Tenkrát v Daru: kapitola XI., jednání druhé

15.09.2020

Předchozí: kapitola XI., jednání první


Noc byla vlahá a tma v cedrovém háji měkká a poddajná. Čarodějka kráčející po jeho boku zachovávala mlčení, Vladimir však dobře věděl, že ho koutkem oka sleduje.

Starý amfiteátr nebyl jedinou stavbou, kterou národy minulých věků v lese zanechaly. Cesta je zavedla k promenádě lemované vysokými bílými sloupy. Čas z nich smazal ozdobné ornamenty, ale štíhlá mramorová těla zůstala a tyčila se ke korunám stromů jako běloskvoucí připomínky starých dob.

Maledith se jednoho z nich zlehka dotkla.

"Pořád nad tím musím přemýšlet. Nad časem, který je smetl. Nad tím, jestli si jednoho dne vezme i nás." Podívala se na něj, oči jako dvě bezedné tůně. "Jsem tak ráda, že jsme se setkali. Vždycky jsem se nejvíc bála toho, že jsem na světě sama. Že pokud jednou nastane můj konec, nebude nikdo, kdo by si pamatoval."

Polkl.

"Já si tě budu pamatovat."

Usmála se plnými rty. V měkké lesní tmě byla její bledá tvář rámovaná prameny havraních vlasů neobyčejně krásná.

Vráno...

Nevyslovil nahlas jméno té, kterou zamlčel v příběhu o své smrti. Kdovíproč náhle nechtěl, aby její stín dopadl i na tuhle chvíli, aby čarodějka věděla o jeho hříších a slabostech. Jako by i myšlenka na tu druhou ženu mohla poskvrnit dokonalost téhle chvíle.

"Líbíš se mi, Vladimire," řekla Maledith tiše. "Takhle už se mi stovky let nikdo nelíbil."

Teď byla řada na něm, aby marně hledal slova. Nakonec k ní váhavě vztáhl ruku a sevřel její dlaň ve své.

"Chci ti něco ukázat."

Vydali se promenádou z mramorových sloupů a kmenů cedrů. Došli k řece, která s hukotem sbíhala z kopců, a pokračovali proti jejímu proudu. Mlčeli, a to ticho bylo obtěžkané očekáváním čehosi velkého.

Nakonec došli k vodopádu, který padal ze skály zarostlé mechem. Tvořil jezírko lemované rákosím, kde černá voda jako zrcadlo odrážela hvězdné nebe, než se vydala na další pouť řekou. Avšak Vladimir nezastavil, vedl čarodějku dál, až k hučícímu proudu. Ve skále byl úzký průchod.

"Věříš mi?" zeptal se.

Neodpověděla. Bez zaváhání vkročila do tmy. Vladimir ji následoval.

Jeskyně skrývající se za vodopádem nebyla velká. Jednu její stěnu tvořila hučící masa vody, tři další hladký, světle šedý kámen. A přímo uprostřed - jezírko stříbrného měsíčního světla dopadajícího sem otvorem ve stropě.

"Je to kouzelné místo," zašeptala Maledith. Oči jí radostně svítily.

"Mám to tu rád. Je tady klid."

"Je tu víc než to..." Udělala krok do prázdného prostoru a zvedla ruce nad hlavu. Vladimir cítil, jak se cosi v jeskyni změnilo - až po chvíli mu došlo, že to stíny zbytněly a daly se do pohybu. Ovíjely čarodějku temnými jazyky. Zamrkal, protože tma zhoustla natolik, že i pro jeho oči byla náhle těžko proniknutelná.

"Nevidím," postěžoval si.

"Počkej chvíli," zahihňala se Maledith. Pak se stíny rozpustily, stáhly se zpět do koutů. Stála před ním oděná jen do dlouhých havraních vlasů.

"Říkala jsem, že se mi líbíš, Vladimire."

Pohlédla na něj a pak vstoupila do jezírka měsíčního světla. Nic nádhernějšího v životě nespatřil.

"Půjdeš za mnou?"

"Byl bych blázen, kdybych nešel." A přesto se nepohnul ani o krok. Bál se, že když se jí dotkne, poruší tu běloskvoucí dokonalost, a ta představa byla nesnesitelná. Prázdný prostor se mezi nimi prostíral jako malé nekonečno.

"Slib mi něco," řekl nakonec přiškrceným hlasem.

"Ano?"

"Slib mi, že je to něco víc. "

Slib mi, že nejsi jen přízrak, který ráno zmizí a vzpomínka na něj mě bude pronásledovat až do konce věků. Slib mi, že tohle je něco, co nás přesahuje.

"Slibuju," řekla tiše.

Překonal nekonečno dvěma kroky a konečně se jí dotkl.

Navzdory jeho obavám ani v nejmenším nepřestala být dokonalá.

+++

Doteky ve tmě, tiché vzdechy, kterým naslouchal jen měsíc. Sliby, jenž se ráno promění v nejasnou vzpomínku, a přeci budou svazovat pevněji než ten nejpevnější řetěz. Oba naplňovala dílem naděje a dílem strach, že by se teď, když našli jeden druhého, měli otočit a zas čelit samotě.

Jenže záhy přišlo ráno, nemilosrdně časné, odhalující všechny sliby uplynulé noci v jejich zranitelnosti a nahotě. Ve světle počínajícího dne se na sebe dívali se strachem, aby se láska, která se započala ve tmě, už tak brzy nezměnila v odpor.

Ruka v ruce, ústa přitisknutá na rty toho druhého. Poslední slova šeptaná do blednoucí noci.

Je to něco víc. Slibuješ?

Slibuju. Nikdy tě neopustím.

Sami nevěděli, jak našli dost síly opustit bezpečí jeskyně, vyjít ven a čelit dennímu světlu. Když došli do tábořiště ve starém amfiteátru, Nikolaj neřekl ani slovo, ale jeho pohled naznačoval, že ví.

Dar opustili ještě toho dne. Nikdo se čarodějky neptal, zda se k nim připojí, a ona nežádala o svolení - nebylo nic jasnějšího. Než jim město zmizelo za obzorem, věnovala mu Maledith poslední pohled. V duchu děkovala všem duchům, kteří ji sem v pravý čas přivedli. Něco nového začínalo a ona už se toho nemohla dočkat.

+++

Z Daru zamířili do jižních přístavů. Byla to už léta, co Maledith ten kraj naposled navštívila. Tehdy to byla svobodná města, zatímco teď se halila do císařských barev - zdálo se však, že jim poslušnost novému pánu prospívá. Příchod císařství znamenal sjednocení měny, volný obchod mezi dříve znesvářenými sousedy i jednotnou byrokratickou správu, a přístavy jen kvetly.

V následujících měsících se bavili v luxusu paláců, navštěvovali honosné domy šlechty naplněné uměním a kulturou. A když se jim zdálo, že už jsou na jednom místě příliš dlouho, strávili pár týdnů v divočině, v horách a na liduprázdných plážích. Maledith si rychle odvykla osamocenému putování a učila se, jak příjemná může být něčí společnost. Nikolaje fascinovala její magie i příběhy z dávného Karr-Aš-Haru, a bezpočet nocí strávili zabraní do dlouhých debat o historii, politice i kouzlech.

Co se týče těch ostatních nocí... Mít po boku nesmrtelného druha, někoho, před kým nemusela skrývat svou pravou identitu, bylo stejným dílem nádherné jako nezvyklé. Maledith byla tak ponořená do tajů svého nového života, že sotva vnímala, jak čas plyne. Byla to doba nesnesitelné touhy po něčem, co nešlo vyjádřit slovy, co bylo na dosah ruky a přeci nekonečně daleko. Jako korálky na nit se řetězily vzpomínky, na které bude v příštích staletích vzpomínat se srdcem sevřeným zármutkem. Tehdy - pokud se vůbec obtěžovala nad tím přemýšlet - si myslela, že je to navěky.

A jak by mohlo nebýt? Když šli ruku v ruce k májovým ohňům, když se zapojili do divokého tance mezi smrtelníky a pak se milovali obklopeni náručí tmy, když si šeptem slibovali, že je to navěky, všechno ostatní ve světle toho obrovského citu bledlo.

Zdálo se, že i Nikolaj se chytil do té pasti. Dobře si pamatovala na rozhovor, který spolu vedli v jedné z těch vzácných chvil, kdy se od sebe s Vladimirem odloučili.

"Jsem rád, že jsme tě našli, Maledith," řekl jí tehdy. "Jsem rád za sebe, protože tři jsou lepší než dva a já si konečně nepřipadám tak starý. Ale hlavně jsem rád za Vladimira. Ještě nikdy jsem ho nezažil takového jako s tebou."

"Jakého?"

"Šťastného."

Poté, co opustili pobřeží, pokračovali kupeckými cestami až do zemědělských krajů v centrálních rovinách. Putovali jako nomádi, ve dne se skrývali v lesích a jeskyních, v noci šli, kam je zavedla tma. Občas se nechávali spatřit místními a po vesnicích brzy začaly kolovat zkazky o trojici démonů, jejichž příchod zvěstuje konec světa.

Pak jedné noci Vladimir vyslovil to, nad čím sama přemýšlela už delší dobu.

"Chci nějakou dobu cestovat jen s tebou, bez Nikolaje."

Souhlasila okamžitě. Starý muž se nezdál být jejich návrhem zaskočen.

"Prospěje mi toulat se zas chvíli jen na vlastní pěst," odbyl dobrácky její starost, že mu bere smečku. "Jsme od přírody samotáři, Maledith. Taková je podstata dětí noci. Až se Vladimira dostatečně nabažíš, sama to pochopíš."

Tehdy si pomyslela, že Nikola je příliš domýšlivý, když chce vlastní zkušenost přenášet i na ni. Jak by se kdy mohla Vladimirova společnost zajíst? Jak by mohla toužit po tom být sama, když teprve teď doopravdy žila?

Za pravdu mu měla dát mnohem dřív, než by jí bývalo milé.

Rozloučili se tedy s Nikolajem, který je ubezpečoval, ať si nedělají starosti.

"Až nadejte ten správný čas, najdu si vás," slíbil jim a zmizel severní cestou. Oni dva se vydali na západ.

Jejich kroky vedly do samého středu císařství, do bohatého hlavního města a kraje paláců a katedrál okolo něj. Byly to už dva roky, co odešli z Daru, a většinu té doby strávili na cestě. Maledith toužila na chvíli se zastavit. Tenhle kraj přepychu a rozmařilé zábavy se k tomu zdál jako stvořený. Byli děti noci, přijít k majetku - lstí či prostou manipulací s myslí smrtelníků - pro ně nebyl problém. Pronajali si palác na modrých březích řeky Tierya následující tři roky strávili hraním si na exotickou šlechtu z ciziny. Pořádali bály, zvali k sobě umělce, aristokraty i obyčejné podvodníky. Bavili se jejich lidstvím, jejich žabomyšími válkami, klevetami a slabůstkami. Občas do své blízkosti pustili i kněží a zbožné členy dvora, pouštěli se s nimi do dlouhých debat o víře a smrtelnosti a mnohdy balancovali na samé hraně odhalení. Ty tři roky byly jeden dlouhý opulentní večírek, který strávili opilí jeden druhým, a účet se zdál být v nedohlednu.

Až jednou uprostřed noci položila Maledith otázku, která vnesla do jejich bezstarostné existence první zrnko sváru.

"Chtěla bych poznat místo, odkud pocházíš. Vezmi mě do stepi."

"Ne."

"Proč?"

"Není to dobré místo."

"Znamená pro tebe hodně. Vím to. A jestli byla tvoje minulost těžká... Co na tom. Chci s tebou sdílet všechno. Prosím, vezmi mě tam."

Vladimir dlouho mlčel. Pak si povzdechl a objal ji.

"Ten nápad se mi nelíbí, Mal. Ale jestli to chceš... Nejspíš na tom nakonec nebude nic špatného."

V čarodějce ten rozhovor probudil netrpělivost, touhu vydat se znovu na cestu - touhu, kterou tři roky nechala spát. Teď plála s novou silou a Maledith cítila, že hru na lidi, kterou vedli, už dlouho nesnese. Naléhala na Vladimira, který se měl k odchodu čím dál méně. Nehádali se - nikdy se nehádali, na to byli pořád příliš zamilovaní. Ale ve vzduchu visel zcela nový druh napětí.

A tak se po jednom obzvlášť opulentním večírku sebrali a honosné sídlo na řece bez ohlédnutí opustili. Noc je vábila sladkou svobodou. V Maledith všechno zpívalo radostí z toho, že jsou znovu na cestě, a i Vladimir se zdál být tou změnou potěšený.

Jejich cílem byl samý východ císařství, kde se vítr proháněl nekonečnou stepí. V těch místech, jak Maledith doufala, ležely odpovědi na Vladimirův příběh - skrývalo se tam všechno to, co jí kdysi zamlčel. Byla odhodlaná najít ty poslední dílky skládačky. Pak si budeme ještě bližší, říkala si sebejistě. Nic už mezi námi nebude stát a všechno bude dokonalé.

Ještě nevěděla, jak moc se tehdy zmýlila.

+++

Ašchebar byla prašná, hlučná, páchnoucí metropole, která navzdory své velikosti a faktu, že patřila k největším městům v císařství, stále napůl připomínala vesnici. Přicestovali sem v době, kdy už byla většina obchodních karavan i kočovných kmenů pryč a ze stepi bez ustání divoce vanuly chladné zimní vichry. Ubytovali se mezi lidmi, neskrývali se ve stínech, a obklopili se luxusem, ale Maledith se tu cítila nepříjemně stísněně.

Město bylo vstupní branou do stepi, obrovským lidským mraveništěm, které jako by svou gravitační silou do sebe stáhlo všechna sídla v okolí. Vladimir jí ukázal mapu: dál už bylo jen to, co uštěpačně označil za "vesnice a větší vesnice, které by rády byly něco lepšího, jenže jsou pořád jen kupy hnoje". Za nimi byla už jen step, pustá a prázdná, se sluncem spalujícím všechno živé a nikde žádným stínem. Představa tak obrovského prostoru zalitého světlem ji děsila.

Když procházeli ulicemi Ašchebaru, držela se Vladimira za ruku jako dítě. Takhle daleko na východě nikdy nebyla a najednou si připadala ztracená - jako by tenhle svět byl příliš divoký i pro ni, která už toho zažila tolik.

Město bylo skutečně ošklivé. Jeho základy postavily místní kmeny, ale skutečného rozvoje se mu dostalo až po prohrané válce s císařstvím. Tehdy sem začal proudit obchod i osadníci z jiných částí říše - a posléze i ze stepi, ve které bylo tak těžké bojovat každý den o holé přežití - a nafoukli město do dříve nevídaných rozměrů. Jenže zatímco jinde znamenal obchod a migrace růst kultury a vzdělanosti, stavbu architektonických zázraků a zlatou éru prosperity, Ašchebar zůstával zatvrzele ošklivý. Usazení kočovníci i v městských domech stále chovali ovce a kozy, vylévali splašky na ulici a namísto zákonů císaře poslouchali kmenové starší. Přinesli do města step. Císař je možná porazil ve válce, ale z jejich snědých, větrem ošlehaných tváří bylo i po staletích vidět, že se nepodvolili.

"Nikde jinde nechovají k císařství tak silnou nenávist," řekl jí Vladimir při jedné z procházek. Byli zrovna na tržišti, tolik odlišném od jejích pohádkových tržnic v Daru: to ašchebarské bylo zaprášené, špinavé, surové.

"Podívej se - vidíš ty ženy v modrých šátcích? To jsou khümy, příslušnice jednoho z kmenů. A vidíš tamtu, tu tlustou trhovkyni s děckem u sukně? Ta je gadda, cizinka. Je potomkem přistěhovalců z císařství. Má zboží třikrát vyšší kvality a v přepočtu i za lepší ceny, ale stejně nemá naději, že něco prodá, pokud se u ní nezastaví vojáci, kněží nebo další císařští. Ty tři ženy z kmene dostaly za stejné peníze mnohem horší stánek, protože správce tržiště je císařský úředník. Ale nemusí se obávat, že by neprodaly - nikdo z khümu by nešel nakupovat k císařským namísto ke svým."

"Vždyť už jsou to staletí," namítla Maledith.

"Tady je step," zavrtěl Vladimir hlavou. "Pro nás čas plyne jinak."

To bylo poprvé, co ho slyšela zahrnout pod my smrtelníky.

S postupujícím podzimem vyl vítr čím dál zuřivěji a plnil ulice Ašchebaru jemných žlutým pískem. Vzduch byl suchý a mrazivý, Vladimir popudlivý a Maledith čím dál nešťastnější.

"Chceš se dnes projít po městě?" zeptala se jednoho rána.

"Ne."

"Nudím se. Ten vítr mě přivádí k šílenství."

"Můžeš jít sama."

"Nechci. Pojď se mnou."

"Venku to zas přivádí k šílenství mě, Mal."

"Mohli bychom se jít podívat do zahrad u paláce místodržícího."

"Byli jsme tam minulý týden."

"Nebo na koňský trh u jižní brány."

"Běž sama," zabručel.

Chvíli sledovala, jak si pohrává s loveckým nožem. To byla jediná věc, kterou si tady krátil čas - stačil už si opatřit úctyhodnou sbírku tradičních nožů, dýk i seker, které se teď válely všude po jejich pronajatých pokojích.

Maledith založila ruce na prsou.

"Proč jsi pořád takový?" řekla vyčítavě.

"Jaký, Mal?"

"Co jsme sem přijeli, úplně ses změnil. Nemluvíš. Nic nechceš dělat. Chováš se ke mně hrozně."

"Jsem pořád stejný," odsekl.

"Hlouposti!" prskla. "Jsme tady zavření celé dny i noci, jenom my a ten zpropadený vítr. Víš, jak mi je? Hrozně! Ale to tebe už vůbec nezajímá. Hraješ si jen s těmi svými noži a o mě ani nezavadíš pohledem."

"To ty jsi chtěla jet na východ."

"Chtěla jsem poznat tvoji minulost."

"Říkal jsem ti, že je to špatný nápad. Teď vidíš, že jsem měl pravdu. Tohle místo je díra plná hnoje. Seberme se a odjeďme. Tím se všechno vyřeší."

"Ne. Všechno se vyřeší, když se přestaneš chovat tak sobecky. Já se aspoň snažím zajímat se o tebe, o tvůj lidský život. Nečekám za to díky, ale mohl bys mi aspoň přestat házet klacky pod nohy."

Vladimir se vztekle vymrštil z křesla.

"Chceš poznat můj lidský život, Maledith? Opravdu?"

"Ano, opravdu."

"Tak pojď."

"Kam jdeme?"

"Vypadneme z téhle zpropadené díry. Vezmu tě tam, kde jsem se opravdu narodil. Strávíš tam jedinou noc a budeš mě prosit, abychom se na to místo už nikdy nevraceli."

"Takže jdeme do stepi?"

"Ano, jdeme do stepi."


Pokračování: kapitola XI., jednání třetí