Tenkrát v Daru: kapitola XI., jednání třetí

25.09.2020

Předchozí: kapitola XI., jednání druhé


Ašchebar opustili ještě toho dne a po prašné obchodní cestě zamířili na východ. Přestože vzduch byl mrazivý, bledý sluneční svit z Maledith vysával veškerou sílu. Nikde v dohledu nebyl jediný stín, jediný úkryt, jen nekonečná větrem bičovaná planina.

"Co se děje?" zeptal se Vladimir nedůtklivě, když za ním začala zaostávat.

"Nemám sílu pokračovat."

Nedivil se. Nelitoval ji. Jen se hořce ušklíbl.

"Ještě jsme nikam nedošli."

Pak pokračoval v cestě. Čas od času zpomalil, aby ho dohnala, ale nedopřál jí zastavení ani odpočinek.

Krajina byla rovná jako list papíru. Stále byli na obchodní stezce, takže čas od času potkali jezdce na koni, malou karavanu či pěší poutníky, to však neměnilo nic na skutečnosti, že to místo vyvolávalo dojem naprosté prázdnoty. Zemi pokrývala krátká, tuhá hnědožlutá tráva a vítr se proháněl sem a tam jako smečka démonů.

Ze samého zoufalství nad jednotvárností krajiny upírala čarodějka zprvu tvář ke šmolkově modrému nebi, hlubokému a stejně nesmírnému jako země pod ním. Pokoušela se dohlédnout do místa, kde se setkávalo s obzorem, ale ten bod se zdál nekonečně daleko. Vzdala to, když ji začal přemáhat pocit, že se v té prázdnotě ztrácí.

Hledíš-li dlouho do propasti...

Nejhorší na tom všem však byla absence stínů. Maledith jako vždy cítila na okraji vědomí zřetelné spojení s magií, ale temnota jako by se vpila do země a zmizela z jejího dosahu. Povolat ji zkusila jen jednou - bylo to, jako by se dívala na vlastní ruku, ale nebyla schopná s ní pohnout.

"Nenamáhej se," mávl Vladimir rukou poté, co ji chvíli pozoroval.

"Ale já nedokážu kouzlit," namítla roztřeseně.

"Tady to nejde."

"To není možné."

"Rozhlédni se. Tohle je prokleté místo, Mal. Tady nejsou žádné stíny, žádná magie. Jenom vítr a ta zasraná modrá obloha." Věnoval jí pohled, ve kterém snad i byla stopa soucitu. Ale v dalším okamžiku zmizela a nahradila ho zas ta chladná odtažitost, kterou ji v posledních dnech častoval. "Pojď. Čím dřív tam budeme, tím dřív odsud můžeme vypadnout."

+++

Na cestě do srdce stepi byli další dva dny. Nejdřív opustili kupeckou stezku a pak i pěšinu sotva viditelnou v nízké trávě, kterou zřejmě vyšlapali místní. Vladimir dobře věděl, kudy jít. Moc nemluvili, přes kvílení větru se do ostatně ani nedalo. Maledith si bez stínů stále připadala jako chromá. Pozdě pochopila, že cesta na východ byla chyba - došla už tak daleko, že couvnout se dávno nedalo.

Byla tu však jiná magie, které čarodějka nerozuměla. V noci se kolem nich stahovali cizí duchové, šeptali v neznámých, snad už mrtvých jazycích a štípali ji do rukou a do kotníků. Nelíbila se jim její přítomnost. Zkoušela je ovládnout či jim odpovědět, ale nereagovali - neměla nad nimi žádnou moc. Naproti tomu k Vladimirovi se lísali jako smečka psů k dlouho ztracenému pánovi. Čarodějka už už čekala, že máchne paží a duchy si podmaní, a bodl ji přitom osten závisti. Její druh však dělal, jako by si jich nevšiml.

Když konečně zastavili, bylo těsně před úsvitem třetího dne.

To místo bylo jedním slovem zvláštní. Už se naučila rozeznávat ve stepi drobné odlišnosti - zvířecí stezky, opuštěná tábořiště, nenadálé výrony magie. Tohle bylo jiné. Stanuli před pahrbkem porostlým hnědofialovým vřesem - byla to ta nejvýraznější barva, kterou Maledith za poslední dny spatřila. Obrůstaly pahorek a jeho nejbližší okolí, nikde jinde je však vidět nebylo. Magie toho místa byla... zvláštní, plná vzpomínek a jakési dávné křivdy.

"Stojíš před hrobem mé matky," řekl Vladimir. "Tady jsem pohřbil její kosti poté, co jsem ve stepi našel místo, kam ji otec zakopal. Vyrazil jsem mu dva zuby, než mi to prozradil."

"Proč jsi to dělal?"

"Neměla ležet tam, kde ji ten bastard pohodil." Změřil si ji s výrazem, který hraničil s nenávistí. "Samozřejmě, její kosti už se dávno rozpadly na prach. Ale je to poslední místo, kde ještě fyzicky existovala."

Drala se jí na jazyk slova to je mi líto, měla však dost rozumu, aby je spolkla. Vladimir pokračoval.

"Bylo mi osm. Matka byla z města. Cizinka, která nepatřila do kmene. Předvoj císařských. Otec ji bil a týral tak dlouho, až ji jednoho dne zabil. Nikdy mi neřekl, jestli to byla nehoda nebo záměr. Pak její tělo odnesl sem. Matka nepatřila ke kmeni, takže za ten zločin nebyl nikdy potrestán."

"Vychoval tě on?"

"Vychovala mě moje nenávist k němu. V mých dvanáctiotec odešel do války s císařstvím. Vrátil se bez ruky, když mi bylo patnáct. Poslední dva roky jsem peklo, ve které proměnil moje dětství, obrátil proti němu."

"Zabil jsi ho?"

"Ne, nechtěl jsem si krví toho zmetka špinit ruce. Udělaly to za mě souchotiny a chlast. Když bylo po něm, odešel jsem, opustil tetu, bratrance a celý kmen. Všechny, co zbyli po poslední válce a hotovili se k té příští. Měl jsem z poloviny jejich krev, ale z poloviny i krev lidí z města. Nezajímalo mě, že matčina rodina bojovala proti císařství stejně jako všichni ostatní. Chtěl jsem zradit - pomstít ji. A tak jsem v osmnácti letech narukoval do císařské armády. Takových jako já bylo zoufale málo, kmeny radši umíraly do posledního nemluvněte, než aby se vzdaly. Se zajatými zrádci se zacházelo s největší krutostí. Ale o to větší cenu jsme měli my, kdo jsme se zradit odvážili - znali jsme terén a zvyky nepřítele. Na tom, že císařství nakonec tenhle kraj světa ovládlo, máme větší podíl, než historie připouští." Vladimir chvíli mlčky zíral na hrob. "Když válka skončila a já poplival mrtvoly svých příbuzných, zůstal jsem v armádě. Nezajímalo mě císařovo svaté poslání, nebyl jsem konvertita, ale našel jsem nový kmen, ve kterém se mi zalíbilo. Stoupal jsem hodnostmi a dobýval nová území nakonec už pro třetího císaře. Pak mě v severní kampani dostali. A pak jsem se probudil."

Podíval se čarodějce zpříma do očí.

"Jsem čistý, Mal. Řekl jsem ti, cos chtěla vědět. Teď odsud prosím zmizme."

"Co jsem zač ti duchové?"

"To není tvoje věc."

"Co stálo za tvým probuzením? Mě přivedla zpět z mrtvých magie, Nikolaje Stribog. Co to bylo u tebe? Co mi neříkáš, Vladimire?"

Sledovala, jak zatíná pěsti, jak se od ní odvrací.

"Proč se aspoň jednou nespokojíš s tím, co ti nabízím? Dal jsem ti vysvětlení, jak jsi chtěla. Vzal jsem tě na tohle místo, přestože sám nenávidím sem chodit. Nebyl tu dokonce ani Stribog. Nedělal jsem to rád, ale udělal jsem to, protože tě miluju. Proč ti to sakra nestačí?"

"Protože mi pořád lžeš, Vladimire. Řekni mi zbytek toho příběhu."

Nejdřív jako by se nadechoval k odpovědi, jako by váhal na hraně propasti - má skočit? Má mluvit?

Potom ucouvl.

"Jdi k čertu, Maledith."

"Prosím?"

"Jdi do háje, běž se vycpat, sklapni. Chápeš? Jsou věci, do kterých ti nic není. Ani teď, ani jindy. Ty je ve skutečnosti nechceš vědět, jen sis vzala do hlavy, že mě přiměješ k poslušnosti. Tak hádej co? Já s tebou tuhle hru hrát odmítám. Odcházím. Jestli chceš, pojď se mnou. Nebo se tu třeba posaď a popovídej si s mou matkou. Možná ti prozradí, co chceš vědět. Ale mě už do toho laskavě netahej."

Jak řekl, tak udělal - otočil se a odcházel.

"Počkej!" zavolala za ním. Kdyby jí ještě bilo srdce, právě teď by tlouklo nesmírně rychle. Stále nevěřila vlastním uším.

Počkej, nenechávej mě tady. Nenechávej mě v téhle měsíční krajině, v tomhle světě větru, divných duchů a tajemství. Netrestej mě, když jediné, co jsem chtěla, bylo být ti blíž.

Zastavil. Doběhla ho. Čekala, že se omluví - pořád ještě v to doufala. Vladimir mlčel.

A mlčel celé následující dva dny, když se vraceli ve vlastních šlépějích. Maledith se nezmohla na protesty, výčitky ani omluvy. Poddala se jeho mlčení a celou dobu se jen modlila, aby už byli z toho strašného místa pryč a tahle noční můra za nimi. Jakmile odejdou, slibovala si, celé tohle nedorozumění se vyřeší.

Když po pěti dnech na cestě dospěli do malého města, byla tak vděčná za přítomnost lidí a té trochy stínů, že ji to málem přivedlo k pláči. Ani se neobtěžovala zjistit jméno toho místa. Vzhledem k tomu, jakou roli mělo v jejím a Vladimirově příběhu hrát, to rozhodně byla chyba.

Ubytovali se v hostinci na hlavní třídě. Sotva padla tma, čarodějka vyklouzla ven. Potřebovala stíny - po těch pěti dnech byla vyprahlá jako žíznící na poušti. Věděla, že Vladimir si jejího odchodu všiml, neřekl však ani slovo.

Toulala se nočními ulicemi a nasávala do sebe temnotu, jako by to byla živá voda. Byla jí tak pohlcená, že dočista zapomněla sledovat okolí. Z myšlenek ji probral až hrubý mužský hlas.

"Podívejte se na tu krasotinku. Vypadá to, že je tady úplně sama." Byla zvyklá, že stíny ji pozornosti smrtelníků skryjí, jenže v tomhle kraji zřejmě nic nefungovalo tak, jak mělo.

Byli tři, otrhaní hromotluci hledající po setmění zábavu nebo rvačku.

"Je vážně pěkná. Jenom trochu bledá. Co jsi tak bledá, kočičko?" oslovil ji ten nejbližší.

"Jděte mi z cesty," odsekla. Doufala, že do tónu vložila dostatečný důraz, že pochopí, s čím si zahrávají, a nechají ji být. Jenže muži byli opilí a už si o ní stačili udělat obrázek. Hrozbu, kterou měli vnímat, vůbec neviděli.

"Nejdřív nám budeš chvíli dělat společnost," zasmál se ten první. Chtěla splynout se stíny a jednoduše zmizet, ale vrstvička temnoty tady byla příliš mělká, než aby se v ní dokázala skrýt - a oni příliš rychlí. Vykročili k ní. Ten nejvyšší vztáhl ruku a chtěl ji chytit.

Až teď jí doopravdy došlo, co se v jejich představách děje - že narazili na snadnou kořist, se kterou si trochu zpříjemní večer. Vyvolalo to v ní vlnu absurdní zlosti. Ona, paní stínů, čarodějka, byla zaměněna za obyčejnou smrtelnici, která se ocitla ve špatný čas na špatném místě? To se jí nestalo už celá staletí - ne, to se jí nestalo ještě nikdy - a rozpálilo ji to doběla.

Prvního muže chytila na ruku a prudkým škubnutím mu vykloubila rameno. Druhému se úkrokem dostala za záda. Chytila ho a pohybem téměř ledabylým mu zlomila vaz. O třetího už se postarala její magie. Stíny možná byly slabé, ale na tohle stačily. Tma ho obalila, vnikla mu to úst, do očí i do uší a ve vteřině jako by muž implodoval.

První útočník si sotva stačil uvědomit, že jeho dva kumpáni už mu nestojí po boku. Jenže to už ležel na zemi a čarodějka mu jednou nohou stála na hrudi.

"Vybrali jste si špatnou oběť," zavrčela. Náhle nebyla drobná a bezbranná - teď se zdála obrovská, strašlivá, s černými vlasy vlnícími se jako lesklé zmije. Muž ani nestačil začít křičet, protože i na něj se vzápětí vrhly stíny.

A jakmile s ním byly hotovy, dala se čarodějka do pláče. Skutečnost, že si někdo dovolil ji napadnout, že dokonce k obraně musela použít magii, pro ni byla poslední kapka. Rozběhla se k hostinci. Jediné, co chtěla, bylo stulit se Vladimirovi do náruče, prosit ho o odpuštění tak dlouho, dokud se věci zas nedají do pořádku, a nechat ho, ať ji odvede z toho strašlivého místa.

Jenže když rozrazila dveře a vpadla dovnitř, našla Vladimira objímat úplně jinou ženu.

Byla to jedna z těch vysokých tmavookých khümyn, žen z kmene. V každou denní i noční hodinu se jich několik potloukalo po výčepu a čekalo na zákazníky. Teď se jedna dočkala.

Ta žena byla krutě krásná, s tmavou pletí, mandlovýma očima a vlasy černými jako havraní křídla. Byla možná smrtelná, ale patřila do Vladimirova lidu - byla mu podobnější, patřila k němu mnohem víc, než by kdy čarodějka mohla doufat. Bylo jasné, že jí dal přednost.

To byly první myšlenky, které jí proběhly hlavou, než jí zrak překryla rudá mlha vzteku.

Vladimir se ohlédl. Když ji poznal, odstrčil od sebe tu ženu, jako by byla malomocná. Ne že by to něco měnilo.

"Nic se nestalo, Mal. Přísahám."

"Jak jsi mohl?!"

"Promiň mi to. Zmizme odsud, prosím. Step mě pojídá zaživa."

Slova k ní teď doléhala jako z nesmírné dálky.

"Nenávidím tě."

Černovlasá nevěstka správně pochopila, že stojí uprostřed sporu, ve kterém rozhodně nechce být. Díval se na ně ostatně celý lokál. Jenže než stačila zmizet do bezpečné vzdálenosti, Maledith ji hrubě popadla za paži.

"Kvůli tomuhle jsi mě zradil?" přitáhla ji k sobě. "Kvůli smrtelnici? Kolikátá to je, co?! Jak dlouho už se taháš za mými zády s lehkýma holkama? Dělal jsi to už v Ašchebaru?" S každým slovem stiskla paži té ženy o něco silněji, až plakala bolestí.

"Nikdy jsem tě nepodvedl, Mal. Ani tady se nic nestalo. Je mi to líto."

"Nic se nestalo? Nebuď směšný! Vždyť vidím, s čím se taháš!" Chytila ženu za vlasy a přistrčila její obličej těsně k Vladimirově tváři.

"Takové se ti líbí, co? Hloupé smrtelné holky, se kterými se můžeš dělat, co se ti zachce."

"Maledith, uklidni se..."

"A jsou z tvé krve. Proto jsi sem přišel, nemám pravdu? Proto jsi mě nezastavil, když jsem chtěla na východ, i když jsi vědět, jak strašné to tady je. Zradil jsi mě už dávno. Jenom proto, aby ses mohl pelešit s těmi špinavými smrtelnicemi."

"Ubližuješ jí, Mal."

"Neříkej mi tak!"

"Nech toho a pojďme odsud."

"Nenávidím tě!"

"Tak co tady ještě děláš?" zavrčel Vladimir.

"Víš co?" prskla čarodějka. "Určitě se ti moc uleví, když ti půjdu z očí. S touhle si nepochybně vystačíš," hodila mu do náruče černovlasou ženu, kterou až doteď třepala jako lovecký pes s králíkem.

Nevěstka dopadla na Vladimira. Ten ji nechytil, čekal, že sama najde rovnováhu. Její tělo se místo toho bezvládně svezlo na podlahu. Podle ošklivého úhlu, do kterého měla zvrácenou hlavu, bylo jasné, že už se neprobere.

+++

"Jsi teď spokojená?" rozkřikl se Vladimir, když byli venku. Po střechách a přes hradby spěšně opouštěli město. Osazenstvu hostince chvíli zabere, než se vzpamatují, pak tady však rozhodně nebudou vítáni.

"Zasloužila si to."

"Zabilas nevinného člověka."

"Jako by na tom tobě nějak záleželo."

"Jsi směšná."

"A ty odporný."

"Vždycky všechno dramatizuješ."

"Nikdy se mnou o ničem nemluvíš."

"Dusíš mě."

"Jsi cynik."

"A ty přecitlivělá hysterka."

Probodávali se pohledy a napětí narůstalo. Maledith na zlomek okamžiku zatoužila začít se omlouvat. Jenže některá slova už nešlo vzít zpět.

"Jdi k čertu, Vladimire. Už tě nikdy nechci vidět."

+++

Cesta z východu byla chmurná. Drželi se v takové vzdálenosti, aby si nepřišli na oči, zároveň však ne tak daleko, aby ztratili stopy toho druhého. Pocit, že by náhle měli zůstat úplně sami, je oba děsil.

Shoda už mezi nimi panovala jen na jediném - musí najít Nikolaje. Oba toužili po jeho společnosti, po střízlivém hlasu rozumu, který jim poskytne útěchu. Nevěděli, kde ho hledat, ale byli si jistí, že ho potřebují.

A Nikolaj nakonec našel je. Nedlouho poté, co opustili císařskou cestu vedoucí z východu, zjevil se jednoho brzkého večera poblíž místa, kde přečkávali den.

"Nestyďte se a pojďte sem," zavolal je. Vyšli ze stínů váhaví, stále ještě ostražití. Nevěřícně si prohlíželi tvář toho druhého, jako by ji neviděli už celá staletí. "Říkal jsem, že si vás najdu, až přijde pravý čas," pokračoval starý muž. "Doufal jsem, že to bude za trochu jiných okolností. Ale co se dá dělat - při vaší povaze se jeden vlastně nemůže divit, že to skončilo katastrofou. Chcete k tomu něco říct? Vladimire? Maledith?"

Mlčeli.

"V tom případě se vydejme na cestu. Dejte tomu čas, moji drazí. Čas zhojí všechny rány, i ty po zlých slovech."

+++

Jenže čas jako by byl proti těmhle ranám bezmocný. Cestovali spolu několik dalších týdnů, ale každá vteřina byla utrpení. Když ji Vladimir poprvé nazval Spálenou a ona ho málem zardousila magií, i Nikolaj začal jevit známky toho, že má jejich sporu plné zuby.

A tak se po pouhých několika týdnech Maledith tiše odpojila a vydala se vlastní cestou. Cítila přitom směsici strachu a úlevy. Jako by padala po hlavě do temné propasti, na jejíchž okrajích zuřil požár - bála se temnoty, ale pořád jí dávala přednost před plameny.

Ocitla se v tichu, sama se svou magií, vzpomínkami a výčitkami. Zprvu se důsledně vyhýbala všem místům, která s Vladimirem společně navštívili, a pak je v záchvatu sebelítostné nostalgie objela jedno po druhém a na každém zoufale přivolávala vzpomínky na staré časy. Bylo to v jejich starém paláci na modrých březích řeky Tiery, kde se znovu setkali. Ani on se zřejmě neubránil nostalgii.

Tentokrát to bylo ještě bouřlivější než poprvé, plné bolesti z dlouhého odloučení. Padli si do náruče a slibovali, že už nikdy nebudou tak hloupí, nikdy už nevysloví nahlas ty strašné věci. Teď už spolu budou doopravdy navěky.

Jenže žádnou z těch strašných věcí nemohly jejich sliby vymazat. Vydrželi to dva roky, než se s křikem a výčitkami znovu rozešli.

A to už se stalo zvykem. Jejich existence se proměnila v pravidelný cyklus návratů a šťastných shledání střídaných hořkými konci a léty osamoceného bloumání světem. Pokaždé si slibovali, že příště budou rozumní, že se poučí z chyb minulosti, a pokaždé ty chyby do poslední zopakovali. Po několik staletí to bylo téměř rutinou, jako věčné stahování a rozpínání srdečního svalu - občas byli smečkou tří, než mezi nimi zas vzplála nenávist a čarodějka cestovala sama, jen aby se s Nikolajem a Vladimirem nakonec znovu shledala.

Byla to bolestivá existence, ale proti síle toho, co je pojilo a rozdělovalo zároveň, nešlo bojovat - šlo se pouze podvolit. Říkali si, že jsou k tomu zvláštnímu trojúhelníku odsouzeni na věčnost.

+++

A pak přicestovali do Angers. Angers, vzpurné provincie císařství, kde si místní šlechta stále ráda nechávala říkat pane a tučné výdělky z místního obchodu, lovu a provozu manufaktur radši než do císařské pokladnice cpala do vlastních kapes. A teď se vzbouřila.

Samozřejmě, říkal si Nikolaj, když pozoroval rozzuřený dav v ulicích hlavního města, císařská armáda si nakonec zjedná pořádek. Zkropí tyhle ulice krví místních, stejně jako je oni zalévají krví císařských úředníků. Hlavy vzpurných šlechticů nahradí hlavy místodržícího a jeho rodiny, které se z hradeb dívají teď. Jenže k tomu všemu dojde pro některé příliš pozdě.

Myslel na to, když pozoroval mladičkou princeznu kráčející na popraviště. Byla to nejmladší dcerka místodržícího, sedmnáctileté plavovlasé děvče, krásná až oči přecházely. Narodila se jako vzdálená příbuzná císaře, vyrůstala v hedvábí a sametu a na prsou hrdě nosila vyšitou vlčici, znak svého rodu. V posledních několika týdnech byla vystavena špíně a bídě vězení, nucena přihlížet smrti svých rodičů a starších sourozenců. Ona byla poslední, kdo zbyl - poslední vlk. Císařské jednotky toho dne dosáhly hranic provincie, jí už však pomoci nestačí.

Nikolaj bez pohnutí sledoval, jak mladé princezně čtou rozsudek, stejně vykonstruovaný jako celé tohle povstání. Nehnula ani brvou. V posledních chvílích k ní starý muž cítil neurčitý obdiv.

Pak kat máchl mečem a bylo po všem. Když už nic jiného, dostala aspoň rychlou, čistou smrt.

Nikolajovi by to bohatě stačilo. Věděl, co bude následovat, nepotřeboval čekat na krveprolití, ke kterému dojde, až se k městu přiblíží císařští vojáci. Byl by odešel a na tu dívku nadobro zapomněl.

Jenže Maledith a Vladimir, šílení jako obvykle, ho přesvědčili. Pojďme se najíst z ní.

Těla nejmladších dětí pohřbili. I vzbouřenci snad měli nějaké svědomí. Noc po její popravě tak nemrtví odkryli čerstvý hrob, vytáhli ven tělo, které mělo být jen bezhlavým torzem.

Namísto toho na ně v hrobě čekala plavovlasá dívka s tenkou rudou linkou na labutí šíji, vlčím úsměvem a očima planoucíma nenávistí. Tak probudili Anastázii a náhle je k sobě kromě velké lásky a ještě větší zloby poutala i zodpovědnost. Zůstali s ní, všichni tři, aby jí pomohli překonat první roky a zkrotit tu nenávist, který ji vytrhla z náruče samotné smrti. Nebylo to snadné a někdy si Nikolaj říkal, že ji nejspíš nenaučili vůbec nic - ale přesto, nebo snad právě proto se do té hrdé, vzpurné vlčí princezny zamiloval.

Budoucnost mohla být jiná, říkával si občas. On a Anastázie, Vladimir a Maledith. Mohli putovat světem jako skutečná smečka, v poklidu a harmonii. Jenže ti dva nic jako klid a harmonii neznali. A jeho zlatovláska... Té stačilo desetlet, aby na sebe v Raveně přivolala kletbu, vydala je napospas smrtelníkům a navěky připoutala k sobě, ať už se jim to líbilo, nebo ne.

Zbytek už byla historie.


Pokračování: kapitola XII., jednání první