Stíny se stahují: kapitola XII., jednání druhé

15.10.2020

Předchozí: kapitola XII., jednání první


Pokoj, do kterého Maju uložili, voněl bylinkami a čistým prádlem, pod ním se však vznášel nakyslý pach choroby. Nemocná na lůžku čas od času tiše zasténala, nebo se otřásla vlhkým, křečovitým kašlem.

"Prosím, otče," řekla dívka, která Kruna k Maji doprovodila, a přistrčila k lůžku dřevěnou stoličku. Byla to dcera černopotocké vdovy, plaché děvče se smutnýma laníma očima.

"Děkuji ti, dcero."

Kněz se posadil. Upřel zkoumavý pohled na nemocnou.

Byl možná mladý, ale viděl už dost na to, aby mu bylo jasné, že umírá. Vdova a její dcera to musely vědět také. Šeptal o tom zápach vycházející z prostěradel i smrtelná bledost její pokožky. Nezbývalo jí mnoho času.

"Objevila se u nás nad ránem po Noci duchů," řekla dívka po jeho boku tiše. "Byla strašně vyděšená. Brzy dostala horečku a pak se přidal ten kašel. Musela v noci prochladnout - běžela sem až z vesnice bosá."

"Staráš se o ni ty, dcero?"

"Ano, otče. Dávám jí zábaly na snížení horečky. A bylinky na ten kašel. Ale Pán musí podat pomocnou ruku," šeptla.

"On nás vodí klikatými cestami," zavrtěl hlavou Krun, "a někdy nás nutí projít velkým utrpením. Ale ty, jejichž víra je pevná, vždy dovede do cíle, i kdyby měli zápasit s těmi nejtěžšími překážkami. Děkuji ti za tvou starostlivou péči. Pán se ti odvděčí. Teď nás nech prosím o samotě."

Dívka vypadala, že chce ještě něco říct, v posledním okamžiku však uhnula před Krunovým pohledem. Opustila místnost s tichým klapnutím dveří.

"Přišel jsem ulevit tvému trápení, dítě," posadil se Krun vedle nemocné. "Vyvedu tě z temnoty, kterou tě obestřel Padlý a jeho služebníci."

Dívka znovu tiše zasténala. Rusé vlasy měla slepené potem. Pak otočila hlavu a upřela na kněze horečnatě planoucí oči. V bledém obličeji se zdály obrovské. Jako kdyby snad viděly něco, co jiní spatřit nemohou...

"Jsem nevinná," zašeptala s nesmírným úsilím. "Nevinná."

"Klid, dítě. Jsi v bezpečí. Pán nad tebou bdí."

"Kdo jsi?"

"Jmenuji se otec Krun. Přišel jsem ti pomoci."

"Otec Krun..." Přemýšlela nekonečně dlouho. "Jsi kněz?"

Přikývl.

Popadla jeho ruku a stiskla ji s mnohem větší silou, než by u tak zuboženého těla čekal. Oči jí svítily směsicí strachu, zoufalství a naléhavé nutnosti.

"Řekni mu, že jsem nevinná," zaskuhrala. "Já to nebyla. Byla to nehoda. Všechno to byly nehody." Pokusila se posadit.

"Klid, dítě," zatlačil ji otec Krun jemně zpět na lůžko. "Vidím, že velice trpíš. Pán nás často vystavuje zkouškám tělesného utrpení. V nich zakoušíme vlastní bezmocnost a slabost našich smrtelných těl. Ale Pán nám dává i naději, že skrze utrpení vystoupáme blíže k němu." Pohladil bledou dívku po vlasech a jemně jí odsunul zpocenou loknu z čela. "Pověz mi, dítě - chtěla by ses vyzpovídat?"

Maja na něj upírala oči plné děsu.

"Já to neudělala," hlesla.

"Pokud tomu tak skutečně je, Pán to vidí a nenechá tě trpět za hříchy jiných," odvětil kněz tak klidně, jak jen dokázal. Věděl, že musí našlapovat opatrně, že to ubohé stvoření nesmí vyděsit - jenže bylo tak těžké zůstat v klidu, když měl nadosah odpovědi na tolik otázek.

"Tvé duši by nesmírně pomohlo, kdybys mi pověděla o Noci duchů. Zhřešila jsi, když jsi šla k ohňům, víš to?"

Maja odvrátila hlavu, aby jí neviděl do tváře. Pak přikývla.

"Oddávala ses pohanským rejdům a Pán tě za to potrestal. Je něco, co bys k tomu chtěla říct, dítě?"

Dívka mlčela. Téměř zatvrzele, zdálo se Krunovi.

"Viděla jsi o Noci duchů něco? Nebo snad... někoho? Někoho, kdo nepocházel z tohoto světa? Koho poslal Padlý?"

Příliš jí napovídáš, okřikl se v duchu. Příliš na ni tlačíš. Ale už se nedokázal dál ovládat.

"Nemůžu o tom mluvit," zasténala Maja.

"Neměj strach," povzbuzoval ji kněz.

"On si pro mě přijde. Přijde a odvede mě do pekel."

"Kdo?"

"Ten, co lovil o Noci duchů."

Krun vzal do dlaní Majinu ruku.

"Jak vypadal, dítě?"

"Já... nevzpomínám si. Byla tma. Odvedl mě od ohně a pak... Mluvil se mnou. Mluvil o věcech, o kterých nemohl nic vědět. Říkal, že jsem zrůda. Že nikdy nedojdu klidu." Dívka konečně otočila tvář. Její oči těkaly mezi Krunovou tváří a zbytkem místnosti a zdálo se, že je duchem nepřítomná. "Řekl, že jsem zabila... Že jsem zabila Dalibora. Jeho ženu. Jeho syna. Ale já jsem to neudělala! Neudělala!"

V Majině pohledu nebylo zhola nic příčetného.

"Vzpomínáš si na jeho oči?" zašeptal Krun.

"Vzpomínám," přikývla. "Byly to zlé oči. Takové mívají mrtví."

To mu stačilo. Vyprostil ruku z jejího sevření, vstal a vyšel ven. Když za sebou zavřel dveře, několik okamžiků jen stál se zavřenýma očima a opakoval ochrannou modlitbu.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu.

Zřetelně cítil jazyky temnoty, jak se k němu natahují z pokoje a z těla nemocné dívky. Padlý jí koukal z očí a chechtal se mu do tváře.

Když se vzpamatoval, zjistil, že před ním stojí černopotocká vdova s dcerou.

"To ubohé děvče se mi vyzpovídalo," řekl jim. Byla to jen částečná lež, a Pán dobře věděl, proč ji musel říct. "Udělím jí poslední pomazání. Prosím, pojďte se mnou - neměla by být v takovém okamžiku sama."

Když vešli dovnitř, Maja se už zas zmítala v horečkách. A když jí kněz mazal čelo posvěceným olejem a odříkával nad ní slova modlitby, když dvě ženy po jeho boku přizvukovaly svým amen, sotva je vnímala. Ale Krun si dobře pamatoval na její poslední slova.

Takové oči mívají mrtví.

+++

Když byl obřad u konce, vyšli všichni tři na dvůr.

"Nebudu už více zneužívat vaší pohostinnosti a vrátím se do Lešaku," obrátil se Krun k vdově. Cítil, že potřebuje čerstvý vzduch a pohyb, aby si srovnal v hlavě myšlenky. Jeho nový doprovod navíc začínal vypadat netrpělivě.

"Pán vám žehnej, otče," stiskla mu vdova ruku.

"I vám, drahá. Nemusíte mí žádný strach - On bdí nad svým služebníky, a to i v těchto těžkých časech. Brzy se znovu setkáme."

Zdálo se, že ho žena nechce nechat jít, Krun už však neměl stání. Byl by to považoval za uzavřenou epizodu, kdyby ho kus za statkem nepřekvapil zvuk dusajících nohou. Běželo za nimi to děvče, dcera černopotocké vdovy.

"Otče, počkejte!"

Zprvu si myslel, že mu snad její matka ještě něco chce. Pak si však všiml ostýchavého, přesto však odhodlaného výrazu v dívčině tváři. Ne, přišla za ním v nějaké vlastní záležitosti.

"Co si přeješ, dcero?"

Vrhla podezřívavý pohled na mladíky držící se Krunovi v patách.

"Nemusíš mít strach, jsou tu se mnou. A když budeš mluvit potichu, nic neuslyší. Ty jsi Marie, viď?"

Dívka přikývla.

"Říkala vám Maja, co se stalo o Noci duchů?" špitla.

"Ty o tom snad něco víš?"

"Starám se o ni. Pořád dokola mluví o muži s mrtvýma očima."

"Mně řekla to samé."

Dívka sklopila tvář k zemi. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí.

"Otče, musím vám něco říct. Mýlíte se. Ten muž s mrtvýma očima... To nebyl on. On nikomu neublížil. Nemusíte se ho bát. On by nikdy..."

"Marie!"

To volal někdo ze statku. Dívka sebou trhla, jako by dostala políček. Když znovu pohlédla na kněze, bylo to se směsicí strachu a zděšení nad sebou samou - jako by začala pochybovat, že se svěřila tomu správnému.

"Nechte ho být, otče," stačila ještě špitnout, než se rozběhla zpět ke statku. "On není ten, koho hledáte."

A pak byla pryč.

Krun se ji nepokoušel zastavit. Musel se co nejdřív dostat zpět do Lešaku a uvědomit místodržícího o tom, co se dozvěděl od Maji. Ale na Marii nezapomněl. Ta dívka věděla něco, co na celou záležitost vrhne úplně nové světlo.

+++

A tak se stalo, že Krun dorazil do Lešaku a místo aby se vrátil pod patronát otce Rubleva, zabušil na vrata paláce místodržícího.

Vpustili ho dovnitř a uvedli bez většího zdržování. Zpráva o jeho kázání se po městě rozlétla rychle jako stepní požár a služebnictvo s ním zacházelo se zbožným ostychem. Nepochybně to měla zčásti na svědomí i přítomnost půl tuctu ozbrojených mužů, kteří branou prošli s ním, ale nebylo to zdaleka jen to. Ti lidé se k němu obraceli s opravdovou vírou.

Nechal své ochránce venku a vstoupil do paláce. Jediný správce, který ho vedl do pracovny místodržícího, si ho měřil chladným, přezíravým pohledem. Ale Krunovi to nevadilo.

Brzy i on pochopí.

Vstoupili do pokoje.

S místodržícím se předtím Krun setkal jen jednou, a to sotva na okamžik. Dřív by se býval ostýchal, mluvil zajíkavě a s přehnanou úctou, teď však žhnul naléhavostí svého poslání. Když na to přišlo, Martin z Bukoviny byl jen císařský úředník, světský muž - kdežto on, Krun, zde byl jako posel boží.

"Buďte zdráv, otče," přivítal ho však onen císařský úředník tónem, který se pro rozhovor s poslem božím sotva hodil. "Slyšel jsem o vašem vystoupení, rozhodl jsem se vás tedy přijmout. Leč můj čas je drahý. Mluvte rychle a k věci."

"Byl jsem v Blatouchu o Noci duchů."

"O tom vím. Lituji hrůz, které jste tam musel prožít, nicméně podrobnosti té události jsou mi již známy. Máte pro mě ještě něco jiného? Nějakou novou informaci?"

"Nebyl jsem jediným přeživším katastrofy, kterou Padlý seslal na Blatouch. Zachránilo se ještě jedno děvče. Leží na Černopotockém statku a umírá. Řekla mi, že viděla toho, kdo to způsobil."

"A kdo to byl, otče?" opáčil místodržící s nezájmem.

"Řekla, že vinen je muž s mrtvýma očima. Démon. Také já jsem spatřil takovou bytost, Vaše Milosti."

Martin z Bukoviny ho pozoroval s kamennou tváří.

"Pokračujte, otče."

"Padlý se rozhodl poslat démony do našeho kraje. Musíme zakročit, Vaše Milosti, a učinit přítrž jejich řádění. Musíme vypátrat toho, kdo vraždil v Blatouchu, a dovést ho před boží spravedlnost."

"Cením si vaší návštěvy, otče," opáčil šlechtic chladně. "Ale jak jsem řekl, můj čas je vzácný. Pokud pro mě nemáte žádné další zprávy, váš příděl se právě vyčerpal. Promluvím s otcem Rublevem a až se řádně vzpamatujete, rozhodne co nejrychleji o tom, abyste byl přidělen na nové místo. Přimluvím se u něj, aby to bylo daleko od Blatouchu. Jistě si nepřejete oživovat nepříjemné vzpomínky."

"Říkal jsem, že v Blatouchu vraždil démon, Vaše Milosti," vykoktal Krun překvapeně. "Musíme něco udělat. Najít ho a zastavit!"

"Udělám, co bude nutné. Rozhodování o tom, co to bude, ovšem náleží mně, nikoli vám. Teď odejděte, otče. Pevně doufám, že to bude v klidu a po svých."

Chvíli se měřili pohledy. V knězi to vřelo, zřetelnou hrozbu však nemohl ignorovat.

Má víra je čistá. Pán, který mě vytrhl ze spárů vlka a medvěda, ten mě vysvobodí i z tohoto nebezpečí, opakoval si slova Písma. Jenže dobře chápal pohled v Martinových očích.

Nevysvobodí. Na tenhle zápas ještě neuzrál ten pravý čas.

"Děkuji, Vaše Milosti," řekl tedy pokorně. "Nechť Pán bdí nad vašimi cestami."

Pak se otec Krun zvedl a s úklonou vycouval z pokoje. Když za sebou zavíral, místodržící už se bez zájmu skláněl nad rozepsaným dopisem.

+++

Pozoroval, jak se kněz vypotácel ze dveří, ještě napůl shrbený v úkloně. Vyhublý, roztřesený a oblečený v prostém zánovním šatu působil uprostřed majestátu šlechtického sídla smutně, téměř uboze. Richard si nedokázal představit, jak mohl tenhle muž promlouvat k zástupům a plamenně volat po odplatě za Blatouch. Ale byl to on a byl tady, přímo Richardovi pod nosem.

To bych se na to podíval, otče. Všechno se prý vyřeší. Vyřešilo by se, kdybys svého jediného svědka nevyhodil, sotva otevře pusu.

Ale já už se o něj postarám, to se neboj.

"Otče Krune."

Kněz se otočil.

"Vaše Milosti?"

"Vidím, že jste byl navštívit mého otce."

Toporné přikývnutí mu dopovědělo zbývající část příběhu. Byl a narazil, stejně jako Richard.

"Jsem rád, že už se cítíte lépe. Slyšel jsem o vašem mimořádném kázání za duše blatoušských mrtvých. Můj otec vám jistě musí být vděčný."

Krun k němu zvedl ty zvláštní horečnatě planoucí oči. Ve tváři měl těžko potlačovanou dychtivost. Byl zřejmě připraven postěžovat si prvnímu, kdo bude ochoten mu naslouchat.

"Jeho Milost váš otec se k mému svědectví stavěl... chladně. Až znepokojivě chladně na muže, který má tomuto kraji přinést světskou ochranu a vůli císařovu."

"Mrzí mě, že to slyším. Musíte však pochopit, že je to zaměstnaný muž. To vám nejspíš nezapomněl připomenout, že? Tak vidíte. Nicméně vaše svědectví ho přesto zajímá. Co kdybychom teď my dva našli nějaké klidné místo, kde se posadíme a vy mi povíte všechno, co jste chtěl říct jemu? Jsem otcova pravá ruka a moje uši jako by byly jeho. Vyřídím mu to do posledního slova."

"Ani nevíte, co by to pro mě znamenalo..."

Richard knězi v přátelském gestu položil ruku na rameno. Jemně, ale nesmlouvavě ho vmanévroval do knihovny, kde ho usadil v nejzazším koutě. Tady je nebude nikdo rušit.

"Udělejte si pohodlí, otče. A teď povídejte. Jsem jedno ucho."

A tak se Richard dozvěděl všechno o muži s mrtvýma očima, o démonech, Padlém i Maji zmítající se v horečkách na statku u Černého potoka. Ubezpečil kněze, že všechny informace otci předá a vyšetřování začne co nevidět.

Když ho poslal pryč, nechal si okamžitě osedlat koně. Nemělo smysl marnit čas a pokoušet se přimět místodržícího k něčemu, co zcela očividně dělat nehodlal - byť jeho důvodům Richard nerozuměl o nic víc než blatoušský kněz. Bylo mu však jasné, že musí vzít věci do vlastních rukou.

Náhle si potřeboval něco neodkladně vyřídit na Černopotockém statku...

+++

V jiné části Lešaku mezitím v pracovně jen o málo majestátnější než ta, kterou právě opustil otec Krun, vytáhl jiný muž dopisní papír a pero. Dlouho seděl za stolem ponořený v myšlenkách. Pak vstal a postavil se k oknu, ruce založené na hrudi. Pozoroval ruch na dvoře, děvečky, čeledíny a sloužící, ve své nevědomosti nevinné skoro jako děti, a dlouho přemýšlel.

Ti lidé byli dětmi božími. A on, kterého si Pán vyvolil za svého pastýře, měl povinnost je chránit.

Konečně se rozhodl.

Vrátil se ke stolu a úhledným rukopisem napsal krátkou zprávu.

To, čeho jste se obával, se vyplnilo. Zlo, které posedlo náš kraj, se šíří z paláce místodržícího. Snažně vás prosím o další pokyny.

Zapečetil dopis a zavolal sluhu. Kurýr doveze psaní do Raveny během čtyř dnů. Odpověď od biskupa tu bude mít do týdne. Fotius vyřizoval důležité věci obratem - a tato byla mimořádně důležitá.

Než opustil pracovnu, naposled vyhlédl z okna.

Měl talent na kradmé pozorování a naslouchání šepotu mezi prostým lidem. Měl přehled o všem, co se v Lešaku šustlo, včetně mnoha informací, které by některým osobám přivodily rychlý konec. Nikdy ovšem nepojal podezření na tajemství tak temné. Jestli je to skutečně pravda... V duchu se zachvěl.

Děvečka na dvoře věšela prádlo. Prohnali se okolo ní dva caparti, proběhli pod nataženými šňůrami a několik bělostných košil se jako usychající listí sneslo na zablácenou zem. Dívka spustila křik a rozběhla se za nimi, zatímco chlapci se pokoušeli co nejrychleji dostat z jejího dosahu. Někomu to mohlo připadat jako velmi komická scéna.

Ale otec Rublev v tom viděl něco jiného: život. Život obyčejných lidí ponechaných v nevědomosti. To bylo to, co musel ochránit, proč tady byl. Rozhodl se správně, když o svém podezření uvědomil biskupa.

Jako černá mračna se nad jejich hlavami kupily strašlivé věci. Až přijdou, bude potřebovat každou pomoc, která se naskytne.


Pokračování: kapitola XIII., jednání první