Prozradím ti tajemství: kapitola XVI., jednání první

02.01.2021

Předchozí: kapitola XV., jednání druhé


Blížila se noc. V ohořelých troskách Blatouchu jeden po druhém vzplály světla ohňů a okolo nich se shromažďovaly desítky tmavých siluet. Nikdo z těch, kdo Kruna následovali do lesa, neodešel zpět do Lešaku. Právě naopak, zpráva o jejich hrdinství i zajetí čarodějnice se rychle šířila krajem a přiváděla z okolních vesnic další a další nové duše. Lidé přinášeli jídlo a přikrývky nutné pro přežití chladných nocí, pomáhali s přípravou večerního jídla i s péčí o zraněné.

Kněz to celé pozoroval s hlubokým uspokojením.

Stůj při nás, Pane. Už brzy splníme tvou vůli.

Věděl, že se rozhodl správně, když zamířil do Blatouchu. Tady se nebude muset přetahovat o moc s místodržícím ani s otcem Rublevem. Udělá to, co mu Pán poručí. Všechno to skončí tam, kde to začalo.

Kromě svobody od lešackých mocipánů byl ještě jeden důvod, proč byl Blatouch ideálním místem - chrám stál pořád na svém místě. Bylo to požehnané místo, místo ukrývající v sobě nesmírnou moc. Teď poslouží jako vězení pro čarodějnici.

Když přitáhli do vesnice, Krun byl první, kdo do chrámu vstoupil. Při pohledu na silné stěny a oltář se v něm cosi sevřelo steskem po dřívějších dobách. Vzápětí jím však projelo mrazení. Zhluboka vydechl a okamžitě cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Nehledě na únavu z boje a celodenního pochodu si připadal jako čerstvě odpočatý. Ještě pár chvil jen tak stál uvnitř a vychutnával si ten pocit. Ano, tohle je to pravé místo.

Pak vyšel ven a pokynul svým ochráncům, stojícím nad stále bezvědomou čarodějnicí.

"Vezměte ji dovnitř," přikázal.

Muži reagovali rozpačitým mlčením.

"Do chrámu, pane?" zeptal se Rovan nejistě. "Copak může vstoupit na svatou půdu a neznesvětit ji?"

Krun jen tak tak ovládl nutkání zlostně se na něj utrhnout.

Právě na tom nejposvátnějším místě bude její moc spoutána, vy hlupáci. Jak se opovažujete protivit se mému rozhodnutí? To je, jako byste odporovali vůli Páně.

"Udělejte, jak jsem řekl," odvětil místo toho a jeho muži se poslušně chopili úkolu. Zvedli bezvědomou dívku a odnesli ji do chrámu. Stále nejevila známky života, když ji pokládali na kamennou zem. Ve chvíli, kdy se dotkla posvátné půdy, se však náhle probrala k životu. Zkroutila se v křeči a z hrdla se jí vydralo bolestné zavřísknutí.

"Ustupte," vyzval Krun své muže. Ani nemusel - sami se zděšeně rozprchli.

Plavovláska otevřela oči. Chvíli jimi slepě bloudila po bílých stěnách, než se její chladný pohled zabodl do Kruna. Zkřivila rty v nenávistném šklebu.

"Zabiju tě," zavrčela.

"Mlč, démone," udělal kněz odvážně krok vpřed. Necítil strach. Pán byl s ním.

"Za tohle zaplatíš, smrtelníku."

Další krok. Stál už téměř u ní. Dívka se vymrštila do útoku jako zmije.

Ale vzápětí se k bolestným zakňučením stáhla. Držela si zápěstí, kde se jí Krun dotkl, jako by ho měla popálené.

"Nevztáhneš ruku na ty, které chrání pravá víra, démone."

Zaútočila znovu. Tentokrát ji Krun pevně chytil, smýkl s ní o zem. Pokoušela se mu vysmeknout, kousala a škrábala jako divoká kočka, ale sevřel ji pažemi a nepustil, i když se mu zakousla do předloktí. Vzápětí už mu přišly na pomoc paže jeho věrných. Přestože to byli silní muži, čarodějnice jim odolávala neuvěřitelně dlouho. Krun jí přitiskl rozevřenou dlaň na čelo, což se setkalo s dalším bolestivým křikem. Až to ji připravilo o sílu vzdorovat.

"Nechte mě s ní o samotě," rozkázal.

"Ale otče..." namítl Rovan hlasem plným obav.

"Nemějte strach. Pán nade mnou bdí. Vyslechnu ji a přijdu za vámi."

Muži sklonili hlavy a bez dalších otázek svatyni opustili. Krun se otočil k dívce kroutící se u jeho nohou.

"Co jsi zač?"

"Tvoje smrt," zasyčela, ale už se nepokoušela znovu zaútočit. Věděl, že je bezmocná. Síla svatyně ji držela na uzdě. "Tohle byla tvoje největší chyba, knězi. Nemáš tušení, s čím si zahráváš."

Sklonil se a vzal její tvář do dlaní. Zasténala. Když ji pustil, byl její pohled o poznání méně kurážný. Jen nenávist zůstávala stále stejná.

"Co jsi zač, čarodějnice? Proč jste přišli vraždit do Blatouchu?"

"Měli jsme hlad," zasyčela.

Znovu jí přiložil dlaně na tvář. Zdálo se mu, že cítí zápach spáleného masa. Dívčin křik rval uši.

"Prosím, přestaň!"

"Proč jste přišli do Blatouchu? Odpověz!"

"Už dost!"

Držel ji dlouho, zatímco čarodějnice křičela a křičela. Vůbec netušil, že lidský hlas může vyjádřit tak syrové, zvířecí utrpení. A když Krun konečně povolil a ona utichla, připadala mu náhlé prázdná - jako by v ní už nezůstal žádný zvuk, žádný cit, nic. Byla prázdná jako vysáté vejce.

Byla jeho.

"Teď už budeš mluvit?" zeptal se něžně.

"Řeknu... řeknu ti všechno, co chceš vědět, knězi."

"Jsi čarodějnice? Přiznáváš, že jste otravovali kraj černou magií? Vraždili a ničili?"

Přikývla.

"Povolal vás Padlý?"

"Ano."

"Jste démoni? Opovrhujete Písmem?"

"Ano."

"Měli jste v úmyslu zničit celý lešacký kraj?"

"Ano."

Dlouho mlčel. Přemýšlel. Dívka se schoulila do klubíčka a zůstala tak, nehybná a odtažitá.

"Shoříš na hranici, čarodějnice. Tvá duše se bude smažit v pekle."

"Prosím, měj slitování..." zakňourala.

"Čarodějnici nenecháš naživu," odvětil. "Pán nemá žádné slitování s temnotou a s těmi, kdo ji šíří."

"Já nechtěla... Svedli mě. Přinutili. Nechtěla jsem zabíjet, ale bylo to tak silné... A oni... To oni za všechno můžou."

A rozplakala se jako obyčejná mladá dívka. Její andělská tvář se naplnila tak hlubokým zoufalstvím, že i Krun nad ní náhle pocítil lítost. Je to čarodějnice, opakoval sám sobě. Čarodějnici nenecháš naživu.

A přesto se neovládl.

"Pán umí být milostivý k těm, kteří litují svých hříchů," řekl. "Pokud se budeš kát, ještě můžeš doufat v rozhřešení na onom světě."

"Udělám cokoliv."

"Staneš před soudem. Pokud přiznáš vinu a projevíš dostatečnou lítost, dopřejeme ti rychlý konec. Pak ať Pán nakládá s tvou duší tak, jak zasluhuješ. Rozumíš?"

"Ano."

Krun si ji dlouho mlčky prohlížel.

"Velmi by nás potěšilo, kdybys přivedla k pokání i své společníky. To by tvou vinu jistě zmenšilo. Myslíš, že se objeví?"

Dívka horlivě přikývla.

"Přijdou za mnou, vím to."

"Dobře. Pokud se i oni dostanou do naší moci a budou mít šanci kát se ze svých hříchů, Pán ti nakonec jistě odpustí. Rozumíš, co ti říkám?"

"Rozumím."

"To jsem rád." Krun vstal a otřel si zaprášená kolena. "Zůstaneš tady, dokud nepřijde čas soudu. Doporučuji ti strávit ho v modlitbách. Nepokoušej se utéct - jsi v naší moci, a to se nezmění."

+++

Venku na něj čekal netrpělivý dav.

"Slyšeli jsme křik, otče. Jste v pořádku?"

"Jsem, mí drazí. Mám pro vás velkou novinu. Čarodějnice pochopila svou pomýlenost. Stane před soudem a veřejně dozná svou vinu."

Jeho slova uvítal vítězoslavný jásot. Dav hladověl po pomstě a na obzoru se právě objevilo první sousto vydatného pokrmu.

Čarodějnice stane před soudem, pomyslel si. Přivede své druhy, vláká je do pasti jako divoké šelmy. A pokud ne... Potom bude hořet.

+++

Svíjela se na studené zemi a marně se pokoušela poskládat dohromady rozbité zbytky sebe samé. Bolest byla nesnesitelná. V uších jí stále zněla ozvěna vlastního křiku, a i když pevně sevřela víčka, do očí ji bodalo oslepující bílé světlo. Moc knězova doteku a aura svatyně se spojily s prokletím ravenské relikvie a společně stáhly Anastázii do pekla.

Byl zázrak, že nakonec dokázala získat zpět vládu nad vlastním tělem, odplazit se do kouta a opřít se o stěnu chrámu. Dát dohromady souvislou myšlenku.

Kněz šeredně zhatil její plány. Bude zázrak, pokud se dožije úplňku.

Přesto však byla Anastázie v hloubi své mrtvé duše optimista. Pokud ji kněz vytáhne z kaple, aby ji mohl soudit, zbytek smečky ji přijde zachránit. Nenechají ji na holičkách, tím si byla jistá. A právě na to spoléhala, když ze sebe soukala vymyšlené doznání k vraždění v Blatouchu. Pokud se dostane z kaple, má šanci se zachránit.

A pokud ne... Pak bude muset doufat, že vydrží do příchodu úplňku.

Proti síle jejího vlka totiž neobstojí ani kněz.

+++

Strnul uprostřed pohybu. Znenadání jako by ztratil vládu nad vlastním tělem. Zatočila se mu hlava, svět před jeho očima zčernal. Propadal se hlouběji a hlouběji do nicoty, mimo lidské vědomí.

Slyšel táhlé vlčí vytí. Vzápětí si uvědomil, že to je jeho vlastní hlas. Vysoko nad hlavou mu zářila luna v úplňku. Cítil neukojitelný hlad.

A zdáli ho volal sladký ženský hlas.

S dalším zamrkáním bylo všechno pryč a jediným důkazem temné vize byla jeho roztřesená kolena. Byl zpět ve svém těle, byl zase člověkem a obraz zářícího měsíce rychle mizel z jeho vzpomínek.

O chvíli později jako by v nich nikdy ani nebyl.


Pokračování: kapitola XVI., jednání druhé