Trest pro čarodějnici: kapitola XVII., jednání druhé

22.01.2021

Předchozí: kapitola XVII., jednání první


"Kde jsou?" ptal se Krun naléhavě.

"Blízko," odpovídala Anastázie. "Přijdou mě zachránit."

"Přiznáváš tedy, že s nimi dokážeš komunikovat? Slyší tě právě teď?"

Ana mlčela.

"Tak přiznáváš?"

Rána. Křik.

"Přiznávám."

+++

"Přiznáváš, že jsi čarodějnice, že tvou vinou postihla město zimní nemoc?"

"Ne."

"Pocházíš přeci ze severu, děvče. Copak ses tam nenaučila temnému čarodějnému umění?"

"Ne."

"Přiložte na ni další železo."

"Neee!"

"Přiznáváš se tedy?"

"Ano! Přiznávám se ke všemu! Udělala jsem to! Celá moje rodina provozuje temnou magii! Sever je prohnilé místo a já nejvíc ze všech! Jenom už to dejte pryč, prosím!"

Rozžhavené železo zmizelo, ale bolest zůstala. Zhroutila se Vyššímu k nohám. Místností se šířil pronikavý puch spáleného masa a moči. Pár rukou ji zvedl na nohy a přinutil ji pohlédnout knězi do očí.

"Maledith z Kahawáje, byla jsi shledána vinnou z čarodějnictví a konspirace proti velkému Karr-Aš-Haru, Městu měst. Za své zločiny budeš potrestána ohněm."

Další události už měla Maledith jako v mlze. Pamatovala si oslnivě bílé nádvoří a hranici šplhající nekonečně vysoko, až k hvězdám, které kdysi chtěla studovat. K bohům, kteří ji měli ochraňovat. Zoufale se chytala rukou svých věznitelů, bojovala o každý krok, i když v hloubi duše věděla, že je to marné.

Pak přišly řetězy a hlasy kněžích pozvedající se ke zpívané modlitbě. Jako z nekonečné dálky pozorovala, jak přinášejí hořící louče. Zmítala jí hrůza i nepříčetný vztek. Jakým právem na ni vztáhli ruce? Jakým právem ji připravili o všechno?

Ani strach, ani zloba však netrvaly dlouho. Záhy se k ní dostaly plameny a pak už nebylo nic - jen kouř, oheň, bolest a tma.

+++

Aniž by přemýšlela nad tím, co dělá, sáhla Maledith do okolních stínů. Temnota na její zavolání odpověděla okamžitě a poslušna rozkazu se hotovila k útoku.

Anastázie měla pravdu. Její smečka ji nenechá na holičkách. Přišla jí na pomoc a teď ji i osvobodí. Co na tom záleží, že tam v lese je kněz málem dostal? Tehdy byl den. Teď je temná, hluboká noc. Teď je jejich čas.

Sotva vnímala, jak davem proběhl vzrušený šum. Vzápětí se rozhostilo mrtvé ticho. Kněz pátral očima v temnotě mimo záři loučí. Musel ji cítit, každou chvíli si uvědomí, kde stojí, a obrátí proti ní všechno to oslepující světlo. Ale Maledith to bylo jedno. Chtěla pomstu. Potřebovala ji. A pokud jí nedosáhla kdysi dávno na Vyšším, dosáhne jí teď.

"Jsou tady," slyšela jeho slova. V dlaních se jí chvěla nesmírná síla, připravená proudit, kam jí přikáže. Maledith vydala rozkaz.

A namísto toho, aby její moc kněze jednou provždy zničila, narazila do štítu z čistého světla, o který se roztříštila na nekonečno malých kousků. Anastázie tence, pronikavě vykřikla.

"Za ní!" zavřeštěl kněz.

Najednou už Maledith nebyla stařenou. Rozháněla se okolo sebe jedním magickým úderem za druhým, až se dav rozprchl jako stádo vyděšených ovcí. Hněv ji dočista oslepil. Neviděla už, že po počátečním úleku se okolo ní lidé začali stahovat v čím dál těsnějším kruhu. Neviděla knězův lačný pohled a nevnímala sílu, s jakou se chystal zaútočit. Jediné, co viděla, byla Anastázie, bezmocná v jeho rukou. Staletí stará touha po pomstě ji zcela ovládla. Vykročila knězi v ústrety a ani v nejmenším ji nezajímalo, jak jejich střet skončí. Konečně dostane to, po čem tak dlouho prahla.

V uších jí znělo skučení davu, do kterého se mísily hlasy kněžích modlících se k dávno zapomenutým bohům. Celý svět se smrskl jen na kněze a Anastázii. Chystala se k dalšímu úderu...

Když v tom ji uchopil pár paží a smýkl s ní vzad.

"Prober se, Mal!"

Naštěstí nečekal, až ho poslechne. Namísto toho ji chytil a vlekl do tmy. Lidé, kteří se kolem ní ještě před okamžikem stahovali jako hladoví vlci, jim uhýbali z cesty.

"Nech mě, Vladimire," pokoušela se bránit, ale držel ji příliš pevně.

"Jsi stejná jako Stribog," zavrčel. "V noci se nás snad neodváží pronásledovat. Ale nesmíme mu dát čas to zkusit. Poběž, Mal, nebo tě odsud budu muset odnést."

Jen pomalu se jí vracel rozum, ale tohle byla dostatečná výhružka. Srovnala s ním krok a společně se rozběhli k lesu a k horám - tak rychle, že by je žádný smrtelník nedokázal pronásledovat. Brzy je obklopovala už jen nehybná noční tma. Dorazili na hranici lesa, když čarodějka klopýtla a vzápětí se zastavila úplně. Klesla na vlhkou lesní půdu a nekontrolovatelně se rozvzlykala.

"Má Anu, Vladimire. Ublíží jí."

"Zachráníme ji, Mal. Slibuju. Ale ještě nepřišel ten správný čas."

"Nerozumíš tomu. On ji upálí!"

Neprotestovala, když ji objal, jen se dál otřásala pláčem bez slz.

On ji upálí. Anastázii potká stejný konec jako tehdy ji. Jenže tentokrát už nepřijde probuzení.

+++

Ostré slunce ji pálilo do očí. Prsty se dotýkaly čehosi tvrdého a sypkého. Písek. Celé tělo ji bolelo. Chtěla křičet, ale dávno už neměla ústa ani hlas.

Jako by spolykala kousky rozžhaveného železa. Vzpomínky se jí vracely jen neochotně, všechno se skrývalo v mlze. Šero učebny, strach, panika. Bílé hávy. Bolest a vynucené doznání. Proč? Komu? Oslnivé světlo na nádvoří. Zpívané modlitby. Oheň. A pak jen bolest a tma.

A teď leží uprostřed pustiny. Když se odvážila otevřít oči, viděla nad sebou nekonečnou modř pouštního nebe. Kde to jen je?

Trvalo nekonečně dlouho, než se dokázala posadit. Jako by měla tělo stařeny. Rozhlédla se. Okolo ní ležela torza ohořelých těl. Byly jich desítky, možná stovky - všechny oběti náboženského šílenství, vyhozeném sem do pouště jako odpad. Zvedla ruce a spatřila, že i její vlastní kůže je spálená na uhel.

Jako z dálky uslyšela vlastní křik. Pevně semkla víčka a zoufale si přála, aby byla někde jinde. Kdekoliv.

Když oči znovu otevřela, její kůže byla neporušená a bílá jako mramor.

Dlouho nemohla popadnout dech. Všechno se v ní svíralo. Netušila, jak dlouho ležela uprostřed hřbitova, zatímco do ní pražilo nemilosrdné pouštní slunce. Teprve když padla noc, našla sílu vstát a vrávoravým krokem se vydat pryč. Netušila, kam jde. Chtěla jen pryč, co nejdál odsud.

+++

"Šla jsem tři týdny, než jsem se poprvé zastavila," zašeptala s nosem zabořeným do Vladimirovy hrudi. Pramálo ji zajímalo, jestli její druh chápe, o čem mluví. "Když jsem konečně potkala lidi, vrhla jsem se za nimi, chtěla jsem mluvit s někým živým. Utekli, jako by viděli démona." Krátce, hystericky se zasmála. "Byla jsem démon. Stala jsem se tím, kvůli čemu mě zabili."

"To bude dobré, Mal." Vladimir rozuměl. Znal ten příběh.

"Jsem Spálená," opáčila. "Jen se na mě podívej. Podívej se doopravdy. Jsem ohořelý kus masa. Už dávno nemám právo chodit po světě. Měla jsem zemřít tehdy v Karr-Aš-Haru spolu s ostatními."

Jemně, ale rozhodně jí zvedl tvář. V jeho pohledu nebyl ani ždibec obvyklé tvrdosti.

"Nikdy jsi tam neměla zemřít, Mal. Ani tehdy, ani teď. Musíš jít dál. Kvůli Anastázii, kterou bez tebe nikdy neosvobodíme. Kvůli Stribogovi, který nemůže zůstat se vzpomínkami na starý svět úplně sám. Kvůli tomu štěněti. Kvůli mně."

Chytil ji za ruku a prohlížel si ji. Teď už nebyla alabastrově bílá. Zbyl z ní jen ubohý ohořelý pahýl, na kterém chyběly prsty. Ani čarodějčina tvář už nebyla krásná - ničím už nepřipomínala tvář člověka. Tohle byla Maledithina pravá podoba, ta, ve které zemřela.

"Jak mě můžeš milovat, když vidíš, co jsem?" zašeptala.

"Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Tvůj lidský život je dávno pryč. Netrap se tím, co bylo. Je toho ještě tolik, co se stane a u čeho musíš být. Kvůli sobě a kvůli nám. Kvůli mně."

"Ty snad chceš Spálenou?"

"Nikdy jsem nechtěl nic jiného."

+++

Když opouštěli mez na kraji lesa, z noci už zbýval mnohem menší díl. S Nikolajem a Christianem se setkali na úpatí hor - poté, co Vladimir nevydržel čekat a rozhodl se jít Maledith naproti, neměli ani oni chvíli stání. Když se čarodějka s Vladimirem nevrátili, rozhodli se jít je hledat ve strachu, že i oni padli knězi do rukou. Setkání bylo plné tiché úlevy, čarodějka pro ně však měla špatné zprávy.

"Nedokážeme to," hlesla. "Kněz si mě nevšiml, dokud jsem stála v davu a on se soustředil na něco jiného. Ale kdyby chtěl, nejspíš by mě brzy odhalil. A když jsem se pokusila Anastázii osvobodit... Neměla jsem proti němu šanci, přestože byla noc."

"Takže mu ji jen tak necháme napospas?" zavrčel Nikolaj.

"Dali jsme slib," odvětil Vladimir rozhodně. "A ten taky dodržíme. Zachráníme ji."

"Copak jsi mě neposlouchal?"

"Je tu ještě jedna možnost, Mal. Je nebezpečná a nikdy bych ji nenavrhoval, kdybychom měli na výběr. Jenže naše šance jsou mizerné."

"Posloucháme."

"Nevypálili jsme vlka z lesa, dokud jsme měli šanci. Teď on loví nás. Naštěstí se ale v lese objevila nová nestvůra. Nechme je tedy, ať si vyřídí účty spolu navzájem. Kde se dva perou, třetí se směje."

"Chceš proti knězi poštvat vlkodlaka?" zeptala se Maledith nevěřícně.

"Přesně to chci udělat."

"Museli bychom čekat do úplňku," namítl Nikolaj.

"Moc času už stejně nezbývá. Vlk se navíc objeví tak jako tak. A tak jako tak by nejspíš zamířil na místo, kde bude nejvíc lidí, na místo, kde už jednou lovil. Nezabránili bychom mu vrátit se do Blatouchu, ani kdybychom chtěli. Prostě jen necháme věcem volný průběh - a budeme připraveni vypařit se, hned jak osvobodíme Anastázii."

"Pokud ji kněz neupálí už před úplňkem."

"Kněžour má smysl pro drama, Stribogu. Udělá to o úplňkové noci, protože o úplňku byl zničen Blatouch. Ta symbolika se sama nabízí a on si ji nenechá ujít."

"A co pokud do všeho zasáhne Fotius? Co když se rozhodne zničit Anu preventivně - třeba aby kromě tajemství o nás nevyzradila i ta o něm?" nenechal se odbýt Nikolaj.

"To je nebezpečí, se kterým musíme žít," připustil Vladimir. "Ale nemyslím, že by to udělal. Dobře ví, že když ztratí Anu, nic už nebude stát mezi námi a pomstou. Ne, Fotius od toho všeho dá ruce pryč. A pokud se vlkodlak s knězem zničí navzájem, bude z toho mít prospěch i on."

"Zdá se, že jinou možnost doopravdy nemáme," připustil váhavě Nikolaj. I Maledith vypadala přesvědčeně.

"A co ti lidé?" ozval se Christian. Neřekl ani slovo od chvíle, co debata začala. Teď stál stranou, ruce založené na prsou, a pozoroval je s nahněvaným výrazem. "Co lidé, kteří budou stát mezi vlkodlakem a knězem? Jen tak dopustíte další zabíjení?"

"On má Anastázii," namítl Nikolaj.

"Ti lidé jsou tam dobrovolně," přisadil si Vladimir. "Vědí, že jim hrozí nebezpečí. Zůstávají z vlastního přání."

"Zůstávají, protože chtějí spravedlnost. Krun byl jediný, kdo slíbil, že ji dostanou. Nejsou to fanatici ani monstra. Jsou to obyčejní lidé. Nevědí, čemu se staví do cesty. Žádný z nich si nezaslouží zemřít."

"Lidé umírají každý den, chlapče."

"Nejsem chlapec, Vladimire. Porazil jsem tě v boji a mám stejné právo promluvit jako ty. Musíme najít jiný způsob, jak Anastázii zachránit. Tohle je větší cena, než jakou máme právo zaplatit."

"Vladimir to řekl jasně," namítl Nikolaj. "Tenhle plán je možná šílený, ale všechny ostatní jsou zhola nemožné."

"V tom případě nechme Anastázii být. Žila už dost dlouho. Její existence nestojí za desítky nevinných lidských životů."

"Mlč, Stribogu," zavrčel Vladimir, když spatřil Nikolajův výraz rychle přecházející z šoku v zuřivost. "Nemohl jsi říct nic hloupějšího, Christiane. Ale chápu, kam tím míříš. Pojďme tedy vyřešit naše dilema jako smečka. Hlasujme, co uděláme - zachráníme Anastázii, nebo se budeme pokoušet ochránit knězovy přisluhovače?"

"Jsou to jen obyčejní lidé," prskl Christian.

"Jsi tedy proti mému plánu."

"Rozhodně proti."

"Dobře. Vy ostatní?"

"Chceš být vtipný, Vladimire? Kde vůbec bereš tu drzost se ptát?" zavrčel temně Nikolaj.

"Maledith?"

"Promiň, Christiane," otočila se čarodějka k mladíkovi. "Ale musím hlasovat s nimi. Není to jen jeden život proti desítkám. Anastázie je naše rodina. Přísahali jsme, že ji ochráníme."

"Pak je tedy rozhodnuto," uzavřel Vladimir. "Počkáme do úplňku. Uděláme všechno pro to, abychom vlkodlaka našli a zavedli do Blatouchu - pokud vůbec bude potřebovat naši pomoc. Až se do sebe s knězem pustí, osvobodíme Anastázii a zmizíme odsud. Okamžitě. Ať už tenhle souboj dopadne jakkoliv, s tím, kdo ho vyhraje, rozhodně nechci mít co do činění. Je to jasné?"

+++

Vždycky existuje ještě třetí možnost, přemítal Christian, když rozhovor skončil. Anastáziina slova mu rezonovala v hlavě a nedařilo se mu je zapudit. Třetí cesta. Pokud chceš. Pokud nemáš strach se po ní vydat. Smečka není všechno.

Pocit, který ho přepadl, se mu ani trochu nelíbil.

Co jsi to měla za lubem, Anastázie? Nebo snad... pořád máš?


Pokračování: kapitola XVIII., jednání první