Smečka: kapitola II., jednání první

22.02.2019

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili.
A vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec.

K. J. Erben - Svatební košile


Předchozí: kapitola I., jednání druhé

Stál na lesní cestě a nemohl pohnout jediným svalem, přestože utíkal jako o život. Ti stínoví tvorové se blížili. Věděl, že zkrátka není dost rychlý, že jim neuteče. Pak se mu cosi připletlo pod nohy a on padal a padal a potom už cítil jen pronikavou bolest v zátylku, jako by se mu někdo ostrými zuby zakousl do masa...

A teď ležel v temnotě a kdosi mu musel na obličej přitlačit polštář, protože nemohl dýchat. Rukama si šátral po hrdle, marně otevíral ústa a lapal po vzduchu. Nevdechl ho ani doušek. Zachvátila ho křeč. Svíjel se bolestí a uvažoval, jestli je tohle peklo.

"Měli jsme ho zabít, dokud byl čas. Přinese nám neštěstí."

"Už je pozdě. Za chvíli se probudí."

"Jsi blázen, Vladimire. Ten kluk je prokletý."

"Stribog řekl, že ho budeme potřebovat. Stribog se nikdy nemýlí."

"Pokud věští ve svůj prospěch. Ale myslíš si, že ho zajímá osud Nikolaje a nás ostatních?"

Měl doširoka otevřené oči, ale přesto nikoho neviděl; hlasy se vznášely v černé prázdnotě bez těl.

"Mění se, vidíte to?" Tenhle vibroval vzrušením.

Zasténal. Všechno se v něm svíralo, v plicích měl oheň a třásl se tak strašně, jako by ho stihl záchvat zimnice. Krev se mu vařila v žilách, klokotala pod kůží a napínala ji až na hranici snesitelnosti. Cítil, jak se trhá, jak do toho černého, studeného světa kolem vytéká jeho krev a spolu s ní ho opouští život.

Vzápětí přišla obludná bolest hlavy. Jako by mu praskala lebka. Dovnitř lezly cizí, divné věci, které se zrodily ve tmě. Sáhl si na temeno, aby je vytáhl, ale nahmatal jen vlasy. Kůže pod nimi byla ledově studená. Tak strašlivě to bolelo...

Dotkla se ho cizí ruka.

Stiskl ji.

"Klid, chlapče. Nekrvácíš. Nemáš z čeho. Už se můžeš nadechnout. Už je to pryč. Teď otevři oči."

A tak to udělal. Musela být noc, nebe bylo schované za těžkými černými mraky, ale pro něj nebyla tma. Jen zvláštní nafialovělé přítmí.

Vzhlédl. Díval se do tváře anděla.

Jeho první reakcí bylo padnout v posvátné hrůze na kolena. Skryl hlavu do dlaní. Byl si jistý, že jestli na té bytosti třeba jen spočine pohledem, pošpiní ji a ona navždy zmizí. Copak už přišel konec věků? problesklo mu hlavou. Tehdy prý syn člověka přijde v slávě Pána se svatými anděly a bude odměněn podle svého jednání. Zhřešil snad a toho je jeho trest? Přišel Pán soudit jeho duši?

Měl hrůzný strach, jenže zvědavost byla ještě horší. Vzhlédl.

Andělé byli čtyři. Ten, který se nad ním skláněl, ho pozoroval s vlídně potměšilým úsměvem. Měl úzkou hubenou tvář, strniště a jiskřivé modré oči.

Jeho druh se neusmíval. Byl vysoký, zachmuřený, s tmavým koňským ohonem a licousy. Oči měl maličko šikmé, jako by pocházel z dalekých cizích krajů, a žhnul v nich oheň. Měřil si smrtelníka s hrozivou důstojností nadpozemské bytosti.

Zbylí dva andělé měli podoby žen tak krásných, až se Christianovi zatajil dech. Ten vyšší jako by byl utkán z čistého světla, bílý a zlatý, jemný jako krajka a jiskřící jako zimní ráno. Po boku mu stál jeho pravý opak, anděl spíš padlý než nevinný. Černé vlasy mu jako vodopád padaly přes záda a podobny plášti halily plná ňadra a oblé boky, rozdělené linií útlého pasu. Tvář měl anděl lehce snědou, s hlubokýma tmavýma očima a mimořádně půvabně vykrojenými rty.

Těkal mezi nimi pohledem.

"Jen se pomodli, jestli chceš," prohlásil ten jiskrooký. "A užij si to, chlapče. Nejspíš je to naposled."

Zvláštní slova od anděla.

"Zmizme odsud. Duchové jsou už skoro u vesnice." Černovlasá měla strach. Spočinula na Christianovi pohledem. Jako by mu po páteři zlehka přejely prsty milenky a zanechaly v něm pocit rozechvělé touhy. Vpil se očima do jejích...

A náhle spatřil praskliny. Už neměla nádherně vykrojená ústa, místo nich zela v tváři groteskní jizva, která sotva mohla být nazývána rty. Většina kůže byla seškvařená, spálená na uhel, jen místy prosvítalo rudé maso. Stála před ním pekelná bytost, živoucí mrtvola... a přeci stále viděl i nádhernou ženu, která si ho měřila s odmítavě stisknutými rty.

Jako ve zlém snu putoval pohledem po ostatních andělech. Plavovlásce se kolem hrdla táhla znepokojivá rudá linka, která porušila kůži a o jejímž původu se Christian neodvažoval přemýšlet. Tváře mužů, ač žádná viditelná zranění neměli, se také proměnily. Už před ním nestáli andělé, ale divoké šelmy, démoni. Služebníci Padlého, kteří trápí hříšné duše.

A veliký had, zvaný Ďábel a Padlý, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé...

Blesklo mu to myslí zcela bez varování. Cítil závrať, jako by se řítil nekonečnou propastí.

"Ať přestane s těmi zbožnými nesmysly," protáhla plavovlasá dětsky otráveným hlasem. Sklonila se, jako by mu snad chtěla zacpat ústa. Christianova reakce byla instinktivní, přestože ani netušil, že v něm podobný instinkt dříme. Zavrčel. Byl to divný zvuk, nepřirozený, oscilující mezi varovným mručením člověka a syčením divoké šelmy. Náhle stál na nohou, připravený nedat plavovlasému démonovi svou kůži zadarmo.

Žena zaprskala jako kočka a pak se ublíženě obrátila na své druhy. Čekala, že sjednají nápravu. Ten vysoký, v němž mladíkova rozčarovaná mysl poznala vůdce smečky, se postavil po jejím boku.

"Posaď se, chlapče," promluvil hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Christianovy nohy se pod ním bez jeho přičinění podlomily a on se svezl na blátivou zem. Mělo by mu divoce bušit srdce, ale necítil nic - jen primitivní, pudový strach. A taky, jak si záhy uvědomil, chladný zárodek vzteku, že si démon dovolil mu poroučet. A že on bez odmlouvání poslechl.

Vůdce udělal krok k němu. Christian si představil, jak se po něm vrhá, jak mu láme širokou čelist a mění jeho chladně důstojnou tvář na krvavou kaši. Zachvěl se uspokojením.

"Dávej pozor, Vladimire." Černovlasá četla Christiana lépe než její druh. Ten však varování nedbal. Stanul nad mladíkem a hleděl na něj zvysoka jako přísný, kárající otec, Pán, kterému se smrtelník může jen plazit u nohou.

"Ani se nehni, chlapče. Uděláš, co ti přikážu."

Možná to doopravdy neřekl, to jen mladík četl mezi řádky. Ten muž vyžadoval absolutní poslušnost. Kdyby byl Christian pes, teď by se před ním měl plazit s odhaleným břichem.

Jenže on byl člověk - a copak jsem nebyl dobrý člověk, dobrý služebník, Pane...? - a nehodlal se podvolit tak snadno. Když démon udělal další krok, zvířecí strach a lidský vztek se v Christianovi vzedmuly a vzkypěly v jediné mohutné vlně. Vystřelil po narušiteli jako útočící zmije.

Byla to pudová reakce, a stejně pudově zareagoval i jeho protivník. Zakolísal pod nárazem, ale vzápětí Christiana popadl a už se oba jako smyslů zbavení váleli v blátě. Christian ani zpola nechápal, co se právě stalo.

Boj byl krátký. Navzdory vší zuřivosti, která jím zmítala, stále cítil dozvuky té obludné bolesti hlavy. Nebyl ani zdaleka tak dobrý zápasník jako ten druhý, ani tak silný. Za pár okamžiků zarýval lopatky do bahna a vrčel jako pominutý do démonovy vztekem zkřivené tváře.

Muž s ním zalomcoval, jako by třepal s králíkem.

"Dost!"

Zařval mu přímo do tváře. Christian ztuhl. Zmítal jím pocit, že se musí podvolit, jinak mu ten druhý po vlčím způsobu roztrhá hrdlo.

"Nehýbej se," pokračoval vůdce. "Budeš dělat, co ti řeknu."

"Agrrr!"

Sám netušil, kde se to v něm bere. Ale ten hluboký, spalující odpor by žádná lidská slova vyjádřit nedovedla.

Jeho protest uťala rána pěstí.

"Tak znova - budeš poslouchat, jestli se chceš dožít konce téhle zatracené noci."

Kousl se do jazyka. Jen strach ho přiměl mlčet.

"Ano, pane," řekl démon.

"Ano, pane," zopakoval Christian nenávistně.

"Dobře. Teď vstaň. Pomalu."

Váha cizího těla zmizela. Jenže tíha příkazu na něm zůstávala, a ať se Christian snažil sebevíc, setřást ji nedokázal. Toporně se vyhrabal na nohy. Jakmile stál démonovi tváří v tvář, uhašená jiskra odporu začala znovu doutnat. Kdoví, co by se stalo tentokrát, kdyby kumulující se napětí nepřerušil ženský hlas.

"Ustup, Vladimire." Černovlasá se kolem vůdce prosmýkla a jemně ho odstrčila stranou. Kupodivu se nebránil. Pak přistoupila k Christianovi. Ani ten neprotestoval. Příliš dobře četl démonovo němé varování a věděl, že zaútočit na ni by pro něj v mužových očích znamenalo rozsudek smrti.

"Zůstaň stát, chlapče." Položila mu dlaně na spánky. Musela si kvůli tomu stoupnout na špičky. Poprvé měl možnost prohlédnout si ji zblízka a znovu spatřil, jak pod jemnou kůží problesklo spálené maso - na tom stejném místě, v tu stejnou chvíli. Tlumeně zavrčel.

"Mal." Hlas vůdce byl spíš ustaraný než nevrlý, a ta starost rozhodně nepatřila Christianovi.

"Klid, Vladimire. Spálená to má pod kontrolou," odsekla černovlasá. "A co se tebe týče," zamumlala tak tiše, že ji mohl slyšet jen Christian, "podle mého by ti bylo mnohem lépe v zemi. Přineseš nám jen neštěstí. Jenže on mě nikdy poslouchat nebude."

Náhlá hořkost v jejím hlase u Christiana znovu podráždila ty nové zvířecí instinkty. Ošil se.

"Ššš," zabroukala, jako by byl dítě. "Jen pěkně stůj. Za chvíli bude všechno dobré."

A tak stál. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. Stál a čas kolem něj jako by se zastavil. Cítil jen dotek dlaní černovlasé ženy, který ho dokonale odstřihl od zbytku světa. Chlad se stáhl z masa do kostí a pak zmizel úplně a ta příšerná tupá bolest hlavy se proměnila v matnou vzpomínku. Odkudsi z dálky pozoroval, jak se od něj žena odvrátila a s vážnou tváří pohlédla na démona.

"Dobře mě poslouchej, Vladimire. Chtěl sis toho kluka nechat, tak ať je po tvém. Můžeš mi tisíckrát předhazovat, že tady máš hlavní slovo. Ale jestli hodláš začínat rvačky, za které by se styděla i smečka divokých psů, nečekej, že budu jen tak mlčky přihlížet. Chováš se jako nevycválaný barbar."

"Mor na tebe, Spálená."

"Má pravdu, Vladimire."

"Já vím, že má, Stribogu. O to je to horší."

Démon se s hořkým úšklebkem obrátil na Christiana.

"Tak pojď, ty poklade. Budeme tě muset vychovat."


Pokračování: kapitola II., jednání druhé


Zdroj obrázku