Stíny se stahují: kapitola XII., jednání první

05.10.2020

Předchozí: kapitola XI., jednání třetí


Později se říkalo, že to byli démoni, kteří přišli potrestat lid za jeho hříchy. Že to oni způsobili zkázu Blatouchu a teď své krvavé dílo přišli dokončit.

Říkala se spousta věcí. Většina z nich mezi lidmi zůstala dlouho po oněch tragických událostech, zadřela se hluboko jako tříska. Ještě po staletích se bude po setmění šeptat o přízracích z hor.

Jenže to všechno mělo teprve přijít.

Zatím byly jen řeči a klevety, nejasný stín strachu, který padl na celý kraj. Kdekdo připomínal události z Šípkového vrchu a hledat mezi nimi a Blatouchem souvislost. Každý si hlídal záda, když se večer vracel domů přes les, a zahlédnout mezi stromy přízrak či podivný stín nebylo nijak neobvyklé.

A přesto... Ne všechen strach měl původ jen v lidské fantazii.

Začalo to zprvu nenápadně.

Osamělý muž se objevil na cestě z jihu. Přišel do vsi jménem Hluboká stráň a celý večer šmejdil po lokále. Kupoval místním pití, naslouchal jejich hovoru, čas od času se na něco zeptal. Měl nepříjemně skřípavý hlas. Někoho hledal. Nad ránem jako by se po něm zavřela země a málokdo z těch, které večer hostil, si vůbec dokázalo vybavit, jak vypadal a na co se jich ptal.

Ve Zlatém přibyla stará babizna, ženským u studny nabízela pomoc s chromým dobytkem a stonajícími dětmi. Nechtěla žádné peníze. Jediné, co ji zajímalo, byly klepy - kdo se poslední dobou chová divně, o koho si dělají starosti. Pak zmizela jako pára nad hrncem a stejně jako v Hluboké stráni, i ve Zlatém si málokdo vybavil její tvář.

Ve všech vesnicích, co jich v lešackém údolí bylo, takový příběh měli. Kromě babice a starého muže to byl ještě chromý veterán v otrhané uniformě, potulná kejklířka s květy ve vlasech, kartářka s pichlavýma očima a koňský handlíř bez koní. Přišli, kladli všetečné otázky a pak zmizeli, jako by nikdy nebyli.

Bylo těžké udržet pozornost, když jste se ocitli v jejich blízkosti. Přesto - nebo snad právě proto - si lidé pamatovali.

Klevety nabíraly na síle. Z neurčitého strachu se stala opravdová hrozba.

Démoni z Blatouchu se vrátili.

+++

Byla noc, jedna z těch temných, bezhvězdných, kdy si nepřejete nic jiného než schovat se doma pod peřinu. Jedna z nocí, kdy mezi chalupami chodí smrt.

Úbočí kopce nedaleko spálené vesnice hyzdily pozůstatky po jámě, ošklivá jizvě na tváři země svědčící o tom, že pod povrchem se skrývá něco nepěkného.

Bylo ticho a byla tma. Pak se ale v tichu ozvaly zvuky a ve tmě se cosi pohnulo. Jizva v zemi se otevřela. Ze země se draly ven stíny. Spěchaly, jako by je někdo volal.

Jakmile byly venku, hladově zavětřily. Pak se vydaly na lov.

+++

Uplynul týden, dny se krátily a počasí zhoršovalo. Richardova nálada přesně kopírovala dění na obloze - byla šedivá a pochmurná. Oheň ve zmasakrované vesnici dávno dohořel, na místě toho, co kdysi bývalo Blatouchem, teď ležely jen zčernalé trosky, zapomenout však nešlo.

Richardovi se ty obrazy vracely každou noc - vesnice zalitá krví, potrhaná těla v hromadném hrobě, domy zachvácené plameny. Sny ani po týdnu nemizely a pokaždé byly okořeněné o nějaký odpudivý nový detail.

Když tehdy Blatouch hořel, slíbil si mladík, že najde a potrestá viníka toho masakru. Slyšel klepy šířící se mezi služebnictvem i otcovými muži: že zkázu vesnice mají na svědomí služebníci Padlého či že tam vraždil stejný netvor jako na Šípkovém vrchu. Ani za mák jim nevěřil. Dobře znal sklon lidu k pověrčivosti i slabost pro fantaskní historky - čím neuvěřitelnější a krvavější byly, tím lépe. On se však hodlal řídit zdravým rozumem. Jen ten mu mohl přinést rozhřešení a umožnit mu zapomenout na to, co v Blatouchu viděl.

To si opakoval každou noc, když se probouzel zbrocený potem, pokaždé, když mu padl zrak na otcovu zasmušilou tvář. Jako by se z toho stala modlitba.

Místodržící však na jeho naléhání, aby se začalo s vyšetřováním, reagoval zatvrzelým mlčením. Richard si živě pamatoval, jak tehdy po Noci duchů vpadl do otcovy pracovny plný spravedlivého hněvu a žádal po něm, aby udělal něco - cokoliv.

Ani po týdnu ta vzpomínka nechutnala o nic méně hořce.

"Musíš být trpělivý," odvětil tehdy Martin z Bukoviny, aniž vzhlédl od štosu lejster, která studoval. "Čekám na zprávu z Raveny. Teprve potom můžu začít jednat."

Richard nevěřil vlastním uším.

"Trpělivý? Někdo vyvraždil celou vesnici. Nejspíš se pořád potlouká po kraji. Musíš něco dělat. Hned!"

"Nejdřív potřebuju rozkazy."

"Jsi místodržící!"

"Některé záležitosti není možné otevírat bez porady s vyššími místy."

"Tohle je zrada!" rozkřikl se Richard. "Zrada císaře, jehož zemi spravuješ. Zodpovídáš se jemu, ne biskupovi. A hlavně je to zrada lidu, který máš ochraňovat."

Teprve teď místodržící vzhlédl.

"Chtěl bys mě učit, jak mám vládnout, synu? Chtěl bys mě kárat a poučovat? Ty, kterému ještě teče mléko po bradě a sám se vyhýbá povinnostem dědice a nástupce?" Provrtal Richarda pohledem studeným jako led. "Vyšetřování bude. Spravedlnost bude. Ochráním lid a ochráním naši rodinu, tak jako jsem to vždycky dělal. Ale nenechám se od nikoho poučovat."

Pak mu pohled na chvíli zjihnul.

"Neměj strach, synu. Všechno se vyřeší."

Richard měl na okamžik pocit, že otec těmi slovy říká víc, než může on sám pochopit. Bylo to však jen záblesk, který vzápětí zmizel, jak Martinův výraz zase ztvrdl a v Richardovi samém se vzedmula vlna hněvu.

"To nemůžeš myslet-"

"Vážně? Myslím to smrtelně vážně. A teď běž."

Mladík vztekle zaťal pěsti. Otci to neušlo.

"Nežádal jsem tě. Rozkazoval jsem."

Stálo ho velké sebeovládání odejít mlčky a v klidu. Od té doby s otcem nepromluvil víc než pár stručných vět - neměl chuť mít ho na očích a zdálo se, že i místodržící se synovi vyhýbá. Ten krátký rozhovor však pro Richarda změnil mnohé. Kromě touhy po spravedlnosti a úlevě od vlastních nočních děsů se v něm rozhořel pocit vzteklého odporu. Otec zanedbával své povinnosti. Kvůli politickým pletkám, kterým Richard nerozuměl, se obrátil zády k vlastnímu synovi. Nenaslouchal mu a ponížil ho. To Richard nehodlal jen tak trpět.

Jak čas běžel, zrálo v něm rozhodnutí - události v Blatouchu vyšetří tak jako tak. Najde původce toho masakru a ukáže otci, jak moc se mýlil.

Zatím nevěděl, jak to provede. A možná by u toho i zůstalo a Richard svůj vztek neproměnil ve víc než pár silných slov, kdyby sedmého dne od Noci duchů na bránu paláce nezabušil nečekaný návštěvník...

+++

Stalo se to zhruba takhle...

Když otce Kruna vyvedli ze spálené vesnice, mnozí z těch, kteří ho znali z dřívějška, přísahali, že je to jiný člověk. Oheň ho změnil - pryč byl jeho měkký, vlídný pohled i tlumený hlas, soucitná tvář náhle dostala zcela nové rysy. V očích mu plály stejné plameny, které strávily jeho domov. Měl nervózní, trhavé pohyby a hovořil tichým, o to však naléhavějším hlasem.

Šel z něj strach i respekt.

Nepromluvil, dokud ho neposadili k ohni a nenabídli mu jídlo, jednoduchou ovesnou kaši a skývu chleba. Odmítl jíst, dokud se s ním přihlížející vojáci nepomodlí. Vyhověli mu - snad to byla lítost, snad cosi v jeho hlase, ta zvláštní nová nesmlouvavost, co je přesvědčilo.

"Oči všech v Tebe doufají, Pane, a Ty jim dáváš pokrm jejich v čas příhodný: otvíráš ruku svou a naplňuješ všeliký život požehnáním. Požehnej i nás, Pane, i těchto darů Tvých, které z tvé štědrosti přijímati budeme," opakovali společně se skloněnými hlavami. Když slova vojáků utichla, zjistili, že je pozoruje mladý syn místodržícího. Mezi jeho muži se náhle rozhostilo mlčení zcela jiného druhu - zaražené, kajícné. Snad se styděli za svou otevřenou zbožnost.

Richard jim neřekl ani slovo. Velmi brzy však odcválal jezdec do města a vrátil se s příkazem od otce Rubleva, lešackého vikáře, aby k němu Kruna co nejdříve dopravili. Blatoušskému knězi bylo nesmlouvavě naznačeno, že jeho další kroky povedou pod křídla církve, kde už nebude světské moci překážet.

A přesto se s jeho odchodem věci neuklidnily. Připomínkou byl chrám vypínající se k nebi uprostřed ohořelých trosek. A také řeči vojáků, zprvu opatrné, zanedlouho však vyslovované s čím dál větší jistotou.

Otec Krun viděl, co se v Blatouchu stalo. Zná vraha. Prošel ohněm a Pán ho vyvolil, aby nás ochránil.

V následujících hodinách a dnech se ti vojáci vrátí do města. Hlasem plným obav budou vyprávět svým rodinám, čeho byli svědky ve vyvražděné vesnici. A z úst jejich manželek, jejich dcer a synů se ta zpráva rozšíří nejprve k sousedům a zanedlouho i do okolních vesnic. Za pár dní už si o otci Krunovi a jeho poselství bude vykládat celý kraj.

Teď však kněze v Lešaku vítal otec Rublev. Laskavě mu tiskl ruku a pronášel slova útěchy, nezeptal se však ani na Noc duchů, ani na oheň. A ve způsobu, jakým ho odkázal do péče služebnictva, bylo cosi odměřeného. Ani církev netoužila po tom, aby se jí při nadcházejících událostech pletl do cesty.

Jenže ovečky otce Rubleva nebyly tak poslušné, jak by si přál. Ve skutečnosti se nechaly svést na scestí jen pár hodin poté, co Krun přibyl do Lešaku.

Ležel v přítmí na lůžku ve stísněné komoře, kam ho odvedli. Převaloval se z boku na bok. Tmavý prostor pro něj představoval učiněná muka - ať měl oči otevřené nebo zavřené, stále viděl Inčino bezvládné tělo, krev na vlastních rukách i pohrdavý pohled černookého.

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu...

Ozvalo se zaklepání.

"Dále," vypravil ze sebe skřehotavě.

Dovnitř se protáhla kyprá mladá služka.

"Mám se zeptat, jestli ctihodný otec něco nepotřebuje," řekla a oči přitom klopila k podlaze.

"Nic, dcero. Pán se o mě stará," odvětil Krun.

Děvče se však stále nemělo k odchodu.

"Máš něco na srdci, má milá?" pobídl ji, když viděl její rozpaky.

"Já... Chtěla jsem jen poprosit..." Vtom propukla v pláč a klesla na kolena vedle Krunovy hlavy. Uchopila ho za ruku, zoufale ji tiskla a smáčela slzami. "Moje sestra zemřela v Blatouchu. Ona i celá její rodina. Řekli mi to dnes ráno."

"Pán budiž milostiv k jejich duším, dcero."

"Vy víte, kdo to udělal," šeptla služka rozechvěle. "Víte to, že ano?"

Krun přikývl.

"Bude potrestán? Čekali jsme, že místodržící promluví k lidem, že začne vyšetřování. Ale všichni jen mlčí. Slibte mi, že bude potrestán...?"

"Spravedlnost přijde, dcero," stiskl kněz její ruku. "Nám všem se dostane spravedlnosti. Ale musíme se o ni sami zasloužit." Pohladil dívku po hlavě. "Věříš v Pána a jeho moc nad vším živým?"

"Věřím."

"Pak se nemáš čeho bát. Až přijde ten správný čas, on nám všem dopřeje spravedlnost. A teď běž, má milá. A vyřiď všem, co jsem ti řekl. Blatouch nezůstane nepomstěn."

Když dívka odešla, vrátil se otec Krun ke svému útrpnému rozjímání. Nepřemýšlel nad tím, co se právě odehrávalo, ani si nedělal starosti s následky. Plnil vůli Pána - a v tom případě bylo vše v pořádku.

Ve světě za dveřmi jeho komory se mezitím ta zpráva rozlétla rychle jako požár v suchém lese. Ještě toho odpoledne opustila faru a následujícího rána už se před branou tísnil zástup těch, kteří také v Blatouchu někoho ztratili nebo jen toužili spatřit vyvoleného kněze. To je ještě na Rublevův příkaz vyhodili. Odpoledne musela s hájením fary pomoci početná skupina mužů z paláce místodržícího. A následujícího dne už jich bylo tolik, že se je nikdo zadržet neodvážil.

Přišla pro něj znovu ta kyprá mladá služka. Tvář měla celou rudou rozčilením a hlas se jí třásl.

"Ctihodný otče, jsou tady... Lidé... Oni chtějí, abyste k nim promluvil. Chtějí slyšet pravdu o tom, co se stalo v Blatouchu... Prosím, pojďte..."

Následoval ji. Hlavní dveře byly rozražené a uvnitř stálo několik vůdců davu, většinou mladých silných chlapů. Podle rozčileného výrazu správce fary proběhla hádka o to, zda zůstanou otevřené - bylo očividné, kdo ji vyhrál.

"Otče Krune!" zvolal jeden z nich, tmavovlasý mladík s kulatou, dobráckou tváří. "Nechtěli nás za vámi pustit!"

"To je dobré," ubezpečil ho kněz. "Už jsem tady."

Postavil se do dveří a chvíli mžoural do mdlého ranního světla, než mu došlo, jak velký dav se před farou shromáždil. Lidí byly desítky, možná dokonce ke stovce.

"Mluvte, otče," pobídl ho ten mladík. "Řekněte nám, jak to bylo. Povězte nám pravdu."

Otec Krun cítil, jak světlo v jeho hrudi jasně plápolá. Tohle byl moment, na který čekal, pro který ho Pán vyvolil.

"Bratři a sestry!" zvolal. "Přišli jste sem, protože vás zděsilo, k čemu došlo v Blatouchu. Slyšeli jste zprávy o hrozivém vraždění, o vesnici utopené v krvi. Možná jste dokonce sami někoho ztratili. Poslyšte, co vám říkám - to Padlý přivolal pohromu na náš kraj. On a jeho démoni zaseli do naší země záhubu a ta se jako mor šíří krajem, ničí a vraždí. Nejdřív Šípkový vrch, pak Blatouch. Co přijde dál, pokud nezačneme jednat?" Odmlčel se. Dav mu visel na rtech. "Ale tohle není země, kde byl se Padlému dařilo. U nás je víra v Pána a jeho ochranu pevná. Nemám pravdu?"

Dav temně zahučel v odpověď.

"Jedině skrze víru můžeme vymýtit zlo, které nás chce zahubit. Prošel jsem smrtí, přežil jsem, když černooký démon procházel Blatouchem a rozséval záhubu. Věřil jsem a Pán mi daroval nový život. A věřil jsem, když muži místodržícího chtěli bezbožně spálit chrám, a Pán nade mnou držel ochrannou ruku i tehdy. Když Blatouch hořel, On ke mně promluvil a dal mi úkol. Mám vést všechny spravedlivé a domoci se odplaty. Mám vést vás, kdo jste pevní ve víře. Společně dopadneme démony sužující náš kraj. Stojíte pevně? Půjdete za mnou?!"

Desítky hrdel propukly v jeden souhlasný jásot.

"Bratři a sestry, opakujte po mně: ty jsi naše světlo, Pane. Veď nás a dej nám sílu."

Mocný proud hlasů opakoval jeho slova. Krunovi se při pohledu na dav zalily oči slzami. Naplňoval ho pocit nesmírné lásky ke těm, kteří se tady sešli, kteří naslouchali hlasu Pána. Společně démony přemůžou a vyženou. Společně pomstí Inku i všechny ostatní.

"Rozejděte se teď do svých domovů a tam rozjímejte. Ale nezapomeňte ani na okamžik, že toto nejsou obyčejné časy. Jsme ve válce. Proto buďte hotovi kdykoli přispěchat pod korouhev Páně a bojovat za něj třeba i s nasazením vlastního života. Až ten čas přijde, znovu vás povolám."

Následoval zpěv, další modlitby i provolání slávy, které se z davu ozývaly více či méně nahodile a měly za následek, že se hlasy slily do jediného šumícího proudu. Nicméně lidé ho skutečně poslechli a začali se rozcházet - někteří sami a v hlubokém zamyšlení, jiní ve vášnivě debatujících hloučcích.

Běžte domů a tam vyčkejte, dokud vás znovu nepovolám, opakoval si v duchu. V těch slovech byla moc i skrytá hrozba. Naznačovala, že vyvolený kněz mocným jen tak z cesty nepůjde.

Ne všichni však odešli. Několik mladíků, kteří předtím drželi dveře fary otevřené, se rozhodně postavilo po jeho boku.

"Jsme s vámi, otče," oznámil mu ten, který ho prve uvedl. Představil se jako Rovan. "Odteď vám budeme nablízku. Postaráme se, abyste byl v bezpečí." Ostatní přitakali. Bylo to vesměs vesničtí synové, podsadití a silní, zvyklí zvedat těžký náklad a manipulovat se vzpurným dobytkem. Někteří měli za pasem topůrka seker, jiní jen bytelné dřevěné palice - respekt však šel z každého z nich.

Otec Krun neprotestoval. Ti mladíci a jejich důvěra, to byly dary od Pána. Byl by hřích takto plýtvat Jeho milosrdenstvím.

A ještě někdo zůstal i navzdory Krunovu rozkazu - postarší žena, objemná matróna s hlavou zakrytou šátkem, která se bez ustání křižovala a vzdychala.

"Paní Marie," rozjasnila se knězova tvář, když ji spatřil. Na okamžik vypadal stejně jako za starých časů. "Pán vám žehnej."

Vdova z Černopotockého statku vděčně uchopila ruku, kterou k ní vztáhl, plna rozpaků se sklonila a políbila knězovy kostnaté prsty. Své rodině a hospodářství vládla s ocelovým stiskem - otec Krun byl jediný, komu skládala účty. Vidět ho promlouvat k zástupům ji naplnilo úctou a strachem, jaké nikdy dřív nepoznala.

"Jsem tak ráda, že vás vidím. Měli jsme hrozný, hrozný strach, doopravdy, když jsme slyšeli, co se stalo v Blatouchu. Vždycky jsem věděla, že to bezbožné pálení ohňů na nás jednou přivolá strašnou katastrofu. Jedno z našich děvčat tam zahynulo. Byla to hloupá holka a draze za to zaplatila. Ale byla tak mladá. Každý večer se budu modlit za její duši."

Inka, věděl Krun. Neřekl však nic.

"Proč jste za mnou přišla, paní Marie? Musí to být něco skutečně důležitého, když jste vážila tak dlouhou cestu."

"Musíte jít se mnou, otče," řekla naléhavým, prosebným hlasem. ""Ta nešťastná dušička už dlouho nevydrží. Musíte přijít a dát jí poslední pomazání."

"O kom to mluvíte, má drahá?"

"Jmenuje se Maja. Přišla k nám o Noci duchů. Utekla těm démonům, zachránila se. Ale teď leží v horečkách a dlouho už tu s námi nebude. Jestli ji chcete vidět živou, musíte si pospíšit."


Pokračování: kapitola XII., jednání druhé