Tenkrát v Daru: kapitola XI., jednání první

07.09.2020

Cestami šel jsem pochybnými,

bolestně sám a zraněný.

Pod vaší rukou bledly stíny.


Můj horizont byl vzdálený,

jitřenka naděje kde v dáli.

Váš zrak sliboval šťastné dny.


Jen jemné kroky varovaly

poutníka, sotva vykročil.

Výzvy vaše mu sílu daly.


Mé srdce, hledající cíl,

pláč samotářský hojil.

Cit lásky, který zvítězil,

v radosti vzájemné nás spojil.


Paul Verlaine, Cestami šel jsem


Předchozí: kapitola X., jednání třetí

"Je to svým způsobem stejné prokletí jako to Anastáziino," řekl Vladimir. "Jen tohle už si neseme mnohem déle."

Náhle ji bodlo u srdce. Těmi slovy vstoupil na nebezpečnou půdu: nebylo odsud daleko ke vzpomínkám, k výčitkám. K bolestné nutnosti být sám k sobě na chvíli upřímný.

Nechtěla se těm myšlenkám oddávat. Přesto - nebo snad právě proto -, že Vladimir měl pravdu. A jak by mohl nemít? Existence tak dlouhá a osamělá jako ta jejich s sebou přinášela neobyčejnou pevnost pout s ostatními Probuzenými. Jenže to taky znamenalo, že žádné křivdy nezůstaly zapomenuty, žádné chyby nebylo možno zcela prominout. Staletí za staletím vršili drobné i velké zrady, ústupky, dluhy vůči zbytku smečky. A z těch dluhů a zrad a strachu z osamění se staly ocelové okovy, které je poutaly jednoho k druhému.

Dobře to věděli a nikdy o tom nemluvili. To, že Vladimir porušil nepsané pravidlo, ji po právu vyvedlo z míry. Přiválo to vzpomínky, o které čarodějky nestála. A ať už to byl či nebyl jeho záměr, ať se bránila sebevíc, pomalu ji stahovaly do sebe...

+++

Tržnice v Šafránových krajích ji vždycky fascinovaly. Vyrostla v Karr-Aš-Haru, Perle pouště. Postavené v oáze na křižovatce tuctu obchodních cest, v dobách jejího dětství to bylo největší a nejmocnější město známého světa. Svá dětská léta strávila za silnými zdmi paláce, odkud ráda doprovázela chůvu či služebnictvo na nespočetná tržiště. Vzpomínky na tisíce barev, chutí a vůní těch lidských mravenišť zůstaly uloženy hluboko v ní. Nejdřív si je spojovala s dětstvím, později pak s lidstvím jako takovým.

To město existovalo v jiných časech a v jiném světě. Dnes už nikdo netušil ani to, ve které poušti leží jeho ruiny. Čas odvál jméno Karr-Aš-Har do zapomnění, a s ním jako by se do nebytí odebral i poslední důkaz, že čarodějka kdysi bývala člověkem. Propast, která ji oddělovala od smrtelníků, se tím ještě prohloubila, až byla tak veliká, že neexistoval způsob, jak ji překonat.

Když poprvé zavítala do Šafránového kraje, jak se přezdívalo pásu městských států na jihovýchodě civilizovaného světa, a objevila zdejší tržnice, jako by přes tu propast někdo natáhl lano. Nebylo dost silné na to, aby se po něm odvážila ručkovat na druhý břeh, ale najednou měla něco, co spojovalo ji a ty druhé. Dalo jí to pocit klidu, který nezažila už stovky let - a ona se ho držela s fanatickou zaníceností.

Tržnice v Daru byly ze všech, které znala, těmi nejkrásnějšími. Možná to bylo tím, že i Dar ležel v suché, téměř pouštní krajině a sbíhaly se v něm obchodní stezky z mnoha rozličných končin. Snad tím, že se zatím nenacházel v hrozivém, všepohlcujícím stínu císařství. Ať tak či onak, do místních tržnic se zamilovala a navštěvovala je s železnou pravidelností každých několik let - a občas i častěji, když dostala strach, že lano spojující ji se světem smrtelníků slábne.

Když tentokrát procházela gigantickou městskou branou, měla jako vždy pocit nedočkavého mrazení.

Na rozdíl od lidských cestovatelů nepotřebovala Maledith spát ani se občerstvit po dlouhé cestě. Zamířila rovnou na bazar Sarkan, který byl ve městě tím největším.

Bazar představoval město ve městě, obehnané vlastními bytelnými hradbami. Vnitřní prostor zaplňovaly paláce se zdmi natřenými jasnými barvami - azurově modrou, sluncově žlutou, rudou i pronikavou zelenou. Ze zdobených kachlí na nich byly vyskládány mozaiky zobrazující divoká zvířata, udatné bojovníky bijící se za svobodu Daru i širokou plejádu zdejších bohů. Nad tím posledním se čarodějce sevřelo srdce. Nepochybovala, že až i na Dar padne císařský stín, mozaiky překryje vápno a uctívat se tu bude už jen jediný bůh.

Šla však dál, protože už se dávno naučila necítit lítost nad pomíjivostí světa smrtelníků. Namísto toho vstoupila do bludiště paláců a ztratila se v jejich úzkých uličkách, kde obchodníci nabízeli pestrobarevná koření ze všech koutů světa, role hedvábných látek, měkké vzorované koberce i těžké zlaté šperky. Nic nekupovala, protože toho bylo jen málo, co by si s sebou mohla odnést. Ale nenasytně hltala všechny obrazy, pachy i zvuky.

Prostory mezi paláci zaplnili chudší prodejci, zemědělci z okolí, vyslanci nomádských kmenů prodávající kůže a rukodělné výrobky i obchodníci z karavan, které do Daru proudily nepřetržitě po celý rok. Když se dostatečně nasytila nádhery uvnitř, zamířila čarodějka i sem a zhluboka vdechovala vůni vydělané kůže i atmosféru všeobecného shonu. Na trhu s potravinami se pak kochala barvami tisíců druhů ovoce a zeleniny, vůní sýrů a oliv i rozmanitostí živých zvířat.

Procházela se dlouho do noci, jako pokaždé okouzlená světly a stíny ozdobných lamp, které nad svými obchody prodejci rozžali, dokud i ti nejvytrvalejší podnikavci nezavřeli krám a nevydali se domů či do stanových měst ke svým karavanám. Opustila Sarkan spolu s nimi. Tím však představení nekončilo.

Zatímco den v Daru patřil obchodům, noc byla hájemstvím pouličních umělců, tanečnic a dívek s rudě natřenými rty, kejklířů, čajoven a vůně vodních dýmek. Smyslný, požitkářský svět noci milovala Maledith skoro stejně jako pestře chaotický svět dne.

Ulice byly plné světel a ona dobře věděla, že nemají ve zvyku ukládat se ke spánku. Ve světě smrtelníků jako by noc ani tma neexistovaly. Ale stačilo obrátit tvář k nebi, kde uprostřed sametové černi visel dorůstající stříbrný měsíc. Zhluboka vdechla vůni horké noci. Nad Darem se vznášela hutná fialková tma plná tajemství.

Zachvěla se rozkoší. Téměř cítila, jak ji tma bere za ruku a vede ji do životem pulzujících ulic Daru.

Hlas instinktu a tmy ji tentokrát zavedl do jedné z chudších, divočejších čtvrtí. Místům jako tohle dávala přednost před naleštěnou nádherou paláců - byla opravdovější, lidštější. Lano se na moment zdálo téměř dost silné, aby se mohla pustit do ručkování.

Ulice byly zaplněné tanečníky svíjejícími se do rytmu divoké hudby. Snědý muž ji s rozesmátým halekáním popadl kolem pasu a vtáhl ji do davu. Nebránila se, nepřemýšlela. Pustila se do tance s ním, s tmou, se svým ztraceným lidstvím. Šťastně nechala čas plynout.

Nehledala pro tu noc ničí společnost. Na romantická dostaveníčka bude spousta času později, pokud vůbec dostane chuť se do nich pouštět. První noc se však oddávala Daru samotnému. Teprve když obloha nad obzorem začala měnit barvu z černé na blednoucí modrou, klesla intenzita jejího vytržení z posedlého šílenství zpět na pouhé okouzlení. Probudila se ze snu v náručí úplně jiného muže, než který ji prve přizval k tanci. Vypadal unaveně, sotva se držel na nohou. A Maledith si byla najednou bolestně vědoma toho, že noc je u konce.

Nebe za chvíli zezlátne a střechy Daru se na chvíli zbarví do růžova, než svět znovu ovládne spalující žár dne a město se vrátí k obchodnickému chaosu. Sen skončí. Lano se zas zdálo tak tenké, že by ho i silnější poryv větru mohl přervat.

Vyvlékla se z paží cizího muže a vydala se úzkou ulicí. Musí najít místo, kde může strávit den. Cítila se náhle příliš slabá na to, aby mohla čelit ostré, odhalující záři slunce.

Šla ulicí, po které se stále převalovaly fialkové stíny, viditelné jen pro její oči. Smysly měla citlivé a podrážděné. Skrze slábnoucí síť stínů vnímala všechno, co se okolo šustlo, každý pohyb, nádech i hlas v celém Daru, přítomnost všeho živého. Vnímala to tak jasně, jako by prsty milenců přejížděly po její vlastní kůži, jako by se spolu se starým obchodníkem probouzela do dalšího dne lopoty, jako by mohla s vrabcem roztáhnout křídla a vyletět vysoko nad střechy města.

Snad proto, že byla v té chvíli tak neobyčejně citlivá, se na okraj její mysli vetřelo něco, co tam rozhodně být nemělo.

Zvláštní, cizí vědomí.

Zprvu tomu nevěnovala pozornost. Ten vjem byl příliš neuchopitelný, než aby si ho vůbec připustila. Jenže ať už to bylo cokoliv, přitahovalo to k sobě tmu stejným způsobem jako ona. Nakonec už to nešlo dál ignorovat.

A ve chvíli, kdy se na tu cizí přítomnost zaměřila, byla si ve vteřině jistá dvěma věcmi. Zaprvé, ten někdo není člověk. A zadruhé - je velmi blízko.

+++

Neměla tušení, kdo nebo co to je, a neodvažovala se příliš o tom přemýšlet. Ta myšlenka byla hrozivá i nádherná zároveň.

Pobláznění nocí zmizelo tak náhle, jako by ponořila hlavu do ledové vody. Jediné, co ji teď zajímalo, byla ta zvláštní cizí bytost. Musela zjistit, co je zač - a musela to udělat tak, aby sama zůstala nespatřena.

Plán ukrýt se před poledním sluncem vzal rychle za své. Maledith chtěla odpovědi.

Toulala se městem a pak se vrátila na tržiště Sarkan, protože se jí zdálo, že právě tam cizinec směřuje. Byla ostražitá, neustále si dávala pozor, aby měla po ruce únikovou cestu. Po pár hodinách už jí bylo jasné, že ten druhý si její přítomnost uvědomuje.

Byl však pomalejší než ona. Několikrát měla pocit, že ho skoro má, že se konečně dostane tak blízko, aby ho rozeznala v davu. Pokaždé jí vyklouzl až na poslední chvíli a Maledith se zdálo, že to není záměr. Zatímco ona věděla o všem, co se ve stínech okolo ní šustlo, ten druhý jako by v nich číst neuměl.

Několikrát málem podlehla pokušení nechat se sama poznat. Ta touha byla silná a ona rozpolcená. Kdyby se to zvrtlo, snadno se mu ubráním, říkala si jedna její část. Jenže strach ji pokaždé zadržel. Příliš dobře věděla, jakou nenávist chovají někteří smrtelníci k magii. Její současná existence toho byla důkazem. Nemohla riskovat, že neznámý ji bude sdílet, a nehodlala se mu nabídnout na stříbrném podnose.

A tak pokračovala ve hře na kočku a na myš, která byla čím dál těžší. Už se k němu nedokázala přiblížit tak snadno. Jestli se neznámý teprve učil číst stíny, byl velmi pohotový žák. Jakmile se slunce skloní k obzoru, vyklouzne jí a ona už možná nikdy nepřijde na to, co byl zač. Nikdy už nezjistí, jestli na světě není víc takových, jako je ona.

A tak vymyslela lest.

Noční palác, tak se jmenovala jedna z nejhonosnějších budov v tržnici Sarkan. Neprodávali tam exotická koření ani drahé těžké látky jako jinde. Ne, tohle místo bylo temnější. Své salóny zde měli mágové a věštkyně, astrologové a vykladačky osudu. Daly se tu sehnat mystické předměty: roh jednorožce, jed baziliška i kosti svatých. Některé byly obyčejná veteš, jiné ne tak docela. V úzkých uličkách Nočního paláce postávali i prodavači exotických drog, vyřizovala se tu temná tajemství a objednávaly nájemné vraždy. Celé to místo páchlo magií na sto honů, přestože skutečného čaroděje tady Maledith nikdy neobjevila. Bylo tak tajemné, jak jen ho smrtelníci dokázali udělat. Vnitřní stěny byly natřeny na černo, a i za jasného dne tu panovalo ponuré přítmí. Noční palác byl tajemný, chladný, vlhký - a stahovaly se sem stíny z širokého okolí.

Maledithin plán byl prostý. Ten druhý naslouchal stínům, aby mu prozradily její polohu. Už několikrát se však stalo, že procházeli okolo temného prostoru - stinné staré zahrady, hluboké studně či spleti úzkých ulic - a on ji na pár okamžiků ztratil. Věděla, že ve stínech se mu může schovat, přílišná temnota ho zmate. Jenže on si to neuvědomoval. A už ukázal že nezná město tak dobře jako ona. Nevěděl o Nočním paláci.

Pokračovali v tanci, obíhali se navzájem v širokých kruzích. Ale čarodějka teď každý další krok dělala s jediným cílem - vedla ho do tržnice Sarkan. A on poslušně šel.

Proběhlo jí zachvění, když vstoupila do tržnice a ucítila v chřípí důvěrně známou vůni. Jenže teď nebyl čas obdivovat se nádheře bazaru. Tajemný cizinec byl blízko.

Rozhlédla se. Hledala vhodný úkryt. Ulice byla plná pokřikujících lidí, dokonce i uzounké boční uličky kypěly životem. Potřebovala něco lepšího.

Zvedla tvář k nebi, odkud nemilosrdně pražilo slunce, a vtom jí to došlo. Na střeše jednoho z paláců - tam, kde byl sluneční svit nejhorší - tam bude mít soukromí i dobrý rozhled.

Zabočila do jedné z ulic, které přeci jen nebyly tak rušné. Odvrátit od sebe lidskou pozornost a vyšplhat po nerovné stěně plné okenních parapetů a balkonů až na střechu nebylo nic těžkého. Budova stála přímo naproti Nočnímu paláci.

Maledith se postavila na samý okraj střechy, zavřela oči a zavolala na pomoc stíny z celého města.

Bylo to velké kouzlo a čarodějka se hned mohla přesvědčit o tom, jak je vyčerpávající. Slabostí div že nezavrávorala. Ale fungovalo. Stíny z celého Daru - každý černý kout od stinného nádvoří přes hluboké studny, vězení a katakomby až po temnotu v zavřené konvici na čaj - se ztenčily. Věčně chvátající smrtelníci si toho nemohli všimnout, stíny však poslušny jejího rozkazu spěchaly k Nočnímu paláci. Tvořily před záhadným cizincem cestičku, jako když se divoké zvíře láká na voňavou návnadu. Dávaly mu falešný pocit, že je jí na stopě. Vedly ho do místa, kde cítil velikou temnotu, kde musí čekat, že ji najde. Právě tam ho Maledith hodlala polapit. Jakmile vstoupí do Nočního paláce, bude její.

Upřeně pozorovala hemžení dole na ulici. A pak ho konečně spatřila. Překvapilo ji, jak je drobný - starý muž se shrbenými rameny, vlasy spíš šedé než plavé, neupravený vous, jednoduché levné šaty tuctového střihu. Ani trochu se nehodil mezi elegantní snědé obyvatele Daru. Byla si však jistá, že je to on.

Postupoval váhavě, zastavoval se u stánků a neustále se rozhlížel. Krok za krokem však mířil k Nočnímu paláci.

Ještě kousek, pobízela ho. Ještě pár kroků a jsi můj.

Jakmile se jeho noha dotkne stínů, nebude pro něj úniku.

Cizinci zbýval poslední krok. Nemohla z něj spustit oči. Jenže on ho neudělal. Místo toho se otočil a podíval se přímo na ni. I na tu dálku viděla, jak se šklebí.

A potom do ní narazila strašlivá síla a srazila ji k zemi.

+++

V první chvíli byla v takovém šoku, že se nezmohla na odpor. Lapala po dechu a svět se s ní točil.

"Tak jsme tě konečně dostali, ty malá mrško. Jsi pěkně mazaná."

Vzhlédla. Muž, který se nad ní tyčil, se tomu dole na ulici ani trochu nepodobal. Byl spíš jeho opakem - vysoký, s pěstěným knírem a koňským ohonem, v drahých a na míru střižených šatech. Měřil si ji s triumfálním výrazem v tmavých očích.

"Co jsi zač?" promluvil. Měl hluboký hlas, vůbec ne nepříjemný.

To bych se mohla ptát i já, pomyslela si. Ať by ovšem odpověď byla jakákoliv, závěrem zůstávalo, že to ona je tu za hlupáka. Byli dva. Pokaždé, když si myslela, že záhadného cizince už skoro dostala, jeho společník se jí chechtal za zády. Jenže ona byla tak pohlcená lovem a neschopná rozeznat jejich zvláštní, od lidské tolik odlišnou auru, že si ho vůbec nevšimla. Jak jen byla pitomá.

Náhle se v ní vzedmula vlna vzteku. Možná se zachovala jako naprostý zelenáč - svou kůži ale neprodá lacino.

Sebrala všechny zbývající síly. Nebylo jich mnoho, protože na střeše paláce do ní pražilo slunce a stíny se zdály být nekonečně vzdálené. Přesto však nashromáždila dost magie, aby to mohlo vyjít.

Vrhla ji po černookém muži.

Kouzlo ho udeřilo do hrudi a on zavrávoral. To jí stačilo. Dala se na útěk. Pokud bude dost rychlá, zmizí jim v davu a schová se někde ve sklepě. Za chvíli padne noc a pak...

Doběhl ji. Jednu ruku jí omotal kolem pasu a zmáčkl tak silně, až slyšela zapraskat žebra. Druhou ji chytil pod krkem.

"Tak co jsi zač?" zavrčel. "Jestli nebudeš mluvit sama, klidně to z tebe dostanu po zlém."

Provazce magie se mu omotaly okolo kotníků, svazovaly mu nohy a bránily v pohybu. Byla by dokázala víc, kdyby stáli jinde než na té pitomé střeše, ale byla slabá, tak zatraceně slabá...

Znovu se mu vysmekla. Chytil ji za vlasy a přitáhl zpět. Vší silou se mu zakousla do ruky a chystala se uštědřit mu ránu loktem do žaludku, podpořenou pěkně silným magickým úderem. Byla si jistá, že tentokrát to bude fungovat... Jenže pak se objevil druhý pár rukou a nekompromisně ji znehybnil.

"Říkal jsi, že s děvčetem nebudeš mít žádný problém, Vladimire," promluvil ten starý. V jeho hlase bylo cosi skřípavého, z čeho ji mrazilo. Proč jen nebyla opatrnější?

"Je kluzká jako had," odtušil tmavooký. Zkroutil čarodějce ruce za zády. Teď už jí ani magie nepomohla.

"Tak co s tebou uděláme, dámo?" řekl starý muž. "Pokoušela ses mě ulovit. Chtěla jsi mě nalákat do té tržnice, omotat svými temnými chapadly. Nemám pravdu?" Štěkavě se zasmál. "Provedla jsi to dobře, to se ti musí nechat. Jen sis měla líp hlídat záda. Drž ji dobře, Vladimire, ať nám zas nevyklouzne."

"Nepohne se ani o krok," odtušil Vladimir.

"Tak?" upřel na ni starý muž pichlavé oči. "Řekneš nám už konečně, co jsi zač?"

Neváhala. Byla to jediná cesta k záchraně. Navíc pod tím omračujícím strachem cítila, jak se na povrchu dere něco stejně neuvěřitelného: naděje.

"Jsem... jsem jako vy," vyhrkla. "Konečně jsem vás našla."

+++

Starý muž si ji dlouho prohlížel, až nakonec kývl na svého společníka.

"Pusť ji, Vladimire."

"Kousla mě," namítl tmavooký ublíženě.

"Nesluší se, abychom takhle zacházeli s dámou. Nebo s někým našeho druhu."

Sevření zápěstí povolilo. Vstala, oprášila si šaty a pohlédla starému muži do tváře s urputnou bojovností.

"Jmenuji se Maledith. Pocházím z Karr-Aš-Haru, z jihu. Vždycky jsem si myslela, že nikdo jako já už není. Když jsem vás včera ucítila... Chtěla jsem zjistit pravdu. Ale netroufala jsem si střetnout se napřímo, bála jsem se, že..."

"Že jsme silnější než ty? Že ti ublížíme?"

Přikývla.

"Něco ti povím, čarodějko z Karr-Aš-Haru. Kdybys nás vystopovala už včera v noci, a ne v pravé poledne na téhle zatracené střeše, měli bychom proti tobě tolik šancí jako kotě proti tygrovi. To, co umíš, je zatraceně silné."

Skutečně? A já myslela, že oni taky čtou stíny...

"Řekni mi, čarodějko," pokračoval starý muž a nepřestával ji probodávat těma pichlavýma očima. Neušlo jí, že se ještě nepředstavil. "Pod ruinami kterého města teď leží Karr-Aš-Har? Stojí na jeho základech chrámy, ve kterých se modlí černí kněží, nebo stále patří do svobodného světa?"

"Karr-Aš-Har byl dávno ztracen," odpověděla. "Propadl moru, válce a suchu dávno předtím, než se začal psát letopočet císařství. Jeho ruiny jsou ztracené jižně od míst, kde se řeka Fea vlévala do jezera Yghar-lu."

Čekala různé reakce - ale ta, která přišla, ji dokonale zaskočila.

"Já to věděl!" vykřikl starý muž a stiskl ji v pevném objetí. "Mé jméno je Nikolaj, drahá čarodějko z dávných věků. Skláním hlubokou poklonu tvým znalostem historie a geografie. O ztraceném drahokamu ygharské pouště už dnes nevyprávějí ani legendy."

Takže jsem prošla testem?

"Vladimire, přestaň se tak kabonit a představ se dámě. Toto je památný okamžik. Teď už jsme na světě tři - a navíc máme konečně ve svém středu i okouzlující dámskou společnost."

Černooký se usmál pro Maledith zcela nečitelným úsměvem.

"Stejně okouzlující jako vychytralá. Jsem Vladimir. Mrzí mě to ostré přivítání."

"Vypadáš, že ostrá přivítání jsou tvá specialita," odvětila.

"Jen pokud na mě druhá strana útočí magií."

"Neútočila bych, kdyby ses mi nepokusil zlomit všechna žebra."

"Tak," promnul si ruce Nikolaj a ukončil slovní přestřelku. Zarputilé pohledy na sebe však vrhali dál. "Drahá Maledith, teď když nás oba znáš, snad přijmeš pozvání strávit večer v našem skromném tábořišti za městem. Když jsme se konečně našli, abych použil tvá vlastní slova, musíme přeci využít příležitost a dozvědět se jeden o druhém co nejvíce." Věnoval jí široký úsměv. "Půjdeš?"

Přelétla pohledem z něho na Vladimira. Jenže bez ohledu na to, jak nešťastně jejich setkání začalo, všechno v ní zpívalo. Už není sama!

"Půjdu moc ráda."

"Tak to bychom měli. Myslím, že na cestu se můžeme vydat hned. Máme si toho tolik co říct. Ze všeho nejdřív chci slyšet víc o tom tvém hraní si se stíny..."

+++

Tábořiště leželo ve starém cedrovém háji v kopcích za Darem, přesněji řečeno na dně rozbořeného amfiteátru. Maledith neušlo, že se jeho architektura značně liší od stylu, v jakém bylo postaveno město. Když se o svůj postřeh podělila s muži, Nikolaj souhlasně přikývl.

"Zřícenin jako tahle je v okolí mnoho. Patřily původním obyvatelům, ale po založení obchodní stanice, ze které se později stal Dar, byly opuštěny a teď chátrají. Bude to už pár set let, co tohle místo hostilo své poslední divadelní představení."

"Svádí to k myšlence, že i Dar se jednou stane ruinou."

"To nepochybně stane. Je jednou z nevýhod dlouhověkosti, že i chrámy z kamene se musíme naučit brát jako dočasné záležitosti."

"Nazývejme věci pravými jmény. Je to prokletí."

Nikolaj na ni upřel zvídaný pohled.

"Odpusť mi mou troufalost, ale nemůžu se nezeptat... Jak jsi stará, Maledith? Karr-Aš-Har, nechť mu písky dopřejí lehké spočinutí, trval tisíce let."

"Je mi necelých pět staletí. Město padlo sto padesát let po mé smrti."

Dostalo se jí obdivného hvízdnutí.

"Je mi líto, Vladimire," obrátil se Nikolaj ke svému společníkovi, "ale nadále neseš titul benjamínka."

"A co ty, Nikolaji?" vyzvala ho čarodějka.

"Mých let byste se jen těžko dopočítali," pokrčil rameny. "Narodil jsem se ve vlhké bažině daleko na severu dávno předtím, než někoho napadlo nakreslit velkou nulu a začít od ní počítat čas. Ale jsou-li mé výpočty správné, je mi zhruba sedm set let."

"Pak jsi z nás nejstarší," řekla Maledith.

"Nejstarší, to nepochybně jsem. Nejmoudřejší - toť věčná otázka."

"Jaké byly, ty vlhké bažiny na severu? Navštívila jsem ta místa, teprve když je ovládlo císařství. Hádám, že ve tvých dobách se musely velice lišit."

"Lišily, tak jako všechno v dobách před císařstvím. Pocházel jsem z malého horského kmene. Rodili jsme se a umírali se zbraní v ruce, muži i ženy bez rozdílu. Byli jsme lovci - krajiny vhodné k obdělávání bylo málo. Nebyl to lehký život, ale vedli jsme ho, jak jsme uměli, a nedařilo se nám špatně."

"Měl jsi rodinu?"

Nikolaj zavrtěl hlavou.

"Můj lid vzýval bohy hor a lesů, mocného pána blesků, lstivého šprýmaře a jednookého otce světa. Někteří jim sloužili jen modlitbou a občasnou obětí. Já jim sloužil svým mečem a silou svých paží. Byl jsem bojovník, ochraňoval jsem kmen. Celý kmen byla moje rodina. Ale po světě nikdy nechodily děti z mé krve."

"Zemřel jsi tedy v bitvě?"

"I tak se to dá říct. Na horský lid začali útočit jezdci z plání. Několik kmenů se spojilo a vyslalo své bojovníky ochránit naši zemi. Nepřítel měl velkou přesilu a já už byl starý - nikdo včetně mě nečekal, že se vrátím." Nikolaj se temně uchechtl. "A přece se tak stalo. Probudil jsem se, zatímco jiné muže, mladší a lepší bojovníky, uložili do studené země. A přežil jsem dokonce i pravnoučata svých neteří a synovců.

Odešel jsem z toho kraje hned, jak jsem získal představu o tom, co jsem zač. Moje první kroky vedly mezi lid z plání. Dnes už bych se do záležitostí smrtelníků nemíchal, ale řekněme, že tenkrát jsem stále lpěl na svém lidství. A měl jsem hlad... Však jistě víš, o čem mluvím."

Maledith přikývla.

"Po mé návštěvě už si horské kmeny s hrozbou z rovin nikdy nemusely dělat starosti. Když jsem tu záležitost považoval za vyřízenou, odešel jsem a dlouho se sám toulal světem. Tak jako ty jsem si myslel, že jsem jediný svého druhu. Až jsem jednou potkal mladého Vladimira."

"Takže jste spolu od začátku?"

"Téměř," přisvědčil Nikolaj. "Prvních pár měsíců se protloukal sám. Ale od té doby jsem se mu postaral o řádné vychování."

Vladimir se zašklebil.

"Rád si maluje, že na mě má větší vliv, než jak to ve skutečnosti je."

"Od té doby putujeme spolu," pokračoval Nikolaj. "Cestujeme od jednoho konce světa na druhý. Poslední dobou jsou naší oblíbenou destinací místa, která ještě nepohltilo císařství. Bohově vědí, že je jich čím dál méně. Musíme si je tedy užít teď, dokud ještě jsou. Už to nebude trvat dlouho."

"Císařství tady nebude věčně."

"To nebude. Ale země, která ovládlo, už nikdy nebudou stejné. Císařovi černí kněží nenávidí myšlenku, že místa, na kterých staví své chrámy, někdy patřila jiným bohům. To, co dnes zničí, už se k životu neprobudí."

"Kněží nenávidí magii," přisvědčila.

"Zcela přirozeně. Pro tebe jako čarodějku musí být tato historická etapa obzvláště... frustrující," řekl Nikolaj. "Ale nesmíme zapomenout, že i to nejostřejší světlo obklopuje temnota, a po každém dni přijde hluboká noc."

Maledith vykvetl na rtech úsměv. Čas, který spolu strávili, se možná zdál směšně krátký, ale stačil na to, aby si Nikolaj získal její důvěru. Snad to bylo jeho věkem - měla silný pocit, že zkrátka rozumí, že se na svět dívá očima stejně věkovitýma jako ona.

"Překvapuje mě, že jsme o tobě neslyšeli nikdy dřív," vložil se do hovoru Vladimir. "S takovou mocí jsi mohla už dávno proměnit Císařství v hromadu trosek."

"Nejsem tady, abych ničila."

"Já bych to nazval udržováním přirozené rovnováhy. Kněží mají až příliš velkou moc. Neměli bychom jim dovolit získat nad námi převahu."

"Jednou sami zmizí. Každá víra časem stráví sama sebe."

"Tihle jsou jiní."

"Jsou to jen lidé, smrtelní jako všichni ostatní. I jejich myšlenky jsou smrtelné." Pak se ale zamyslela. "Je ovšem pravda, že občas si z nich ráda vystřelím. Mám na svědomí víc zázraků než kterýkoliv jejich světec."

Vladimir se rozchechtal. Smál se dlouho a nahlas a v jeho smíchu bylo cosi osvobozujícího.

"Krásná, mocná, a ještě se smyslem pro humor. Dnešek je skutečně náš šťastný den, Nikolaji."

Ani Maledith se neubránila úsměvu.

"Vidím, že máš kněží ve stejné oblibě jako my. Nějaké osobní důvody?" zeptala se.

Vladimir se nadechl k odpovědi. Než však stihl něco říct, Nikolaj mu zašermoval rukou před obličejem.

"Zadrž, příteli! Tenhle příběh už jsem slyšel a další jeho opakování bude dozajista mou druhou smrtí."

"Dáma se ptala."

"A dáma dostane, po čem touží. Ale já toho chci zůstat ušetřen. Pokud mě omluvíte, půjdu se projít. Noc je ještě mladá a já a Stribog máme dnes chuť vyhodit si trochu z kopýtka."

Maledith neušlo, že tím jménem předtím Vladimir Nikolaje oslovoval, i zjevná skutečnost, že o onom Stribogovi Nikolaj mluví, jako by to byl někdo třetí. Neptala se však. Pokud jí to budou chtít vysvětlit, udělají to.

"Udrž ten příběh v rozumných mezích, Vladimire," nabádal starý muž svého společníka, když se zvedal. "Až ráno přijdu, ocenil bych, kdybys byl hotový."

Vladimir se zakřenil, neřekl však nic. Když osaměli, věnovala mu čarodějka zvídavý pohled.

"Zní to jako zajímavá historka."

"Stribog přehání."

"Měl jsi s kněžími něco společného už jako člověk, že? To kvůli nim jsi zemřel?"

"Moje rodina bojovala proti císařským. Tehdy, když byly ještě východní planiny svobodné. Napadli kmeny ze stepí, obsadili půdu našich předků. Do války odešel můj otec i strýcové, pak i moji bratranci a přátelé. Většina z nich padla."

"A ty?"

"Já se přidal k císařským."

"Zradil jsi svůj kmen?"

"Musel jsem srovnat pár starých účtů. Tak jsem přežil, jako jeden z mála. Jako císařský důstojník jsem pak velel vojskům v severních taženích. Císařství se nikdy nikoho nesnažilo obrátit na víru tak silně jako severní kmeny. Na každého vojáka připadli dva kněží a věci, které dělali s civilním obyvatelstvem, se občas protivily zdravému rozumu. Tehdy jsem pochopil, že můžu být v císařově armádě, ale nikdy nebudu jeden z nich."

"Jak jsi zemřel?"

Už když tu otázku položila, litovala toho. Předtím s Nikolajem byla přirozená, nenásilná. Teď měla neodbytný pocit, že se dostává na tenký led.

"V boji. Rozsekala mě banda pohanů, kteří radši vzali zbraně a odešli do lesů, než aby přijali jediného pravého boha. Svým způsobem tak můj konec způsobili kněží, přesně jak jsem vždycky čekal."

"To mě mrzí," řekla tiše. Nemohla se ubránit pocitu, že jí Vladimir podstatnou část příběhu zamlčel.

"Nemusí. Všichni jsme nějak zemřeli - už je to dávno pryč a nemá smysl lomit nad tím rukama."

Vladimir vstal.

"Dost bylo černých myšlenek a temných řečí o minulosti. A jak řekl Stribog, noc je ještě mladá. Projdeme se?"

Pokračování: kapitola XI., jednání druhé