Stribog: kapitola XV., jednání první

18.12.2020

Předchozí: kapitola XIV., jednání druhé


Má Anastázii. Ten zkurvysyn má Princeznu. A my jsme proti němu bezmocní jako koťata.

"Posloucháš mě, Nikolaji?"

Neartikulovaně zavrčel. Cítil na sobě Maledithin nesouhlasný pohled, propaloval se mu až kamsi do žaludku. Ale nevzhlédl, neodpověděl.

Má Anastázii, kvílel Stribog.

Pozoroval ho i Vladimir, sedící opodál na padlém kmeni. Jeho pohledu se obával mnohem víc.

Obávali se ho oba.

Bůh v něm se neklidně zavrtěl. Byl to zvláštní, mrazivý pocit - cítit pohyb a přitom vědět, že sedí nehybně jako socha. Takhle to začínalo. Zanedlouho se přidá bolest hlavy.

Stribog se probouzel. Tentokrát to nebude jen pobavení na jediný večer, krátké předání vlády, které dokáže Nikolaj ukončit a uvězněného boha zase zkrotit. Tentokrát přichází doopravdy. Poprvé po stovkách let se znovu hlásí o moc, znovu chce vládnout jejich společnému tělu.

A Vladimir je pozoruje.

Jenže přestože na něj zdravý rozum řval opak, Nikolaj se nedokázal vnitřnímu chvění bránit. Chtěl, aby to pokračovalo a sílilo. Sám si sáhnul na tu strašlivou sílu, která dřímala v knězi. Jestli mají Anastázii zachránit, Striboga k tomu budou potřebovat. Ať už by to znamenalo, že on, Nikolaj, zaplatí jakoukoliv cenu.

"Měli bychom se vrátit a zjistit, co se vlastně stalo," zazníval k němu zdáli čarodějčin hlas. "Třeba se Anastázii podaří utéct. Den nebude trvat věčně. Jakmile padne noc, bude proti nim ve výhodě."

Nic si nenamlouvej, Maledith. Kněz ji nepustí. Už to s ní možná dávno skončil.

Bůh vzlykal a kvílel. Nikolaj sám ze všech sil zatínal čelisti, aby nevypustil ani hlásku. Cítil na sobě Vladimirův zkoumavý, podezřívavý pohled.

"Stribogu?" oslovil ho.

"Jsem v pořádku," zahuhlal. "Pořád... pořád jsem slabý z toho světla."

Musel to před nimi skrýt, před Vladimirem především. Tohle byla zoufalá situace. Striboga potřeboval.

Jenže Vladimir se oklamat nenechal.

"Podívej se na mě," vyzval ho. "Podívej se mi do očí."

Nikolaj se s vrčením odvrátil.

Ucítil na rameni starostlivý dotek Maledithiny ruky, ale Vladimir ji vzápětí smetl.

"To bude dobré, Mal. Já se o něj postarám."

Neurvale ho popadl za loket, zvedl ze země a táhl ho pryč, přestože se Nikolaj bránil ze všech sil. Na kraji lesa s ním prudce mrštil o zem. Než se starý muž stačil zvednout, chytil ho pod krkem a přitáhl si jeho obličej těsně k sobě.

"Jsem pořád tady. Vidíš mě? Pamatuješ si, jak to dopadlo posledně? Tehdy jsi kňučel jako nakopnuté štěně, Stribogu. Nedělá mi nejmenší problém nakopnout tě znovu. Tak si dobře rozmysli, jestli chceš vystrkovat čumák."

Nikolaj zamrkal. Na okamžik měl z Vladimira strach - opravdovou syrovou hrůzu, Stribogovu hrůzu.

"Pusť mě. Jsem... jsem v pořádku," hlesl.

"To tedy nejsi," zavrčel Vladimir. Ale pustil ho. Založil si ruce na prsou. "Probouzí se, Nikolaji. Musel bych být slepý, abych to neviděl."

Z jeho úst znělo to oslovení zvláště.

"Ale my ho budeme potřebovat," namítl Nikolaj. "Jinak proti knězi nemáme šanci."

"Jestli Stribog převezme kontrolu, bude to konec. Tentokrát tě už zpátky nedostanu, a ty to dobře víš."

"Vím."

"A je ti to jedno."

"Musím ji zachránit."

"Jsi hlupák."

"Kdyby šlo o Maledith, udělal bys to samé."

"Jak víš, že nám pomůže?" ignoroval Vladimir jeho slova. "Jak víš, že se rovnou neobrátí proti mně?"

Bůh se znovu pohnul. Věděl, že mluví o něm, cítil přítomnost mladšího nemrtvého. Měl strach. A nenáviděl. Nenáviděl Vladimira tak pronikavě, že stopy té nenávisti pronikly i do Nikolajova hlasu.

"Stribog Anastázii miluje stejně jako já. Kněz mu vzal něco, co je jeho. Nenechá to bez odpovědi." Pak se ušklíbl. "Tebe si podá až potom."

Vladimir mu věnoval chladný pohled.

"Seď tady. Ani se nehni."

Nikolaj poslechl, seděl a nehýbal se. Sledoval, jak Vladimir promlouvá k Maledith, jak se její výraz mění a tvrdne, jak i ona pohlíží jeho směrem a ve tváři má vepsané obavy. Věděla o Stribogovi a prokletí, které si s sebou Nikolaj nesl. Jenže slyšet vyprávění a vidět to na vlastní oči byly dvě rozdílné věci. Čarodějku potkali dávno potom, co si Nikolaj prošel těmi opravdu špatnými roky. Jediný, kdo skutečně věděl, proti čemu stojí, byl Vladimir.

Vrátili se.

"Mal chce zkusit magii. Myslí si, že to dokáže zvrátit a zadržet ho," řekl Vladimir.

"Ne."

"Bojuj proti tomu, Nikolaji. Ona ti za to nestojí. Nesmíš ho pustit dál."

Seděl na zemi a nepřítomně čmáral prstem do hlíny. Dlouho mlčel. Když konečně odpověděl, jeho hlas už nebyl jeho.

"Je to hlupák, Vladimire. Udělal by pro Anu cokoliv. A stejně už mu to nemáš jak říct." Vycenil zuby v odpudivé parodii úsměvu. "On už tu není."

Vladimir zareagoval rychle, rychleji než Stribog čekal. Povalil ho na zem a uštědřil mu omračující ránu. Bůh zasténal. Mrskal se jako úhoř a pokoušel se z jeho sevření vykroutit.

"Není tu! Není, není!" vřískal, zatímco ho Vladimir bil, silně a bez slitování. Když bude dost brutální, možná ještě přivede Nikolaje zpět... Když z toho tvora vymlátí duši...

Nepomohlo to. Stribog byl odolný jako šváb. Zakousl se Vladimirovi do předloktí, nabral ho kolenem do žaludku. Osvobodil se a sám přešel do útoku.

V té chvíli se mu okolo hrudi omotaly neviditelné smyčky.

Zatracená čarodějnice.

Když ho sevřely pevněji, zavřískl. Zmítal se jako ryba na suchu. Vzápětí zakňučel, to když ho Vladimir nabral botou. Schoulil se do klubíčka.

"On už se nevrátí!"

"To bych se na to podíval, ty hnuse." Vladimir ho drsně chytil za bradu. "Dívej se mi do očí!"

Stribog poslechl neobvykle ochotně. To mělo Vladimira varovat. Nevarovalo.

Vzápětí to totiž dostal v plné síle...

Je horká noc. Ve vzduchu visí pronikavý pach krve. Boty se noří do čehosi měkkého, ruce jsou vlhké a kluzké. Dohořívající oheň dělá pohled na celá ta jatka ještě horší, protože neomylně osvětluje nejhorší detaily.

Vladimir volá Nikolaje a zlostí se mu třese hlas. Snaží se nemyslet na to, jak moc sám touží zabíjet. Teď má na práci důležitější věci. Je třeba zbavit se jeho jednou provždy.

A Nikolaj stále neodpovídá.

Vtom se cosi vyřítí z temnoty. Stribog je od hlavy k patě pokrytý krví, oči se mu lesknou. Zastaví se pár kroků před Vladimirem. Usměje se - bílé zuby v rudé tváři.

"Dvě utekly severním směrem. Když budeme rychlí, ještě je dohoníme. Jedna byla černovlasá." Šklebí se od ucha k uchu. Vladimira stojí nesmírné úsilí udržet nad sebou kontrolu.

"Jestli nechceš, půjdu sám," pokračuje Stribog. "Vezmu si je obě, příteli."

To oslovení je poslední kapka. Právě to Vladimir potřebuje. Vrhne se na Striboga se vší silou, kterou je schopen sebrat. Starší nemrtvý to nečeká. Padá. Rána střídá ránu. Stribog zděšeně kvičí.

Jenže pak se vymrští a zahryzne se Vladimirovi do krku. Ten bastard má zatraceně silný stisk. Rve a trhá a Vladimir cítí, že je něco špatně. Zoufale chytí protivníka za hlavu. Tiskne ruce k sobě, až praští lebeční kosti. Stribog kňučí, ale stisk nepovoluje. Začíná to doopravdy bolet, a ten pocit je nesmírně zvláštní. Opravdovou bolest necítil Vladimir už desítky let.

Stribog se po něm sápe stále urputněji. Vladimir mu tiskne lebku. Nechce to udělat, ale nemá jinou možnost.

Stačí zvrátit hlavu pod správným úhlem. Ten chvat dobře zná. Slyší, jak cosi praská, a jen si přeje nevědět, že kromě toho netvora láme vaz i svému jedinému příteli.

A pak je po všem. Stribog nehybně leží na zemi nacucané krví. Vladimir si rukama ohmatává hrdlo. Něco je špatně. Motá se mu hlava, ztrácí vidění. Najednou už není schopný ani sevřít ruku v pěst, natož udržet se na nohou. Poslední, na co si vzpomíná, je rychle se přibližující zem. Hroutí se vedle Striboga a dál o sobě neví...

Stribog mu hleděl do očí a usmíval se téměř šibalsky.

"Tohle není všechno," zasyčel.

Znovu ho vtáhl do vzpomínky.

Zmatené probuzení. Slunce visí nízko na nebi. Vladimir se zvedá na loktech a rozhlíží se. Kolem něj jsou jako panenky poházená bezvládná těla. Na denním světle vypadají ještě úděsněji než v noci.

Je sám. Neodvažuje se z toho vyvozovat závěry.

"Tehdy ti trvalo, než jsi mě našel."

"Schoval ses dobře, ty hajzle. Ale ani to ti nepomohlo."

Nakonec mu stačí jít po stopách krve. Stribog se nedokáže ovládat, ani když je na útěku. Spíš to vypadá, že čím větší má strach, tím hrůzněji zabíjí.

Najde ho pár hodin cesty jižněji. Tančí kolem zapálené chalupy. Obyvatelé jsou stále uvnitř.

"Tehdy jsi podváděl, Vladimire."

"Nikdy ses neuměl prát."

Chytí ho a zmlátí do bezvědomí. Modlí se ke všem bohům, kteří ho ještě jsou ochotní vyslechnout, ať se Nikolaj konečně vrátí. Hází Striboga do ohnivého pekla, která se rozpoutalo v troskách domu, a dívá se, jak tělo mizí v plamenech.

Pak se posadí opodál a čeká. Lomcuje jím vztek a syrová hrůza. Nedokáže se zvednout a odejít. Nedokáže uvažovat, co bude dál. Dokáže jen čekat.

Udeřil Striboga do tváře. Silně. Vztek, který v něm dřímal stovky let, byl najednou stejně spalující jako tenkrát.

Trvá celou věčnost, než požár ustane. O ohořelé lidské kosti se nestará, hledá v ruinách Nikolajovo tělo. Jenže Stribog ho i tentokrát přechytračí. Plazí se mezi ruinami a je stále kousek před ním. Pověsí se mu na krk. Tentokrát je to on, kdo tiskne jeho hlavu ve smrtícím sevření. Vladimir se brání, jak může, ale není to nic platné. V poslední chvíli vytrhává od opasku nůž a noří ho Stribogovi do břicha.

Takhle daleko zajít nechtěl a vzápětí toho lituje. Ale to je asi to jediné, co může udělat, protože v příštím okamžiku ho obklopí tma.

"To bylo potřetí," zavrčel Stribogovi zblízka do obličeje. "Doteď jsem ti to neodpustil."

Tentokrát se probouzí dřív než Stribog. Vidí ho, jak leží zkroucený, zkrvavený, a sám sebe se ptá, kam až je ochotný zajít. Vzápětí se mu znovu zatočí hlava. Vzpomene si na nůž a dostává nápad, jak to celé ukončit. Tentokrát už doopravdy. Dřív, než to napadne jeho protivníka.

Bere si Nikolajovu sekeru. Stihne to tak tak, než se Stribog probere.

Ani jeden není schopný boje. Ve Vladimirův prospěch hraje jen to, že bůh má větší strach. Mizí v lese, zatímco Vladimir se znovu propadá do nevědomí.

Nakonec ho najde až druhý den ráno. Daleko neutekl, líže si rány v nedalekém háji. Tentokrát je Vladimir odhodlaný to ukončit.

Jen nejasně si uvědomoval, jak pevně svírá Stribogovo hrdlo.

"Dobře víš, jak to tehdy bylo," zavrčel šklebícímu se bohu do tváře. "Zabil jsem tě čtyřikrát a nemám problém udělat to popáté."

Když ho najde, oba už jsou na pokraji sil. V jeden zrůdný moment nad ním Vladimir stojí, v ruce zbraň, která by ho mohla a nemusela připravit o život jen dočasně. Ptá se sám sebe, co by udělal, kdyby ho Stribog oslovil Nikolajovým hlasem.

Ale nestane se tak. Místo toho se čepel zaryje do masa a z nemrtvého se stane jen kus potrhané hmoty. Nenávistně syčí až do poslední chvíle.

Vladimir pak dlouho drží stráž nad mrtvým tělem. Čeká. Uběhnout dny, možná týdny. Ale nikdy nepomyslí na to, že by odešel. Jestli tu má zůstat na věčnost, budiž. On Nikolaje neopustí.

"Kdybys odešel, už nikdy by ses mě nezbavil."

"Pak je dobře, že jsem zůstal."

Neartikulované chrčení. Trhavé pohyby. Prudké lapání po dechu. Jako když se spáč budí z noční můry, Nikolaj sebou náhle hází ze strany na stranu a tlumeně naříká. Tiskne si ruce k hlavě. Dlouho není schopen promluvit

Vladimir na něj dohlíží. Trpělivě čeká. Nosí mu čerstvé maso i krev, odpovídá na všechno, co chce přítel vědět. Je toho hodně, z událostí posledních pár týdnů si pamatuje jen pár útržků. Pomáhá mu vstát a chodit. Jen jeho zbraň dosud ukrývá v lese. Bojí se Nikolajovy reakce. O Stribogovi mluví oba jen zdráhavě. Ani jeden neví, jestli bůh v příštím okamžiku neprocitne.

Dny se krátí a na kraj padá chlad. Teprve tehdy Nikolaj vysloví to, na co oba myslí.

"Už nepřijde." Když to říká, hlas má plochý, bezvýrazný. "Cítím ho v sobě, ale spí. Už nepřevezme kontrolu."

"Jak si můžeš být jistý?"

"Musím doufat."

"Nedovolím, aby se vrátil." Vladimirův hlas je naopak plný hněvu a odhodlání. "Budu ho hlídat. Přísahám, že ten hajzl už další šanci nedostane."

Nikolaj dlouho mlčí.

"Zachránil jsi mě," řekne nakonec. "Málem mě donutil odejít... úplně. Když jsi nás naposledy zabil... Trvalo mi celou věčnost, než jsem si sám sebe vzal zpátky." Podívá se na Vladimira zpříma. "Dlužím ti za svůj život."

"Ty bys udělal to samé."

Ale Nikolaj je zřejmě rozhodnutý nenechat to být.

"Je to závazek, Vladimire. Dlužím ti za svůj život. Požádej mě o cokoliv."

"Važ slova, starče."

Ale Nikolaj jako by ho neposlouchal. Kvapem vstává.

"Jsem tvým dlužníkem a ten dluh musí být splacen. Až přijde čas, požádej a já tvoje přání splním, ať to bude cokoliv. Přísahám při všech bozích, co byli a budou."

Vladimir se ušklíbne.

"Žádný zasraný bůh tvoji přísahu nepřijme." Ale i on se zvedá. Odchází a vrací se s Nikolajovou zbraní. Podá mu ji. "Ber to jako znamení, že jsi zpět, že se ti dá zase věřit. Budu si tu přísahu pamatovat, i když pochybuju, že bych ji někdy využil. Ale udělám něco jiného." Sám kroutí hlavou nad podivností takového rozhodnutí, instinktivně však tuší, že to tak musí být. "Zachránil jsem tě před Stribogem, to ovšem neznamená, že je navždy pryč. Od této chvíle ti nebudu říkat Nikolaji, ale budu tě oslovovat jeho jménem, aby ani jeden z vás nezapomněl, co se kdysi stalo. Ber to jako ujištění, že už se nevrátí. A jako výstrahu pro případ, že by to chtěl zkusit. Budu tady a budu vás pozorovat."

Starší nemrtvý se při tom oslovení ošije, ale nic nenamítá. Zjizvenými prsty pevně obemkne topůrko sekery.

"Jsme vyrovnáni, Vladimire?"

"Jsme vyrovnáni, Stribogu."

"Ale my ještě vyrovnaní nejsme, ty zmetku!" Vladimir sáhl Stribogovi za pas. Zbraň nahmátl o zlomek vteřiny dřív než jeho protivník. Čepel byla stejně ostrá jako před lety. Cosi v něm zuřivě protestovalo, když mu otevřel hrdlo od ucha k uchu. Nemrtvý se v jeho sevření zazmítal. Neartikulovaně chrčel. Maledith kdesi v dálce vykřikla, ale Vladimir to nebyl schopen vnímat. Jeho mysl se soustředila na jediný úkol - udržet umírajícího boha na zádech.

Fungovalo to tehdy, bude to fungovat i teď, opakoval si zoufale. Musí. Stribog se napjal. Z hrdla se mu vydral šílený sten.

"Po...pom...moc," zachrčel. Až teď si Vladimir uvědomil, že nemluví na něj, ale na Maledith. Čarodějka stála nad nimi a bylo vidět, že netuší, na čí stranu se postavit.

"Nech ho jít," zasyčel. "Jinak Nikolaje nezachráníme."

"Ale ty ho zabiješ. Doopravdy zabiješ."

"Věř mi."

Černovlasá svěsila paže podél boků. Poodstoupila. A ve Stribogovi se něco zlomilo - naposledy zasténal a pak se zhroutil jako loutka, které někdo přestřihl provázky.

Vladimir padl vedle něj. Hlava mu třeštila, cítil na sobě čarodějčiny ruce, ale nereagoval. Nechtěl vstát, odmítal pomoc. Chtěl jen dál ležet, zmizet do nebytí. A čekat a doufat a modlit se, aby to i tentokrát fungovalo. Aby se v Nikolajově těle probudil ten správný.


Pokračování: kapitola XV., jednání druhé