Smečka: kapitola II., jednání druhé

28.02.2019

Předchozí: kapitola II., jednání první


Měsíc je pozoroval z nekonečných výšin, za clonou mraků lesklý jako nově vyražená stříbrná mince. Blížil se čas, kdy konečně pohlédne na svět.

Zatažená obloha se začala trhat a přízračný svit poklesl k zemi.

A tam se někoho dotkl.

Probudil ho.

+++

Na to, co následovalo, nevzpomínal Christian už nikdy jinak než se skřípěním zubů. Celý svět se točil. Matně vnímal, jak jiskrooký muž stojí nad otevřeným hrobem a bere do ruky lopatu. Jak mu pak, když byla zející jáma zasypaná, pokládá černovlasá na šíji svou dlaň, nebezpečnou jako nabroušená dýka. Jak ho jemně, ale nesmlouvavě nutí dát se do pohybu. Zbytek smečky - protože nic jiného než smečka to v mladíkově zdivočelé mysli být nemohlo - se semkla kolem něho. S démonem v čele prošli hřbitovní branou.

Naštěstí už si pak nepamatoval, jak se všichni psi ve vsi rozštěkali, když procházeli kolem. Ani na temné zaskřehotání krkavce kdesi v hlubinách noci. Já vás varoval, posmíval se neviditelný pták.

Starý Kříž, jeho rodná vesnice, ležel ve východním cípu údolí, tak blízko pustině, jak se jen služebníci Páně odvážili stavět svá obydlí. Byla to poslední výspa císařství a civilizace vůbec před divokými, přízraky obydlenými Ztracenými horami.

A právě do nich teď mířili.

Na lukách ležela mlha, hvozd zlověstně hučel a na nebi se konečně vyloupl měsíc, obtěžkaný dorůstajícím stříbrným břichem. Dlouho šplhali po svahu a pak vstoupili do lesa. Pro lidské oči tu panovala neprostupná tma, ale Christian přesto viděl dobře - tak jako prve na hřbitově se ze tmy stal pouhý nafialovělý stín.

Mladík nebyl zbabělec. Nebál se tmy ani nočního lesa. Na noci nebylo nic děsivého - byla jen krátkou nepřítomností světla, než znovu přijde den. Ale do hvozdu na úpatí hor by se přesto nepustil dál než na pár desítek kroků. Číhalo tam zlo, to věděli všichni, a čím dál člověk šel, tím větší měl nad jeho duší moc Padlý. Tak je to učili kněží a Christian neměl nikdy sebemenší chuť jejich slova zpochybňovat.

A přece ho teď nohy nesly po úzké zvířecí stezce hluboko do zapovězeného území. Nemohl se zbavit pocitu, že se mu cosi strašlivého plíží za zády. Chtěl se rozhlédnout, záhy však zjistit, že nemá nad svým tělem kontrolu. Naslouchalo pouze rozkazům černovlasé.

V Christianově otupělé mysli zněl jediný příkaz - jdi dál.

A tak šel.

+++

Bolest mu vystřelovala vzhůru po páteři a z ní natahovala chapadla do celého těla. Vydal ze sebe zmučené zaskučení. Cosi se v něm svíjelo, bobtnalo a dralo se to ven do noci.

Přetáhl si přikrývku přes hlavu.

Prosím, ať už je konec...

+++

Koruny stromů byly sítem, skrze které jen sem tam problesklo stříbro měsíčního svitu. Na to, aby sestoupilo až na zem, byl les příliš hustý. Ani tady je ale měsíc neopomněl upozornit na svou přítomnost.

Odtrhla od něj pohled a v duchu ho proklela. Stříbrné paprsky vyzařovaly magii tak silně, že kdyby natáhla ruku, docela možná by pod prsty nahmatala jemná, sotva znatelná vlákna. Ovšemže se blížil úplněk. Ale něco tak silného...

Nebylo to dobré. Ani trochu.

Čarodějka cítila plíživý strach, podobný žluči na kořeni jazyka. Dotýkala se šíje plavovlasého mladíka a přemýšlela, jaké by bylo zahnat tu pachuť jeho masem. Zbytečně, samozřejmě. Co se jednou stalo, nedá se odestát, a ten kluk už se zpět do hrobu nepoloží. Ale přesto ji to svádělo. Pokud věděla, je, Probuzené, nebylo možné znovu zabít - alespoň žádný smrtelník to zatím nedokázal. Nikdy se o to však nepokusil někdo jejich druhu. S radostí by se toho prvenství chopila. Stačilo si jen vzpomenout, co viděla, když ho vytáhli z rakve.

Do lešackého údolí přibyli před třemi dny na příkaz biskupa z Raveny. Skryli se v lesích. Tohle byl zaostalý kraj, zmítaný hrůzou z démonů a čarodějnic, ovládaný kněžími, kteří s maniakálním úsilím pátrali po kacířích vzdorujících příkazům Písma. Tady se nemohli vmísit do davu jako ve velkých městech v centrálních částech císařství. Tady ještě lidé tušili, s čím mají skutečně tu čest.

A tak se usídlili ve strži vysoko v horách, daleko od slídivých pohledů a znepokojivých otázek. Při jejím ústí byl vstup do rozsáhlého jeskynního komplexu, který smečce sloužil jako dočasné útočiště.

Když sem přivedli plavovlasého chlapce, les se rozrušeně chvěl. Na okrajích strže číhali tvorové zahalení ve stínech. Pozorovali čarodějku s dravčím zaujetím a vrčeli divnou hrdelní řečí.

Neměli tady co dělat. Ani oni, ani ten kluk. Všechno bylo špatně.

S mrazením v zádech následovala své druhy do nitra jeskyně.

Chlapci poručili posadit se do kouta. Zůstal tam sedět bez pohnutí, oči zabodnuté do prázdna. Kdyby si nebyla tak jistá tím, co viděla, bylo by jí ho skoro líto. Teď si však city nemohla dovolit. Obrátila se k Vladimirovi.

"Fotius nebude nadšený, až zjistí, že jste mu opatřili nového domácího mazlíčka," řekla tak tiše, aby ji slyšel jen on. "Toho kluka k nám nic nepoutá. Není loajální k Anastázii ani k Nikolajovi. Biskup proti němu bude bezmocný."

Vladimir se zachmuřil.

"Pánbíčkář teď není náš problém. Budeme se o něj starat, až dokončíme úkol."

"Jestli ho vůbec dokončíme."

"Úplněk je pozítří. Stačí počkat. Až se nic nestane, Fotius sám uvidí, že si vymýšlel nesmysly."

"A pokud se něco stane? Ten úplněk připadá na Noc duchů, Vladimire. Znáš přece tradici. Všichni budou venku u ohňů. Jestli tady opravdu je... on, čeká nás krveprolití."

"Nestane se to."

Nesouhlasně sykla.

"Promluv s místodržícím. Řekni mu, ať varuje lidi." Zaváhala a pak dodala o poznání chladněji: "Ať varuje alespoň kněží."

Vladimir přikývl a ona pocítila záchvěv čehosi, co snad mohl být vděk. Nestávalo se často, že by jí naslouchal - jenže teď snad i on pochopil, že nemají čas plýtvat čas hádkami. Problém, před kterým stáli, byl příliš hrozivý.

"Půjdu za ním ráno. Ty a Anastázie mě doprovodíte."

"A Nikolaj?"

"Chci tady někoho, kdo se postará o toho kluka."

"Kdybys ho nenechal se probudit, nemusel bys teď dělit síly," namítla kousavě. Vladimir se zaškaredil - přesně jak čekala. A přesto se nedokázala ovládnout a ustoupit, dokud to ještě šlo. "Přiznej zkrátka, že jsem měla pravdu. Jestli tu opravdu obchází to, proti čemu nás Fotius poslal, budeme potřebovat všechny síly, které máme. Nemůžeme si dovolit hlídat mládě urvané ze řetězu. Ne, nic neříkej! Já je viděla, Vladimire. V tomhle lese, v horách, dole ve vsi - všude obcházejí duchové. Zatím se nepřidali na ničí stranu, ale jsou nevrlí. Stačí je malinko popíchnout a spadne nám na hlavu katastrofa. Tím, že jsi mě neposlechl, jsi možná udělal ten poslední krok."

"Už se stalo, Maledith." Hlas jejího druha byl temný, plný těžko potlačovaného vzteku. Ale zatím se ovládal. Na rozdíl od ní.

"Shoř v pekle, Vladimire," prskla vztekle.

Chytil ji za ramena. Příliš prudce, příliš pevně.

"Dej si pozor na jazyk, Spálená," zavrčel jí zblízka do obličeje. "Nemůžu tě zabít, ale dej mi záminku a přinutím tě litovat, že to nejde."

"Toho by ses neodvážil."

"Přesvědčíme se o tom?"

Propalovali se pohledem. Napětí mocně houstlo. Vztek a strach se v ní mísily se vzrušením - stejně jako pokaždé, když balancovali na okraji té propasti. Jak daleko Vladimir zajde? Jak daleko se odváží zajít ona?

"No tak, vy dva." Odtrhli pohled oba současně. Nikolaj stál v uctivé vzdálenosti, ale jeho výraz i postoj dávaly najevo, jak moc mu jejich hádka leze na nervy. "Jestli se chcete zabít, udělejte to laskavě venku."

"To nebude třeba," odsekla čarodějka.

"Právě jsme domluvili," zavrčel Vladimir.

"Tak to jsem rád. Ten kluk se začíná probouzet."

Náhle měli jiné starosti a jediné, co zůstalo po jejich střetu, byly poslední záchvěvy adrenalinu lomcující čarodějčiným tělem.

A taky plíživá hrůza pramenící ze zastrčené vzpomínky tam ze hřbitova. Nikolaj a Stribog nebyli jediní, kdo oné noci zahlédl střípek budoucnosti.

Vladimir jí nařídil, aby mlčela. A tak bude mlčet. Neřekne mu o nenávisti, kterou ve své vizi spatřila, o vlčích hlasech a mrtvých potácejících se tmou. Neřekne mu o zradě a pramenu plavých vlasů slepených krví. Neřekne mu to - ale až ta chvíle přijde, postaví se na správnou stranu a pak se mu vysměje za jeho hloupost.

+++

Konečně se mezi mraky našla skulina dost velká na to, aby mohl cele zazářit. A tak se teď Jeho svit dral skrze mlžné závoje, klesal hluboko dolů do lidských obydlí, tam, kde na jeho příchod čekali už tak dlouho...

+++

K vědomí přicházel velmi pomalu a část jeho já byla stále přesvědčená, že sní.

"Máš výsadu, které se dostalo málokomu z nás," promluvil k němu z temnoty hlas. Byl zastřený a chraplavý. Nikolaj. "Neprobudil ses do světa, ve kterém bys byl sám."

"Co se stalo?"

"Zemřel jsi, Christiane."

"Zemřel?" opakoval hloupě. Mysl se té obludnosti odmítala podvolit, zatvrzele hledala cestu ven.

"Jen jedinou duši za stovky let potká podobný osud. Nebyl jsi dost dobrý pro nebe, ani dost špatný pro peklo, a tak ses vrátil zpátky na zem. Jako ten váš Spasitel, kterého vzýváte v chrámech."

"Ale jak..."

Smích. Tentokrát to byl jiný hlas, hlubší, chladnější. Vlčí.

"Oceňuju tvůj mateřský přístup, Stribogu, ale nemáme čas jednat s ním v rukavičkách."

Skrz mlhu spatřil Christian Vladimirovu hranatou tvář. Rámovaly ji dlouhé prameny tmavých vlasů a na rtech jí seděl zlý úsměšek.

"Jsi mrtvý, chlapče - nauč se s tím žít. Ocitl ses ve světě, jehož pravidla jsou odlišná od těch lidských. Poslouchej mě, naučíš se je a přežiješ. Začni se stavět na zadní a budeš si přát, abys ještě mohl zemřít." Kývl na svého druha. "Tohle je Nikolaj."

Jiskrooký byl menší postavy než Vladimir, spíš šlachovitý než urostlý, měl krátké řídké vlasy a na skráních šedivé strniště. Prohlížel si mladíka těma pronikavýma modrýma očima, a když zachytil jeho pohled, kývnul mu na pozdrav.

"Ty dvě cácory jsou Maledith a Anastázie. Brzy zjistíš, jak se to s nimi má. Dobře si zapamatuj, že ať ti řeknou cokoliv, zodpovídáš se mně. Jestli nechceš přijít k úhoně, ženské z toho vynech."

"A jestli si chceš někdy trochu užít, vynech z toho zase jeho," zacvrlikal jim za zády vysoko posazený hlas. Záhy se objevila i jeho plavovlasá majitelka. Byla neobvykle vysoká, s Vladimirem si hleděli téměř z očí do očí.

Sklonila se k Christianovi a políbila ho na tvář.

"Jsem Anastázie. Vítám tě mezi námi." Přestože ztratila andělskou auru, byla stále krásná. Snad jen nos měla trochu moc špičatý.

Černovlasá se držela po boku Nikolaje. Ruce měla založené na prsou a tvář staženou do odmítavé grimasy.

"Já jsem Maledith," řekla, "a rozhodně tě u nás nevítám. Jdou za tebou zlé síly."

"Mal je čarodějka," dodal Nikolaj.

"Což se ponejvíce projevuje tím, že na všechno odmlouvá a všechny komanduje."

"Jen když vypouštíš z pusy nesmysly, Vladimire," odvětila žena sladce.

Muž se nadechoval k odpovědi, vyslovit už ji však nestačil.

Měsíční paprsky totiž konečně našly cestu skrze mračna. Někoho se dotkly - a pak náhle ztratily jas. To když se celým světem rozeznělo táhlé vytí.

Bylo bolestným sténáním i vzteklým řevem, vyčítavé, výhružné i vyděšené zároveň. Bylo to vlčí volání, prozrazující, že smečka je blízko a za chvíli bude prolita krev. Jen těžko mohlo vycházet z hrdla lidské bytosti, a přeci to byl hlas člověka.

Nikdo v jeskyni se nepohnul, nenadechl.

Narůstalo na síle, šplhalo na samou hranici snesitelnosti a pak daleko za ni. Ten kdosi sténal a úpěl, jako by právě končil svět. A pokaždé, když už to vypadalo, že nemůže být hůř, nabral řev na intenzitě.

Pak se náhle, konečně rozhostilo ticho. Celý svět ještě pořád v hrůze tajil dech. Jen měsíc vše pozoroval s neotřeseným klidem. Skryl se za mraky a pak postupně bledl, jak přicházel nový den. Ale do posledního momentu bylo v jeho svitu cosi poťouchlého.

Jen počkejte, vy malí smrtelní tvorové. Už brzy se s vámi pěkně pobavím.


Pokračování: kapitola III., jednání první


Zdroj obrázku