Prozradím ti tajemství: kapitola XVI., jednání druhé

08.01.2021

Předchozí: kapitola XVI., jednání první


Vévoda stál u okna a pozoroval dění na dvoře. Ze všech sil se snažil ovládnout svůj výraz. Zachovat klid a chladnou tvář ho poslední dobou stálo až příliš mnoho sil.

Protože až příliš mnoho věcí se vyvíjelo tím nejhorším možným způsobem. A dnešní návštěvník Martinovu náladu ani v nejmenším nezlepšoval.

"Stále přicházejí nové zprávy. Situace je špatná," zazníval k němu jako z velké dálky Rublevův hlas. Nezdálo se, že by mu vadilo mluvit k vévodovým zádům. "Otec Krun s sebou odvedl stovky duší včetně řady příslušníků městské hlídky. Usadili se v ruinách Blatouchu a přidávají se k nim další a další, z města i ze vsí. Jako by celý kraj zešílel. Tvrdí, že zajali démona zodpovědného za Noc duchů."

"Ten kněz je pomatený," odvětil místodržící.

"Ať už je či není, lidé ho následují." Rublevův tón byl plný pochyb - a nesouhlasu. "Jestli se mu doopravdy podařilo přijít na stopu tomu, kdo je zodpovědný za Blatouch... Je to velký průlom, Vaše Milosti. První, který byl zatím učiněn," přisadil si, když místodržící stále mlčel.

"Za cenu zfanatizovaných davů. Honů na čarodějnice. Myslíte, otče, že takový průlom je v souladu s přikázáním Písma?"

"Je to průlom. To znamená odpovědi na mnoho otázek. A pomstu."

"Jsme skutečně tak primitivní, abychom se hnali za pomstou?"

"V tomto případě jde o pomstu svatou. Stojíme přeci před zlem, které na nás seslal Padlý."

Místodržící konečně našel sílu čelit knězi zpříma. Otočil se.

"Ty tomu skutečně věříš, příteli? Těm historkám, že kraj posedli démoni?"

"Věřím jim nejen já, Milosti. I biskup má... obavy. Jeho zrak se začíná stáčet naším směrem. Přišli jsme o celou vesnici. Každý den přicházejí zprávy o tom, že se ztrácejí další a další lidé. A vaše... ehm, nečinnost na celé situaci nic nezlepšuje."

Martin nepohnul ani brvou, přestože v duchu řval vzteky. Spoléhal na Rublevovu podporu, na to, že kněz udrží oči zavřené tak dlouho, jak bude potřeba. Zřejmě se v něm a v jeho loajalitě zmýlil - tak jako se zmýlil v tolika jiných věcech.

"Dělal jsem to, co jsem pokládal za správné. Žel bohu, neudělal jsem dost. Otec Krun měl být odstraněn, dokud to ještě bylo možné. Dokud se nám věci ještě zcela nevymkly z rukou."

"A co budete dělat teď, Milosti?" zeptal se Rublev. Znělo to téměř výsměšně.

"Sami přijdou k rozumu. Ať si potrestají tu domnělou čarodějnici. Až přejde úplněk a nic se nestane, pochopí, že ten kněz je lhář. Vrátí se ke svým životům a zapomenou na něj. A my se postaráme, aby zůstal zapomenut už navždy." Věnoval Rublevovi chladný pohled. "Já se o to postarám."

"A co když to po úplňku jen tak neskončí, Milosti? Co když se bude dál umírat?"

Martin mlčel. Stěží odolával nutkání se od Rubleva odvrátit zpět k oknu. Jenže to byla slabost, kterou si nemohl dovolit.

"Přísahal jste, že budete chránit tento kraj a jeho lid," pokračoval kněz. "Obyčejné lidi, kteří se nemají sami jak bránit před zlem. Selhal jste a vehnal je do Krunovy náruče. Co chcete udělat, abyste to napravil? Jak je chcete ochránit?" V Rublevově hlasu byla zvláštní naléhavost. Nezvyklé pohnutí u někoho, koho znal Martin jako pragmatického manipulátora.

"Ve zlých dobách nemůžeme zachránit všechny, otče," odvětil. "Je naší povinností postarat se o ty, o které můžeme. Jděte domů. Uklidněte své farníky, zastavte odchod z města do Blatouchu. Modlete se, ať to všechno brzy skončí."

"Jenže ono to neskončí," namítl kněz. "Neskončí to, dokud si vy neuvědomíte, na čí straně stojíte."

"Já vím, na čí straně stojím."

Rublev mlčel. Opětoval jeho pohled. Čím déle trvalo ticho, tím víc v Martinovi narůstalo hrůzné podezření.

Pak se kněz konečně obrátil k odchodu. Než stiskl kliku, naposledy promluvil.

"I já už začínám tušit, na čí straně stojíte, Milosti. Proto mě dobře poslouchejte. Budu vás pozorovat. Čekat na vaše rozhodnutí. Pokud uděláte cokoliv podezřelého, pokud by vás například napadlo pokusit se opustit kraj... Budu to brát jako doznání. Nejsem jediný, kdo má ohledně vaší osoby podezření. A vězte, že biskup nebude tak shovívavý. Modlete se, Milosti. Proste Pána, aby vás přivedl zpět na cestu víry. A až přijde čas, udělejte tu správnou věc."

+++

Když otec Rublev odešel, vévoda stál ještě dlouho bez pohnutí u okna. Tak jako kněz o pár dní dřív přemýšlel i on nad osudy lidí, které viděl dole pod sebou. Nad cenou jejich života.

Jenže Martin z Bukoviny dobře věděl, že jeden život je pro něj cennější. Věděl, na čí straně stojí.

Když konečně sebral dost sil, nechal si zavolat velitele domácí stráže.

"Najděte mého syna," přikázal mu. "Zařiďte, aby se odebral do svých pokojů a zůstal v nich. Bez mého svolení neopustí palác." Ztěžka si povzdechl. "Až se bude ptát... Řekněte mu, že je to pro jeho dobro. Že udělám všechno proto, abych ochránit naši rodinu."

+++

Smečka už se do strže nevrátila - bylo by nerozumné chodit zpět na místo, o kterém kněz věděl, a příliš bolestivé oživovat nechtěné vzpomínky. Místo toho dlouho bloudili po lese, až narazili na skalní město skryté vysoko v horách. Tam se ukryli. Tam měli Vladimir, Nikolaj a Christian počkat, dokud se Maledith nevrátí z výzvědné mise.

"Nemějte strach," uklidňovala je čarodějka. "Budu jen stát stranou a poslouchat. Neodhalí mě." Přesto sama vypadala nervózně.

"Půjdu s tebou, Mal," opakoval už po tisící Vladimir.

"Ne, kněz tě pozná. Nedokážeš změnit podobu tak dobře, abys ho zmátl. Zůstaň tady. Zůstaň v bezpečí."

"Tak tě aspoň doprovodím. Budu na tebe čekat v lesích nad Blatouchem."

"Ne. Nechci, aby se kdokoliv z vás přiblížil k Blatouchu víc, než je nutné. Nic neříkej, Vladimire," utnula ho dřív, než začal protestovat. "Musíš mi věřit."

Natáhla se na špičky a vtiskla mu polibek na chladné rty. Nečekala na jeho reakci. Místo toho bez ohlédnutí zmizela ve tmě a jen se modlila, aby se ji zbytek smečky nepokoušel znovu zadržet. Břímě úkolu, který na sebe naložila, bylo s každým krokem těžší - a Maledith si náhle nebyla jistá, jestli ho dokáže unést.

+++

Dav byl obrovský a strašlivý a řval jako rozbouřené moře. Krun se postavil na improvizované pódium, které během dne vyrostlo před chrámem, jediný ostrov klidu uprostřed všeho toho chaosu. Na konec davu, šedivé masy v šeru rychle končícího dne, nedohlédl.

Pak čarodějnici vyvedli z kaple a křik se ještě znásobil. Lidé utvořili uličku, kterou ji jeho strážci vedli. Nedotkli se jí, ale zahrnuli ji urážkami i kameny. A dívka šla s hlavou skloněnou, pokorná kajícnice litující svých hříchů. Krun se nebál, že by se pokusila o útěk. Jejich rozhovor i dlouhý pobyt v kapli ji zlomily.

To, co bude následovat, bude už jen představení pro davy. Skutečné rozhodnutí dávno padlo. Teď musí jen počkat, až z díry vylezou dívčini ďábelští společníci - až se šelmy nechají vlákat do pasti.

Došel na okraj pódia. Rozhlédl se po davu. Byli tu chudí i bohatí, mladí i staří, vyděšení i odhodlaní. Byli tu... všichni.

A on jim hodlal dát krev.

"Bratři a sestry," zvolal. "Sešli jsme se, abychom před tváří Boží odkryli pravdu a odsoudili nečisté monstrum, které přineslo zmar a smrt do našeho kraje. Předveďte čarodějnici!"

Vyvedli ji po schodech na pódium. Jeden ze strážců ji musel podpírat - nedokázala vyjít nahoru sama. Postavila se doprostřed pódia, hlavu stále skloněnou. Dav teď řval tak, že to trhalo uši.

"Tato žena je pekelný démon, který byl seslán na zem Padlým, aby nám škodil a ubližoval. Zaslouží si ten nejhorší trest. Nejprve je však třeba podrobit ji soudu. Jakožto posel Pána jí položím tři otázky. Přizná-li se, bude shledána vinnou a spravedlivě potrestána podle božích zákonů."

Až teď dívka zvedla hlavu. Očí měla obrovské a chvěla se strachy. Něco v jejím výrazu však přimělo Kruna na okamžik zaváhat.

Ještě se tak docela nevzdala. Nepřizná se, blesklo mu hlavou. Jenže to byl on, ne dívka, kdo měl v ruce všechny trumfy. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku. Nic víc. Její tvář se zkroutila v zoufalém šklebu plném bolesti.

Žádný strach. Je to přesně tak, jak jsem si myslel. Je zlomená. Je moje. Stačí zatlačit a dá mi všechno, co budu chtít.

Pustil její ruku, která bezvládně klesla zpět podél těla.

A pak se začal ptát.

+++

Nikdo si čarodějky nevšiml, když v podobě staré babice sešla z hor a dobelhala se na okraj davu. Kněz byl příliš zaměstnaný svým představením, tou směšnou parodií na soud, a nikdo jiný neměl jeho schopnost prohlédnout skrze iluzi. Maledith se neměla čeho obávat.

A tak v hrůze pozorovala, jak Anastázii, její sestřičku, vlečou na pódium, jak snáší spílání davu a kroutí se bolestí při každém knězově doteku. Světlo ohňů dodávala celé scenérii hrozivě groteskní atmosféru.

"Položím ti tři otázky, čarodějnice," zvolal otec Krun. "Odpověz na ně pravdivě a kajícně a Pán ti odpustí. Měj na paměti, že pozorně naslouchá všemu, co řekneš, a nedovolí žádnou lež."

Dav se postupně utišil. Hladově vyčkával. A Maledith si uvědomila, že se třese. Knězův hlas i dychtivost jeho přívrženců v ní vyvolaly vzpomínku na okamžik, kdy musela sama stanout před soudem a kát se za hříchy, které nespáchala.

Byla to chyba. Nikdy jsem sem neměla chodit. Tenhle úkol je nad moje síly.

Ale už bylo pozdě, protože vzápětí Anastázie promluvila.


Pokračování: kapitola XVII., jednání první