřebí.

Dnes volal po krvi.

"Bratři a sestry, Pán mi včera ukázal cestu. Zavedl mě do hor, kde si démoni vystavěli své doupě. Vím, kde se schovávají, odkud pramení temnota, které čelíme. A vím, že ve dne jsou slabí. Mí milí, čas naší pomsty nadešel! Zničme společně zlo, které zachvátilo tuto zemi. Vytrhněme ho z kořenů a spalme. Zbavme se ho jednou provždy!"

Dav na něm visel očima. Krun přímo cítil jejich upřenou pozornost - mrazila ho na holé kůži a způsobovala, že se celý roztřásl. Viseli mu na rtech. Byli jeho. Když poručí, půjdou.

A tak to udělal.

+++

"Zbavme se zla, které posedlo nás kraj! Zničme ho jednou provždy!"

To byla poslední Krunova slova, která byl Richard ještě ochoten poslouchat. Vzápětí se otočil a prodíral se davem pryč, opačným směrem, než kterým se valila ta rozbouřená lidská řeka. Z křiku stovek hlasů se mu točila hlava.

"Teď už nás nic nezastaví. Ani Padlý, ani místodržící, který se rozhodl sloužit jemu namísto svému lidu. Pomsta je blízko!"

A ty se mi snažíš namluvit, že máš všechno pod kontrolou, otče.

Když se dostal ven z davu, rozběhl se. Už mu bylo jedno, jestli ho někdo pozná. Vždyť co na tom záleželo? Kdyby se Krun rozhodl, že na cestě za démony zplundruje palác a Martina z Bukoviny pověsí na hradby, žádná síla ho nedokáže nezastavit.

U všech svatých, tohle nás bude stát víc než jen Blatouch.

Do otcovy pracovny vpadl bez ohlášení, bez klepání. Věděl, že ho rozzlobí. Ale doufal, že získá výhodu prvního tahu, že otce aspoň trochu vyvede z rovnováhy.

"Tohle jsi chtěl?!" obořil se na něj. "Ten bláznivý kněz káže tam venku k zástupům. Naslouchá mu celé město. A víš, kam je vede? Do hor, aby si tam s démony srovnali účty. Mluvil i o tobě. Pomáháš podle něj Padlému. Pořád ještě chceš tvrdit, že se nic neděje?"

Čekal, že se na něj snese otcův pekelný hněv. Jenže vévoda mlčel.

"Proč nic neříkáš? Copak nevidíš, jaká katastrofa se na nás valí?"

"Uklidni se, Richarde," hlesl nakonec místodržící. Byl bledý a mluvil sotva hlasitěji než šeptem, přestože hlas měl stále pevný. Richard klesl do křesla, na které ukázal. Zlobil se sám na sebe, že se zase nechal zaskočit.

"Musíš být trpělivý, Richarde. Dostaneme se z toho, máš mé slovo. Ochráním nás. Ale musíš se držet zpátky, nevyvolávat rozruch."

"Jsi místodržící," namítl mladík. "Máš ochraňovat lid, ne sám sebe. Tak proč to neděláš?"

"Dělám, co můžu, abych ochránil naši rodinu."

"A proč naše rodina potřebuje ochranu? Co skrýváš? Přede mnou, před světem?"

Místodržící skryl tvář v dlaních, jako by se bál čelit synovu pohledu.

"Dozvíš se to, chlapče," zamumlal. "Dozvíš se to v pravý čas. Ale teď musíš být hlavně opatrný. Slibuješ?"

Byl to dílem šok, dílem povinnost, ale hlavně nezvyklá tíseň a naléhavost v otcově hlase, co ho přimělo spolknout všechny protesty.

Přikývl.

"Slibuju."

+++

"Následujte mě! Společně nastolíme spravedlnost a řád! Poslechněte příkaz boží!"

Ty jsi moje světlo, Pane.

Ustupovali mu z cesty, když se vydal hlavní ulicí k městské bráně. Stovky hlasů opakovaly jeho slova.

Veď mě a dej mi sílu bojovat s temnotou.

Dotýkali se ho, chytali ho za roucho, volali na něj.

"Bratři a sestry, pojďte! Společně zničíme zlo, pomstíme naše mrtvé a konečně očistíme tuto zemi! Pojďte se mnou a spaste se!"

A oni šli. Šli bohatí měšťané a řemeslníci, šli vesničané a žebráci. Když vyšli z chrámu, oslepilo je prudké ranní světlo. Svítalo. Dav vydechl úžasem - tohle bylo znamení. Pán jim ukazoval cestu.

Ti venku slyšeli z jeho kázání jen útržky, ale i oni Krunovi ochotně uvolňovali cestu. Stanul v čele zástupu, šíleného, zuřivého, lačnícího po pomstě, a vedl ho z města ven.

Ty jsi moje světlo, Pane.

Brána byla otevřená dokořán. Nikdo se je nepokusil zastavit - vždyť všechna síla na světě stála za ním. A tak se dav vyvalil z města a ven do polí.

Vedl je po císařské silnici. Z okolních vesnic se přidávali další a další věrní. Mířili do hor, do temných, hlubokých lesů. Měli před sebou dalekou cestu, ale otec Krun necítil strach. Pán je vedl a ochraňoval.

Tam v horách konečně najdou pomstu a splní svůj úkol.

Třeste se strachy, nečisté síly. Jdeme si pro vás.

+++

Den je přivítal sluncem a jasnou oblohou, což jen zhoršilo Christianovu už tak špatnou náladu. Měl těžkou, bolavou hlavu. Nikdy by ho nenapadlo, že i po smrti by mohl mít kocovinu, jeho tělo mu však ukazovalo pravý opak. Zoufale toužil po tmě, do které by se zabalil a skryl se v ní před světem.

Když se vrátil do strže, slunce už se dralo na oblohu. Venku nikdo nebyl, všichni se nejspíš skrývali hlouběji v jeskyni. Christian z celého srdce doufal, že tam zůstanou dlouho. Neměl nejmenší chuť s někým mluvit, tím méně ospravedlňovat svůj včerejší odchod.

Když odešel za Marií, hnala ho nesnesitelná touha něco změnit. Víra, že se to ještě změnit dá, že postačí o všem jí říct. Teď už chápal, že lhal sám sobě. Věci se zpátky vrátit nedají, i kdyby si to přáli sebevíc.

Nejvíc se nenáviděl za to, že byl rád, když od Marie odcházel. Bylo tak strašně těžké s ní mluvit, snažit se vysvětlit jí věci, které přes veškerou jeho snahu nemohla pochopit. Rvalo mu to srdce. Nebylo to proto, že by nechtěla. Prostě jen nedokázala - vždyť byla člověk, nikdy nešílela po noci. Jeho a její svět byly rozděleny hlubokou propastí, přes kterou chyběl most.

"Těžká noc?" Ohlédl se. Anastázie stála v ústí jeskyně a dívala se na něj se sladkým úsměvem, který mohl znamenat cokoliv. "Můžu se posadit?"

"Posluž si. Kam všichni zmizeli?"

"To není moje starost," zabručela. "V noci jsi způsobil pořádné pozdvižení. Myslela jsem, že Vladimir pukne vzteky."

"Kéž by se to stalo."

"Dokážeš si to představit?" zasmála se dívka. "Jaký by byl život bez Vladimira? Bez všech těch tří?"

"Nepochybně mnohem klidnější," přisvědčil. "Ale překvapuje mě, že to slyším zrovna od tebe. Myslel jsem, že ty a Nikolaj..."

"Myslel jsi správně. Ale každý máme své priority. Dala bych přednost svobodě, kdybych měla tu možnost."

"Co ti brání?"

"To je složité."

"Zasvěť mě. Času máme dost."

"Ale já nemám chuť sdílet s tebou svá tajemství, milý Christiane," ušklíbla se. "Zato ty máš tajemství víc než dost. Řekni mi - jak tě přivítalo to tvoje děvče? Musí být tak nadšená, že za ní běhá mrtvý."

"Přestaň."

"Myslím, že by ses měl postavit k celé věci čelem," ignorovala ho. "I kdybys zůstal, ona časem zestárne a zemře. Lidský život už pro tebe není cesta. Čím víc času uplyne, tím méně ho budeš chtít. A tím méně ho budeš schopen žít."

"Tohle už jsem od někoho slyšel," zavrčel Christian. "Kdo to tak mohl být? Počkej, už vím. Jmenuje se Vladimir. Je to arogantní hulvát. Co tě vede k myšlence, že se mi líbí budoucnost, kterou mi přichystal?"

"Ach Christiane," vrátil se na plavovlásčinu tvář ten sladký úsměv. "Kam zmizela tvoje odvaha jít si vlastní cestou? Oni ti sice budou vykládat, že jiná možnost než zůstat se smečkou neexistuje, ale nemají pravdu."

"Kam tím míříš?"

"Je ještě třetí cesta. Pokud bys chtěl. Pokud se nebojíš."

Naposledy se na něj usmála a její úsměv byl úsměv vlčí. A pak už vedle něj neseděla, ale tanečním krokem zmizela v temnotě jeskyně.

"Anastázie, počkej! Řekni mi víc!"

Se smíchem se otočila.

"Ukážu ti víc, až přijde ten správný čas. Ale jestli chceš, aby vůbec kdy nastal, musíš držet jazyk za zuby. Uvědom si, kdo stojí na tvé straně, Christiane."

+++

Znovu se pohroužil do svých neveselých úvah. Čas plynul, slunce putovalo po nebi a přítomnost jasného, ostrého světla v něm vyvolávala tíseň. Přesto se neuchýlil hlouběji do jeskynního komplexu. Snad v tom byl strach, že narazí na některého člena smečky, snad nechuť zcela se poddat nelidským pudům, které volaly po tmě.

Díky tomu byl první, kdo to ucítil.

Zprvu to bylo nenápadné, jako tóny písně tak tiché, že jsou snad jen výplodem blouznící mysli. Nezřetelný pocit na okraji vědomí, že se děje něco špatného.

Nevěnoval tomu pozornost, jenže ten pocit zůstával.

Nakonec už se to nedalo vydržet. Vstal. Rozhlédl se. Vše bylo při starém - strž byla stále hluboká, temná a plná stínů, stromy nad ní šuměly a na blankytně modrém nebi planul tolik nenáviděný sluneční kotouč. Všechno se zdálo být v pořádku.

Ale pak chvění zesílilo. Christian měl pocit, jako by se slunce náhle rozzářilo jasněji, jeho paprsky bodaly do očí a oslepovaly. Za sebou uslyšel kroky. Zbytek smečky vyšel ven. Teď už to tedy museli cítit i oni.

"Něco se blíží," špitla Maledith.

"Neměli bychom zmizet?" zeptala se Anastázie stísněně.

"Ať je to cokoliv, zvládneme to," odmítl Vladimir. "Jestli to jde po nás, bude lepší vypořádat se s tím tady v jeskyni než na světle."

A tak mlčky a napjatě čekali. Chvění prostupovalo celým světem a sluneční světlo nabíralo oslepující bílý odstín.

"Blíží se to," špitla znovu Anastázie. "Mám strach."

Christian ji chtěl uklidnit, ale už to nestihl. Jako rázová vlna do něj udeřila strašlivá síla. Srazila ho na kolena. Zasténal. Oči ho pálily a přes bílé světlo téměř neviděl.

A nebyl sám. Slyšel Vladimirovo klení a čarodějku volající na pomoc magii. Čas se zastavil. Někde mimo jejich dosah se strhla bouře a rychle se blížila. Christian tušil, že je příliš silná, než aby ji dokázali zastavit nebo jí vzdorovat, a to vědomí bylo paralyzující.

Strží k nim doléhal řev rozzuřeného davu.

A pak bouře udeřila.


Pokračování: kapitola XIV., jednání druhé