Stribog: kapitola XV., jednání druhé

26.12.2020

Předchozí: kapitola XV., jednání první


Srdce tloukla do rytmu bubnů a vzduch se tetelil nadšením. Lokl si z poháru, který mu kdosi podával. Cítil, jak ho poplácávají po ramenou. Nějaká žena se o něj v tlačenici otřela, její horké tělo přitisknuté na jeho. Niklæs si přihnul z dalšího poháru. Po bradě mu teklo pivo. Žena se vlnila v rytmu bubnů. U pasu cítil uklidňující tíhu sekery.

Protlačil se davem k oltáři. Byl nejvyšší čas. Čekali na něj.

Bubny teď duněly ve zběsilém tempu. Před oltářem stála plavovlasá kněžka, ruce pokryté čerstvou krví, ve vlasech vpletené rituální kůstky. Niklæs stanul v kruhu po boku ostatních mužů. Oni jediní měli právo být dnes večer ozbrojeni. Oni jediní dostanou požehnání bohů a budou pít krev na stvrzení smlouvy. Na večerní hostině usednou v čele, budou se zpívat písně o jejich hrdinských činech a každá žena, na kterou si ukážou, jim bude po vůli. Dnes večer.

Zítra ráno se postaví do první linie a zemřou ve jménu kmene.

Kněžka měla na tváři nepřítomný, extatický výraz. Tělem byla v tomto světě, ale její mysl putovala po tajných cestách známých jen zasvěceným. Rozmlouvala s bohy.

Konečně pokynula prvnímu z mužů. Přistoupil a ona mu udělila požehnání. Mumlala slova v tajném čarovném jazyce. Nakonec pozvedla pohár a přitiskne mu ho ke rtům. Zatímco pil, odříkávala další část modlitby. Dunění bubnů připomínalo tlukot srdce bohů, kteří přišli přihlížet slavnosti smrtelníků.

Poslední požehnání a muž udělal krok zpět do řady. Oči se mu horečnatě leskly. Kněžka kývla na dalšího.

Niklæs přešlápl na místě. Hlavu měl zamotanou alkoholem a drogami a až do této chvíle necítil strach. Teď však přes něj přešel šedivý stín. Nebál se smrti. Chránit kmen byla ta největší pocta, které se mu mohlo dostat. Jenže v dunění bubnů bylo cosi znepokojivého. Jako by k němu skrze jejich vibrace promlouval cizí hlas, hlas z jiného světa.

Tak by to být nemělo. Jediný, kdo směl být v kontaktu s bohy, byla kněžka. Jedině skrze ni promlouvají. On sám neměl mít pocit, že tu obchází ještě někdo jiný. Jenže měl.

Konečně na něj přišla řada. Kněžka mu pokynula a Niklæs vykročil k oltáři. Poklekl a hleděl ženě do tváře, zatímco nad ním pronášela posvátná slova. Pak mu nabídla pohár. Byl už z poloviny prázdný. Niklæs kradmo zalétl očima k oltáři, na kterém leželo tělo s otevřeným hrdlem. Jeho lid málokdy obětoval lidskou krev - ve chvílích jako tato však nebylo zbytí.

Kněžka se do něj vpíjela očima. Na tváři se jí mihl úsměv. Tam, v jiném životě a jiném světě, se dobře znali. Pak ale úsměv zmizel a tvář se znovu stala kamennou maskou. Tady před oltářem nebyli muž a žena, ale Zasvěcená a Jdoucí na věčnost.

Konečně smočil rty v krvi. Pil plnými doušky, i když se mu žaludek bouřil. Bubny duněly, jako by se měly pominout.

A pak se ten hlas ozval znovu. Vábil ho a šeptal v jazyce, kterému Niklæs nerozuměl. Věděl, že mu nesmí naslouchat, ale odolat bylo příliš těžké.

Kněžka nakrčila obočí. I ona cítila, že je něco špatně. Odtrhla Niklæsovi pohár od úst, ale už bylo pozdě. Cizí hlas se smál. Teď už se nenechá zahnat. Ještě chvíli bude kněžka pokračovat, ještě chvíli bude napínat svou mysl jeho směrem, a místo bojovníka posedne ji. Byla by koneckonců mnohem lákavější kořistí.

Niklæs ji chytil za zápěstí a jemně jí stáhl ruce ze svého čela. Zavrtěl hlavou. Žena pochopila, ale ve tváři měla vepsanou bolest.

Vstal a vrávoravým krokem se vrátil se svým čekajícím druhům. Zbraň u pasu mu ztěžkla jako balvan. Bůh se neurvale probíral jeho myslí a pro Niklæse bylo utrpením zůstat stát bez hnutí.

Kněžka pokynula dalšímu bojovníkovi, ale ve tváři byla smrtelně bledá. Věděla, co se stalo. Věděla i, co bude následovat. A důsledky chápala mnohem lépe než Niklæs.

+++

Den se schyloval ke konci. Posvátný háj se proměnil v místo hojnosti a bujarého veselí. Niklæs seděl u ohně a ohlodával maso z kosti. Celý večer pil a teď se mu zdálo, že tíha boží přítomnosti z něj už docela spadla.

Ucítil na zádech dotek čísi ruky. Otočil se. Eydís stála za ním a smutně se usmívala. Prohrábla mu vlasy, jako by byl malý chlapec.

Pochopil. Vstal, vzal ji za ruku a společně odešli od ohňů.

Teď už nebyli Zasvěcená a Jdoucí na věčnosti. Teď byli jen žena a muž, dvě obyčejná lidská těla spojená na pár prchavých momentů v jedno. Niklæs vdechoval vůni jejích vlasů a tiskl ji k sobě tak pevně, jak jen dokázal. Oba věděli, že je to naposledy.

Pak usnul neklidným spánkem. Kněžka naproti tomu dlouho hleděla do noci a hlavou se jí honily temné myšlenky. Muž, kterého milovala, půjde za pár hodin na smrt. Kdyby to znamenalo, že padne pro větší slávu kmene, nechala by ho jít a po zbytek života nosila v srdci pýchu a radost, že ho mohla znát.

Jenže tak to nebude. Eydís netušila, co bylo zač to, co přišlo pozorovat dnešní obřad - věděla však dobře, že to nebylo z lidského světa. A nebyl to ani jeden z bohů, kterým se klaněl jejich lid. Přítomnost tolika duší a vypjatých emocí přilákala cosi cizího. A bylo to tu pořád, přichycené na Niklæsovi. Její zjitřené smysly to dobře cítily.

Znovu zajela spícímu bojovníkovi rukou do vlasů. Políbila ho na spánek a zašeptala modlitbu. Tentokrát jejími ústy nepromlouval žádný bůh - to jen ona, Eydís, obyčejná žena z masa a kostí, přála svému muži hodně štěstí. Věděla, že ho bude potřebovat.

Pak se oblékla a bez ohlédnutí zmizela ve tmě.

+++

Ráno byla studené a přišlo až příliš brzy. Ten tam byl zpěv a smích, víno a ženské objetí. Niklæs svíral v ruce zbraň a spolu s ostatními vyčkával. Čekání před bojem nenáviděl - bylo snazší rvát se o život než čekat a užírat se myšlenkami na to, co je čeká. Pobolívala ho hlava. Nebyl to pozůstatek včerejšího pití - jeho myšlenky se v bludných kruzích neustále vracely k obřadu a k hlasu, který k němu promluvil. Byl stále s ním.

V tom se ozval křik, zem rozechvělo dunění koňských kopyt. Nepřítel se blížil.

A pak už byl tady, hnal se na ně plným tryskem. Jezdci z planin, kočovní zabijáci, kteří ohrožovali jeho kmen, vypalovali vesnice, ničili posvátná místa. Nebude to první boj, který spolu svedou, ale bude to ten nejdůležitější. Shromáždili se tu bojovníci ze všech klanů, muži zocelení v desítkách potyček. Všichni ti, kteří včera dostali požehnání. Všichni ti, kdo sem dnes přišli zemřít.

Na obou stranách se ozýval řev. Rozproudí krev v žilách a dodá odvahu, pomyslel si Niklæs. Jemu však přinášel ještě něco. Neklid? Měl pocit, jako by se uvnitř něj zavrtělo cosi cizího.

A pak už nebylo nač čekat. Obě strany se daly do pohybu a vzápětí se srazily v bouři oceli, řevu a krve.

+++

Bolest. Šílenství. Hněv. Další bolest.

Jen matně si uvědomoval, kde je a co se děje okolo něj. Jeho zbraň byla rudá krví a stejně rudé měl i paže. Netušil, komu ta krev patří - nepřátelům, nebo je jeho vlastní? Hlava ho bolela tak strašlivě, jako by se měla každou chvíli rozskočit vedví. Řval a ten křik jeho samotného ohlušoval.

Prodíral se mrtvými těly. Nezajímalo ho, jestli patří jeho lidem, jestli jsou to dávní přátelé nebo bezejmenní cizinci, ani kolik z nich poslal na věčnost on sám. Uvnitř něj se cosi zmítalo a snažilo se osvobodit - jenže stěny byly příliš silné.

Zaťal zbraň do něčího ramene.

Bolest. Hněv. Šílenství.

Rozháněl se na všechny strany. Málokdo měl odvahu postavit se mu do cesty, a málokdo takový čin přežil. Sotva si toho všiml. Bůh uvnitř něj zoufale bušilo do zdí vězení, které představovalo Niklæsovo tělo. Marně se pokoušel osvobodit.

Pusť mě ven, smrtelníku!

Neuvědomoval si rány, které v bitvě nasbíral. Stále byl Jdoucí na smrt. Stále byl z těch, kteří stojí v první linii a nesou největší tlak bitvy. Takový byl jeho úkol, a on ho bude plnit až do samého konce.

Když se nakonec odpotácel z bojiště, nikdo neměl odvahu ho pronásledovat. Ať pojde v křoví, opuštěný lidmi i bohy, mysleli si jeho nepřátelé. Nebudeme na něj plýtvat dalšími životy.

Niklæs nic z toho neviděl. Vnímal jen nesnesitelnou bolest, jak se ten druhý v něm pokoušel prokousat se z jeho těla ven. Jeho vztek Niklæse sžíral jako kyselina.

Co mi to udělali?! Pusťte mě ven!

Nakonec už ho nohy neunesly. S bolestným zasténáním klesl k zemi, kde se zkroutil do polohy plodu. Před očima se mu zatmívalo a ten druhý uvnitř jeho hlavy řval a řval.

Připoutal jsi mě k sobě! Lidský červe! Jsi nikdo, nemáš právo mě tu držet!

Jak rád by ho nechal jít. Jak rád by už konečně zemřel...

Smrt, promluvil ten hlas.

Šílený řev poprvé ustal. Z cizí bytosti čišelo chladné zaujetí.

Odejde jeden, odejdou oba. Cesta ke svobodě. Tak tedy zemři, smrtelníku, aby sis pro příště pamatoval, že nemáš právo zahrávat si s bohy.

Jen těžko mu Niklæs mohl vysvětlit, že žádné příště už nebude.

Zkracoval se mu dech. Prsty měl kluzké krví a teď už věděl, že je jeho vlastní. Bolelo to, tak strašně to bolelo. Bůh uvnitř něj se chechtal a vedl ho blíž a blíž konci.

Dospěli k němu záhy. Niklæs se naposledy trhavě nadechl - a vzápětí cítil, jak se propadá do nicoty. Bolest mizela, jako by nikdy nebyla.

Nikdy nezažil nic krásnějšího.

Nejasně si uvědomoval doteky a hlasy. Dvě síly bojovaly o jeho tělo - jedna z nich důvěrně známá, důvěrně nenáviděná, ta druhá cizí, a přesto zvláštně povědomá.

Převrátil se na záda a prudce lapal po dechu.

"Nikolaji!"

Znovu se propadl do minulosti, ale tentokrát to bylo jiné. Tohle si totiž pamatoval bolestně jasně.

První okamžiky jeho nesmrtelné existence.

+++

Když se probral, byla noc. Všechno ho bolelo a cítil zlost na celý svět. Nemohli mu dopřát čistou smrt, smrt v boji? Nechtěl umírat několik dní, sám a opuštěný. Tiše sténal, zatímco se přes něj přelévaly vlny oslepující křeči.

Později byl Nikolaj přesvědčený, že jedna věčnost na popsání toho utrpení nestačila. Nebyla dost dlouhá, aby vyjádřila, čím tehdy prošel - poté, co překročil práh lidské smrti, zamkl za sebou dveře a zahodil klíč, takže už nevedla žádná cesta zpět.

V jednom okamžiku našel sám sebe, jak leží na zádech. Nebe zářilo milionem hvězd, které ho vtahovaly do svého svitu a trochu rozptýlily tu strašnou bolest. Prosil je, ať ho zachrání, ať to ukončí.

Místo toho k němu promluvil Stribog.

Lhal jsi mi, člověče. Nejsem volný.

Už nejsem člověk, odvětil Nikolaj apaticky. Netušil, co je, ale věděl zcela jistě, že své lidství nechal tam na bojišti. To, co leželo tady, do světa živých nepatřilo.

Bůh zlostně prskl.

Chci ven.

Nemám jak tě propustit. Sám jsi do mě vstoupil.

Byl jsi tak živý. Chtěl jsem hned zase odejít.

Jenže neodešel.

Najdi způsob!

Žádný není.

V tom případě mi dej své tělo. Jsem bůh. Mám na ně větší právo než ty.

Jdi do prdele, odtušil Nikolaj klidně. Já tu byl první.

Boha ta odpověď tak vyvedla z míry, že na chvíli polevil ve všetečném, pátrajícím tlaku na Nikolajovu mysl.

Budu s tebou už navždy, upozornil ho. Bylo by pro tebe mnohem výhodnější, kdybys mě propustil. Kdyby ses vzdal svého těla.

Chcípni.

Jenže bůh se nehodlal jen tak vzdát. Provedl další výpad proti Nikolajově mysli, jako zápasník snažící se vytlačit ho z vytyčeného kruhu. Chvíli spolu zápolili, jedna mysl zaklesnutá do druhé. Nikolaj byl přesvědčený, že takový nápor jeho lebka nemůže vydržet.

Nakonec se to byl on, kdo vydržel déle. Bůh se vztekle stáhl.

Zkusím to znovu, člověče, varoval ho. Budu to zkoušet tak dlouho, dokud nevyhraju. Tohle tělo patří mně.

Sni dál.

Na dlouhou chvíli bylo ticho. Vypadalo to, že bůh nad něčím uvažuje - k jeho myšlenkám však Nikolaj přístup neměl.

Nějaký čas spolu budeme muset strávit, člověče. Já tvoje jméno znám. I ty bys měl znát moje.

Tvoje jméno je mi ukradené.

To nevadí, stejně ti ho řeknu. Ve skutečnosti jich mám mnoho. Lidé mi rádi dávají jména. Ale plno z nich není v jazyce, kterému bys rozuměl, a tak musím vybrat to nejjednodušší.

Bůh udělal dramatickou odmlku. Jako by o to snad Nikolaj stál.

Můžeš mi říkat Stribog.

+++

"Stribogu?"

Zavrčel a odstrčil dlaň, která se ho pokoušela proplesknout. Otevřel oči a spatřil Vladimirovu zachmuřenou tvář.

"Dej ze mě ty pracky pryč, jestli o ně nechceš přijít," varoval ho.

Pak se posadil. Jeho starý druh se na něj spokojeně zubil, zatímco Maledith a Christian stáli nad nimi napjatí jako pružiny.

"Klid, vy dva," zasmál se Nikolaj. Jemu samotnému to znělo unaveně. Jen pomalu si uvědomoval, kde je a jak se sem dostal. Zhluboka vydechl. Anastázie byla stále pryč a ten odporný červ z jeho mysli nezmizel. Přesto mu najednou bylo neuvěřitelně lehce. "Můžete si dát pohov. Už to mám zase pod kontrolou."

+++

Setmělo se a pak přešla celá noc. Nevnímali to, mluvili. Snažili se vymyslet plán, a tak kupili jedno zoufalé řešení na druhé. Hádali se, omlouvali jeden druhému a pak se zase hádali. Ale ať se snažili sebevíc, zas a znovu se vraceli k tomu jedinému řešení. K tomu, které jim Nikolaj překládal už od začátku a jeho druhové ho pokaždé svorně odmítli.

"Nenecháme ho, aby znovu převzal kontrolu, Nikolaji," prskala Maledith. "Nadělá víc škody než užitku. Půjde po Vladimirovi. Zničí tě."

"Je to jediná možnost, Mal," zavrtěl Nikolaj už po tisící hlavou. "Bez něj kněze nepřemůžeme. Ani vlkodlaka."

"Jsme čtyři proti jednomu člověku," namítla čarodějka. "Proč bychom měli potřebovat Striboga?"

"Protože to není jen tak nějaký člověk. Sama jsi proti němu stála, Mal. Něco ho posedlo, obrovská síla, která je přesným opakem té naší. A má na nás spadeno. Ublíží Anastázii, aby se dostal k nám ostatním. Musím Striboga přivést zpátky a nechat ho převzít kontrolu. Když půjde o Anastázii, bude s námi spolupracovat."

"Vidím, že se jen tak nevzdáš, příteli," povzdechl si Vladimir. Od chvíle, co se Nikolaj probral, ho sledoval s očividným podezřením. "Ať je tedy po tvém - zaútočíme na kněze se Stribogovou pomocí. Nejdřív ale musíme zjistit, kde ji drží."

"Postarám se o to," ozvala se Maledith. "Dlužím to Aně."

"Všichni jí to dlužíme," opáčil Vladimir měkkým tónem.

"Já ze všech nejvíc. Měla jsem být silnější, udržet to kouzlo o chvíli déle." Ještě pár okamžiků upírala oči do země, zřejmě nad něčím přemýšlela. Pak zvedla hlavu a věnovala jim odhodlaný pohled. "Krom toho, díky magii mám největší šanci skrýt se v davu a skutečně něco zjistit."

V tom jí museli dát za pravdu.

"Je tedy rozhodnuto," uzavřel Vladimir diskuzi. "Nejdřív Maledith zjistí, kde Anu drží a jak se k ní můžeme dostat. Potom zaútočíme."

Dostalo se mu souhlasného přikývnutí. Nad jejich hlavami mezitím bledlo noční nebe a na něm úzký srpek dorůstajícího měsíce. Další úplněk už byl na cestě.


Pokračování: kapitola XVI., jednání první