Pár postřehů k AI a zobrazování žen

Během vánočního volna jsem si našla prostor na svého oblíbeného žrouta času: experimentování s umělou inteligencí generující obrázky. Používám Midjourney, jeden z prvních AI nástrojů, který byl v roce 2022 zpřístupněný veřejnosti. Mnozí si určitě pamatujete fantaskní krajinky, vyretušované krásky, zvířata s pěti nohama a další rané počiny tohoto nástroje, které v prvních měsících kolovaly i po českých knižních sociálních sítích.

Sama jsem Midjourney poprvé vážně použila k tvorbě propagačních materiálů ku příležitosti vydání Když se mnou půjdeš tajgou. Jako člověka se základním výtvarným vzděláním, ale nulovou zkušeností s počítačovou grafikou mě Midjourney hned začal bavit: byla to příležitost dát rychle a bez velkého úsilí vizuální podobu postavám, prostředí a scénám, které nosím v hlavě a které bych ráda představila světu i jinak než jenom jako slova na papíře. Líbil se mi i prvek překvapení, který umělá inteligence do celého procesu přinesla: bude mít hrdinka uprostřed čela třetí oko? Najdu správný příkaz, podle kterého AI namaluje akční scénu s více postavami, nebo z toho zase vznikne nerozpoznatelný mutant?

Od prvního uvedení Midjourney do světa se nástroj výrazně zlepšil: už mu nedělají problém proporce ani postavy, zvládá různé výtvarné styly, a i uživatelské prostředí je mnohem příjemnější (kromě verze na Discordu konečně existuje i webová). Během svého vánočního experimentování jsem si ale uvědomila, že má pořád zásadní limity. A ty bohužel nesouvisejí ani tak s AI jako takovou, jako s materiály, ze kterých čerpá a které nám potom jako zrcadlo vrací.

Konkrétně mám na mysli to, jaké výsledky nástroj nabízel, když dostal za úkol vygenerovat obrázky ženských postavy. Vypíchnu dva příklady. Nejdřív jsem si hrála s vizuální podobou Rity, jedné z hlavních ženský hrdinek, se kterými v poslední době pracuju. Rita je žoldnéřka, holka z chalupy, která pro ránu nejde daleko a umí se o sebe postarat v pochybných ghettech i na cestách divočinou. Zkrátka žádná křehká květinka a upřímně ani žádná velká kráska – vždycky jsem si ji představovala spíš s maskulinními rysy, široká tvář, velké přední zuby, pihy.

Ukázalo se ovšem, že vnutit tuhle představu umělé inteligenci bude boj téměř nad moje síly. Ať jsem se snažila sebevíc, nabízené obrázky byly z naprosté většiny jako před kopírák: dokonale souměrné rysy, velmi mladá (občas až dětská tvář) s velkýma očima, malým nosem a perfektními rty, minimum specifických rysů, které by generické tváři dodaly zdání, že může jít o skutečného člověka. Posuďte ostatně sami: vlevo je jeden z desítek pokusů, kdy mi umělá inteligence tvrdohlavě nabízela bezduché krásky. Vpravo je nejlepší podoba Rity, k jaké jsem se nakonec dokázala dostat. Líbí se mi její výraz, který už se začíná podobat tomu, jak si představuju její osobnost. Pořád je ale na můj vkus až moc dokonalá a "modelkovská" – bojím se ale, že o moc dál už Midjourney nedotlačím.

Ve druhém případě jsem pak generovala obrázky skupiny dětí – hrdinů povídky, na které jsem o svátcích taky pracovala. Všem postavám je okolo deseti, zadaný příkaz zněl "young boy / young girl". U prvního hrdiny to fungovalo bez problémů: rozcuchaný kluk v ušpiněné košili (v povídce ho čeká pořádná porce válení se v blátě) s chlapeckými, ale pořád dětskými proporcemi.

Pak jsem se přesunula na první hrdinku. Na stejný příkaz (tedy "young girl") mi AI nabídla sérii štíhlých krasavic v upnutých šatech, s útlými pasy a proporcemi odpovídajícími spíš dívce nebo mladé ženě, rozhodně ne dítěti. Nějakou dobu mi zabralo, než jsem umělé inteligenci vnutila svoji představu, a i potom jsem musela k obrázkům ženských postav používat jiné a specifičtější příkazy než k jejich mužským protějškům. Rozdíl si můžete prohlédnout níže:

Původně jsem tenhle text zamýšlela jenom jako krátký příspěvek na instagram, který vzhledem k délce nakonec skončil na webu, žádnou závratnou pointu tedy nenabídnu. Ze všeho nejvíc je to asi povzdech nad tím, co považujeme jako společnost za normální, když přijde na zobrazování žen: dominují (nerealisticky) dokonalé rysy, mladičké tváře, žádná osobitost, sexualizace velmi mladých žen nebo dokonce dětí. Ani u mužů to není výhra, tvorba mužské postavy s naopak velmi feminními rysy byl taky boj. V případě obrázků žen to ale považuju za dvojnásob problematické: ukazuje to totiž, že materiál, kterým se Midjourney krmí a kterým nám potom vrací jako agregát našich představ o tom, jak by žena měla vypadat, je pořád především kolekce předsudků, zkratek a nerealistických iluzí, které mají nepříjemné dopady na každodenní životy mnoha z nás.