Svatý muž: kapitola V.

29.06.2019

Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: "Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!"

Marek 5/2-8


Předchozí: kapitola IV., jednání druhé

Jeho Excelence biskup ravenský je přijal ve svých soukromých komnatách hluboko v bludišti paláce. Venku panovala černá tma a město klidně spalo, ale ve zšeřelých chodbách, kterými procházeli, panovala tísnivá atmosféra strachu. Bylo jen málo těch, kteří o nich věděli, ale všichni cítili jejich přítomnost - a báli se.

K biskupovi je dovedl jeho komoří. Jediné cizí oči, které o tomto setkání mohly podat zprávu. Když jste zasvětili život službě Nejvyššímu a Jedinému, nebylo záhodno nechat se vidět ve společnosti nemrtvých démonů. A tím spíše jim udílet rozkazy.

Muž je vpustil dovnitř. Fotius seděl v křesle u okna a hleděl ven do noci. Chvíli stáli na prahu, než se ohlédl a pokynul jim, aby přistoupili blíž. To gesto bylo všeříkající - to já přijímám vás. To vy jste se přišli kát. Na ramenou měl kožešinový plášť a řídnoucí vlasy přikryté hedvábnou čapkou. Táhlo mu na sedmdesát a na těle už to začínalo být znát, ducha se však léta nedotkla. Prohlížel si je chladnýma, vypočítavýma očima. Měl světlounce modré duhovky protkané tenkými rudými žilkami a pohled pronikavý jako mrtví.

Předstoupili před něj, ponížení prosebníci před králem. Přesně tak, jak si přál.

"Vítejte."

Biskup rozpřáhl ruce ve vstřícném gestu, jeho tvář však zůstala kamenná.

Vladimir a Nikolaj mlčeli. Oba znali pravidla téhle hry a dobře věděli, kdy jsou od nich očekávána slova a kdy mohou šetřit hlas - a pýchu.

"Jsem potěšen, že se opět setkáváme, pánové. Neslyšel jsem od vás tak dlouho, až jsem si začal dělat starosti. Upokojuje mě, že byly liché. Příště bych vám ovšem radil, abyste se vyhnuli jednání, které by mě takto znepokojovalo."

Fotius se ani nenamáhal skrýt hrozbu, která v těch slovech byla. Vladimir cítila, jak se jeho druh celý napjal.

"Plnili jsme úkol, svatý muži," odvětil. "Zavoláš nás, přijdeme. Tak jako vždycky."

Biskup jen neznatelně kývl. Měl široká ramena a byl tak vysoký, že v jeho nejlepších letech k němu i Vladimir musel vzhlížet. Pod tíhou věku se mu záda ohnula, ale přesto ve způsobu, jakým držel tělo, v jeho pohybech a pohledu bylo cosi dravčího. Cosi, z čeho i mrtvé mrazilo.

"Úkol, který vám bude svěřen, pánové, nesnese odkladu."

"Tak jako nikdy. O co jde, svatý muži?"

Biskup zabubnoval prsty do područky křesla.

"Pojedete do nejsevernějších končin ravenské diecéze. Do Lešaku. Před několika dny tam byla vybita osada. Její obyvatele, nechť je Pán milostiv k jejich duším, zmasakroval jakýsi nelidský tvor. Zjistíte, kdo za tím stál, a zbavíte kraj jeho zhoubné přítomnosti."

Vladimir znechuceně ohrnul ret. Jeho černé oči se střetly s Fotiovými průsvitnými.

"Banda lapků. Hladová vlčí smečka. Na vyšetření něčeho takového nás není potřeba."

"To zjistíte až na místě, Vladimire," odvětil biskup klidně.

"Nepotáhnu se do pustiny jenom proto, aby -"

Zarazil ho pevný stisk Nikolajovy ruky. Oni dva se znali déle, než kam sahala paměť lidstva, a Vladimir věděl až příliš dobře, o co jeho druh žádá. Být to kdokoli jiný, odmítl by. Ale vůči Nikolajovi měl dluh, který se dal splatit jen naprostým sebeobětováním.

Když znovu promluvil, hlas se mu třásl jen nepatrně.

"Kdy máme vyrazit?"

"Dnes v noci. Budu od vás co nejdříve očekávat zprávu o postupu vyšetřování."

Tentokrát to byl Nikolaj, kdo zaváhal.

"Pořád nevíme, po čem máme pátrat. Chcete, abychom vybili vlčí smečku? To může udělat lešacký místodržící, snadno a tisíckrát rychleji než my."

"Divná to vlčí smečka," odvětil tiše biskup, "která vraždí o úplňku, nedělá si v lesích doupata a jaktěživ ji nikdo neviděl."

"To je absurdní," vyštěkl Vladimir. "Nic takového neexistuje."

"Říká se, že lidská duše po smrti vstoupí do rukou Pána, a přeci přede mnou stojí dvě, které budou navždy trpět v pozemském těle. Neměl byste se tolik omezovat uvažováním nad tím, co neexistuje, Vladimire." Přelétl je chladným pohledem a složil ruce v klíně. "Vydáte se do Lešaku ještě dnes v noci a postaráte se, aby ty útoky přestaly. Očekávám, že úkol splníte k mé plné spokojenosti, pánové."

"Jako vždy, svatý muži."

"Nechť vás ochraňuje ruka Páně. A pozdravuje dámy. Především slečnu Anastázii."

Hrozba chvíli visela ve vzduchu, tak zřetelná, že bylo téměř možné se jí dotknout.

"To je vše. Můžete jít."

+++

Když kráčeli temnými ulicemi Raveny, svorně se zalykali vztekem. Oba ten pocit znali až příliš důvěrně. Vždyť to bylo už přes sto let, co sem přicházeli přijímat rozkazy od smrtelníků. Jenže tenhle byl z nich zdaleka nejhorší a zdálo se, že i smrt se mu radši vyhýbá.

Došli před hostinec, ve kterém na ně čekaly Maledith a Anastázie. Až tehdy Nikolaj protrhl napjaté ticho. Vždycky to byl Nikolaj.

"Děkuju."

"Nemluvme o tom," zavrčel Vladimir.

"To, co pro nás děláš..."

"Dělám to pro tebe, Stribogu. Anastázii vem čert. Ale tobě dlužím."

Pak se k němu Vladimir otočil zády a rozrazil dubové dveře. Všechno se v něm vařilo. Dnes v noci určitě na cestu nevyrazí. Nejdřív bude muset něčemu ublížit. Hodně ublížit. A představovat si přitom, jak vymačkává život z Fotia.

+++

"Počkáme," řekl Vladimir a upřel pohled do dálky, kde zářila světla Lešaku. "Jestli je to opravdu to, co si ten pánbíčkářský parchant myslí, nic lepšího stejně dělat nemůžeme."

"Tři dny?"

"Tři dny."

"A úplněk o Noci duchů." Nikolajova tvář byla skrytá ve stínech, ale hlas měl plný pochyb. "Co když má Maledith pravdu, Vladimire? Co když se něco stane?"

"Musíte mi věřit, Stribogu. Nestane se vůbec nic."

A pokud ano, pomyslel si trpce, už je stejně dávno pozdě pokoušet se tomu zabránit.

+++

Nebe bylo nevlídně šedivé a ostrý vítr jí rval z ramen pléd, do kterého se zabalila na ochranu před nočním chladem. Třásla se po celém těle, zdaleka to však nebylo jen zimou. V očích ji stále pálily slzy a cosi se v ní chvělo hrůzou.

Vyšplhala poslední úsek kopce. Rychlá chůze ji trochu zahřála, ale třas nepominul. Když stanula před hřbitovní branou, srdce jako by jí vynechalo pár úderů.

Po tom strašlivém setkání se nevrátila za dívkami, místo toho běžela zpátky na statek. Klopýtala a přes slzy neviděla na cestu, ale ani na chvíli nezastavila, ani jednou se neohlédla. Byla přesvědčená, že ten tvor je jí stále v patách. Na statku pak padla do náručí Alžbětě, dlouho se chvěla a němě prosila Pána za odpuštění, dokud ocelová obruč strachu alespoň trochu nepovolila. Když zavřela oči, pod víčky jí tančila Christianova tvář.

Ne Christianova, toho druhého, opravila se okamžitě. Její snoubenec byl mrtvý, zavražděný stejnou divokou zvěří, která pobila ty chudáky na Šípkovém vrchu. Padlý dobře věděl, jakou tvář nasadit démonovi, který ji měl svést na scestí. Nesměla mu uvěřit, nesměla se nechat ošálit. Christian je pryč. Navždy.

Odpusť mi, Pane, odpusť mi moje hříchy. Měj slitování, buď milosrdný, na kolenou tě prosím...

Nemohl to být on, a přeci byl skoro stejný. Odvážila se na chviličku přivolat tu vzpomínku, zamlženou překvapením a strachem. Byly mezi nimi rozdíly - třeba drobné, ale byly tam. Ten druhý měl mnohem bledší a strhanější tvář než Christian. Pod očima mu visely temné kruhy, jako by nespal dlouhé týdny. A oči samotné, ty planuly jako dva řeřavé uhlíky.

To jsem já, Marie. Vrátil jsem se. Přišel jsem si pro tebe.

Znovu se zachvěla. Sevřela prsty kolem chladného kovu hřbitovní brány. Odvaha a odhodlání, se kterým vyrazila ze statku, ji náhle opustily. Proč jen sem chodila? Co získá, když znovu poklekne u jeho hrobu? Toho hrobu, o kterém přísahala, že ho nenavštíví, co bude živa - ale do kterého brzy ulehne, tak aby byli s Christianem navždy spolu.

Blázne, okřikla se v duchu. Pro takové jako ty je vyhrazené místo za hřbitovní zdí. A taky v nejstrašnějších hlubinách pekel. Neměla bys tu být, neměla bys vkročit na tohle místo a rušit spánek mrtvých.

Jenže to už otevírala bránu a vstupovala mezi řady náhrobků. Ať se v ní city svářely sebevíc, nohy ji samy od sebe nesly k místu, kde ležel nejčerstvější hrob. Poklekla. Teď už neplakala - při pohledu na hrubou kamennou desku nesoucí Christianovo jméno jako by v ní i slzy dočista ztvrdly.

Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě mohl takhle opustit? ptala se, zatímco zarývala nehty do dlaní. Měli jsme být navždy spolu, pamatuješ? Ty a já a stavení ve Starém Kříži, kde bychom byli jenom jeden pro druhého. Chtěla jsem se kvůli tobě vzdát všeho - dědictví, rodiny i pověsti. Zradit matku tím nejhanebnějším způsobem. Kvůli tobě bych to udělala. Jenže teď jsi pryč a mě nezbývá žádná cesta. Nemůžu odejít z tohoto světa, nemůžu tě následovat. Jenže jak mám žít, když ty už tady nejsi?

Konečky prstů se dotkla mokré hlíny. Představovala si Christianovo tělo v zemi pod ní, tak blízko, a přitom tak nekonečně daleko.

Kdybys mě tak mohl slyšet...

Sklopila oči - a vzápětí se jí srdce zastavilo leknutím. V trávě, téměř překrytý kyprou zeminou, se leskl prsten navlečený na přetržené šňůrce. Prsty se jí roztřásly tak strašlivě, že ho skoro nebyla schopná zvednout.

"Maria, matko milosti..."

Christian ho měl pověšený na krku, když ho pohřbívali. Sama mu ho schovala pod bílou halenu. Takhle s ním měl navždy zůstat kousek jejich lásky. Nemohl ležet tady venku, prostě nemohl.

Nesměl.

Z úvahy nad tím, co nebylo možné, a přeci to právě držela v rukou, se jí zatočila hlava.

Stala se hrozná věc, Marie. Musíš mi pomoct.

Vyškrábala se na nohy. Kolena se jí třásla. Ale ač se tomu bránila ze všech sil, temnotu beznaděje protnul tenký, tenoučký paprsek naděje. Jasně zářil a lákala ji do neznáma.

Je možné, že ten tvor nebyl démon a posel Padlého, ani výplod její ztrápené mysli? Mohl Christian skutečně být někde venku v lesích, ač se zdravý rozum odmítal podvolit a uvěřit tomu?

Vždyť se za ní vrátil. Prosil ji o pomoc. A ona ho proklela a poslala pryč.

Sevřela prsten v dlani tak silně, až se jí bolestivě zaryl do masa. Vítala tu bolest jako pokání - byla to chvějivá naděje, že její neštěstí možná není tak nezměrné a definitivní, jak si myslela.

Zhluboka se nadechla. Chladný noční vzduch jí naplnil plíce a dodal odvahu. Hřbitov opustila mnohem pevnějším krokem, než když přicházela.

Najdu tě, Christiane, přísahala si v duchu. Jestli tam někde ve tmě skutečně jsi, najdu tě a přivedu tě zpátky mezi živé.


Pokračování: kapitola VI., jednání první


Zdroj obrázku