Pramen plavých vlasů: kapitola XXI., jednání první

26.03.2021

Předchozí: kapitola XX., jednání druhé


"Kdo jste?" vykřikl místodržící. Martin z Bukoviny byl mocný muž uvyklý respektu ostatních. Nedostával se často do společnosti, kde by byly karty rozdány tak výrazně v jeho neprospěch. "Kde je otec Krun?"

"Mrtvý," odvětila Anastázie nevzrušeně.

"Nechte mého syna jít."

"To bohužel nepůjde, Vaše Milosti. Teď patří mně."

"To ty jsi ta Krunova čarodějnice," pochopil najednou Martin. "A vy... vy jste vyslanci biskupa. Co se to tady děje?"

Plavovláska nepovažovala za nutné mu dál odpovídat. Místo toho se obrátila ke zbytku smečky.

"Budete čekat a ani se nepohnete," přikázala. "Nechci vidět žádné triky. Především ne od tebe, Maledith. Dostane se na vás řada."

"Jsi hloupá husa, jestli si opravdu myslíš, že tímhle něčeho dosáhneš."

"Do hlupáků můžete nadávat jen sami sobě, Vladimire. Dobrovolně jste mi vlezli do pasti. Byli jste tak zaslepení vlastní velikostí, že jste vůbec neviděli, co se na vás chystá. A mýlíš se. Dnes v noci dosáhnu všeho, co chci," usmála se na něj sladce. "A co se týče tebe, smrtelníku... Těší mě, že ses k nám připojil. Přiznávám, že jsem měla strach, zda na svého syna ještě pořád nemáš vliv. Inu, ten problém teď snadno vyřešíme."

"Co chceš?" hlesl Martin. "Peníze? Tituly? Dám ti cokoliv. Poslal tě Fotius? Jestli chce mě, půjdu bez odporu. Jen prosím ušetři Richarda."

"Jsi stejně zaslepený jako oni, smrtelníku," opáčila Anastázie. "I když tobě to snad ani nemůžu mít za zlé. Ne, nepracuji pro biskupa, přestože v tom, co se tady odehrává, má svoji roli. A lituji, ale nejde mi ani o peníze, ani o tituly. Potřebuji docela jinou věc. Tebe. Mrtvého."

"Vražda místodržícího je hrdelní zločin."

"Nebudu to já, kdo tě zabije."

Dotkla se vlkodlakova boku a ten zavrčel.

"Richarde."

"Nepokoušej se ho obměkčit. Už téměř není člověk. Potřebuje jen přetrhnout své poslední pouto s lidským světem - a to jsi ty."

"Prosím, Richarde," nevěnoval jí Martin pozornost. "Copak mě nepoznáváš?"

Netvor se na okamžik zarazil.

"Udělej to," pobízela ho Anastázie. "Zabij."

"Richarde, probuď se. Tohle nejsi ty. Nejsi monstrum."

"No tak, běž."

"Jsi můj syn, Richarde. Nedovol, aby tě ovládla. Bojuj proti tomu prokletí. Probuď se, slyšíš? Já vím, že tam někde jsi."

"Šetři dechem, smrtelníku. Tvůj syn je pryč."

"Mlč, čarodějnice!"

"Zabij ho!" vykřikla Ana. "To je rozkaz!"

Vlk udělal další krok k místodržícímu. Vypadal nejistě. Martin mu vykročil v ústrety.

"No tak, Richarde... Pojď ke mně. Probuď se. Vím, že tam někde jsi."

Když vlk viděl, že se k němu muž blíží, strnul. Pak sám udělal krok vzad a zavrčel.

"Jsem tvůj otec, Richarde. Poznáváš mě, dobře to vidím. Patříš do lidského světa, ne k ní. Neposlouchej ji."

Vlkodlak znovu zavrčel a couvnul, ale místodržící se stále přibližoval. Vztáhl ruku, aby se ho dotkl.

"To bude tvůj konec, smrtelníku," varovala ho Anastázie.

"Je to můj syn. Pozná mě. Neublíží mi."

Další krok.

"Richarde."

Vlk zakňučel. Přestal couvat. Martinovi z Bukoviny přes napjatou tvář přelétl plachý úsměv. Ruku držel už jen kousek od netvorova čela.

A dotkl se ho. Čas zamrzl, jako by chtěl tu drahocennou vteřinu uchovat na věčnost.

To další přišlo příliš rychle. Jako by struna napínaná až za hranice možností konečně praskla, vlkodlak zaúpěl a vymrštil se do útoku. Před jeho drápy, tesáky a obrovskou vahou nebylo úniku. Konec byl tak rychlý, že i v okamžiku smrti se místodržící stále usmíval.

Netvor stanul nad rozdrásaným tělem. Z tlamy mu kapala krev. Pak jako by si uvědomil, co spáchal, zvrátil hlavu k nebi a vydal ze sebe truchlivé zaskučení, žalobu k rudému měsíci.

Luna neodpověděla, namísto toho po jeho boku stanula Anastázie. Když se dotkla jeho čela, poslušně sklonil hlavu.

"To bude dobré," zašeptala. "Přebolí to, můj milý. Teď patříš mně. Jen mně se budeš zodpovídat. Jen mě budeš milovat." Ochotně se podvoloval jejímu doteku a lísal se k ní jako štěně, vděčný za jakoukoliv útěchu. Ana ho pomalu odváděla zpět ke smečce.

"Jsi na sebe hrdá?" zeptala se Maledith chladně.

"Sám zničil to jediné, co ho ještě poutalo k lidskému světu," odvětila plavovláska. "Teď už je jen můj. A to znamená, že mám konečně čas na vás. Konečně vám můžu vysvětlit, jak hloupí jste celou tu dobu byli."

"Neušetříš nás toho utrpení?" opáčil kysele Vladimir. "Klidně umřeme bez toho, abychom slyšeli tvoje chvástání."

"Jen si měj vztek," prskla Anastázie. "Konečně mě pro jednou musíš poslouchat. Konečně nad tebou má ta neschopná, rozmazlená malá Ana navrch, a to se ti nelíbí. Máš smůlu, Vladimire. Uděláme to tak, jak chci já.

Nikdy jste nerozuměli tomu, čím si procházím. Mlč, Maledith. Neopovažuj se říct ani slovo. Všichni jste tak pyšní na svá staletí a ohrnujete nade mnou nos. Ale nikdo z vás nikdy nenesl ravenské prokletí. Nevydrželi byste ani setinu toho, s čím musím žít já, a přesto máte tu drzost mnou pohrdat, považovat mě za hloupou a svéhlavou. Jednat se mnou jako s dítětem a slibovat mi, že se o mě postaráte, jako bych to nedokázala sama.

Myslela jsem, že to tak bude navěky. A pak jsme přišli do Lešaku. Maledith, Vladimire, pamatujete na ten den, kdy jste byli za místodržícím? Tehdy jsem poznala, že přeci jen existuje cesta ven." Anastázie se kochala pohledem na jejich nechápavé výrazy. "V Lešaku se skrýval vlkodlak. Cítila jsem jeho přítomnost od první chvíle, co jsme vstoupili do města. Poznat, že je v paláci, a připoutat ho k sobě už byla hračka - přímo vám pod nosem, protože jste to ve své zaslepenosti nechtěli vidět."

"Takže jsi to věděla už od začátku," hlesla Maledith. "A co potom?"

"Potřebovala jsem, aby zabíjel tak dlouho, jak to jen bude možné. Jak řekl Nikolaj: ti, které vlkodlak skolil, okolo úplňku vstávají z hrobů a následují ho. Sílí skrze své oběti. A já ho potřebovala co nesilnějšího. Noc duchů byla perfektní příležitost. Na jejím konci byl mnohem mocnější, než v co jsem vůbec doufala."

"Přesto ti ani celý Blatouch nestačil."

"Kněz mi překazil plány," zamračila se Anastázie. "Sama jsem proti němu byla bezmocná, a tak mi nezbývalo než doufat, mě nechá žít do dalšího úplňku."

"A že se vlkodlak postará o zbytek," doplnila čarodějka. ""Jakou roli pak hrajeme ve tvém plánu my?" Řekla to tónem, který naznačoval, že odpověď už dávno zná.

"Vlkodlak je silnější s každou další smrtí. Pokud skolí čtyři nemrtvé, bude neporazitelný."

"Rozhodla ses nás obětovat."

"Neměla jsem jinou možnost, Maledith."

"Ale proč?"

"Sama to víš."

"Udělali jsme všechno pro to, abychom tě před Fotiem ochránili," vyčetla jí čarodějka. "Obětovali jsme se pro tebe. Semkli jsme se a sloužili lidem, jenom abychom tě udrželi v bezpečí. Nezasloužíme si takovou zradu."

Plavovlásčina tvář se stáhla nevolí. Když promluvila, hlas se jí třásl.

"Takhle to nemohlo jít dál," šeptla. "Fotius nám dával čím dál těžší úkoly. Chtěl se vás zbavit a nechat si jenom mě, abych navěky zůstala otrokem ravenské kletby." Zavrtěla hlavou. "Promiň, Maledith. Musíš věřit, že je mi to líto. Ale raději vy než já."

"Co chceš dělat po dnešní noci?" zeptal se Vladimir. "Když už jsi nás sem přivedla jako ovce na porážku, musíš mít nějaký plán."

"Dokážu ho udržet ve vlčí podobě ještě několik dní," odvětila Anastázie pyšně. "Podvolil se mi. To znamená, že už je víc zvířetem než člověkem. Dokážu pozdržet proměnu." Usmála se a z toho úsměvu běhal mráz po zádech. "Vypravíme se do Raveny a srovnáme ji se zemí."

Vladimir ji dlouho mlčky pozoroval. Když nakonec promluvil, jeho hlas zněl nezvykle měkce.

"Ano... Nebudu ti říkat, ať to neděláš. Ale zamysli se. Nepotřebuješ nás všechny. I jeden nemrtvý posílí vlkodlaka natolik, aby byl schopen postavit se biskupovi."

"Snad nenabízíš, že se obětuješ?"

"Přesně to nabízím. Vezmi si mě a ostatní nech jít."

"Ne. Myslíš, že jsem hloupá? Pokud tě zabiju, už navždycky budu mít Maledith za zády. I Nikolaje. Lituju, ale musíte to být vy všichni."

"V tom případě ti nezbývá než začít," ušklíbl se Vladimir. "Nezávidím ti to, princezno. Chvíli se budeš radovat, že jsi nás přelstila. Ale brzy zjistíš, že být jediná nesmrtelná na celém světě je mnohem horší než cokoliv, co by ti kdy mohl udělat Fotius."

"Nic není horší než on. A bez tebe bude svět rozhodně lepší místo, Vladimire."

Dotkla se vlkodlakova boku a ten v odpověď výhružně zavrčel.

"Utíkejte," špitla Ana. "Kdysi jste byli moje smečka, dám vám tedy náskok."

+++

Maledith instinktivně sevřela Vladimirovu ruku. Kouzlo, které spřádala od chvíle, co si Ana vzala slovo, už bylo téměř hotové. Bylo směšně slabé a čarodějka do něj nevkládala velké naděje. Ale snad zpomalí vlkodlaka natolik, aby se alespoň někdo z nich zachránil.

"Běžte," opakovala Anastázie.

Přelétla pohledem muže po svém boku. Vladimir byl napjatý a očividně promýšlel nejvhodnější strategii útoku - přestože i on musel vědět, jak mizivé jsou jejich šance. Nikolaj vypadal duchem nepřítomný. Maledith si mohla jen domýšlet, co se stalo mezi ním a mrtvým knězem, měla však podezření, že vládu nad jeho tělem teď drží Stribog.

A konečně Christian. Ten upíral na vlkodlaka pohled plný zášti. Spojení, které mezi nimi panovalo, bylo teď téměř hmatatelné. Čarodějka konečně chápala původ zlých duchů, které v mladíkově přítomnosti vždycky cítila. Byli poslední připomínkou stínů, které Christiana připravily o život, vodítkem mezi ním a vlkodlakem.

Ach chlapče... Byl jsi s námi tak krátce.

Vlk znovu zavrčel. Podle napjatých svalů bylo zřejmé, že se chystá každým okamžikem zaútočit.

"Ano, nedělej to," zaprosila Maledith naposledy. "Společně najdeme způsob, jak tě zachránit."

"Dost bylo řečí," sykla plavovlasá. "Běžte!"

Než však stihla dát vlkodlakovi rozkaz k útoku, vzduch prořízlo nešťastné kvílení. Byl to Nikolaj.

"Zradila, zradila." Díval se na Anastázii, ale přitom se zdálo, že upírá pohled kamsi do prázdna. "Proč, princezno? Řekni proč!"

"Zmlkni, Nikolaji!"

Ale starý muž jako by ji neslyšel.

"Princezna nás neměla dost ráda," mumlal, jen aby si vzápětí stejným tónem začal odporovat: "Nezradila. Vždycky byla taková." Skryl tvář v dlaních a dál pronikavě naříkal. ""Milovali jsme ji. Co se stalo, že tak rychle zapomněla?" Znovu se na Anu podíval a konečně se zdálo, že ji doopravdy vidí. "Je proradná, zrádnááá..."

"Mlč, Nikolaji. Nehraj si se mnou, varuju tě."

"Měli jsme ji nechat v hrobě," pokračoval nemrtvý. "Měli jsme nechat ty dva, aby ji snědli. Princezna se nikdy neměla probudit. Zrádkyně, zrádkyně to je. Zbavme se jí, dokud můžeme. Předstírejme, že nikdy neexistovala."

Anastázie starého muže pozorovala s jen těžko skrývaným šokem. Vlkodlak vypadal, že čeká na sebemenší záminku, aby mohl vystartovat, ale rozkaz stále nepřicházel.

"Naposledy tě varuju, Nikolaji!" vykřikla. Hlas se jí chvěl. "Mlč už!"

"On tě neslyší."

"Ty se do toho nepleť, Vladimire!"

"Copak nevidíš, že je to Stribog?"

"Nedělej si ze mě blázny. A stůj. Nepřibližuj se ani o krok, Vladimire, rozumíš?"

"Zrádkyně, zrádkyně!" skučel starý muž. Vladimir navzdory varování udělal další krok.

"Běžte!" vykřikla Anastázie.

Byl to však vlkodlak, kdo se pohnul jako první. Nebyl už zřejmě schopen čekat na rozkaz, a vystřelil po Vladimirovi, jako by mu někdo uvolnil pružinu. Ten se s ním však nepustil do střetu. Namísto toho uhnul a nechal Maledithino kouzlo, aby ho vychýlilo z dráhy a strhlo k zemi, kde na něj okamžitě zaútočil Christian.

A Nikolaj se hadí rychlostí vrhl po Anastázii. Nestačila zareagovat. Sevřel ji železným stiskem a od pasu jí vytrhl sekeru - tu, která s ním prošla proměnou a kterou jí kdysi dávno dal. Která se právě vrátila k právoplatnému pánovi. Vzápětí jí držel ostří u krku. Plavovláska prskala jako kočka. Nemrtvý ji svíral pevně, neudělal však žádný další pohyb. Váhal.

Vlkodlak na rozdíl od něj na nic nečekal. Útok ho možná vyvedl z rovnováhy, už byl však znovu na nohou a sápal se po Christianovi.

"Nikolaji." Vladimir ztěžka oddechoval a přes vlkodlakovo supění ho bylo stěží slyšet. To jméno však způsobilo, že starý muž okamžitě zpozorněl.

"Pamatuj na svůj slib. Dlužíš mi. Teď přišla chvíle ten dluh splatit."

Nikolaj přikývl. Nesmírně nešťastně.

"Zastav to, Ano," řekl. Tentokrát to byl zcela určitě jeho hlas. "Prohrála jsi."

"Nikdy." Zazmítala se v jeho sevření. "Richarde, zabij je!"

Měsíc se skvěl na obloze jako oko boží, rudý, obrovský a strašlivý. Sama noc se zachvěla divokým očekáváním, když vlkodlak zvrátil hlavu a zavyl.

"Nikdy," opakovala Anastázie.

Nikdy.

Kroky ve tmě, kroky mrtvých.

Zrada.

Pramen plavých vlasů slepených krví.

Čepel se zableskla ve světle přicházejícím z jiných světů a pak udeřila silou, která má moc brát životy nesmrtelných. Na zem dopadla krátce po sobě dvě těla. Nikolaj, křičící žalem v dávno mrtvém jazyce. A bezvládná Anastázie.

Anastázie s doširoka proříznutým hrdlem.

+++

Svět explodoval v jednom mocném výbuchu krve, bolesti a šílenství.

"Neee!"

Přestože ten zvuk vycházel z jeho vlastního hrdla, byl mu naprosto cizí. Svíjel se na zemi a naříkal jako dítě. V rukou pevně svíral Aninu alabastrovou dlaň.

Chtěli k němu jít. Vzít mu zbraň, přesvědčit se, že ho Stribog ještě nestačil pohltit celého. Nenechal je přiblížit se bez boje, a když ho táhli pryč, zmítal sebou, kopal je a kousal.

Pramen plavých vlasů slepených krví.

Smrt mrtvých.

I z dálky viděl krev prýštící z dávno mrtvého těla. Lepila se na plavé vlasy, měl ji na rukou a na šatech. Věděl, že ten pohled si bude pamatovat navěky.

My oba budeme, připomněl mu Stribog.

Odkudsi z ohromné dálky se ozvalo vlčí zaskučení. Netvor se přestal sápat po Christianovi, stáhl ocas a choulil se u nehybného těla.

"Vypadni, ty bestie!" zařval na něj mladík. "Zmiz odsud! Dělej!"

A vlk se nechal zahnat jako toulavý pes. Poslední, co viděli, byla napůl lidská, napůl zvířecí postava mizející kulhavým krokem ve tmě.

Neměl ho odhánět, napadlo Nikolaje. Teď ho budeme muset zase hledat. Chtěl ho zastavit, ale nebyl toho schopen. Nebyl schopen ničeho, šok a žal ho docela ochromily.

Rudý měsíc se jim chechtal z oblohy.

"Nikolaji." Maledith si klekla vedle něj. Stiskla mu ruku. "Jsem u tebe. Už je po všem."

Ne, není, chtěl jí odporovat. Není. Naopak to právě začalo - peklo, které bude zbytkem naší existence. Ale mluvit, stejně jako pokoušet se zabránit útěku vlkodlaka, bylo nad jeho síly. Zavřel oči a propadl se do tmy. Nerozlišoval už hlasy, které ho obklopovaly, ani to, co říkají. Místo toho se konečně přestal bránit Stribogovi táhnoucímu ho stále hlouběji do temné propasti mimo místo a čas. Nikolaj v ní zmizel s úmyslem už nikdy se nevrátit.

Neviděl tak, co následovalo.

Anastáziino tělo jako by se propadlo samo do sebe. Kůže se proměnila v tenký pergamen, tváře měla vpadlé a když se jí Maledith dotkla, na konečcích prstů jí ulpěl drobounký šedivý popílek. Tělo plavovlasé se začalo rozpadat.

Maledith vzlykla. Vzápětí ucítila na rameni dotek něčí ruky.

"Už je po všem," zopakoval Christian její vlastní slova.

Anastáziino tělo se zvolna proměňovalo v prach, který neexistující vítr odnášel kamsi pryč. Netrvalo dlouho a nezůstalo po ní vůbec nic. Čarodějka zabořila hlavu do Christianova ramene a nekontrolovatelně se rozplakala.

Právě to začalo, pomyslela si i ona a cítila přitom stejně ochromující zoufalství jako Nikolaj. Co si jen bez tebe počneme, sestřičko?

Ze tmy se ozvalo poslední táhlé, truchlivé zavytí. Hlas vlkodlaka už se pomalu měnil v lidský. A rudý měsíc, shlížející na ně z nedosažitelných nebeských výšin, začal konečně ustupovat ránu.


Pokračování: kapitola XXII., jednání první