Trest pro čarodějnici: kapitola XVII., jednání první

15.01.2021

Předchozí: kapitola XVI., jednání druhé


Maledith nikdy neměla v oblibě davy. Nikdy nechápala, jak je možné, že tolik rozumných, soucitu schopných lidí se dokáže tak rychle změnit v pouhé buňky v těle strašlivého monstra - jak je možné, že tolik lidí dokáže tak rychle zapomenout na svou lidskost.

Dobře věděla, o čem mluví. Měla s tím své bolestivé zkušenosti.

Teď uprostřed jednoho takového davu stála a ze všech sil odolávala útočícím vzpomínkám. Shromáždění temně hučelo a pohledy všech se vpíjely do kněze stojícího na improvizovaném pódiu osvětleném září pochodní. Ti lidé dychtili po krvi.

"Jsi tu, aby ses přiznala ke svým hříchům, čarodějnice," křičel kněz. "Rozmysli si dobře, co mi teď povíš."

Ta skutečná čarodějka, skrytá v davu v podobě nenápadné stařeny, nemohla odtrhnout oči od Anastázie, stojící před knězem s hlavou pokorně skloněnou. Její přítelkyně, její sestřička ve všem kromě krve, se choulila před spíláním toho šílence, zatímco dav jí provolával zkázu.

"Má první otázka je: jsi ve spojení s Padlým?"

Anastázie mlčela. Kněz jí uštědřil ledabylý pohlavek, ale dívka přesto vykřikla bolestí.

"Kaj se, čarodějnice, nebo bude tvůj konec strašlivý. Podvol se vůli Pána."

Přiznej se, rezonovalo Maledith v hlavě. Když se přiznáš, bohové k tobě budou shovívaví. Tak mluv...

Co záleželo na tom, jestli je bůh jeden, nebo je jich tisíc? Vždycky se našli tací, kteří se s nejvyšším potěšením jali hlásat světu jejich vůli a chránit jejich zákony - a obětovat přitom tolik životů, kolik jen bude třeba. Bohové nechť pomáhají těm, kdo se dostanou do spárů božích služebníků, protože ti neznají žádné milosrdenství.

Přiznej se, čarodějnice. Bude to tak lepší. Mluv... Maledith.

A najednou byla ta vzpomínka s ní a ona už ji nemohla nijak zapudit. Propadala se čím dál hlouběji, až najednou nestála uprostřed rozzuřeného davu v Blatouchu, ale na úplně jiném místě.

Stála pod mohutnými hradbami Karr-Aš-Haru, Perly pouště a Města měst, její kůži spalovaly žhnoucí sluneční paprsky a srdce jí s každým úderem rozhánělo po těle teplou krev. Byla ve svém rodném městě, ve svém smrtelném těle. Byla na místě, kde to všechno začalo.

+++

Jako vždy vstala brzy. Ranní slunce bylo zatím ještě mírné, opravdový žár však přijde už brzy. Ustrojila se do žákovského šatu a pospíchala úzkými chodbami na nádvoří. Za chvíli začnou ranní modlitby. Musí si pospíšit, už teď jde pozdě - a to by neměla, pokud na sebe nechce znovu přivolat hněv Vyššího.

Po cestě potkávala další dívky oblečené do identických šatů, bílých a prostých, jak se sluší na mladé posluchačky vyšších věd. Stejně jako ona svíraly pod paží psací tabulky. Z ranní modlitby budou pospíchat rovnou do hodin. Scházely po úzkých schodech na nádvoří osvětlené ranním sluncem. Tady už bylo o poznání tepleji než v chodbách, jejichž kamenné zdi v sobě ještě pár hodin uchovají noční chlad.

Na nádvoří stály žákyně vyrovnané v přesných, takřka geometrických řadách, tabulky položené na zemi před sebou, ruce spojené v očekávání modlitby. Pak začal Vyšší odříkávat první verše a celé shromáždění je po něm opakovalo v šumivém, houpavém rytmu, jako když teče řeka. Za jeho zády bylo vidět suitu nižších kněží.

Maledith přiběhla se sklopenýma očima a postavila se do zadní řady. Cítila na sobě pohled Vyššího a do tváře se jí nahrnula krev. Už si v duchu sestavovala omluvu. Jenže jak měla záhy zjistit, tentokrát kněze takové maličkosti jako její pozdní příchod nezajímaly.

"Je mou smutnou povinností vám oznámit, že Město měst, nejvyšší, co kdy bylo a bude, zasáhla zlá rána," oznámil Vyšší zvonivým hlasem. To byla jedna z dalších funkcí ranních modliteb, pro většinu dívek možná důležitější než samotná poklona bohům - jen od kněžích se dozvídaly novinky z vnějšího světa, ležícího za vysokými hradbami školy. Jen služebníci boží měli právo propojit na okamžik jejich izolovaný svět se světem tam venku.

A teď to vypadalo, že se schyluje k neštěstí.

"Za hradbami naší velké Akademie řádí smrt," pokračoval Vyšší. "Přišla ze severu, tak jako chodí všechny věci zlé a temné. Na venkově již kosí zemědělce po stovkách. Dostalo se nám zprávy, že dnes ráno byli první mrtví nalezeni i uvnitř městských hradeb. Modleme se, aby k nám byli bohové milostivi."

Z jeho úst se řinula slova modlitby připravené zvlášť pro tento účel. Žačky i nižší kněží opakovali po něm. Až teď si Maledith uvědomila, kolik se jich na ranním setkání shromáždilo - bylo jich hodně, příliš mnoho, než aby mohlo jít o nějakou banalitu.

Ztěžka polkla. Opakovala s ostatními posvátná slova.

Poté Vyšší setkání rozpustil. Okamžitě se ztratil v zástupu bílých plášťů nižších kněží, kteří s ním rozmlouvali tlumenými, rozčilenými hlasy. Snažila se na ně nedívat. Snažila se nemyslet na to, co se děje za hradbami školy. Přesto cítila, jak jí srdce buší zlou předtuchou.

Když se usadila k první lekci toho dne, starý učitel nezačal s obvyklou výukou. Místo toho k nim promluvil tichým hlasem plným obav.

"Patriarcha se obává, že město posedly svou kletbou čarodějnice," vykládal vážně. "Lékaři už ohledali první těla a prohlašují, že se jedná o zimní nemoc."

Třída se rozezněla šumem hlasů. Zimní nemoc, tu všichni dobře znali. A všichni se jí oprávněně děsili. Kolikrát už slyšeli o tom, jak si vzala celá města, jak je proměnila ve hřbitovy plné nafouklých zčernalých těl? Byl to tichý vrah, proti kterému se nedalo bojovat.

"Hledá patriarcha viníka?" vykřikla jedna z dívek. Učitel zasmušile přikývl.

"Náš dobrý vládce po poradě s kněžími přijal všechna nutná opatření. Od dnešního rána se v chrámech slouží zvláštní mše a v poledne budou přineseny první oběti. Nebojte se, mé milé. Není vůlí bohů, aby se největšímu z měst přihodilo něco zlého. Kněží se o nás postarají." Přejel dívky zpytavým pohledem. Maledith až o mnoho let později pochopila, co znamenal - už tehdy jejich učitel sčítal ztráty. Už tehdy tušil, že věci nedopadnou dobře, a nejspíš se sám sebe ptal, kolik z toho nespočtu tváří, které ho obklopovaly, brzy spatří naposled. Jen ony byly příliš mladé, než aby dokázaly v tom pohledu číst.

"A teď se vraťme k astronomii, děvčata," přerušil nakonec ten nepochopitelně znepokojivý moment. "Která z vás mi dokáže odříkat souhvězdí, jenž vidíme na obloze v první čtvrti roku?"

Maledith se snažila soustředit, ale její myšlenky neustále odbíhaly stranou. Cosi jí říkalo, že zdi Akademie, přestože jsou tak vysoké a pevné, nemoc na dlouho nezadrží.

+++

"Přiznej se, čarodějnice! Jsi ve spojení s Padlým?"

A Anastázie mluvila. Proud slov se jí řinul z úst přesně tak, jak si to Maledith pamatovala. Obviňovala sama sebe z hrozných věcí, ze smyšlených báchorek a nesmyslů, ale kněz jí visel na rtech. Přesně tohle chtěl slyšet.

Všichni jsou stejní, pomyslela si čarodějka. Nehlásají slovo boží - jak by taky mohli, když žádný bůh neexistuje? Jen těží z lidského strachu.

Jindy by se sama sobě vysmála. Že žádní bohové neexistují? To přeci říkal Vladimir, ne ona. Jenže když poslouchala, jak si její sestřička podepisuje ortel smrti, nedokázala se přimět věřit v jejich existenci o nic víc než její druh. Všechno, co zůstalo, byl strach a lidská zloba.

Pozorovala, jak Anastázie pláče, jak marně uhýbá před dotykem knězovy ruky, a pukalo jí srdce. Dobře si pamatovala, jaké to je, když na vás vztáhne ruku služebník boží. Vezme si, co se mu zlíbí, a vy nemáte ani kam utéct, ani jak se bránit.

+++

Smrt překonala hradby rychleji, než všichni čekali. Jenže její podoba byla nakonec úplně jiná.

Bylo to o tři dny později, dny, během nichž se k dívkám o událostech ve městě nedostala jediná zpráva. Teprve čtvrtého dne je ještě před úsvitem probudila hlásná trouba. Chvatně se oblékly a pospíchaly na nádvoří. Nikdo netušil, co se děje.

Teprve tam pochopily význam slov "kněží se postarají".

+++

"Sloužila jsem Padlému," plakala Anastázie. "V jeho jméně jsme šířili smrt a chaos. Chtěli jsme ničit a zabíjet. Přiznávám se ke všemu."

Otec Krun na sobě cítil stovky dychtivých pohledů. Poslouchal lačné, avšak spokojené zvuky, které vyluzoval dav. Avšak on spokojený nebyl. Čarodějnice se přiznala ke všemu, co po ní chtěl, to nejdůležitější však chybělo - její druhové tu pořád nebyli.

"Položím ti poslední otázku, čarodějnice. Kde jsou ti, kdo s tebou vraždili v Blatouchu?"

Dívka vzlykla a skousla si rty, avšak mlčela.

"Mluv, čarodějnice!" udeřil na ni vztekle. "Víme, že jsi nebyla sama. Kde se skrývají?"

"Nevím," špitla.

"Víš," zasyčel Krun tak tiše, že ho mohla slyšet jen ona. "Víš to moc dobře. A teď mluv!"

Chytil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Druhou ruku jí přitiskl na odhalenou kůži na krku. Vzduch prořízl nelidský výkřik.

"Čarodějnice se nechce přiznat!" vykřikl. "Nechce se odevzdat do rukou Pána. Co s ní uděláme?"

"Smrt!" ozval se dav jednomyslně. "Smrt, smrt!"

+++

Smrt v plamenech, rozuměla Maledith moc dobře. Takový je totiž odnepaměti osud čarodějnic.

+++

Toho prvního dne to byly tři dívky z jižní koleje, které Maledith znala jen od vidění. Vyšší je dal vyděšené předvést před nastoupenou Akademii. Jen dvě z nich se držely na nohou, třetí museli podpírat strážci v šedých tunikách. Ti se tu objevili kdovíodkud. Nepohnuli se od kněžích ani na krok, všude za nimi chodili jako věrné stíny. Jako prodloužené paže vykonávající jejich vůli.

Z lůžek byli vyhnáni dokonce i učitelé, aby na vlastní oči spatřili ohavné zlo, které se na škole rozbujelo. Tehdy si ještě všichni mysleli, že je to omyl, že ten rozkaz nepochází od patriarchy. Že se celý svět jen dočista zbláznil. Jenže pak se ty tří dívky, zalykající se pláčem a jen tak tak stojící na zmučených, polámaných nohou, začaly doznávat ke svých hříchů. Ano, spolčily se s démony. Ano, potají opouštěly hradby Akademie i města, aby prováděly v poušti temné rituály a s jejich pomocí přinesly Karr-Aš Haru zkázu.

Vyšší je okamžitě shledal vinnými z čarodějnictví. Říkal, že musí být zničeny, že je to jediný způsob, jak město zbavit nákazy. Že už nemají o těch dívkách přemýšlet jako o svých přítelkyních a žačkách. Jsou to nelidské stvůry, které touží jen po krvi a lidském neštěstí, a jediný způsob, jak se před nimi ochránit, je zahubit je ohněm.

Než minulo poledne, na nádvoří vyrostla hranice. Dívky seděly ve svých učebnách, jako by se nic nedělo, žádná však nedávala pozor. A když pak vzplanul posvátný oheň a vzduch prořízl křik mučených, ani žádný z učitelů se nedokázal přimět k výkladu.

Večer se delegace nejmoudřejších členů Akademie vypravila za kněžími. Vyhrožovali stížností k patriarchovi, odvolávali se na nedotknutelnost školy. Nakonec prosili Vyššího o smilování, ale všechny jejich stížnosti i prosby byly odmítnuty. Až o stovky let později se Maledith dozvěděla, že patriarcha dal k celému masakru svolení v naději, že omezí vliv mocné školy a nakloní si čím dál agresivnější církev. Jenže proč tehdy vůbec nebylo důležité. Záleželo jedině na tom, že ohně hořely dál.

Škola se během jediného dne ocitla v rukou kléru. V srdcích všech vzklíčilo semínko strachu mnohem strašlivějšího, než jaký jim přinesla zimní nemoc. Všichni tušili, že tohle je teprve začátek.

+++

Maledith sledovala, jak Krun drží její naříkající sestřičku, a na jeho místě viděla Vyššího oděného v bílém kněžském rouchu. Mohl držet její přítelkyni Avu nebo malou Laleh, která měla lůžko hned vedle ní. Mohl držet i ji. Všechny kdysi takhle klečely a dívaly se do tváře knězi, který se chystal rozhodnout o jejich životě.

Anastázie ze sebe vydala dlouhý, zmučený výkřik.

"Neee!"

"Tak mluv, čarodějnice. Přiznej, kde jsou tvoji společníci."

"Já nevím!"

"Smrt! Smrt čarodějnici!"

"Jsou... jsou blízko," zasténala Anastázie. "Přijdou si pro mě! Zachrání mě!"

A pak se nekontrolovatelně rozvzlykala.

+++

I Maledith tehdy plakala - pokaždé, když někoho odvedli. Brali dívky i z hodin, surově vyvlekli z učebny každou, která se pokusila klást odpor. Hranice na nádvoří hořela brzy dnem i nocí a žačky i jejich učitelé na ní umírali za monotónního zpěvu kněžích. Maledith plakala za každého z nich. Někdy před zraky všech, jindy dokázala své slzy spolknout a nechat si je pro temnotu noci.

Téměř nespala. Do hodin chodila jen proto, že neúčast se tvrdě trestala. Na některé ani to nefungovalo. Dívky se bály vycházet z ložnic a navštěvovat místa, kde by mohly přijít kněžím na oči. Jiné se pokoušely schovat v zahradách a v domech pro služebnictvo, jako by jim to mohlo nějak pomoci. Kněží si své oběti vybírali zdánlivě náhodně, ale jakmile se jednou rozhodli, pro dotyčného už nebylo úniku.

Mezi obyvateli Akademie se začaly množit sebevraždy. Radši bezbolestně vlastní rukou než v ohni, říkávaly některé dívky, než si přeřezaly žíly nebo spolkly jed. Nářek upalovaných byl teď slyšet prakticky neustále.

Maledith fantazírovala o tom, že se pod rouškou noci proplíží přes pozemky školy, překoná vysoké hradby a ztratí se v bludišti Karr-Aš-Haru, nebo v přestrojení uprchne na některý z rodinných statků na venkově. Ale i kdyby se jí podařilo nemožné a z Akademie utekla, ve městě pořád řádila zimní nemoc. Nechala by za sebou jedno nebezpečí, jen aby vběhla do náruče jinému. A navíc, žádná z dívek, které se o útěk opravdu pokusily, už se nevrátila.

Ve skutečnosti měla Maledith dost práce s tím, aby v noci usnula alespoň na pár hodin, aby se soustředila na výuku, aby neomdlela pokaždé, když se otevřely dveře třídy. A pak jednou nevyhnutelně přišel okamžik, kdy šedí strážci vpadli do vyučování a ona z jejich rtů uslyšela své vlastní jméno.


Pokračování: kapitola XVII., jednání druhé